Interstellar

Málokterý filmař může vůbec jenom uvažovat o tom, že by se téměř každý jednotlivý film stal instantní klasikou, zrovna režisér a scenárista Christopher Nolan by si to ovšem jistě dovolit mohl. Nejenom při vzpomínání na Memento, Trilogii o Temném rytíři, Dokonalý trik nebo Počátek. Důkazem může být i Interstellar, který do kin dorazil v letech 2014, ani po dekádě přitom neztratil nic ze svých mistrovských kvalit. Původní scénář v roce 2007 přitom napsal Nolanův bratr, Jonathan Nolan, kdy měl film tehdy režírovat Steven Spielberg. Nakonec ovšem došlo na prozatím poslední společnou práci obou bratrů, která u mnohých skončila na vrcholu jejich tvůrčí kooperace a vyrovná se Mementu, Dokonalému triku Temnému rytíři i Temném rytíři povstal. Interstellar má totiž potenciál být pro mnohé filmaře stejnou zásadní sci-fi jako již pro mnohé byla, je a bude 2001: Vesmírná odysea.   Čistá audiovizuální dokonalost, které dělal konzultanta Kip Thorne, laureát Nobelovy ceny za fyziku. I díky jeho spolupráci vznikl film, který bere dech mnoha audiovizuálními sekvencemi, které berou dech. Nolan nepotřebuje žádné setkání se třetím druhem, meziplanetární konflikt nebo ty klasické velkolepé atrakce, které se většinou vkládají do sci-fi, které operují s rozpočtem okolo 150-200 milionů dolarů. Nolan místo toho vytěžil možnosti sci-fi žánru na hranici možného. Překonává hranice představivosti diváka, má potenciál v divákovi probudit dosud neprojevený zájem o astrofyzikální zákonitosti, zároveň i přes velkolepost nezapomíná na to nejdůležitější - emoce.   Ať už si scénář od dob, kdy se měl režie chopit Steven Spielberg, změnil jakkoliv, dává vlastně smysl, že by se měl režie podobného filmu chopit právě Spielberg. Právě on často realizoval velkolepé projekty, které ovšem do velké míry vždy stáli na emocích a většinou pracovali se vztahem mezi rodičem a jeho potomkem. Právě to je i případ Interstellaru, kdy je stěžejní především vztah Josepha Coopera v podání Matthewa McConaugheyho a jeho dcery Murphy v podání Mackenzie Foy, Jessicy Chastain a Ellen Burstyn. Cooper má dle všeho šanci zachránit lidskou rasu, musí ovšem projevit tu nejvyšší oběť - opustit svou rodinu a počítat s tím, že jí už nikdy nejspíš neuvidí díky faktu, že čas ve vesmíru a především na jednotlivých planetách utíká zcela jinak. Nejpůsobivější scénou celého filmu ostatně není ani setkání s vodní planetou a ani nejvíce akční momenty celého filmu. Nejpůsobivější je ten moment, kdy si Cooper projíždí zprávy za posledních 23 let. McConaughey zvládá herecky prodat člověka, ve kterém se střídavě probouzí radost i zároveň smutek, člověka, který za pokus o záchranu svého domovského světa skutečně zaplatil nejvyšší cenu. Tato samotná scéna patří nejen mezi emocionálně nejsilnější filmové momenty uplynulé dekády, ale i jedno z největších projevení hereckého umu za uplynulou dekádu.   Interstellar je film o otcovství. O poutu mezi rodičem a jeho dítětem. o lásce ke svému potomkovi. O lásce, kterou nepohltí ani hluboký vesmír a černá díra. Nolan si dokáže obhájit délku 169 minut, protože vypráví skutečně komplexní sci-fi příběh, který si dokáže obhájit každou svou sekundu, kdy každá byť zdánlivě nepodstatná část filmu se ve finále projeví jako mnohem stěžejnější. Předzvěst blízké budoucnosti (film začíná v roce 2067) na první pohled nepůsobí nejvelkolepěji, ve finále je ovšem největší sílou celého filmu právě fakt, že se i přes cestování vesmírem a černými dírami pořád drží nádech realistické podívané. Spolupráce se zmíněným Thornem měla svůj pozitivní výsledek, protože Interstellar zvládá naplno vytěžit svůj žánrový potenciál a přesto pořád ukotvená v realitě.   Wally Pfister si odskočil ke svému režijnímu debutu a megapropadáku Transcendence, Christopher Nolan tak musel šáhnout po novém kameramanovi. Novým dvorním kameramanem Nolana se tak stal Hoyte van Hoytema, následně se poté projevilo, že Nolan nesáhl vedle. Objevování nových světů a fascinující vtahování vesmírem je totiž pochopitelně famózní díky samotnému vizuálnímu pojetí. Dalo by se snadno říci, že Hoytema udělal pro Interstellar to samé, co pro Nolanův Počátek udělal Pfister. Ambiciózní koncept rázem působí ambiciózně i v rámci vizuálu, Interstellar tak rázem míří i mezi jeden z vizuálně nejkrásnějších filmů uplynulé dekády. Nejen díky působivému zachycení všech těch obřích vln, procházek po planetách nebo samotným průletem vesmírem. Je to kamera, která jednoduše žije!   Nosné jsou díky samotnému scénáři i jednotlivé postavy, se kterými divák nutně nemusí sympatizovat, přesto jim alespoň zvládá v jisté rovině rozumět. Debaty o tom, že lidé vlastní instinkt přežití a jsou v obtížných situacích dělat věci, kterých litují. Budování falešných nadějí a snaha o spásu lidstva za každou cenu. Motivy o síle víry, která se nutně nemusí vyplatit a mít nějakou dohru. Jedná se tak o komorní příběh na pozadí velkého vesmíru, velkých sázek i komplexních charakterů. S charaktery přitom není nutné sympatizovat, stěžejní je, že se chovají racionálně a každá jejich stěžejní myšlenka či přednes má opodstatnění.   Interstellar je film, kde je jasné, že musel vzniknout za velké podpory digitálních efektů a že se během něj tvůrci digitálních efektů museli výrazně zapotit. Vesmír je díky ním krásný i mrazivý zároveň, přitom všem jsou digitální efekty skutečně nepatrné a kazí je jenom jasné ujasnění toho, že se film ve skutečném vesmíru natáčet nemohl. Při málokterém sci-fi filmu se ovšem probouzí pocit, že divák sleduje vesmír, který působí tak realisticky.   Hans Zimmer do toho zvládá svým výtečným soundtrackem, kdy jsou u Interstellaru dominantní především varhany. Díky jejich zapojení ještě více z některých scén vyloženě mrazí, často navíc ještě více svádí k melancholii, která z několika momentů a chování postav vyčuhuje. Stejně tak se výtečně pracuje se zvukem, který chvílemi nejen pracuje se základními fyzikálními zákonitostmi, ale především v reproduktory naplněném kinosále lahodí uším (i přes svou hlasitost). Kdo někdy při nějaké možnosti vidět film v obnovené premiéře v IMAXU zaváhá, udělá životní chybu!   Nolan za pochodu zvládá i ze zdánlivého minimalismu vystrčit řemeslně velmi zručnou a audiovizuálně lahodnou pasáž. Z toho filmu i díky tomu za pochodu sálá neskutečný život, nebojí se i přes odbornou konzultaci ve scénář se svým bratrem vydat směry, které naopak mohou astrofyziky donutit mlátit se o hlavu. Přesto všechno se Interstellar nerozpadne. A výtečně funguje i po uplynulé dekádě.   Scénář je velmi inteligentní, za pochodu zvládá zalepit mnoho zdánlivých dějových děr, především ovšem zvládá naplnit škatulku filozofické sci-fi se vším všudy. Na jednu stranu by tak Interstellar mohl opravdu obstát jako film z ranku Stevena Spielberga, na tu druhou mu ovšem nechybí očividné větší ambice, které navíc zvládá naplnit. Jde o sci-fi, kde se většinu času převážně mluví a přitom dialogy po celou dobu fungují a nepřipraví diváka o pozornost (pokud zrovna netrpí ADHD).   Nechybí ani emocionální závěr a také moment, který si po vzoru Nolanova Počátku nechává snadno otevřená vrátka pro pokračování... které na 99,9% nikdy nevznikne! Není to ani potřeba, protože po vzoru Počátku přišel Nolan se sci-fi, která zdánlivě řekla vše potřebné k danému konceptu a jeho zákonitostem. Jakmile totiž dojde na zásadní zvrat (dost možná ten nejsofistikovanější v kariéře Nolana), vše do sebe zapadne i přes fakt, že není na první dobrou nutné vše správně pochopit. Celé to jenom utvrzuje, že Nolanovi u jeho Interstellaru nechyběli ambice a bylo velmi odvážné natočit takový film za 165 milionů dolarů a očekávat finanční úspěch. Ten se ovšem dostavil (731 milionů dolarů) a Interstellar jen Nolanovi utvrdil pozici tvůrce, který si může dělat aktuálně téměř cokoliv, co se mu zachce. Díky bohu za to!   Interstellar zestárl skvěle. Prakticky díky faktu, že vlastně nestárne. 10 let sice není tak dlouhá doba, na kdejakém filmu se už ovšem tato doba podepíše. Interstellar mezi ně nepatří. Na to jde pořád o jeden z nejlepších filmů nejen uplynulé dekády, ale i 21. století, zároveň také jeden z vrcholných zástupců sci-fi žánru od roku 1968. Jestli je něco po smrti, Stanley Kubrick je jistě hrdý..... (02.07.2016) (menej) (viac)

V skratke: Stalker + Soljaris + Zerkalo + 2001: A Space Odyssey + The Tree of Life + Steven Spielberg + The Dark Knight Trilogy + Gravity + The War Game + dokument NASA + Albert Einstein + Sergej Ejzenštejn + David Wark Griffith + Vincent van Gogh + Gustav Klimt + Jorge Luis Borges._____3x (IMAX 27.8.2015). Charakteristika ľudskej "civilizácie" 21. storočia ako spoločnosti závislej na teóriách, ktoré podmieňujú jej existenciu. Postihnuteľnosť ľudských "bohov" tam kdesi hore, relativita večnosti. Priznávanie sa k veľkým žánrovým klasikám, ale netradičné majstrovské uchopenie, ktoré povyšuje povesť režiséra ako výrazného hollywoodskeho auteura na novú úroveň. Science-fiction, ktorá uprednostňuje takmer výlučne prvé slovo, čím vopred určuje svoj interpretačný kontext. Surový, pochmúrny, šedivý prašný fikčný svet zmietaný zmarom temného "nolanovského realizmu", ktorý do kozmu vysiela veľkolepý mix klasických motívov, prepletených doposiaľ nevídaným spôsobom. Technicky dokonalé, formálne viac než zdatné, podmanivé, sugestívne, iné. Krehká harmónia medzi emocionalitou hereckých prejavov a sterilitou vesmírneho vákua, výrazne oddramatizované silné momenty. Víťazstva však opäť dosahuje ako komplexný uzavretý celok, ktorý nachádza zlatú strednú cestu medzi zraniteľnou intimitou a megalomániou základných kameňov amerického blockbustera, pričom podsúva nevšedné scenérie. Doslovnosť je uchopená ako prvok napomáhajúci divákovi v orientácii v spletitom deji. Veľký medzník Nolanovej filmografie, ktorého význam a účinok, či už pozitívny alebo negatívny, je zatiaľ nemožné odtušiť. Čoskoro viac (zatiaľ drobná recenzia). ////////// Ak ste film ešte nevideli, toto je bod, za ktorý už nechcete ísť; hrozí, že vám čo i len v náznakoch prezradím viac, než je nutné. Dve projekcie, pár poznámok a dojmy poriadne rozležané v hlave mi ústia v nasledujúce: Nolan prakticky po každej stránke prekonal všetky svoje doterajšie filmy, a to hneď na niekoľkých rovinách. K svojim názorom a filozofii pristúpil revizionisticky a prebral slovníček ideologických pojmov z gothamskej ságy, aby ho vsadil do väčšieho celku. Ako kľúčové spojenie ustanovil "the big picture", s ktorým dvojzmyselne ("picture" ako komplex i ako film) narába v plnom objeme dejového záberu a ide až, žárgónom snímky, "beyond the horizon". Neverí v systém, odsúdený na zánik, ale jedinca, ktorý dokáže spôsobiť zmenu. Technicky ponúka dokonale čisté remeslo, ktoré necháva vyvstávať prelínajúce významy a dovolí ho divákovi vďaka doslovnosti uchopiť, ohmatať, pochopiť a prijať. Šíri sa názor, že Nolanov posledný film nedosahuje "geniality" tých predošlých. Nie je to celkom pravda, ak aj odhliadneme od použitého výrazu (genialita je azda prisilné slovo). Z pohľadu komerčného filmu nemieni prešľapovať na mieste a mieri cestou autorskej invencie, ale zanovito odmieta pokrok, a popiera základné estetické princípy blockbusteru - digitálna kamera, špeciálne efekty, green screen som spomínal už v recenzii, teraz k nim dopĺňam najmä absenciu prológu pred titulkami a neimplementovania farebných filtrov, ani pre odlíšenie časových rovín - čím naberá na skutočnosti a vymaňuje sa z okov filmového média - a pritom, paradoxne, naplňuje jeho ziskový zámer. Ako naratívne dielo dosahuje nesmiernej komplexnosti - svet Interstellar zohľadňuje všetky zásadné faktory a princípy realizmu (ako sú psychológia, politika, sociálna a hospodárska situácia, dejinné základy, priemyselný a technologický rozvoj a jeho ovplyvňovanie života, médiá, medziľudské vzťahy; pozorne študuje kauzalitu a nedozerné súvislosti, čím sa približuje realizmu knižnému, až svojim charakterom historicko-dejinnému v celej šírke kontextu - a samozrejme početné narážky na súčasný svet), dosadené do temných kontúr Nolanovho rukopisu, ktorý si zrejme nechám do budúcna patentovať ako ustálené spojenie "nolanovský realizmus". Je to dané už prvými zábermi, kedy zastávajú rolu expozície do deja a objasnenia mračnej situácie na Zemi prehrávané fragmenty z (falošný dojem dokumentárnosti navodzujúcich) rozhovorov s pamätníkmi tých čias. Už v tomto bode je jasné, ako sa bude naďalej vo filme pracovať s časom. Nolan vytvára komplikovaný, ale pritom v zásade krásne jasný uzavretý cyklus časopriestorového kontinua niečím, čo by sa dalo najlaickejším spôsobom opísať ako "nastavenie zrkadla zrkadlu". Navodzuje tým paradox, ktorý vyzerá ako nezmysel, rébus bez riešenia. Tento paradox, tak bežný a známy aj z množstva komerčných filmov, však slúži ďalším líniám a podtextu filmu. Spolu s ďalšou významnou scénou, súbojom s Dr. Mannom na "ľadovej planéte", ktorý mnohé odkrýva a naznačuje v prerývanom dialógu (prechádzajúcom do silného monológu Matta Damona) medzi zápasiacimi mužmi, odhaľuje pôsobivú transcendentálnu rovinu - vedomie ubiehajúceho času i večnosti života, slasti i smútku prítomného v jednej chvíli v hrdinovi s osudovým predurčením - ktorá čiastočne vychádza z antických a kresťanských náboženských motívov. Do centra ustanovuje hlbokými emóciami podporenú lásku ako veličinu, ktorá sa vymyká fyzikálnym zákonom a preniká dimenziami, pre ktorú akákoľvek vzdialenosť, daná časom a priestorom, nehrá rolu (ako ostatne dokladajú pasáže s krížovým strihom, ktoré nechávajú paralelne splývať dianie "tam hore, kde majú prístup len bohovia a vyvolení" a na Zemi "kde sa tí najposlednejší krčia v prachu a biede zatratenia"). Vzťah otec-dcéra (Cooper-Cooperová) je jedným z najpodstatnejších v celom príbehu a je znásobený zdvojením v druhom obdobnom vzťahu (Brand-Brandová). Tieto vzťahy a veličinu lásku Nolan stavia do pozície sily, o ktorú sa lámu všetky teórie a racionálna veda zlyháva. Opakované motívy (lož, ktorú strieda väčšia lož, smrť, ktorá postupuje od banality po pretrhnutie zásadného puta) sú opakovanými chybami, ktoré sa vracajú v silnejšej podobe, ale aj impulzmi, ktoré poháňajú postavy nezastaviteľne vpred. Je preto pozoruhodné, ako sa darí udržať všetky vrstvy v pomyselnej rovnováhe až do chvíle, kedy nastáva sugestívna anabáza a kruh sa uzatvára. Happyend, ktorý je pomyselnou bodkou, je presne tým, čo Interstellar potrebuje, aby finálne prepojil všetky zložky do dokonalého tvaru. Tvaru zo svojej podstaty metafyzického, ktorý nerozlišuje vesmír a ľudské vnútro. Potom už je len banálnym detailom, čo všetko film cituje a kde nachádza mohutnú inšpiráciu; rovnako aj to, že je najvedeckejším filmom od dôb prvotiny Shanea Carrutha Primer. Štylisticky znamenitý, vizuálne precízny, hudobne podmanivý (možno by však predsa bolo ešte lepšie v istých momentoch hudobný motív vypustiť a sústrediť sa na diegetické ruchy a nekonečné ticho vesmíru), emočne dojímavý, obrazmi impozantný, ohromne rozprestrený opus, ktorý mnou vnútorne pohol, ako máločo pred ním. Svedčí o tom aj fakt, že je to jeden z pár filmov, ktoré som chcel, a dokonca potreboval tak skoro (teda dva dni po novinárskej projekcii) vidieť znovu. Napriek tomu, že môj komentár hraničí s bezbrehou neobjektívnou adoráciou, objektívnejšie jeho účinok na mňa zachytiť nedokážem. Nádherný, nádherný, nádherný hrejivý diamant na večnej oblohe. ////////// Apendix: Slová nikdy neboli zbytočnejšie. Báseň Dylana Thomasa Do not go gentle into that good night však za to stojí. Pozastaviť sa nad ňou a nájsť si čas na meditáciu zmysel, rovnako ako rodinné hodnoty, má. (07.11.2014) (menej) (viac)