Willy Kufalt

Ten alternativní název nebo-li podtitul Nečekané kouzlo lhostejnosti se mi líbí svou záhadností ještě víc, ale chápu, žeby nenalákal tolik divactva. :-) Říkám si, viděl Iñárritu Premiéru s Genou Rowlands? Protože Birdman na mě v mnoha ohledech působil jako lehce fantasknější „mužská variace“... každopádně zasazená do velmi netradičního stylu. Forma one-shot filmu může někdy připadat jako samoúčelná, ale zde ve mně neustálá dynamika kamery v takřka nepřerušeném toku (i s nečekanými přidanými triky) vyvolávala silně pohltivý dojem i pomáhala spolu s častým nervným bubnováním v pozadí dotvářet neklidnou atmosféru. Celkové pojetí včetně menšího prolínání fikce s divadlem, reality s fantazií či života herce s filmovou i divadelní rolí se mi zamlouvalo a pár scén v čele s menší noční můrou s průchodem ulicí v polonahém stavu posouvalo účinek do další, přímo surrealistické dimenze. Co předváděl herecky Michael Keaton v tolika různých katarzích a protichodných odstínech své postavy stárnoucího herce, mě pravidelně dostávalo, včetně „prolétávání“ mezi vypjatými hlasitými monology a monology vnitřními + spolu s tím sváděním souboje se svým vlastním duchem, jenž bere na sebe podobu osudové bájné postavy z hercovy minulosti. Možná bych byl z filmu plně nadšený, kdyby mi dojem nekazil Edward Norton, jehož extaltovaný projev mě naopak co chvíli vytáčel a brzy se mi začal stávat protivným (a to se tam první polovinu motal každou chvíli! ;o)). Nicméně i tak nesmírně pozoruhodný film, kde mě na konci zamrzelo jen, že samotný závěr (byť se mi svým nápadem zabírat pointu výhradně pohledem na dceru, s jasnými emocemi a myšlenkami ve tváře, líbil) ve mně nevzbudil až tak silné dojmy, jak mohl. [75%]

Peter Greenaway je magický obrazotvůrce, který mě tentokrát velmi originálně, pomocí barevné koláže scén evokujících živé malby, starých písemností, kreseb a výjevů klasického „shakespearovského“ divadla přenesl ve velkém stylu kamsi do doby dávné renesance... a mně se tam na dvě hodiny ve společnosti majestnátného hereckého projevu Johna Gielguda i nečekaně zalíbilo. Moje menší okouzlení artovým filmem tentokrát častěji vycházelo z vnitřního pocitu fascinace, než z přínosu v podobě sdělení hlubších myšlenek, které bych dokázal jasněji popsat. Nicméně ač jsem tedy z Prosperových knih oproti některým předchozím režisérovým filmům (Architektovo břicho či Kuchař, zloděj...atd.) již cítil značnou převahu formy nad obsahem, ve finále mi to až na pár pocitově roztahanějších pasáží ani příliš nevadilo, protože forma dokonale podporovala navození atmosféru umění starší doby (a současně zobrazování oné starší doby v umění), kouzelně se snoubila s obsahem sbírky knih titulní postavy, často mi svou nápaditostí (včetně muzikálové části ve druhé polovině) vystačila ve zmíněném propojení s výtvarným uměním a divadlem k podmanivému a nezaměnitelnému žážitku a rozehrané útržky z královského dvora přeci jen v těch stylizovaných dialozích k něčemu silnějšímu dospěly. [80%]

OK... sice mi prvních 15 minut lezlo značně na nervy a také později občas došlo na nějaký ten drobný výpadek s chvilkovým míjením, hlavně ten loutkař mi byl strašně nesympatický a Malkovich aspoň tady působí jako hroznej slizoun ;o), ale tyto a podobné ryze subjektivní výhrady časem upadaly, když se z prvního filmu dle námětu Charlieho Kaufmana pro mě vyklubal hodně osobitý zážitek, s nejednou vyloženě nezapomenutelnou scénou (včetně proslavené noční můry z kavárny, zobrazující Malkovichovu návštěvu mysle sebe sama). Nápadů nejen v rámci rozvinutí toho ústředního je tu hromada, už samotné prostředí úřadu i se zásadní chodbou a kanceláří s hodně nízkou zdí, kde se všichni přítomní musí krčit, vytváří atmosféru téměř jiné dimenze. Ta se pak už jen prohloubuje tím, co následuje po vstupu do objevené „králičí nory“ skryté za náhodně ukrytým regálem se šuplíky a co je při pohledu z mysle cizí postavy snímáno „oválovitě“ rámovanou kamerou. Během sledování ve mně vyvstávaly různé otázky a očekávání kolem ústředního fantaskního prvku a ač Kaufman není ve vysvětlování zdaleka podrobný a doslovný, mozaikově do sebe zapadající vysvětlující střípky spolu s vývojem příběhu mi k ozřejmění i podnětům k přemýšlení postačily... stejně jako pro cestu k přímo nevyřčené, ale s náhledem do vnitřní říše implicitně vnímáné myšlence, že v realitě se lidé v jisté formě stávají nesmrtelnými právě díky tomu, že navždy vejdou do mysle jiných lidí a že tyto „vstupy“ do myslí budou pokračovat nadále z generaci na generaci. Z fantaskních komedií s přesahem do liského podvědomí se mi V kůži Johna Malkoviche nakonec líbilo víc než loňské To se mi snad zdá! [75%]

„Možná, že jsem schopen pochopit vesmír... ale pravdu o tobě nikdy nezjistím.“  Konečně jsem se dokopal k slavnému „skandálnímu“ Bertolucciho filmu a první půlhodina mi připadala jako excelentní náběh na další zážitek. Atmosféra zákoutí Paříže a opuštěného bytu byla velmi silná, v nejednom okamžiku až mysteriózní, doplněna skvelou hudbou, občas i drobným vloženým gagem (se zametačem na ulici nebo stěhováním křesla i se sedící dívkou za hudby), první sexuální scéna znepokojivá a Maria Schneider v klobouku zajímavě tajemná. Postupně ale zdařile rozehraný náběh dospěl do neustálých, často až prázdných a vulgárních řečích o sexu, které mě spíše otravovaly, Maria a.k.a. Jeanne mi se změněným účesem brzy zevšednila, Brando zůstal nezáživným a já zjistil, že k postavám vedoucím rozsáhlé dialogy mezi převažně násilným sexem pranic necítím a nenacházím si žádný výraznější vztah. Našly se i později osvěžující situace, velmi pěkné záběry kamery nebo nějaká ta drobná myšlenka, občas větší nahlédnutí do psychologie postav, takže do jisté míry jsem u sledování zvládl setrvat s částečným zájmem, jistý dojem plynoucí hlavně z oné atmosféry ve mně film i zanechal, ale vcelku jsem se s Posledním tangem v Paříži a případným hlubším zážitkem z něj trochu minul. [60%]

Rok 1983 v kinematografii mj. jako rok možná největších perel tanečního filmu? ...a za mě může být, tahle Carmen mě hodně nadchla, podobně jako již mnohem dříve (i opakovaně) viděná Tančírna, i když každý z těch dvou filmů mě zároveň dostal jinak. Pojmout adaptaci slavné opery, resp. baletu ve stylu série navazujících zákulisních zkoušek bylo velmi poutavé, všechny ty taneční, zkušební a předváděcí scény, ať už za doprovodu tleskotů, kytar nebo puštěných árií oplývaly úžasně autentickou atmosférou, že mě od první chvíle provázel pocit sledování čehosi výjimečného. Ten film může místy působit jako dokumentární záznam zkoušek, Carlos Saura však na pozadí tohoto dění a během leckdy velmi krátkých "meziscén" a pronesených dialogů rozehrává stále patrnější napětí, mistrovsky ho postupně vnáší i do více tanečních čísel a poslední půlhodina přináší nejedno excelentní vyvrcholení, kdy se děj zkoušené baletní opery a reálný příběh mezi tanečními umělci začnou stále více prolínat či doplňovat a nejeden taneční souboj nebo naopak souhra uprostřed hromadné taneční i divácké sešlosti podtrhují krásně gradovaný umělecký zážitek. Na základě pár dávnějších zkušeností s panem režisérem jsem to nečekal, ale dneska mě Carlos Saura jednoduše dostal do kolen! [90%]

Zatímco starší severská dramata si většinou dokážu hodně vychutnat, u jejich současné tvorby často bojuji s podáním a pocitovým míjením, včetně těchto žánrových filmů ponášející se formou na artové drama, jak tomu bylo u Ať vejde ten pravý a zde v Thelmě především v první polovině. Hodně pomalé tempo se přede mnou mísilo se studeným chladem a než se něco zajímavého událo i než jsem se konečně začal dostávat se zájmem do nitra Thelmy nebo jejich rodičů, musel jsem se prodívat řadou scén, kdy mě film nechával nezaujatě chladným. Úvodní scéna mě připravila na cosi mimořádného, ale zbytek první poloviny s výjimkou uhrančivé scény na podivném divadelním představení (s prvním drobným horrorovým prvkem) se přede mnou líně táhla zdlouhavá, jakoby tuctová lesbická romance pro teenagery. Celkem je mi to líto, že jsem dlouho nedokázal mít z Thelmy silnější prožitek, protože druhá, silně mysteriózní polovina mě naopak často začala dostávat intenzivními událostmi, odhalováním nečekaných schopností, halocinogénními prožitky střídajícími se s ozvěnou traumatu či velmi silnými rodinnými scénami. Scén z exteriérů zde není moc, ale těch několik málo v přírodě dokázalo velmi pozvolna gradující atmosféru ještě více zintezivnit... a ač coby horror je Thelma opravdu netradiční a v zobrazování děsivého díky zvolené stylizaci značně umírněná, třeba přesun dítěte z vody do jiné vody dokázal na mě vzhledem k pointě působit mrazivě, s pocitem čehosi odporně nepříjemného. Něco do sebe ten film rozhodně měl, byť mi u něj překážel výraznější důraz na formu oproti obsahu. [60%]

Prej „postavy a události v tomto filmu jsou založeny na skutečných faktech a proto jakákoli podobnost s existujícími skutečnostmi není náhodná...“  To je tedy u adaptace povídek známých autorů slušná ironie vůči tvůrcům, co titulek s opačným významem alibisticky užívají také u filmů inspirovaných skutečným případem... ale v roce 1962 si snad Oury mohl podobný fórek dovolit bez větších obav. **** Gérard Oury mě opět hodně potěšil – dá se říct, rovnou na několika úrovních: Jakožto běžného diváka toužícího po tom spatřit a sledovat zábavné, napínavé a překvapivé příběhy, dále jako velkého příznivce francouzské filmové scény druhé půlky minulého století včetně množství její hereckých hvězd (...a těch se tu sešlo, často i ve vedlejších až ryze epizodních rolích opravdu požehnaně, skoro jako na silvestrovské estrádě :D... až jsem čuměl) a do třetice i coby menšího nadšeného cinefila, který navrch ocenil metafilmové vtípky s návštěvou kina s promítáním samotného Ouryho filmu nebo způsob vyprávění druhé povídky, střídající hrané pasáže v retrospektivě s montážemi šrafovaných karikaturních kreseb a novinových článků. Každá ze čtyř povídek oplývala svým vlastním kouzlem odlišné doby (a místy i pojetí) a současně s každou další povídkou jsem měl pocit, že úroveň zábavnosti filmu stoupá.... až do té finální, v níž se objeví mj. anglicko-francouzsky mluvící Funès nebo britský důstojník pronese při vyšetřování hlášku „V Londýně se mi sice líbí mlha, ale v Paříži mám rád jasno.“ Netradičně rozsáhlá stopáž mi vůbec nevadila, naopak je spolu s celkovým výsledkem pro mě důkazem, že i od pohledu relativně zaměnitelné dobové žánrové počiny kdysi uměli vybraní tvůrci zpracovat poctivým, velkolepým a osobitým způsobem. [80%]

Existuje celkem dost filmů ze zákulisí divadelních představení, televizních pořadů či natáčení filmu, ale mimo část Švankmajerova Hmyzu si nevzpomínám snad na žádný film o přípravě, realizaci a vysílání rozhlasové hry. Takže o to víc mě úvod dalšího filmu z dílny Kóki Mitaniho potěšil netradičním tématem a prostředím. Bohužel to také byla jedna z mála věcí, co mě na této údajně geniální satirické komedii skutečně potěšila, protože záhy nastoupil poněkud mdlý styl, do něhož se dlouho ne a ne dostat. Stejně jako do zpočátku rafinovaně skrytého humoru, který se později proměnil v neskrývanou frašku plnou často nevtipně bláznivého humoru s vesměs trapně strojeným podáním. Jako jeden z mála světlých bodů jsem vnímal herce namlouvajícího titulního Donalda McDonalda (dle titulků Takehiko Ono), který na mě svým vystupováním a projevem působil i výjimečně vtipně coby Japonec ponášející se povahově na osobnost hrdého amerického občana. Jinak když se dívám na zdejších 81% a převažně nadšené komentáře, nevím, zda je chyba ve mně a nedokážu se naladit na styl konverzačního humoru v podání Japonců, ale už druhý večer po sobě šla velká část humoru viděného Mitaniho filmu mimo mě... a to jsem si po tolik skvělé Vysoké školy smíchu myslel, že KM bude tvůrce přesně pro mě – teď začínám mít spíše pocit, že Vysoká škola smíchu zůstane pro mě z jeho tvorby spíše světlou výjimkou. [50%]

„Dvanáct roztomilých porotců“ aneb doslova japonská komediální variace až přímo parodie na slavnou americkou klasiku s určitými rozdíly a obměnami, např. že tentokrát se odvážlivý polemizující porotce rozhodne přesvědčovat ostatní o vině údajné mladé vražedkyně. Raději se moc nebudu zamýšlet, proč něco takového vůbec Kóki Mitani spáchal, když původní hra i film plně fungují ve své síle, působivosti i nadčasovosti a rozvíjet konverzační groteskno a absurdno s podobným konceptem by šlo přeci i bez tak okatého vykrádání s přímými posuny skvělého dramatického díla do parodie. Ale budiž, výsledek nebyl za mě tak strašný, jak jsem si z pár scén v první třetině myslel, ale ani neoplývá takovou invencí a mnoha vlastními devizemi nad rámec „předlohy“, aby mě takto neotřelá variace dostala do transu. S humorem, pocitově se houpající na vlně „občas fajn stylizovaný nadhled – občas neukočírované spády do zbytečně primitivního humoru“ jsem to měl stejně jako s hereckými výkony, taktéž vzájemně rozdílného kalibru. Vzhledem k absenci popsané fotogalerie aspoň na IMDb i absenci jmen postav si nedokážu k právě viděným, mně neznámým hercům přiřadit jména, ale rád bych vyzdvihl výraznou a zdařilou kreaci herce v modrém saku, modrou košelí a s rovněž modrou kravatou a pak i mírně staršího obrýleného pána v saku světlošedém. Další posun v podobě hned tří žen v dříve výhradně mužské společnosti 12ti porotců nemusel být marný, kdyby jedna nebyla otravně infantilní a další dvě nevýrazné. [55%]

Na to, že jde o oscarový film oceněný přímo jako nejlepší film daného roku, je Tom Jones u nás až překvapivě neznámým filmem, nicméně těžko říct, jestli neprávem. Za ty dvě hodiny předvede docela slušné množství zábavy v epickém příběhu plném dobrodružných příhod, vztahových propletenců, zvratů, nedorozumění i pár akčních scén (včetně úžasné myslivecké honičky na koních se smečkou psů). Na svou dobu překvapí i neotřelými nápady v podobě mezititulků, vstupů vypravěče či opakovaného prolomení čtvrté stěny s nečekaným mluvením postav / herců do kamery. Často jsem se pobavil, ale abych sáhl i po 4. hvězdičce, musel bych se bavit po celou dobu ještě víc a neměl bych mít z filmu občas dojem místy lehce pokulhávající a roztahané záležitosti, jejíž účinek co do zábavy na mě působil trochu nevyrovnaně. Možná, že ty zcizovací (byť rozhodně poutavé) prvky nakonec bránily plnému pohlcení do děje nebo celý film s tímto stylem neoplýval z dnešního pohledu až takovou dávkou humoru, jak mohl... a možná, že mi k silnějšímu zážitku chyběl i větší tah na branku. Hlavní dvojice sice působí sympaticky, zvláště Susannah York pak roztomile, ale herecky mě až tolik neoslovila, a Albert Finney pro mě určitě mnohem víc vynikl ve svých pozdějších charakterních rolích. [70%]