Utajený

Michael Haneke je frajer. Vedel som to, už keď som po prvý raz videl jeho Funny Games a teraz mi to opäť len potvrdil. Caché je zaujímavý už tým, ako sa vymyká akémukoľvek formálnemu zaradeniu. Nie je to mainstream, nie je to indie, nie je to ani art a dokonca ani pseudoart. Len s oboma prižmúrenými očami by sa ako tak dal označiť za ten zvláštny druh filmov, aké občas vídame na festivaloch. Caché je v prvom rade mrazivou analýzou vzťahov vo vnútri rodiny, ktoré sú narušené záhadnou nahrávkou na kazete - naštrbená vzájomná dôvera, vracajúce sa temné spomienky na minulosť, stupňujúci strach a paranoja. V druhom pláne je však poctou kamere a veľmi netradičnou (nutno povedať že zábavnou) hrou s divákom. Dokážete rozpoznať, čo je súčasné dianie a čo statický, 2 hodiny trvajúci záznam? Dokážete rozlíšiť, čo je indícia k diváckemu uchopeniu a interpretácii, a čo len nepodstatný detail? Ergo, je vôbec možné na prvý raz oddeliť zásadnú indíciu od nepodstatného vizuálneho smetia bez toho, aby nám, divákom rozmaznaným a odrastajúcim na Hollywoode, tvorca hodil udičku? Utajený je výstižný názov. Utajené sú spomienky, nedostatky vo vzťahoch, dávne známosti a udalosti. Utajená je príčina a páchateľ záhadného diania; utajený je dôsledok. IMHO je omnoho dôležitejšie to, čo sa stalo a deje než to, čo to spôsobuje. Po vzore konvenčných filmových postupov následne čakáte na záverečné odhalenie... a viac už prezrádzať nebudem. Haneke metodicky zabudováva do deja inovatívne vyjadrovacie prostriedky tak samozrejme, ako by to bola jeho druhá prirodzenosť. Ako vravím, ten chlapík je frajer. A to ani nehovorím o tom, čo si dovolil spraviť pri oboch Funny Games. Schválne, vzájomne ich porovnajte a uvidíte. 100% (20.06.2014)

Hanekeho francouzský výtvor sice začíná téměř totožně jako Lost Highway Davida Lynche, avšak on na rozdíl od proslulého mystika a surrealisty zvolil odosobnělý, chladný a čistě objektivní přístup k vyprávění. Jestliže Lynch různě využívá filmového média a ohýbá žánrové postupy za účelem dosažení různorodého emocionálního pnutí diváka, pak Haneke je ledově klidným a ničím nevzrušeným tvůrcem, který diváka nevede za ručičku skrze „emoce určující“ nediegetickou hudbu (ta zde chybí úplně) a různé stylotvorné prvky. Lynch dokáže pomocí zvolené hudby, uměleckého nasvícení, práce s mizanscénou a surrealistické teatrálnosti vytvořit děsuplnou atmosféru, Haneke místo toho diváka děsí právě onou strohostí, dokumentární syrovostí a celkovou neurčitostí dění na plátně – divák jednoduše není jasně vyrozuměn o tom, jak nakládat s různými informacemi. Haneke se tak právě díky Utajenému (jeho otevřený konec vyvolávající různé interpretace nevyjímaje) stal velmi efektivním mystifikátorem, činí tak ale výrazně úsporněji a méně „divácky“ než zmíněný Lynch. Jak je u tohoto evropského tvůrce a bojovníka proti hollywoodské mašinérii zvykem, stylu dominují dlouhé a statické záběry, od výrazné stylizace oproštěný vizuál a množství narativně vyprázdněných momentů podporující divákovo napětí. Tempo je velmi pomalé a ačkoliv má Utajený nejblíže k thrilleru, rozhodně není schopen (a ani nemá za cíl) uspokojit běžného diváka k tomuto žánru inklinujícího. Haneke odmítá žánrové mantinely a rozhodně netočí filmy za účelem naplnit nějaké žánrové předpoklady. ____ Napsal jsem to v souvislosti již v souvislosti s famózní Bílou stuhou a platí to i u tohoto filmu – Haneke je vypravěč-sadista, který divákovi podívanou nijak neusnadňuje, nesympatizuje s žádnou z postav, on jen chladně pozoruje, ať se děje cokoliv a v momentě, kdy má přijít určitá katarze, ji on naschvál vynechá. Divák může zuřit, může se cítit dotčen, ale to je všechno, co s tím může udělat – Haneke ho má tam, kde chtěl. Utajený je přes svou narativní a formální úspornost velmi působivou podívanou a pokud bych ho musel žánrově zaškatulkovat, tak jako artový (čti atypický) thriller bez rozřešení taktéž funguje na výbornou. (23.09.2010)

Not for me. Haneke asi nebude má parketa. Na můj vkus je to celé až moc civilní a všední, celé natočeno snad jen v bytě a ty dlouhé statické záběry mě vyloženě sraly, protože jsem se vždy lekl, že se mi seknul film, nebo dal omylem pauzu. Má to hodně pomalý tempo, nic moc extra zajímavého se tam bohužel celé dvě hodiny neděje, napětí vůbec, pointa nejednoznačná a ta vychvalovaná "šokující" scéna mi přišla být spíš komická. Hodně light psychickéj terror, kde jsem bojoval s tím ať neusnu. Dokonce jsem si při sledování vzpomněl na tu hrůzu Anatomii pádu, která je podobně civilně natočená a získává stejný evropský ceny, tak ať si to ti Nerdi užijou. 4/10. (12.03.2024)

Monotónnost a jednoduchost - tahle dvě slova měl kameraman ve svém pracovním rozvrhu podtržena červeně. Přispívá to kvalitám filmu, který šikovně a naoko chladně poukazuje na dávné hříchy člověka, respektive na situace, jaké mohou nastat, pokud takové činy někdo po čase vytáhne na povrch. Georges ony situace zrovna zažívá a čím blíže jsme k závěru, tím méně jsme si jisti, nakolik s ním můžeme sympatizovat. Ve vzduchu permanentně visí cosi nezodpovězeného a nikdo vám nepotvrdí, zda jde vážně o takovou maličkost, jak ji prezentuje Georges, nebo o pouhou hru kdysi ublíženého chlapce. Nevíme nic. Sledujeme odcizování, nedůvěru a uzavřenost, vkrádající se do jedné spokojené rodiny a přemýšlíme, jak moc je potřeba ke zničení vztahů, k odhalení jejich slabin, ke zničujícímu strachu z nejistoty... (03.09.2008)

Vynikající psychologické drama, skvěle zahrané a napínavé doufám nejen pro ty, kteří nemusí mít vše polopatisticky podané jak na zlatém podnose. Neřekl bych, že jde o "divácky náročnější intošinu", děj je vyprávěn srozumitelně, bez matoucích momentů a hluchých míst, s jednou brutálně překvapivou scénou, kdy divákovi spadne čelist. I vyjádření se autora k složité rasové problematice dnešní Francie je z filmu trochu cítit (scéna s černochem na kole, problém alžírských imigrantů). A překvapivě otevřený konec, s dlouhým záběrem na diskuzi Majidova syna s Pierrotem, pak přímo vybízí k několika výkladům a přestože se někdo může cítit, že byl o něco ochuzen, já se zlobit nebudu. Ta nedořečenost je totiž někdy tak sexy :o) PS: Při několikaminutovém zjevení se legendy francouzského filmu Annie Girardot jsem zamáčkl nostalgickou slzu. (29.06.2006)