Kód neznámý

Ne vždy je posvícení. Původní Hanekeho záměr pojednat - hodně mi v tom připomíná svého francouzského generačního vrstevníka Lelouche - nesnadné zkušenosti z obnovení evropského jednoty po roce 1989 z atraktivního uměleckého úhlu a dobrat se touto formou uchopení hlubších skutečností a souvislostí, takřka nevyšel. Z tvořivosti zbylo byť nezanedbatelné torzo rutiny. Ze záměru se tak mění fragmentárnost v dokonalé rozbití nejen sujetu, ale i vlastního děje, který ve všech třech základních liniích skončí ve ztracenu. Dobývání postmoderny vyústilo v tomto případě sice do její bezpodmínečné kapitulace, ale její velmi pomyslná porážka současně spolehlivě zlikvidovala jakoukoliv možnost odlišení a hlubšího poselství KÓDU. Žasnout tak v tomto případě neznamená nechápat, ale naopak rozumět až příliš dobře. A tak ani kvalitní, doslova ošlehaní protagonisté náhle nemají co hrát a na čem založit svůj výklad svěřené postavy; nejzřetelněji je to vidět na kreaci jindy famózní Juliette Binochové. Škoda zmařené příležitosti. (14.02.2010)

Jako mozaiková sonda do života obyčejných lidí funguje tento Hanekeho (zřejmě) nejpoklidnější film v mnoha ohledech slušně, ale zároveň dle mého názoru trpí i tradičními neduhy většiny povídkových filmů vyprávěných mozaikovou formou (ať už jde o Vorlíčkovu Zelenou vlnu nebo třeba i vánoční romantický hit Love Actually). Vedle velmi zdařilých a působivých či přinejmenším něčím zajímavých epizod výslední dojem i zde kazí řada slabších, nudných až nicneříkajících scén či motivů. Za nejzdařilejší epizody Kódu neznámého považuji úvodní incident z ulice a ještě příhodu z tramvaje (klidně i s její předcházející části, v níž se sice nic neděje, jenom Annin bratr cestuje tramvají, ale zároveň to mělo pro mě silně podmanivou atmosférou), za poměrně atraktivní ty z natáčení filmu. Klidně bych dokázal akceptovat i některé experimentální záběry, pokud mají v sobě kus poezie, např. i ten dlouhý statický záběr na projížďku traktora polem a pohyby mraků (žeby opět Hanekeho inspirace Jamesem Benningem?), byť mi smysl tohoto záběru v rámci celku uniká. Ale dojde zde i na nejeden prázdný, dlouhý statický záběr jakoby bez hlubšího smyslu, což se mi jevilo samoúčelné stejně jako forma v podobě fragmentů oddělených černými střihy. V jiném Hanekeho mozaikovém filmu 71 fragmentů chronologie náhody tato forma smysl měla, ba navíc jsme se dočkali vyvrcholení, kde se osudy všech zásadních postav protly, zde tomu tak není. Zde máme naopak na začátku pouliční incident, kde se setká spolu vícero postav, které se pak rozejdou a pak sledujeme různé jejich příhody, občas i lehce podivné... a pak.... pak už nic. Žádná myšlenka, žádné poselství, žádné vyvrcholení...a z mé strany žádný důvod k vyššímu hodnocení, než 3 hvězdičky za těch pár kladů a silných momentů. [60%] (10.10.2021)

Akoby si Haneke (opäť poháňaný potrebou skúmať ľudskú dôstojnosť) skúšal inscenovanie pred kamerou – bez potreby zasiahnuť diváka uceleným príbehom. Chronologicky rozhádzaná mozaika úryvkov z príbehov skupiny ľudí, ktorí si vzájomne ovplyvnili denné fungovanie. Pozorovanie chovania postáv v dlhých záberoch bez hudby. Niekoľko TOP scén, pri ktorých nedýchate, a niekoľko scén, bez ktorých by bol film súdržnejší, jednoduchší pre vnímanie a emocionálne viacej angažujúci. Pre žrútov Hanekeho podnet pre hodinové diskusie. Vyborná Juliette Binoche. (05.07.2013)

Herectvo v živote, na javisku. Haneke fragmetárne ukazuje vzťahové problémy, ťažkosti imigrantov, otvára rasové otázky, prístup polície k minoritám, vražedný konflikt v Kosove, zadumané tváre vo verejnej doprave Paríža a iné. Voľné, nedoriešené epizódy, plynú akoby mimovoľne popri sebe, bez ukončenia. S melódiou záverečnej bubnovačky v uchu sa márne snažíme pochopiť, čo sa iné individuality snažia povedať, naznačiť posunkami, gestami, písomnými správami. Kódom k filmu je podľa mňa jeho podnázov - nedokončené správy z rôznych ciest. Ciest ako foriem komunikácie prenášanej cez hranice indivídua, mesta, štátu. Zároveň, napriek režisérovej snahe neriešiť vážne sa tváriace načrtnuté témy, sa na celok pozeralo tak akosi príjemne, nenásilne. 70%. (31.12.2009)

Frustrující pokus o natočení mozaikového filmu se zcela vymknul kontrole a připomíná spíše kvákání žáby, výkřik, tma, výkřik, tma. Na moje gusto je to příliš přehnaně moderní umění, při jehož sledování jsem celou dobu myslela na Piera Manzoniho a jeho Merda d'artista. Pravda, i tu krabičku si lidé koupili. (24.07.2021)