StaryMech

Zdaleka ne vše v Hanákově hraném debutu přesahuje dobu jeho vzniku; na druhou stranu kolik (českých a) slovenských snímků nového tisíciletí se mu vyrovná? Lohniský si určitě zasloužil hlavní roli. Chce se mi ale dodat: nevěda nic o tehdejším stavu slovenské kinematografie a o zákulisí filmu věřím, že by se režisér docela dobře obešel bez českých herců a hereček.

Hodina a něco umírání, o nevalném žití okolo nemluvě. Pialat se zpovídá bez pokory, ohledů na diváka a efektů, bez nichž si soudobý středoproudý film sotva lze představit. Kdyby se sestavoval žebříček děl vyhlásivších boj sentimentalitě, tohle by muselo stanout mezi prvními.

Střední Evropa čtyři sta let po Shakespearovi: smír mezi bledými Monteky a tmavými Kapulety se nekoná. Kdyby Hanák s Duškem občas víc drželi svoji poetiku na uzdě, mohl být film ještě lepší.

Poetické obrazy ze života bretonských sběračů mořských řas (zčásti pod vlivem ruské avantgardy?) Epstein nastavil epickým prvkem - jeho "příběh" je ale tak tenký a zdlouhavě vyprávěný, že jsem se nemohl dočkat konce. Po většinu času k tomu přispíval i nový hudební doprovod Rocha Haveta.

Po Epsteinových snímcích z Bretaně a Flahertyho "Muži z Aranu" další zpráva o tom, jak se odnepaměti žije na ostrovech bez pokladů (v budoucnu naváže třeba Visconti se "Země se chvěje" a Šindó s "Ostrovem"). Na scénáři stejně jako na hereckých výkonech není co obdivovat, Powell a jeho tři kameramani ale z malebného prostředí vykouzlili dílo na pohled strhující, místy velkolepé.

Bezesporu nejlepší (proto)neorealistický černofilm všech dob (existují další?). Nápad zpracovat Cainův román svému asistentovi údajně dodal Jean Renoir; spisovatel ale nedal svolení k adaptaci, proto se film až do 70. let promítal jen v Itálii. O hlavní ženskou roli stála Anna Magnani, byla ovšem ve čtvrtém měsíci těhotenství, a tak si na svůj debut u Viscontiho ("Nejkrásnější") musela ještě pár let počkat. "Posedlost" překonává Garnettova "Pošťáka" ve všech ohledech, v první řadě díky detailní realistické kresbě prostředí, dialogům a vřazení postavy Španěla. Má prý také blíž ke Cainově předloze (nečetl jsem) - spoluscénáristovi Giuseppemu De Santisovi šlo o to, aby si divák náležitě užil "ovzduší smrti a spermatu".

Druhý ze čtveřice posledních Ophülsových snímků, která podle mě patří k vrcholům filmového vyprávění - vedle nejlepších kousků takového Hitchcocka, Sternberga nebo Wellese.

Svěží grotesku s řadou vtipných nápadů a pozoruhodným tělesným nasazením jedné "staré dámy" bych od Pialata nečekal.

Filmový debut šestadvacetiletého malíře Pialata, zcela němý sled mně nesrozumitelných poetických obrazů. Nálada je temná, hrají dva zjevně nespokojení lidé, spousta živých a ještě víc mrtvých zvířat a krajina kolem nich.

Česky prý něco jako "Zápasníci/Rytíři". Národopisný dokument rámuje působivou přehlídku mužských i ženských těl v akci.