Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Krimi
  • Mysteriózny
  • Akčný

Recenzie (3 265)

plagát

Čarodějky ze Salemu (1957) 

"Čarodějnice a ďáblové žijí jen v našich myslích..." Když se sejde zajímavý námět s výjimečnými tvůrci a zdařilým hereckým obsazením, může se konat mimořádný zážitek i navzdory četnému stáří snímku v kombinaci s 2,5-hodinovou stopáží. První třetina Čarodějek ze Salemu byla možná vyloženě rozjezdová, ale již v ní tvůrci dokázali hutně představit život v daném prostředí a historické éře, vykresat atmosféru ze silných dobových reálií, představit pozadí klíčových událostí a rozehrát prvotní konflikt. Historické drama vycházející z reálných skutečnosti zde navrch rozvíjí nejeden motiv (čarodějinictví, posedlost ďáblem, kult voodoo), jenž byl později zpopularizován ve filmech žánru horroru, k němuž se tematikou a více scénami Čarodějky lehce přibližují. Starosta městečka Barges (tedy Raymond Rouleau :o)) uměl vytvořit silnou atmosférou, v níž postupně sílí ponurost a děj s ní naprosto přirozeně přechází i do nejedné vypjaté psycho scény. U některých z nich by současní režiséři "artových" horrorů mohli klidně zírat se závistí, jak silně a nenuceně to jde, třeba ve scéně, kdy Mylène Demongeot poprvé propadá hysterickému záchvatu z údajného střetu s čarodějnictvím, zatímco kolem ní se roztáčí davové šílenství s reakcemi v podobě dalších postupných vypjatých pokřiků přítomných občanů. Středověk, náboženství a víra v nadpřirozeno, šílenství a fanatismus, provinění, pomsta, krutost... a fenomenální Yves Montand v poloze, v jaké jsem ho snad ještě neviděl, přes lehkou počáteční živočíšnost zatrpklý a zkleslý. Otakar Vávra si v Kladivu na čarodějnice o 12 let později troufl na drsnější a explicitnější scény, ale původní Čarodějky ze Salemu ho u mě malinko porazily (díky atmosféře a takké, že výstavba děje mi zde navzdory delší stopáži nepřipadala časem cyklicky repetitivní). [90%]

plagát

Onibaba (1964) 

"Kde je moje snacha? Bez ní nemůžu ani zabíjet!" :o) Japonské žánrové filmy ze středověku jsou světem samým o sobě, který mě do jisté míry pořád míjí, ve srovnání s nadšením mnoha zdejších uživatelů tolik nestrhává, přesto však něčím zvláštním způsobem i fascinuje. Onibabu jsem před pár lety opakovaně vypl do 15ti minut podobně jako zhoubnou Sakuru, která mě nakonec s novou šancí bavila, takže včera jsem se konečně nechal vtáhnout osobitou atmosférou a pomalu se odvíjejícím šíleným dějem i v Onibabě. Hluboká jáma coby ukrytá zhoubná past je zdařilým horrorovým prvkem, vhled do odlehlé divočiny v kruhu několika postav s evidentní dlouhodobou zkázou (až absencí) morálky mě v nejedné scéně upoutal a více dialogů zdařile představilo i pozadí tohoto světa ohledně sužování válkami a hladomorem. Neotřelé japonské herectví mě u nejednoho dialogu (zvláště mezi ženami dvou generací, ale také s potulným samurajem) nečekaně bavilo, až jsem měl občas dojem (možná nechtěného?) nadhledu směřujícího k absurdní komedii a vyvrcholení s příchozí maskou přináší již v regulérní horror, který dokáže napínat a uzemnit, včetně fantaskního prvku akcentujícího motiv trestu. Přes tuto menší barvitost a velkou osobitost ale nejednou došlo na pasáže, nimiž jsem se prodíral s pocitem ztráty tempa nebo monotónnosti. Z toho důvodu nedokážu zatím udělit víc než silné 3 hvězdičky. [70%]

plagát

Ako v zrkadle (1961) 

"Člověk si utvoří kolem sebe magický kruh a vyloučí ze svého světa všechno, co se nehodí do jeho tajných her..." Jak trefné! Jestli na mě něco v tomto Bergmanovu filmu silně zapůsobilo a rezonovalo s dozvukem zneklidňujícího dilematu, zároveň v souznění se všemi postavami v kruhu problému, bylo to právě drama rozpoutané "hrou" pana spisovatele, jenž ke své nemocné dceři od jisté doby přistupoval primárně jako k objektu svého tvůrčího zájmu, zatímco její fyzická nemoc plynule procházela do dalších, zejména psychických obtíží. Jestli jsem však s něčím v tomto filmu místy bojoval, byl to samotný Bergmanův styl, který jakoby pravidelně střídal dva odlišné až protikladné odstíny, kdy civilní psychologické drama zde nejednou vystřídá silně teatrální stylizace vybraných scén (která převažuje zejména u scén s postavou Karin a kterou nečekaně odstartuje scéna s postavami hrajícími v maskách a kostýmech přímo na jevišti). Se závěrem mi však plně došel význam tohoto rozpolceného stylu s ohledem na dva světy, mezi nimiž se Karin (jak i sama jednou říká) pohybuje, s postupnou inklinací k tomu nadpozemskému. Viděl jsem od Ingmara Bergmana i filmy, které mi přinesly silnější zážitek, ale uznávám, že mě Jako v zrcadle nakonec dost jak zaujalo onou civilní linií, tak překvapilo ve finále až fantaskním nadpřirozenem (jakým ostatně oplýva více režisérových filmů). Když k tomu připočtu nejeden působivý expresionistický záběr s vyladěnou černobílou stylizací, přikláním se ke 4. hvězdičce. [75%]

plagát

Hirošima, moja láska (1959) 

Filmů s podobným námětem, kde hlavní motiv tvořilo přátelské či zamilované setkání během pobytu v cizí zemi, s nutností ukončit vztah s blížícím se příchodem domů a návratem k standardnímu průběhu života, jsem už viděl vícero. Tenhle byl odlišný nejen díky schopnosti Alaina Resnaise obdařit romantické drama specifickou, chvílemi až magickou atmosférou a díky výraznému ponoření se do psychologie dvou postav v dlouhých dialozích plných emočních katarzí. Setkání zároveň přináší nejedno zastavení se nad odlišným významem jednoho města pro různé lidi, kdežto pro Japonce znamenalo shození bombu na Hirošimu drtivou tragedii, zatímco ve Francii na západě Evropy vzbudilo i pozitivní naději ohledně následného konce 2. světové války. Tímhle intimním výletem do minulosti i cizího kraje, s rodícím se vztahem předem odsouzeným k brzkému zaniknutí, přesto (nebo právě proto) zanechávající v člověku hodně silné chvílie, mi Resnaisova Hirošima značně sedla. Každý sám sobě historikem, s vlastním a jedinečným vztahem k daným zasahujícím historickým událostem i místům navštívených a poznaných... s vlastními a jedinečnými vzpomínkami. Emmanuelle Riva (Kněz Léon MorinRiziko povolání) si u mě potvrdila status herečky, kterou vídám sice svátečně, ale o to víc se mi svými výkony zapíše do paměti, obzvlášť v tomto případě. [75%]

plagát

A loď pláva (1983) 

Prakticky není filmu od Felliniho, který by mě vyloženě nenadchl aspoň několika konkrétními scénami... A loď pluje mi připomnělo, že je ale rovněž málo Felliniho filmů, které by mě nechaly stejně nadšeného od začátku do konce, vzhledem k tomu, že od jisté doby pan režisér často volil formu jakýchsi mozaik, kaleidoskopů, estrád, cirkusů a jiných atrakcí a nejednou tuhle formu s minimem příběhu natáhl i přes dvě hodiny (i zde). Přesto mě uvedl do transu úvodní sekvencí, která stylově zobrazuje postupný vývoj techniky filmu od němého obrazu, přes přidanou hudbu, mezititulky, komentář jedné postavy, dialogy a nakonec i barvy... Studiové kulisy obrovské lodě na mě dýchaly poutavou atmosférou, stejně jako hudební výstupy (včetně duetu ve hraní na sklenky!), vypravěč bavil, stejně jako další kinematografické odkazy a scénu s operními výstupy pro pracující dělníky na lodi asi budu mít déle v paměti (a hodně se mi líbila, přestože to vystoupení působilo na mě spíše kuriózně než úchvatně). Ve druhé polovině mě ale poněkud začaly nudit některé Felliniho oblíbeného záležitosti kolem italské smetánky a zápletka s chudými uprchlíky mě svým podáním příliš nechytla. Ač se v posledních minutách Fellinimu podařilo mě opětovně uvést do transu a zakončit tuhle lodní cestu nejen po stezkách kinematografie a umění výtečně, nemůžu se ubránit pocitu, že ten film se ve druhé půlce pro mě zbytečně rozplzl. [70%]

plagát

Horečka stoupá v El Pao (1959) 

Buñuel čaruje. Nebo alespoň překvapuje. Mě tedy opět mile překvapil. Nejdřív použil dokumentární úvod jako v dřívějším filmu Iluze cestuje tramvají (jen tentokrát zde místo Mexico City jde o El Pao) a nejen proto jsem u dalších scén přepokládal, že i zde zůstane u podobného konceptu mozaiky různě propojených příhod a postav. Některé motivy s přesahem do politické satiry evokovaly i pozdější mistrovy kousky typu Nenápadný půvab buržoazie, byť zde bez surrealistických prvků, dokonce jsem měl pocit, že tohle je snad ten nejnahláškovanější Buñuel vůbec (viz. ironické repliky Inés typu "Jste si s mým mužem tak podobní, že ani nemám pocit, že ho podvádím." nebo dialogové glosy jako "Podívej se, už zase visí obrazy toho darebáka." / "Tím se netrap, ten darebák také jednou bude viset."). Užíval jsem si vcelku klasického Buñuela, který se však jakoby poté rozhodl, že rozehrané linie spojí a nechá vyústit v napínavý film-noir! A já byl teprve překvapený, ale pořád dosti nadšený. Vedle stylové atmosféry horkého dusna s vějícími ventilátory nechybí ani skutečně rafinovaná femme fatale (osudová hned pro několik mužů), ikonický levicový padouch v podání hereckého klasika žánru Jeana Servaise, napínavé zvraty, vztahové a kariérní intriky zanechávající ve velké hře i nějakou tu mrtvolu a postava průbojného mladého hrdiny, který ač kladný a odpůrce svého vlivného předchůdce, musí pro úspěšnou cestu do cíle pracovat s podobně taktizujícím jednáním. Luis Buñuel, ač natočil za mě i řádku ještě lepších titulů, mě o to víc potěšil, že zvládl i takto laděný žánrový film, aniž by úplně upustil od svého stylu. [85%]

plagát

Červená pustatina (1964) 

Monica Vitti má svůj půvab, který však častěji působí polovičně, když se hromadou scén doslova otráveně promračí, Richardu Harrisovi zase jisté charisma sráží dabing do italštiny, která mu dvakrát nesedí. Ke všemu sám velký Antonioni stylizuje atmosféru tak, aby ona pustina vyjádřující odcizení ve vztazích valila na diváka co největší pocit depresivního chladu. Jenže ono mě to přes jistou pociťující bariéru nesmírně zaujalo a najednou jsem cítil, že mě zajímá každý další krůček ke zvratu v příběhu vlastně jednoduchém, emočně úsporném a depresivním, přesto v souladu s atmosférou podnětném. Začátek mi připadal jako pozoruhodný, nečekaný náběh ke sci-fi, vzhledem k až postapokalyptickému nádechu prostředí továrny, plného valících se barevných kouřů, zatímco dítě hlavní postavy si hraje s chodícím robotem. Na konci jsem však byl spokojen i s obyčejným psycho dramatem, které na pozadí Antonioniho vize silného vlivu technologického prostředí na člověka a vztahy plynulo. Osobitě za zážitek vděčím vizuálu, v rámci nějž režisér s kameramanem až mistrovsky pracuje s kombinací chladných barev, poetických záběrů a jasných červených motivů, dodávajících osobitou atmosféru. S Antonionim se stále necítím být spřízněný, snad pokaždé mu dávám jiné hodnocení, ale tenhle film stál za to. Nejen díky pohádkovému flashbacku a závěru s prostorem pro naději se jistá prázdnota alespoň z pohledu jednoho sledujícího diváka proměňovala v naplnění. [80%]

plagát

Rambo (1982) 

Nejsem ovlivněn žádnou nostalgií, nemám zájem vidět pokračování a spřízněné akční klasiky si doplňuji velmi opatrně (s různorodými výsledky), nicméně První krev mě pozitivně dostala! Ted Kotcheff skvěle zužitkoval poctivé filmařské řemeslo ve jménu akce, napětí, atmosféry a práci v extrémních přírodních exteriérech, s jakým mi už v minulosti připravil zajímavý zážitek v kontroverzním Zapadákově (1971). Svět První krve v záchvatu následků vietnamské války, napjaté euforie a rozmachu násilí mi svou vyhroceností na obou stranách, přerůstající až do zlověstného fanatismu s pomyslným soubojem dvou „postižených“ světů, vzdáleně evokoval až postapokalyptickou vizi. Jako podloží pro nabitý akční thriller s menším přesahem uvnitř však za mě skvěle fungoval. Přestože je tento film v obecném povědomí úzce pojen hlavně se jménem Sylvestera Stallona, budu si První krev určitě vedle skvělé atmosféry a vydařené akce hodně pamatovat v souvislosti s prvotřídním výkonem Briana Dennehyho v postavě houževnatého šerifa Teaslea. Na jeho stranu coby představitele zákona jsem se v rámci diváckého fandění (i přes skratová jednání jeho kolegů policistů) od jisté chvíle plně přikláněl, kdežto s některými Rambovými činy zacházejícími až do delikvence později tento můj postoj jen sílel, nicméně Rambův závěrečný (tedy jediný delší) projev mě dosti uzemnil coby silný okamžik, dávající pro mě uprostřed onoho šílenství vzniknout soucitu s tragickým osudem, ovlivněným prožitými událostmi. Za mě velmi solidní žánrová záležitost, která mě oslovila tou akční fasádou zvenčí i tím obsahem a sdělením uvnitř. [85%]

plagát

Jeg - en elsker (1966) 

Jørgen Ryg – slavný danský trumpetista s postupně rozjetou druhou kariérou komika – hraje v tomto filmu impotentního milence Petera, s nímž se jeho mladá partnerka rozejde kvůli údajné Peterově impotenci s neschopností milovat, zatímco on v návaznosti začne svádět spoustu žen na chatě svého přítele. Samotný námět mě moc nenadchl, scénář jsem vnímal jako zdařilý, ale celkové podání se sice fajn šedesátkovou atmosférou, nicméně nijak valnou tvůrčí kreativitou zážitek příliš nepozvedlo. Jedním z mála režijních nápadů byly stylizované erotické představy hlavního hrdiny na ulici před krámkem, to závěrečné prolomení čtvrté zdi ryze vedlejší postavou vlastně není využité k čemukoliv promyšlenému. Jørgen Ryg v mnoha scénách úspěšně nastiňuje svůj komediální potenciál a občas mě mírně pobavil, zároveň jsem ale víckrát měl pocit, že mu pro plné utáhnutí sólové hlavní role chybí silnější charisma nebo větší herecké nasazení i v dalších scénách, nimiž se někdy i bez výraznějšího zaujetí prodere s oným impotentním výrazem ve tváři. Skvělým spoluhráčům (Strøbye, Passer, Hagen), s nimiž docházel ke souhře, se dostalo jen malému prostoru. Na jedno zhlédnutí celkem může být, ač netuším, kolik si z filmu Já, milenec vybavím za pár týdnů. Snad toho Dircha Passera ve scéně v kanclu za psacím strojem... [60%]

plagát

Præriens skrappe drenge (1970) 

Dirch Passer a Preben Kaas mě již společně potěšili a zajistili nabitě smíchuplný zážitek v legendární loupežné komedií i v komedii s nádechem mysteriózního horroru, přesto jsem si tyto dánské komiky nedokázal úplně představit táhnout western (byť samozřejmě též komediální). Obával jsem se zbytečně, protože Dirch a Preben si mě opět svým příchodem na scénu získali, nezklamali a odtáhli na pozadí opět jiného žánrového ražení scény doslova napěchovaný různými gagy, vtipy a stylovou atmosférou, navíc jim ještě do trojice skvěle přihrával rovněž zábavný Paul Hagen. Režisér a scenárista Carl Ottosen mě sice zaskočil, kolik postav a načrtlých linií zde hned od počátku scénu od scény rozvíjí, ale postupně se velkolepě protly dohromady a vše pořádně vyvrcholilo, kdy mezi vcelku epickou koňskou honičkou a ještě epičtější hromadnou rvačkou došlo i na hospodské vyšetřování situace téměř ve stylu soudního procesu. Iluze divokých prérií se spolu s kulisami, kostýmy v rámci ryze zábavné lokální komedie celkem vydařila, stejně jako hudební čísla. **** Výhoda filmového diváka oproti regulérnímu kritikovi spočívá v tom, že si klidně může hodnotit vysoce i filmy, které ho prostě baví, bez ohledu na to, nakolik (ne)přináší ve svém žánru něco dříve neviděného a ve své době vyčnívajícího. A mě první setkání s dobovým dánským westernem nejen díky ústřední herecké trojici nadmíru bavilo! [80%]