POMO

Hrůza moc Guadagninovi nejde a mystérium má sterilní a teatrální. Na psychologii je mistr, ale o té jeho Suspirie není. Čím je tedy koukatelná, kromě hereckých kreací známých tváří? Vzbuzením zvědavosti, co se z toho zvláštního, chladného filmového tvaru s historickým podhoubím Německa 70. let a nekonvenčním profilem čarodějnického klanu vyklube. Nejenom díky poetickým zpomaleným záběrům jak z romantického retro videoklipu Mariky Gombitové to ale dopadne nad očekávání špatně. Matka čarodějnic, která vypadá jako Jabba the Hut ve frajerských slunečních brýlích, je k smíchu.

Floridsky prosluněná, vysoce zábavná testosteronová blbina s překvapivě obsazeným a opět parádně fungujícím Jakem Gyllenhaalem. Doug Liman pomáhá Joelu Silverovi updatovat jeho osmdesátkovou klasiku do klipařsky dynamického hávu s fyzicky intenzivními mlátičkami, ale vždy s nadhledem nenáročné domácí VOD zábavy. Nový Road House obsahuje jedinou psychologicky funkční scénu (dialog v baru s drážděním traumatu hlavní postavy) a má blíže k energické punkové komedii než k dramatu. Jeho nejkomičtější postavou je hlavní Gyllenhaalův protivník, ultimátní bitkařská mašina Conor McGregor, ztělesňující vtipně přepálenou bezmozkovou mačo suverenitu s bezhlavou zuřivostí. Pozvánku do Fast & Furious má po tomto výrazném filmovém debutu jistou.

Charismatický tvrďák a rváč za dobro Patricku Swayzemu sedí, film okamžitě vtáhne jeho postavou. A jednoduchost příběhu je pouze jeho výhodou - kvalitní osmdesátkové oddechovky vždy potěší úpřimnou přímočarostí. Stejně charismatu vnáší do filmu borec Sam Elliott, vyrovnávajíc síly proti bandě padouchů. Ben Gazzara jako hlavní mafián připomíná, že nejhorší filmový záporák fungoval vždy nejlépe s tváří hodného strejdy. Na vyčínání zloduchů a chlapské mlátičky bohatý film, podstatně důstojnější než přihlouplé béčka s Chuckem Norrisem. Jen škoda toho naivního vyvrcholení, a že se skrze karate motivy snaží dělat do Van Dammeho a spol. Neměl to zapotřebí.

Dvě a půl hodiny prvoplánového trápení hlavní ženské postavy hlavní mužskou postavou. V epickém westernovém prostředí, v předvídatelně anachronicky zpřeházených čtyřech dějstvích a bez autorského filmařského doteku. Místy děsivé momenty střídají v logice lacině odbité scény a vyprávění postrádá vedlejší dějové linky, které by mu dodali myšlenkové vrstvy. Zaměřuje se pouze na pokud možno co největší prohloubením zla v postavě Guye Pierca, aniž by vysvětlilo jeho důvody. Místy emocionálně silná a dusivá, ale bohužel jednorozměrná báchorka jako z tuctového románu pro domácí hospodyňky. A se směšným vyvrcholením.

Co-produced by “Big Indie Pictures” - výstižný to název produkční společnosti. Tender Bar je totiž velký hereckým obsazením a nezávislý námětem a jeho skromným feel-good provedením. Škola života: radost z vysněných studií, zklamání v lásce a z vlastního otce. Dobré i zlé formuje naši osobnost, cestu k dospění. Jeden z nejlepších hereckých výkonů Bena Afflecka, spolehlivý Tye Sheridan, Clooneyho voiceover a příjemné oldies songy.

Nulová psychologie postav i režijní invence. Pouze autorsky neangažované sledování kuriózního životního příběhu. Jako kdybych si četl povrchní bulvární článek nebo koukal na průměrný televizní produkt. Ale vidět detail vaginální penetrace na velkém kino plátně, i když jenom na dvě vteřiny, zážitkově potěšilo a překvapilo odvahou tvůrců.

Pokud se bojíte létání, bude vám film něčím blízký, najdete se v postavách. Jejich fobii se věnuje vydatně. Já ho ale dokoukal spíše s údivem. Dávno jsem neviděl film, natož komedii, u kterého bych natolik nechápal, proč se ve většině scén postavy chovají tak, jak se chovají. A který by byl jako komedie tak krutě nevtipný. Dokonce i instrumentální hudba v něm je nefunkční a doprovodné písničky nesmyslně vybrané.

Nejlepší oscariáda za dlouhou dobu, k mimořádně silnému filmovému roku. Vtipná překvapení jako nahý John Cena, Guillermo s megalahví Tequilly nebo dvojčata Arnie s Danny DeVitem. Opět perfektně odlehčená moderace Jimmym Kimmelem, zaslouženě rozdané sošky. Potěšily mě všechny výsledky, obzvláště nejlepší zahraničný film a zvuk pro Zónu zájmu. Silný proslov režiséra 20 dnů v Mariupolu! A zpívající Ryan Gosling stole the show.

Námětem takový ambicióznější a sofistikovanější Hostel, ale ne o moc chytřejší. Což u Dánů překvapí, obzvláště když usilují o thrillerové drama se studií vztahu ústřední dvojice, kde ona má masochistické potřeby a netuší, kam ji zavede jeho tajný byznys. Motiv konfrontace sexuálních tužeb s krutou realitou je zde bohužel nedotažený. Filmově méně náročný milovníci trápení bezmocných ženských postav si ale přijdou na své, film jede na hraně mainstreamových zvyklostí. Že biologické výzkumy hlavní záporačky ani nejsou smysluplně vysvětlené, nebudou řešit.

Autorská psychařina typu Eraserhead, více zakotvená v realitě. Pochmurné prostředí a snové výjevy, někdy chronologicky rozházené. Trauma hlavního hrdiny a monstrum, na které je psychicky napojený a které je metaforickým zosobněním jeho nočních můr. Filmový bizár pro zvané, s cool hereckou mimikou Seana Harrise a hlasovým projevem Aluna Armstronga. Že by to ale do sebe ve výsledku smysluplně zapadlo či vzbudilo emoce, se říct nedá.