Posedlost
Ossessione
Obsession
Réžia:
Luchino ViscontiHudba:
Georges BizetHrajú:
Clara Calamai, Massimo Girotti, Juan de Landa, Dhia Cristiani, Michael Balfour, Vittorio Duse, Michele RiccardiniObsahy(1)
První z mnoha kultivovaných opusů Luchina Viscontiho považovaný za přímého předchůdce italského neorealismu, který se stal po 2. sv. válce určujícím směrem evropské kinematografie. Příběh smrtonosné vášně Visconti volně natočil podle proslulého románu Jamese Caina Pošťák zvoní vždycky dvakrát (pamatujete na verzi s Anjelicou Hustonovou a Jackem?), klasického představitele amerického detektivního žánru drsná škola. Režisér zasadil děj do nehostinné italské krajiny zmítající se ve válečné krizi, bídě a kriminalitě. Přestože se autor nemohl vlivem nacistické cenzury (film byl natočen v roce 1942, za Mussolliniho režimu) vyjádřit otevřeně, byl jeho pokus záhy zakázán a stal se legendou mezi nadcházejícími režiséry. Ze všeho nejvíce je patrně uchvátil důraz na realistickou Itálii a sociální problémy kraje, které zmítají milostným trojúhelníkem. (Martin Jiroušek) (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (49)
(1001) Viscontiho filmy jsou zcela mimo mne, pro mě jeho styl zestárl natolik, že už je na dnešek neaplikovatelný. Nicméně Posedlost se mi ze všech jeho filmů, co jsem zatím viděla, sledovala nejlépe. Nejspíš to bude tím, že neorealistický žánr ho spojuje s dobou a problém tak nějak progresivně, v tom je tento film "současný". A osobní poznámka, opravdu nemám ráda, když jsou ve filmech zabíjeni nevinní. ()
Jak pravil Otokar Březina: "I v ženách jsou démoni, kteří je ovládnou ve chvílích lásky. Jsou ženy, které pro chvíli opojení, jež netrvá ani část vteřiny, kterou jim dáví člověk ani ne příliš silný, zapomenou na čest a povinnost a na všechno. Jen když pak mají sílu všechny hrůzy a důsledky toho nésti." ()
Veni, vidi, nudi (Přišel jsem, viděl jsem, znudil jsem se). Třetí adaptace Pošťáka, kterou jsem viděl (po těch dvou amerických z let 1946 a 1981) je ta nejnudnější. Od knihy se odchyluje dost, nemá skoro žádný náboj ani atmosféru a už vůbec ne nějaké sympatické herce. Na tenhle italský neorealismus asi zkrátka nemám buňky :-) ()
Na to, čo sa vo filme a v hlavách a srdciach postáv odohráva, je Posadnutosť príliš chladná a odťažitá. Čo by nebolo od veci, ak by sa nejednalo o film taliansky. Padne zopár faciek, ale aj tie pôsobia ako nacvičené facky hercov a talianski milenci tu ani nehádžu po sebe riad, čo je proste v tejto časti zemegule nepravdepodobné. Román som nečítal a ani som si už nepamätal tento omletý príbeh (Jacka a Anjelicu som videl cca 20 rokov dozadu), takže dejové zvraty boli pre mňa dejovými zvratmi. Som zvedavý na ďalšie verzie a k tomu záveru len toľko, že za prvé by mi asi aj v románe vadil ako vykonštruovaný a Visconti tu z hlavných postáv urobil jednoducho nepozorných debilov. ()
Výborná ukázka toho, jak je možné zachytit realismus Itálie v době druhé světové války. Místy se člověk diví, že tohle ve fašistické Itálii vůbec mohlo být natočeno, protože to není hezký obrázek silné země. Naopak, jako kdyby země byla slabá a stejně tak jsou slabé postavy, které zde vystupují. To vede k tomu, že jsou obětí vlastní slabosti. ()
Galéria (23)
Zaujímavosti (10)
- Italský neorealismus je pojem, který byl poprvé použit pro tento snímek. (Pavlínka9)
- Visconti oproti literárnej predlohe premiestnil príbeh na sever Talianska a sústredil sa na charakterizáciu bežného života v hostinci pri vidieckej ceste. Detaily domácnosti či samotná krajina sú obrazom prázdneho a bezútešného vnútra postáv. Dielo tak predznamenalo jednu z čŕt neorealizmu – zviazanosť človeka s prostredím. (Biopler)
- Kvôli tabuizovanej téme manželskej nevery a motívu homosexuality bol film stiahnutý z kín a premietal sa až po druhej svetovej vojne. (Biopler)
Reklama