StaryMech

"Tenhle ksicht signalizuje blbej film." Citát na Bebelovu adresu nepochází ode mě, ale jako by se stalo. "Smůlu" herec nemohl zachránit, protože něco takového prostě nebylo v jeho silách; opravdu dobrý film s Belmondem - vzácné zboží - byl dobrý vždy především zásluhou režiséra.

Zahraniční kritici se předhánějí ve chvále; zdá se mi, že přitom občas trochu fantazírují, například když píší o letitém láskyplném vztahu ústřední dvojice. Haneke se k její minulosti jako obvykle nevyjadřuje, a tak nám i pozadí Georgesovy oddanosti zůstává skryto; přinejmenším jedna Annina poznámka možná míří do hlubších vrstev vztahu (a možná taky ne). Formálně velečistý film stojí na hereckých výkonech, v první řadě na tělesném nasazení pětaosmdesátnice, která kdysi okouzlovala svět. Musím ale přiznat, že když jde o umírání a líčení pocitů nejbližších, víc na mě naléhá třeba Chéreauův "Jeho bratr" nebo Dresenova "Konečná uprostřed cesty". A není to jen věkem těch na prahu smrti.

O chlup mladší dvojče "Rimini" (oba snímky měly původně tvořit jeden celek) se věnuje nepoměrně ožehavějšímu tématu. Dělá to možná ne v každém okamžiku docela přesvědčivě,  zvlášť co se týče činnosti Ewaldova džudistického oddílu, ale celek nám myslím předvádí jednoho z nejzajímavějších evropských režisérů na tvůrčím vrcholu. Georg Friedrich, postrádající chlapské kouzlo Michaela Thomase, je v hlavní roli o to dojemnější. Divím se, že žádný z mnou přečtených příspěvků si nevšímá motivu, který Seidlovi určitě nemálo ležel na srdci - postižení obou bratrů náckovskou výchovou. Nakonec si neodpustím poopravit radkatejkala, s nímž jinak ve všem souhlasím. Ten báječný vtip zní v mně známé verzi takhle: "Jaký je rozdíl mezi pedagogem a pedofilem? Pedofil má děti rád."

Pustil jsem si "Rimini" hned po Hanekeho "Lásce" a od začátku až do půlky jsem se chtě nechtě usmíval; pak mě začala přemáhat nuda. Michael Thomas v hlavní roli je výborný (leckomu připomněl Rourkea v Aronofského "Zápasníkovi", mně ještě víc Winstonea v Glazerově "Sexy bestii"), ale celý zbytečně dlouhý film neutáhne. Proč pro něho Seidl nevymyslel zajímavější příběh? Zápletka s dcerou mi připadla omšelá a herci kolem Thomase (s výjimkou Rehberga, samozřejmě) málo přesvědčiví nebo nevyužití. Druhá část diptychu o rakouských bratrech v exilu "Sparta" má jiný tón i váhu.

Ze života středostavovského hmyzu v Rakousku: vstát na povel budíku - ze dveří s vyblejskanými zuby a botami - v práci si šplhnout - něco koupit - zajet s autem do myčky - ještě něco koupit - nakrmit ledničku - nakrmit rybičky - nabrat dech u telky... Teprve na stará kolena do důsledků chápu děsivou pravdivost debutu nejvýznamnějšího rakouského režiséra současnosti, který si osobuje nárok hrát úlohu svědomí národa a celého Západu. Jeho poutníci do "sedmého světadílu" se obklopili věcmi a žijí rituály s nimi spjatými. Ani jejich spektakulární ničení v závěru filmu, korunované spláchnutím úspor do kanálu, je od nich neosvobodí - jen potvrzuje jejich závislost. Film je o to nepříjemnější, když ho sledujete s vědomím, že svědčí i o vás.

Nevím, zda mám "Poslední rozkaz" chápat jako ironickou komedii (což doporučuje jistý kritik), nebo dementně romantickou báchorku rámovanou satirickým pohledem do zákulisí Hollywoodu (k čemuž tíhnu). Každopádně je film působivě vypravený a režírovaný a lepšího herce v hlavní roli si nedovedu představit. Sternberg prý napsal scénář podle námětu Lajose Bira, který historku o někdejším carském generálovi, nyní živořícím v hollywoodském komparsu, pochytil od Ernsta Lubitsche. Dotyčný veterán se má dokonce v "Posledním rozkazu" vyskytovat osobně, ovšem těžko říct kdy a kde. Představuji si, jak krásně by se příběh četl, kdyby se ho ujal třeba takový Leo Perutz - ten by taky určitě vymyslel lepší závěrečnou pointu.

Na trochu polopatické, ale citlivě podané črtě dospívání mi nesedl závěr - šokující vpád násilí do měšťáckého hnízda, v novém tisíciletí bližší Americe než Fassbinderovi. Na rozdíl od Hanekeho, kterého řada recenzentů právem zmiňuje, Hausnerová prokazuje smysl pro jemný minimalistický humor.

Minimalistické cvičení prstokladu s atmosférou, která by se dala krájet, a závěrem, z něhož jsem rozpačitý; mám mlhavý dojem, že navzdory celkovému ladění by mohl být chápán i jako symbolický únik z toho pozemského peklíčka. Odkazy na slavné předchůdce (Hitchcock, Kubrick, Lynch, Polanski, snad Raimi?) mě na rozdíl od většiny kritiků nepohoršují. Co se týče srovnání s jinými režisérčinými díly, zcela souhlasím s JitkouCardovou.

Úvodní záběry vzbuzují dojem, že začíná něco jako poloamatérské romantické porno; podobná očekávání se naplní jen zčásti. Americký ztracenec, jehož neuvěřitelné příhody v exilu sledujeme, musel být režisérovi velmi sympatický, když ho nechal v tom kolotoči násilí, laciné sentimentality, pouťových obrazů zbídačeného mexického venkova a nudných žvástů přežít takřka do konce.

Spíš než příběh k spoluprožívání nebo ryzí dokument nabízí režisér plakátově podaný společenskokritický komentář s otravným voiceoverem (vlastním a spoluscénáristy Pietrangeliho); své neherce přitom vede jako v opeře - samý křik a hurónský smích. Výborná je kresba prostředí a kamera. Film prý Visconti, kterému asistovali Rosi a Zeffirelli, dokončil jen díky tomu, že prodal pár matčiných klenotů a byt v Římě. Úplně zkrátka ale nepřišel: z Aci Trezzy si přivedl domů jednoho z hochů, kterého zaměstnal jako komorníka. Někteří kritici upozornili na zvláštní rozpor mezi zjevným záměrem zostudit kapitalistický systém a postojem sympatického hlavního hrdiny, který tento systém obžalovává, ale přivede sebe i celou rodinu do neštěstí snahou se do něho začlenit.