-bad-mad-wolf-

Atraktivní námět i prostředí a pozoruhodné odhalování mechanik - málokterý seriál ovšem přežije s nezajímavými postavami, u nichž si ještě v poslední epizodě nepamatujete ani jména.

Ghoul dominuje jaxviňa. Jeho osud (i celý příběh série) je retrospektivně po vrstvách dešifrován a sympatie směrem k závěru rostou, protože jak všichni víme, PEOPLE = SHIT. Navíc je cool a má dobrou bambitku, neasi! Zhmotněné guilty pleasure. Seriál jinak mixuje prvky videoherní a filmové, moderní a retro, nákladně epické i pulpově laciné. Koktejl je to střelený a může působit nekonzistentně, nicméně i přes občasnou křeč je to prostě vděčná zábava, kde se znalci předloh budou bavit povědomými prvky a neznalci přívalem ulítlého bizáru. Jen ty vertibirdy jsou tu dost na chuj a létají pravděpodobně jen proto, že je země pro jejich škaredost odpuzuje (boomer joke limit naplněn). Videoherní série, jejíž kořeny sahají do osmdesátých let (pradědeček v podobě hry Wasteland) a která se částečně inspirovala Mad Max univerzem, de facto vyvrcholila ve svém druhém pokračování z roku 1998 - opravdu populární se ovšem stala až s příchodem her od Bethesdy (hlavně díky tomu, že přišly v době, kdy už videohry nebyly vnímány jako okrajová zábava pro umaštěné nerdy a v jejich produkci se točily velké peníze). Přestože se Bethesda atmosféře a kvalitám prvních dvou dílů nikdy nepřiblížila, trademarky dokázala zpopularizovat dostatečně. Máme tu tak postapokalyptický svět, jehož radioaktivní pustina obsahuje relikty alternativně historické poloviny dvacátého století a spoustu úchylných existencí. Původní Fallouty rezignovaly na stereotypy přežívajících zoufalců a čestných bojovníků za lepší zítřky - jejich prostory obývaly záplavy vrahů, zlodějů, kurev a zmutovaných kreatur, přičemž kdo mohl, ten byl součástí gangu nebo rovnou nějaké mimořádně pošahané sekty. To vše bylo obaleno hromadou extrémně přepálené brutality, morbidního humoru a dějového pozadí, jež děsivě i humorně vycházelo z propagandistických žvástů poválečných let. Seriál sice není tak odvážný jako herní předlohy a vyzněním má blíže k těm novějším (hloupějším), přesto mě dost bavil. Je totiž jako zfilmovaný Fallout-Con - barvitý, nadšený a plný roztomilých píčovinek všeho druhu. Tvůrcům se tak povedl husarský kousek: solidně mě potěšili, i když nepřinesli to, co bych od filmové podoby Falloutu čekal.

První půlka je absolutně bez zábran a náramně retardovaná, v důsledku čehož mě až nečekaně bavila. Druhá půlka vyšumí do další české řadovky, která je retardovaná už jen otravně a navíc se do té omelety z kreténů snaží přimíchat "příběh" made in "je mi šest a opisoval jsem". Konec si po týdnu nepamatuju a je mi to jedno.

Film, který mě v dětství děsil a v dospělosti baví. Po letech se hodí podotknout, že po stránce vtipu i dráždění titulní fobie je stále dostatečně nápaditý a efektivní.

Chápu, co tím chtěli tvůrci říct. Taky chápu, že koncept si pro svou pointu chatu žádal, nicméně mě fyzicky bolelo pozorovat, kterak k ní dochází jen proto, že je ústřední mužská postava nesnesitelným sráčem. #bettersafethansorry

Po nedávném Spolu další český zářez na poli filmů o těžce zdravotně postižených - Roden s Rázlovou mají ovšem to štěstí, že na rozdíl od Kozuba a Žilkové nemusí napínat herecké schopnosti v podbízivé hovadině. Tancuj Matyldo má sílu právě díky tomu, že místo melodramatických zkratek a sentimentální hysterie sází na civilně, nepateticky napsané dialogy, aniž by se snažil protlačovat jen ta "morálně korektní" rozhodnutí. Na dilematu a vnitřním konfliktu je celý příběh postaven a přestože je občas zbytečně doslovný (předpisy prosazující revizor naráží na předpisy prosazující sociální pracovníky) a neobjevný, zůstává od začátku až do konce kompaktní a přesvědčivý. Efektivitu ve svém sdělení mu pak umožnují nevyzpytatelné výstupy Alzheimerem potrefené Matyldy, které navíc udržují diváka i postavy filmu ve střehu. Když k tomu přičtu kvalitní herecké výkony, vychází mi jeden z nejlepších českých mainstreamů za poslední léta.

Trochu trapas. Skvěle, nebo přinejmenším zábavně hrající Kozub těžko sám zachrání film, jehož tvůrci si podobu postižení hlavního hrdiny (i další věci) směšně a lacině upravují pro nezbytnou potřebu dojení emocí z krizových situací / zvratů. Silné téma ve slabém filmu - když se ale člověk podívá na minulost tvůrčího týmu, je to jednoznačný krok vpřed.

Konečně zase jednou biják, jehož nedozírná imbecilita stojí za větší rozmr... rozbor! Arnaudův román se dočkal třetího filmového zpracování a jelikož je jeho premisa jednoduchá a zároveň nesmírně atraktivní, neváhala se ho ujmout tlupa pomatených břídilů. Ti sice potřetí změnili prostředí, tím ale veškerá jejich nápaditost beznadějně chcípla. Když si zahrajeme na senilní slepce a budeme předstírat, že film není jen vymaštěná, sterilní a připosraná maketa rutinního thrilleru, zůstane před námi jeden dost zásadní vroubek: podstatou předlohy i předchozích adaptací je únik bandy nesourodých charakterů ze zoufalé situace, v rámci čehož musí s vypětím všech sil zmáknout pekelnou fušku. Tady nám sebranka nesympatických jinochů veze dva metráky nitráku jak pytel cementu na stavbu a místo řidičského umu či zdolávání zapeklitých překážek se musí vypořádat maximálně tak s tím, že MAJÍ ŠTĚSTÍ a neustále útočící domorodci nikdy nic netrefí (domorodý snajpr nedokáže sejmout ani staticky stojícího borce). Když dojde na nesmyslně provedený „zvrat“, objeví se na scéně domorodec pro změnu hodný, pomůže raněnému a ještě zbytku hrdinů vysvětlí situaci… někde tady jsem definitivně rezignoval a smířil se s faktem, že tenhle film zřejmě cílí výhradně na pitomce. Kromě vykastrování dramatické složky došlo i na řádné zmasakrování dalších významů: žádné hledání vykoupení z pekla bezbřehé nudy a nuzáctví, naši hrdinové mají průsery ve stylu tuctových kriminálek (zabil jsem poldu, ajaj). Žádné morální tlaky a dilemata, nýbrž nejtuctovější dějové obraty z příručky pro mamlasy (teď tě zastřelím, protože chci tvojí výplatu a nikoho to nepřekvapí, protože jsem od začátku vykreslován jako hajzl). Žádný hořkosladký závěr, nýbrž kýčovité sebeobětování hrdiny (to bylo přesně potřetí, kdy jsem se smál nahlas). A co je nejhorší - vůbec ŽÁDNÉ napětí (!!!). Nejstarší filmová adaptace byla působivá mj. i tím, že hořící vrt představoval jakousi vzdálenou, skoro až abstraktní chiméru, pro jejíž likvidaci je třeba projít očistcem. Tady? Banda šašků jede zachránit nebohé vesničany, jejichž ohrožení vyjadřují dramatické záběry na tlakoměr a kde v závěru dojde i na nezbytné pistolky u hlavy. Všechno vocaď pocaď. Když chceš téma pojmout po svém, měl bys mít v první řadě nějaký nápad. Pokud chceš téma převést na akční blbinu, měl bys umět natočit atraktivní film. Když chceš prostě jen adaptovat jiné dílo, neměl bys ignorovat jeho silné stránky. Leclercq nezvládl ani jedno, jen diletantsky vypreparoval hrubý základ a nalepil na něj hloupý thriller - bez koulí, zato s hromadou směšných scén a nudným audiovizuálem. Divácký zážitek: Mzda za totální sračku.

Janák je u mě stabilní dvouhvězda, přičemž druhou hvězdičku dávám stejně stabilně z milosti. LOVEní je každopádně o ždibec sympatičtější než jeho někdejší pokusy o pubertální komedie, byť by bylo ještě lepší, kdyby nezůstalo u prvotních náčrtů trapných karikatur a stereotypů.

Osvěžující domácí bubákování s bubákem nebubákem a příjemnou nadsázkou. Největší devízou jsou praštěné charaktery (hlavní hrdinka má do miloučké scream queen na míle daleko) a neméně praštěné zacházení s žánrovými součástkami. Johnstone jejich prostřednictvím vybudoval určitou nepředvídatelnost, aniž by byl trapný nebo samoúčelný. Navzdory solidní porci srandy se nejedná o HAHA komedii - spíše to divák sleduje s pobaveným šklebem; kupodivu ovšem funguje i napětí a gradace. Jeden by jinak neřekl, jak super zbraněmi může být xylofon, struhadlo nebo prádelní koš.