POMO

Docela dementní, i když formálně hravý slasher pro fanoušky subžánru. Šokovat se snaží nadměrnou brutalitou až bestiálních rozměrů, ale to je tak vše, co dokáže. Jakoby nevěděl, že cesta k nezapomenutelnému vyděšení diváka vede jinudy, psychologií. RPG provázení nového Jasona Voorheese těší a vzbuzuje očekávání scenáristických překvapení, ale ty se nekonají. A dialogy, které se snaží dodat “příběhu” nějaké pozadí, jsou bezradné. Vlastně jsou tu jenom dva (pokud nepočítáme ty, že se někdo jde vykadit do lesa): Tomu prvnímu á la The Fog, kdy kamera krouží kolem partičky teenagerů u ohně při vyprávění legendy, chybí atmosféru. A druhý, v autě, je zbytečně dlouhý a marně se snaží dodat prožitému násilí existenciální vysvětlení. Pozitivem v minimalistickém vyprávění zůstává pouze mírná gradace ukázaného a vysvětleného, tedy timing momentů jako první odhalení znetvořeného obličeje vraha.

Úvodní útok na New York se mohl alespoň přiblížit působivosti expozice Spielbergovy Války světů. Usilovat o to bych považoval za samozřejmý cíl filmařů. A on je odbitý pár záběry na lidi, mizící do mračen prachu zdevastovaných ulic Manhattanu. Ty, spolu s neútěšnými interiéry opuštěných budov vytváří solidně ponurou katastrofickou atmosféru. Film je místy napínavý, ale bez dějových nápadů a kameramanských kouzel, které dělali zajímavými předešlé dva díly série. Lupita Nyong’o hraje o život, ale nejzajímavější postavou je její kočka. Opatrné kočičí pohledy a bezpečně tichá chůze hezky zapadají do konceptu příběhu a diváckého zážitku z něj.

Hrdinové zde kosí Nacisty přespříliš suverénně, bez náznaku napětí, že by se jim něco mohlo stát. Ani údajně nejpřísnější gestapák Til Schweiger se nevymáčkne v nic hrozivé a démonické. Přitom krve a bodných ran noži film obsahuje požehnaně, takže o rodinné zábavě nemůže být řeč. Přehršel je zde i střelby a výbuchů, které v prostředí lodí a oceánu vyznívají atraktivně pirátsky. Vesměs ale Jerry Bruckheimer s Guyem Ritchiem pouze napodobují Tarantinovy Inglourious Basterds, sice stylově a s výborným soundtrackem, ale se scénářem bez důvtipných dialogů a s postavami, které vypadají cool, ale vnitřní stavbu mají na úrovni průměrné Marvelovky.

Privátní sexy taneček v luxusní miamské vile v úvodu. Efektní skupinové vystoupení v londýnském divadle v závěru. A mezi tím velké špatné - nudný až otravný balast s přehrávající Salmou Hayek, který jako by byl psaný s myšlenkou “přesně tohle diváci naší série nebudou chtít vidět”.

Neustále překvapující scénář, svižné tempo, inteligentní humor a v první polovině i sexy jiskra dělají z After Hours referenční scorseseovinu. Přestože odlehčenější a zábavnější než je většina jeho filmografie. Mladá Rosanna Arquette krásná jak z obrázku a mistrova režie vytěžující z každé scény napěchované předlohy maximum, co to jde. [KVIFF]

Slibně rozjeté uzavření trilogie X / Pearl / MaXXXine těší záludně zlověstným tónem, hororovými nechutnostmi, osmdesátkovým audiovizuálem a prostředím hollywoodských filmových studií, ale vyobrazení satanistického kultu a vyznění pointy film shodí do scenáristicky líného a fanoušky série nechtěného, laciného bludu. Navíc i přítomnost známého “Night Stalkera” (viz. výborný Netflix dokument) film nijak nevyužívá a pouze ho zmiňuje ve zprávách. [KVIFF]

140-minutová óda na marnivost, flákačství, nezodpovědnost, alkoholizmus a mentální rozháranost, která si hraje na ódu na složitost vztahů a hledání či udržení si lásky v nich. S postavami, které první půlhodinu baví poznávat, pak začnou nudit a nakonec soupeří o post nejotravnějších a nejnesnesitělnějších v historii obecně dobře hodnocených filmů (nechápu!). Zkrátit na polovinu a před závěrečnými titulky je nechat všechny tragicky umřít, by film vytáhlo na 3*. Příběh, jaký bývá například v rukou jemnohumorné černé finské komedie milým a s postavami sympatizujícím, se zde v rukou Cassavetese stává nedokoukatelným. Jiné jeho filmy mám přitom rád. [KVIFF]

Škoda, že se zde Daniele Luchetti vyhýbá zobrazení vášnivé intimity. Vztahy protagonisty s ženami jeho života by to prohloubilo, obzvláště té klíčové, která mu z něj udělá peklo. Chápali bychom lépe jeho naivitu a tendenci nechat sebou manipulovat. Možná si absencí sexu chtěl režisér uchovat sofistikovanější tvůrčí tvář. Ale artem jeho film stejně není. Byl by, po všech stránkách, v rukou například Giuseppeho Tornatoreho. V rukou Luchettiho je “pouze” solidní vztahovou a thrillerovou žánrovkou s dobrou stavbou postav a vedením herců, ale s příliš všední, až televizní formou. A se zakončením, které mainstreamové diváky neuspokojí, možná i naštve. Poučení si ale zapamatují! [KVIFF]

Povedená konverzačka, dobře zahraná nejenom Danielem Brühlem, ale i jeho filmovým protějškem Peterem Kurthem. Vysloveně objevným nebo strhujícím scénářem nedisponuje, ale šikovně udržuje zájem a zvědavost diváka a v druhé polovině dokáže i vytáhnout z rukávu esa, která změní perspektivu vnímání postav. Nejhodnotnější na filmu je Brühlovo autobiografické zobrazení jeho skutečného já, coby v Berlíně žijícího, globálně úspěšného německého herce. A střípků z jeho interakce coby celebrity s každodenním okolním světem. [KVIFF]

Kouzlo mytí hlavy u kadeřnice dobře známe. A že funguje nejenom ve věku dospívání. Stejně tak plachou intimitu v kontrastu s tělesnými potřebami dospívání film zobrazuje v přesných, jemných nuancích. Ale překvapivě s ní nezajde do žádného zdramatizování, které by ho udělalo působivým a zapamatovatelným. A jelikož bez artovějšího doteku nemůže fungovat ani jako poetická óda na nevinnost, zůstává pouze akademicky nudným. [KVIFF]