Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Animovaný
  • Akčný
  • Krimi

Recenzie (1 465)

plagát

Halo (2022) (seriál) 

Filmová adaptace videoherní série Halo se chystala dlouho, motali se kolem ní Steven Spielberg, Guillermo del Toro či Rupert Wyatt. V jednu chvíli jí měl točit Neill Blomkamp pod produkčním dohledem Petera Jacksona, tvůrce trilogie Pán prstenů. Práce na Blomkampově Halo ovšem nakonec nikam nevedli a Jackson tehdy alespoň zkušenému animátorovi tehdy dal 30 milionů dolarů na zafinancování jeho celovečerní debutu District 9. Po všech těch letech poté oficiálně na adaptaci došlo, jen místo filmu došlo na seriál. Paramount+ seriál dopředu prodloužil pro 2. sérii a celkově se počítá s tím, že by seriálové Halo mělo být jednou z vlajkových lodí této streamovací služby. A to navzdory fanouškům, kteří tak úplně nesnesli fakt, že se seriálové Halo tak trochu vydalo vlastní cestou (i přesto, že bylo dávno řečeno, že se seriálové Halo odehrává ve své vlastní kontinuitě). V tom ovšem ten největší problém úplně netkví.   Vcelku je to vlastně docela slušná adaptace, kdy jsou některé díly přinejhorším jen velmi průměrné. Seriálové Halo má štěstí v tom, že může těžit z poměrně zajímavého světa. Hlavním hrdinou je ovšem Master Chief, kterého nejde vnímat jako ideálního protagonistu. Problém by nebyl v samotném představiteli Pablu Schreiberovi, ale v tom, že je to postava, která v průběhu v podstatě neprojevuje emoce. Master Chief mohl být takovou odpovědí na Mandaloriana ze stejnojmenného seriálu ze světa Star Wars, na rozdíl od Mandaloriana se ovšem nedaří Master Chiefa jako postavu budovat, jeho vztah s Kwan v podání Yerin Ha není vybudovaný tak skvěle jako vztah Mandaloriana a malého Grogua (pro neznalé Baby Yoda) a celkově v Master Chiefovi není ten ideální protagonista, který by měl utáhnout tento seriál na několik dalších sérií. Problém ovšem skutečně není ve Schreiberovi, který se v rámci možností snaží, problém je tak trochu spíše ve scénáři, který v polidštění Master Chiefa tak trochu selhal. Zajímavější postavou je ve finále Dr. Catherine Halsey v Nataschy McElhone. S tou se pracuje zajímavým způsobem, stává se z ní postupně více a více šílená vědkyně, která si jde za svým cílem a přesto má ještě daleko k regulérní záporné postavě.   Akce v mnoha momentech stojí za to, nohy jí podráží pouze vizuální efekty, které v několika momentech nejsou dokonalé. Opravdu se ovšem alespoň slušně buduje mytologie a s ní spojená zápletka (i přes to, že se jedna postava dočká tak trochu urychleného konce). Kostýmy nepůsobí cosplayově, výprava je ucházející. Střídají se díly, které jsou naplněné akci s díly, kde je té akce méně, sympatičtější je přístup, kdy se seriálové Halo snaží budovat svůj příběh a svět skrze postavy. Jak se to následně daří je druhá věc, minimálně je ovšem zajímavé sledovat, jak se zde na to někdo snaží jít skutečně tak trochu jinak. Filmová adaptace od Stevena Spielberga či Petera Jacksona by samozřejmě byla jiný kafe a seriál má dost nedostatků, příslib do 2. série je ovšem solidní.   V součtu je to někde mezi 3 a 4, i kvůli příslibu do budoucna a ve finále přeci jen mírné spokojenosti to těsně na tu čtvrtou hvězdu je. Halo má do budoucna hodně věcí napravovat a například práce s Master Chiefem nebude do budoucna nejlehčí, přesto tento seriál mohl dopadnout mnohem hůř. Od vlajkových lodí streamovaích služeb se ovšem po právu dají přeci jen čekat větší věci......

plagát

Shrek: Zvonec a koniec (2010) 

Před 12 lety spatřil světlo světa čtvrtý Shrek s podtitulem Zvonec a konec. Po zklamavších ohlasech ke třetímu dílu Shreka se rozhodli v DreamWorks Animation šlápnout na brzdu, zrušit plány na pátý film, který měl sérii původně zakončit a místo toho se vydat velkého finále ve čtvrtém díle. Takové finále, které vsadí na cestování do alternativního světa, kde je vše tak trochu jinak. I přes v průměru nadšenější ohlasy než u třetího dílu se na Shreka 4 přesto nevzpomíná tolik jako na první dva kultovní filmy ze série. Shrek: Zvonec a konec ovšem zůstává nedoceněný zcela neprávem. V roce 2010 totiž (tedy alespoň dočasně) DreamWorks Animation Shrekův příběh uzavřeli fenomenálním způsobem, kdy se především pochopilo, že série na svém samotném závěru musí vrátit k původním kořenům.   V režii Mikea Mitchella tak vznikla další zábavná animovaná podívaná, kde ovšem především nechyběla patřičná dávka emocí. Vše to poté stojí především na vztahu k postavám, které si od prvního Shreka prošli nějakou cestou. Ze samotářského a nevrlého zlobra se stal manžel a otec tří dětí, Fiona se konečně naučila mít ráda sama sebe, Oslík si našel přátelé a založil rodinu a Kocour v botách též konečně našel něco jako rodinu. Scenáristé Josh Klausner a Darren Lemke tak scénář čtvrtého Shreka postavili právě na vývoji postav, který se následně odráží od alternativního světa, kde se Shrek nenarodil a vše tedy proběhlo úplně jinak.   Shrek 4 především uzavřel jeden velký příběh, který navázal na zdánlivé ukončení ve Shreku Třetím. Shrek Třetí představil Shreka v momentě, kdy má manželku, děti a je zpět ve své milované bažině. Jenomže s náhlou krizí středního věku mu rázem začíná chybět jeho starý život. Když se ovšem rázem možnost k návratu do starého života vrátí, dle očekávání se vše nevyvine úplně ideálně. Teprve v alternativní realitě si Shrek začíná uvědomovat chybu ve svém rozhodnutí a dojde mu, že to co ho tolik vytáčelo mu rázem chybí. Jedná se o zajímavý vhled do Shrekova charakteru, Shrek se v průběhu čtvrtého filmu definitivně formuje jako postava. V momentě, kdy Fioně oznámí, že v té věži ve skutečnosti on nezachránil jí, ale ona jeho, to je moment, který definitivně skvěle uzavírá Shrekovu cestu. Tahle jedna věta by mohla sloužit jako geniální tečka za Shrekovou sérii (Illumination přesto pátého Shreka pořád oficiálně chystá, solidní zakončení tak dostane solidní trhliny).   Shrek není dokonalý, celá série od počátku stojí na jeho chybách v přístupu k životu a jak ho do jisté míry formovali reakce veřejnosti. Od prvního Shreka se sice naučil cítit lásku, vytvořit přátelství, přesto ovšem pořád zůstává tím zlobrem z úvodu prvního filmu. V alternativní realitě se poté musí potýkat s několika změnami, především změnou charakteru Fiony. Z princezny, která se na počátku bála své zlobří formy, se odvážná zlobří válečnice, kterou nově definuje to, že se z dračí věže musela dostat sama a tím se z ní stala nezávislá žena a bojovnice. V nové alternativní realitě Fiona víceméně vybočuje jako tragický charakter, klíčové je ovšem to, že Shrekovy city nezmizeli. A vývoj vztahu Shreka s alternativní Fionou emocemi díky tomu nešetří.   Shrek 4 má především skvělého záporáka. Rampelník je ze všech Shrekových protivníků nejzlejší, nejslizčí a přeci jen nejzajímavější. I díky jeho charakterní povaze nebo výrazným parukám. Walt Dohrn přišel s námětem k filmu, sám osobně poté Rampelníka i nadaboval a výsledkem je skutečně nejzajímavější Shrekův záporák. Je možná škoda, že se zrušili plány na to, že se měl ve Shrekovi 4 v alternativní realitě objevit i Farquaad z prvního filmu (protože díky Shrekově absenci přežil), dost možná by ovšem návrat Farquaada akorát kradl pozornost Rampelníkovi. A ten sám o sobě jako jedna velká hrozba obstojí. I díky jeho vyčůranosti a díky tomu i dosáhnutí svých cílů. Díky tomu tak funguje pocit toho, že je ve Shrekovi 4 skutečně něco v sázce, funguje v něm napětí, to stojí právě na vynikajícím záporákovi jménem Rampelník. Je sice opovrženíhodný, zároveň je ovšem zábavný záporák.   Shrek 4 poté netrpěl ani absencí kreativních nápadů. Z Perníčka je rázem v alternativní realitě perníčkový gladiátor, postava Krysaře je fenomenálně vymyšlená (především celá taneční scéna se zlobry má skvěle vymyšlenou choreografii) a například zlobří tunely a především prezentace nových zlobrů je prostě vynikající. Třešničkou na dortu je poté tlustý Kocour v botách, na něm ostatně stojí jedny z nejzábavnějších momentů celého filmu.   Shrek 4 je v několika momentech skutečně zábavný, na humor se ovšem tentokrát vlastně moc nehraje. Dramatičtější atmosféra jde ruku v ruce se zlou alternativní realitou, Shrek 4 je skutečně emocionálně nejsilnější a dokáže diváka snadno dohnat k slzám. Přesto je to pořád ten starý dobrý zábavný Shrek, který se i tentokrát může opřít například o skvělou hudební dramaturgii i samotný soundtrack Harryho Gregsona-Williamse.   Animace poté pochopitelně zašla ještě o kus dál, celkově má Shrek 4 dost možná ze všech filmů ze série nejvýraznější vizuál, který opět ladí s temnou atmosférou alternativní reality a dodává ještě početnější vrstvy. Ve čtvrtém Shrekovi nás milovaný zlobr poprvé brečí, i to přispívá k tomu, že rázem vzniká pocit, že se aktuálně skutečně odehrává zásadní bitva, která může mít tragické následky. Taková, která dostává Shreka na kolena. Stejně silné zůstávají jeho konfrontace s Fionou, oba si v podstatě prohazují úlohy z prvního filmu, kdy je to nyní Shrek, kdo věří na lásku a Fiona ne. Shrek se ovšem musí především v průběhu filmu konfrontovat s osobním rozhodnutím, které může za celou šlamastyku s alternativní linkou a uvědomit si, že tato realita vznikla zbytečně. Právě kvůli tomu, že hleděl do minulosti a přesto to nejlepší měl v přítomnosti. A i proto Shrek: Zvonec a konec funguje jako skvělá tečka za celou sérií.   Shrek: Zvonec a konec je i po letech povedenou záležitostí. Vzniklo emocionálně silné (dočasné) zakončení série, které je po 12 letech přeci jen tak trochu nedoceněné. A je to škoda.....

plagát

Chip 'n' Dale: Rescue Rangers (2022) 

Chip a Dale: Rychlá rota jsou kultovním animovaným seriálem, kteří si nadále dokáží budovat početný počet diváků, již delší dobu byl poté v plánu celovečerní film, kde se dvojice chipmunků objeví. Pojetí celého filmu bylo ovšem ve finále velmi překvapivé. Celovečerní Chip a Dale v režii Akivy Schaffera se totiž rozhodl volně kráčet ve stopách Falešné hry s králíkem Rogerem a zasadit Chipa a Dalea do světa, kde spolu koeexistují lidé a animované postavičky a sami Chip a Dale jsou v něm vyhořelé hvězdy právě původní Rychlé roty. Už trailer naznačil, že budou tvůrci poměrně kreativní, využijí kartotéku mnoha animovaných postaviček (nejen těch u Disneyho, dojde například i na Transformers či South Park) a stačilo jen doufat, že krom kreativních nápadů bude film samotný fungovat. A ve finále funguje skutečně velmi dobře. Celovečerní Chip 'n' Dale: Rescue Rangers skutečně kráčejí ve stopách Falešné hry s králíkem Rogerem, především i v tom, že je to poměrně dospělejší než většina podobných filmů, které se snaží cílit především na dětské publikum. Velký prim v tom možná hraje i fakt, že se tvůrci snažili cílit mimo jiné i na diváky, kteří na seriálu vyrůstali v době jeho vzniku od roku 1989. Falešná hra s králíkem Rogerem byla v součtu možná ještě o poznání dospělejší a především komplexnější, celovečerní Rychlá rota se ovšem vydala směrem funkčního metahumoru, kde se rýpe do Hollywoodu, autorských práv a podobně. Jedná se především o jeden z nejzábavnějších filmů poslední doby, v součtu to tak může působit, že celovečerní Rychlá rota ani nemohla dopadnout lépe. Působí to jako ideální podívaná pro celou rodinu, především i proto, že diametrálně odlišně dokáže působit na děti i rodiče. Ve filmu je zesměšněno mnoho kultovních animovaných postav (hlavní záporák je zestárlý tlustý Peter Pan!), pracuje se tam s různými typy animace (Seth Rogen ve filmu vikingského trpaslíka, který je vytvořen pomocí motion capture) a jsou tam velmi hravé nápady (například fakt, že se kreslené postavičky mohou skrze plastiku převést do CGI podoby) Zamrzí jen, že někdy animované postavy nepůsobí jako v reálném prostředí a nikdy se nedá vyloženě věřit interakcím mezi skutečnými lidskými herci a animovanými postavami. Mile překvapí ovšem poměrně vrstevnatý scénář, který krom humoru přeci jen dodává i nějaké ty charakterní motivy. Skvěle poté díky tomu funguje i právě vztah dvou ústředních chipmunků, kteří se při snaze o dosáhnutí svého cíle především musí snažit najít k sobě opět cestu. Je škoda, že jde o exkluzivní film pro Disney+, v kinech by se totiž takhle povedená záležitost rozhodně neztratila a především by si přítomnost na plátně i zasloužila. V rukách Akivy Schaffera totiž vznikla skutečně zábavná podívaná, která nepromrhala svůj potenciál. Scénáristické duo Dan Gregor a Doug Mand nešetří nápady, ve scénáři se ovšem přitom skutečně dá objevit i nějaká ta kritika současné kultury. Celovečerní Rychlá rota tak je nejen kanonádou gagů a kreativních zábavných nápadů, ale je i poměrně funkční satirou. Na Disney se častěji nadává, že jde o studio, které více a více sází na jistotu, celovečerní Rychlá rota ovšem působí jako jeden z nejodvážnějších projektů studia za poslední dobu. Pořád se tu sice jede tak trochu na jistotu, od počátku jsem ovšem na filmu vidět očividné ambice, které se naštěstí proměňují v solidní výsledek. Přitom tam pořád zůstává zdrojový kód původní Rychlé roty, kdy je cítit, že má někdo ty ústřední chipmunky skutečně rád a snaží se jim vytvořit povedený celovečerní film. Podobně kreativní byl v poslední době například LEGO příběh, na který jsem si v průběhu filmu vzpomněl hned několikrát. Především v tom, jak dokáží tvůrci skutečně překvapovat, kdo všechno se na plátně v průběhu objeví. Ten nejvíc sympatický pocit ovšem spočívá právě v tom, že v jádru toho filmu je očividně srdíčko. A i proto osobně doufám, že v případném pokračování tvůrci neklesnou a kouzlo přetrvá. Na Falešnou hru s králíkem Rogerem 2 nejspíš už nikdy nedojde, celovečerní Chip 'n' Dale: Rescue Rangers ovšem převzali pochodeň víc než solidně. Bravurní práce, která dokáže být vtipná, rýpavá a přeci jen hladivá po duši. Prozatím jeden z nejlepších, především ovšem nejsympatičtějších filmů roku.....

plagát

Everything Everywhere All at Once (2022) 

Režijní dvojice Dan Kwan a Daniel Scheinert (známí pod názvem Daniels) na sebe upozornila v roce 2016 svým celovečerním debutem Švýcarák. Pozornost se na něj strhla především díky faktu, že v něm Daniel ,,Harry Potter´´ Radcliffe ztvárnil prdící mrtvolu, ve finále se ovšem ze Švýcaráku vyklubala dostatečně fajn absurdní černá komedie, která rozhodně dokázala vyvolat v tom, co přesně Daniels předvedou příště. Termín absurdní černé komedie by šel bez problémů přiradit i k jejich druhému celovečernímu snímku s názvem Everything Everywhere All at Once, s tímto filmem je to ovšem celé složitější. Jde totiž o žánrově velmi naplněný balón, který je nejen černou komedií, ale i sci-fi, fantasy či filmem o bojových umění. Především jde ovšem o nejpovedenější film o cestování multivesmírem. Ano, lepší než poslední Spider-Man i poslední Doctor Strange!   Everything Everywhere All at Once je přesně ten typ filmu, který dokáže v divákovi od počátku vyvolat pocit, že je svědkem něčeho speciálního a zásadního. Vypravěčskými postupy i vizuálním uchopením neskutečně zábavná a vtahující podívaná, která skutečně sází na mnoho absurdit, v průběhu pořád koketuje s chaotičnosti a ve finále přesto do sebe vše skvěle zapadne jako u té nejlepší možné stavebnice. Přitom všem prozkoumává podstatu existence a celé Everything Everywhere All at Once už teď může usilovat o získání titulu divoké filmové karty roku. Něco tak specifického se totiž skutečně nevidí každý den.   Je to divoké, víceméně skutečně šílené, přesto v průběhu čím dál tím více lidské a hřejivé. Šikovný scénář u Everything Everywhere All at Once naprosto využívá předložené karty a potenciál cestování paralelními světy vytěžuje na maximum. Má štěstí ve vynikajícím castingu, především Michelle Yeoh v hlavní roli je naprosto vynikající a film tak skvěle funguje i díky jejímu výkonu.   Everything Everywhere All at Once divákovi předává horskou dráhu emocí, kdy je snadné se smát, být dojat i zamyslet se nad podstatou svojí existence a osobní budoucností. Je to celé skutečně ulítlé, střelené, přesto neskutečně chytré. V průběhu se jen film více a více projevuje jako jeden z nejkreativnějších filmů za pár let, kdy Daniels skutečně nešetří nápady. Jde o ten ideální příklad toho, že film může být neskutečně divokou zábavu, přesto může souběžně servírovat důležitá moudra a poselství. To zvládl například James Gunn u obou Strážců Galaxie, svého Sebevražedného oddílu i seriálového Peacemakera, Daniels poté v tomto ohledu poté zacházejí ještě o ždibec dál.   Everything Everywhere All at Once by do jisté míry vlastně mohli představovat dva odlišní žongléři: Jeden by měl na svých bedrech míčky, které skutečně kombinují pestrou paletu žánrů, druhý by měl poté na bedrech právě ono kombinování různých emocí. Jde přesně o ten typ filmu, který je sám o sobě vyšperkovaný, hodně mu ovšem skutečně přidává právě samotné divácké vnímání. Daniels celou dobu dokáží vyvolat pojem, že drtí možný potenciál naplno, dokáží ze slova bordel udělat lichotku a skutečně z každého člena obsazení vykřesat maximum. Kromě Michelle Yeoh především z Jamie Lee Curtis, Stephanie Hsu či vždy vynikajícího Jamese Honga.   Everything Everywhere All at Once přesto vše ovšem zůstává především filmem, který nejde pořádně rozebrat. A to ne proto, že by to bylo vyloženě nemožné, ale proto, že tak horská dráha emocí se převypravuje těžko. I proto si nejlepší film o cestování paralelními světy za poslední dobou zaslouží diváckou pozornost, každý filmový divák by ignorováním Everything Everywhere All at Once ošidil především sám sebe. Rok 2022 sice ještě pořádně není ani v polovině, do konce roku ovšem nejspíš vznikne přinejlepším pouze málo tak výrazných a především fenomenálních záležitostí.....

plagát

OUCA - (NE)SKUTOčNí PRíBECH (2022) 

Pandemie COVID-19 zasáhlo každého z nás, někoho ovšem i v ní dokázal být kreativní a vytěžit z ní podklad pro svou tvorbu. Jedním z nich byl i Peter Pavlík, který se na pandemii rozhodl postavit svůj mockument OUCA - (NE)SKUTOčNí PRíBECH. Sám se poté vtělil do role Ľuboše Mokrého, který od samého počátku ve filmu představuje ztělesnění toho nejhoršího možného antivaxera a dezinformátora.   Pavlíkův komediální mockumentární drama trvá 80 minut, zaměřuje se poté na třetí vlnu pandemie na Slovensku v prosinci 2021. Zkušený střihač Pavlík nezklamal, jeho střih je povedený, OUCA má díky tomu povedený spád nejen díky krátké délce. Stěžejní je ovšem pozorovat Pavlíkův herecký výkon. Sympaťák na pohled totiž ve svém vlastním filmu ztvárnil naprosto věrohodně lidsky odporného idiota, který ztělesňuje toho nejhoršího možného antivaxera, terorizuje svou sestru, svou neteř, očividně nemá kontrolu nad sebou samotným a ukončené očkování u někoho známého pro něj znamená uvržení na osobní černou listinu.   V domácích podmínkách a s produkčními limity, přesto očividně kreativní a především hravý. OUCA přitom stojí primárně na třech hercích, komorním příběhu a očividném čerpání ze známých zkušeností z internetu i okolí. Spousta výjevů z Ľubošova života díky tomu vyznívá tragikomicky, v průběhu se navíc Ľuboš stává lidsky odpudivější a odpudivější. Ve výsledku Pavlíkův Ľuboš snese srovnání například s Daliborem Krupičkou ze známého dokumentu Svět podle Daliborka, na rozdíl od Klusákova nepřesvědčivého dokumentu má ovšem Pavlík výhodu právě v tom, že si může dovolit věci přihrávat a přesto výsledný materiál působí o poznání autentičtěji a uvěřitelněji.   Je především radost pohledět, jak někdo místo deprese v lockdownu kreativně přemýšlel a podařilo se mu z aktuální neveselé situace skutečně vykřesat reflexi doby, ve které OUCA vzniklo. Stěžejní vyvrcholení by si možná zasloužilo tak trochu jiné vybudování, dost možná by to celé chtělo budovat ještě tak trochu jiným směrem. Je to ovšem především kreativně vymyšlený mockument, který dokáže reflektovat nejen situaci na Slovensku, ale situaci v podstatě všude na světě. Osobně mě po 7829 km od Wu-chanu Pavlík opět mile potěšil se svou očividnou touhou nezastavit se v momentě, kdy víceméně zastavuje zbytek světa a i z neveselých situací něco vykřesat. Svět by takových lidí potřeboval více.   OUCA - (NE)SKUTOčNí PRíBECH je nejen zajímavá, ale i vyloženě chytrá podívaná, kde tentokrát Pavlík předvádí nejen šikovné střihačské i režijní ruce, ale tentokrát i schopnou a uvěřitelnou hereckou kreaci, kterou vytvořil prototyp nejhoršího možného antiwaxera. Velmi povedená práce, která vybízí k tomu očekávat další zajímavé věci z Pavlíkovy dílny.....

plagát

Čo sme komu všetci urobili? (2022) 

Francouzský režisér a scenárista Philippe de Chauveron zažil úspěch díky snímku Co jsme komu udělali? K jeho realizaci ho inspiroval novinový článek o tom, že ve Francii je 20% procent manželství tvořeno z partnerů, kteří jsou jiné etnického původu či náboženského příslušenství. Na úspěšnou komedii z roku 2014 v roce 2019 navázalo pokračování s názvem Co jsme komu zase udělali? Nyní byl poté čas na zakončení trilogie, které tentokrát nese název Co jsme komu všichni udělali? A jak nastavit vyšší laťku? Jednoduše, ke všem kontroverzním tchánům se tentokrát přidají i jejich rodiče. Je ovšem díky tomu i tentokrát o zábavu postaráno? Co jsme komu všichni udělali? jde dost možná vnímat jako vyvrcholení jedné z nejvíce sluníčkářských trilogií všech dob. Samotný námět na papíře mohl od prvního dílu evokovat ke zajímavým konfrontacím kultur a náboženství, vždy se ovšem sázelo především na humor. A ani napotřetí se nic nemění. Zajímavé motivy o tom, že by měl Ježíše v divadelní hře hrát nově černoch či konfrontace muslima a Žida tak slouží především jako komediální stavidla, ambicemi ohledně nějakých sociálních komentářů se od samotného počátku očividně nikam dvakrát nemíří. Stěžejní je ovšem tak fakt, že je humor i do třetice poměrně vtipný. I přesto, že přeci jen tak trochu koketuje s rasismem a xenofobií a ne každému tento humor přiroste vyloženě k srdci. Třetí díl se nemůže obejít bez pocitu toho, že se tady servíruje přeci jen tak trochu nastavované kaše. Většina nastavených příběhových linek se vydává v podstatě očekávaným směrem, některé poté víceméně nemají dohru vůbec. Snadno vyvstane pocit, že i když je třetí díl pořád zábavná oddechová zábava, nejlepší by bylo se sérii již dál nepokračovat. Třetí díl se přesto vyhýbá nevkusu a vyložené urážce. Epizodkami vystavěný příběh v součtu dochází k smysluplnému vyvrcholení. Přeci jen se dá ovšem říct, že některé epizody skutečně nikam nevedou a především podzápletka o jisté postavě, která začíná kopat do zelí jedné z manželských dvojic ve finále působí čistě navíc, čistě k vytvoření nějakému tomu konfliktu. I tentokrát je třetí díl řemeslně neurážející, v jistých momentech je dokonce v rámci možností docela kreativní. Háček tak přeci jen spočívá v přílišné předvídatelnosti a absenci nějakého pořádnějšího ústředního konfliktu. Ten v předchozích dvou částech přeci jen fungoval o poznání funkčněji. Pokud ovšem divák od Co jsme komu všichni udělali? nečeká nic víc a míň než neurážející odpočinkovou zábavu, zklamán z kina jednoduše neodejde. Vyvrcholení sluníčkářské trilogie, která byla po celou svou existenci přeci jen pořád příliš opatrná. Ani třetí díl neurazí a v několika momentech je opravdu zábavný, koncept se ovšem přeci jen zdá být po třech dílech vyčerpaný.....

plagát

Dedičstvo alebo Kurvahošigutntag (1992) 

,,A teď si vás kúpím všecky!´´ Kultovní Dědictví aneb Kurvahošigutntág před 30 lety dorazilo do českých kin a potkalo se s částečným nepochopením. Chválené režisérce Věře Chytilové byl v několika případech vyčítán pokles oproti její předchozí tvorbě, pokles na úroveň komedií Zdeňka Trošky. Jenže mnozí to prokoukli od počátku, ti druzí poté naopak časem. I proto v roce 2019 při výběru 10 nejlepších filmů porevoluční kinematografie mohlo Dědictví skončit na krásném bronzovém místě a zaostat pouze za Kouřem Tomáše Vorla a Koljou Jana Svěráka. Věra Chytilová totiž ve skutečnosti v roce 1992 nenatočila buranskou komedii, ale jednu z nejchytřejších a zároveň nejzábavnějších komedií české kinematografie. Film našlapaný ikonickými hláškami a gagy, přesně takovými, které se ani po několikanásobném zhlédnutí prostě neomrzí. V jádru přitom Dědictví zůstává satirou i výpovědí o počáteční porevoluční době. Bohušovi Stejskalovi se tehdy splnil sen mnohých, Věra Chytilová poté zachytila to, jak to vypadá, když někdo jako Bohuš přijde k penězům. A neopomněla přitom na své filmařské schopnosti.   První dáma české kinematografie ve svých filmech většinou pracovala s lidskými slabostmi, sázela přitom i na absurdní humory či výkony neherců. I těch je v Dědictví aneb Kurvahošigutntág dost (Anna Pantůčková jako Teta navždy bude patřit mezi ty nejlegendárnější), Dědictví ovšem stojí především na Bolku Polívkovi, který v Bohumilu Stejskalovi objevil životní roli a dokázal z buranského protagonisty udělat sympaťáka, který se pro spousty lidí stal prototypem průměrného moravského burana. Jenomže obvinit Dědictví aneb Kurvahošigutntág z propagace buranství by bylo stejně krátkozraké jako obvinit Klub rváčů z podpory terorismu.   Polívka táhne celý film nejen svým proslulým klaunstvím, ale i schopností prodat vážnější momenty, které z Bohuše dělají ještě o trochu více sympatického burana, kterého náhlý přístup k drahým restauracím, nevěstincům, pštrosům, Karlům Gottům a kolotočům dovede k tragikomickému setkání s realitou. Pravou povahou svých blízkých přátel a spoluobyvatel, že vše si dost možná přeci jen koupit nejde a všeho jednou může dojít k nějakému konci. Větší nadstavbu tomu všemu ovšem dodává i vyvrcholení filmu, které opět vybízí k zatemnění smyslů a cílevědomé snaze si opět koupit všechny a vše. Právě finále je díky tomu výtečnou třešničkou na dortu celého filmu.   Počátkem 90. let nadále probíhalo vyrovnávání se s pádem socialismu, někteří se přes něj přenést nedokázali, někteří nedokázali si naopak přivlastnit vymoženosti a přístupy západního, dosud zablokovaného světa. Dědictví to vše dokáže krásně prodat, klíčové je ovšem právě ono prozkoumávání toho, co chlápek s doposud holou prdelí dokáže nadělat s velkou hromadou peněz. Od počátku se dá čekat cirkus, který funguje nejen díky Polívkově komediálnímu nadání, ale právě i citu Chýlkové pro humor. Kdo v tom vidí jen buranství a pokles Chýlkové, ten si objektivně zaslouží jen výsměch.   Dědictví aneb Kurvahošigutntág ovšem především skutečně zůstane nadčasovým dílem, protože reflexe 90. let do velké míry pořád obstojí i jako reflexe současnosti. Uteklo sice 30 let, odkaz prvního Dědictví tak trochu nedůstojně vyloženě pomočilo pokračování s názvem Dědictví aneb Kurva se neříká, spousty těch satirických kopanců ovšem obstojí i po letech. Dědictví aneb Kurvahošigutntág ovšem především zůstává jedním z nejzábavnějších i nejzásadnějších filmových klenotů české kinematografie.....

plagát

Vrchní, prchni! (1980) 

Vybrat životní roli Josefa Abrháma by vlastně nebylo tak obtížné, většina by se snadno shodla na Daliborovi Vránovi. Nebo snad inženýru králíkovi? Nebo snad falešném vrchním? Jednoduše hlavní ve Vrchní, prchni!, jeden z komediálních vrcholů českého filmu i scenáristického tandemu Zdeněk Svěrák/Ladislav Smoljak. Právě v jeho režii vznikl lokální komediální klenot, jehož síla tkví v tom, že jednoduše neomrzí. Jeho síla přitom dodnes tkví především v zásobě ikonických hlášek, povedených hereckých výkonů i kreativních nápadů, kdy nejen toto skutečně pokládá stavidla pro jednu z nejlepších českých komedií všech dob. Šikovný scénář, který je bravurně vystavěn, jeho protagonista je v podstatě antihrdinou, který podvodné vydávání se za různé vrchní jen považuje za ideální cestu k vlastnímu přilepšení a lepší pocit ze svého donchuánství. I když tak Dalibor Vrána není kladným hrdinou, je velmi snadné mu fandit, především i díky napínavým scénám, kdy se kolem Dalibora Vrány utahuje smyčka. Scéna úprku před mnoha číšníky po kolonádě v Karlových Varech nevstoupila do historie českého filmu nadarmo, je to přesně jeden z těch momentů z Vrchní, prchni!, který lze bez studu zaškatulkovat jako komediální zlato. Těch momentů je ovšem v samotné Vrchní, prchni! i bez něj dost. Cimrmani se prostě nezapřou, i Vrchní, prchni! je procpán inteligentním humorem, stěžejní ovšem bylo i především obsazení právě Josefa Abrháma. Tomu role Dalibora Vrány jednoduše sedla a i díky ní se definitivně mohl stát ikonickou tváří českého filmu. Právě i díky svému charizmatu dokázal Abrhám Dalibora Vrány tak trochu polidštit, i díky němu lze Dalibora Vránu vnímat jako sympatického rebela, který se snaží si pouze v Československé socialistické republice tak trochu polepšit, přitom bojovat se svými mužskými půdy a nakonec se stát postrachem každého vrchního. Dalibor Vrána je tak trochu zmetek, je to ovšem sympatický zmetek. A i díky tomu mu ten konec s (tehdejší) Dádou Patrasovou přeje velmi snadno.  Všechno především stojí i na tom, že byl Smoljak šikovný (i když do velké míry nedoceněný) režisér, díky němu všechno na Vrchní, prchni! šlape skvěle. Vrchní, prchni! dokazuje, že není malých rolí, ale pouze malých herců a těch je v samotnému filmu po čertu málo. V tom filmu poté vše šlape jako po másle, ať do velké míry ruční kamera Ivana Šlapety, které dokáže v průběhu jen více realističnost, nějaký ten skrytý výsměch tehdejšímu systému a především skutečně chytré nápady, které jen více definují, co je na humoru Cimrmanů dodnes tak výtečné. Především na Josefa Abrháma se jen tak nezapomene.....

plagát

Podpaľačka (2022) 

S adaptacemi Stephena Kinga je to jako na horské dráze. Některé stojí za to (Osvícení, Mrtvá zóna, Zelená míle, Nadaný žák, Doktor Spánek), některé zase tolik ne (Cell, Ve vysoké trávě). Jeho kniha Firestarter se poté dočkala adaptace již v roce 1984 (Ohnivé oči) v režii Marka L. Lestera, zahrála si v ní tehdy mladá Drew Barrymore. Po téměř 40 letech byl ovšem nejspíš po vzoru To či Řbitovu zvířátek čas na novou adaptaci, která skutečně vznikla v režii Keitha Thomase. Ten již nyní tvrdí, že se na nové adaptaci Žhářky plánuje potencionálně vystavět celá franšíza, přičemž je možné, že dojde na pokračování, prequel i televizní seriál. Vše by ovšem především potřebovalo solidní základ. A Žhářka silnou půdu kdovíjak nepřipravuje. Nejedná se jen o nejhorší adaptaci knih Stephena Kinga o delší dobu. Žhářka totiž dokáže obstát i jako obstojný příklad toho, co je s adaptováním Kingových knih většinou špatně. Stěžejní háček je i tentokrát v tom, že se hodinu a půl dlouhý film snaží adaptovat 426-stránkovou knihu, přičemž se na jednu stranu snaží spousty věcí vměstnat právě do hodiny a půl, především si poté nová adaptace Žhářky jde výrazně svou vlastní cestou. V tom by pochopitelně nebyl problém, existuje několik filmů, kteří dokážou obstát jako dobré filmy, ale i špatné adaptace. Háček ovšem spočívá v tom, že tento ústup stranou vlastně žádné ovoce nepřináší. A vedle studia Blumhouse Marvel Studios přestává působit jako fabrika. Jedním z aktuálně nejmocnějších mužů Hollywoodu je rozhodně Jason Blum. Hlava studia Blumhouse, které je schopné ročně dodat klidně 10 snímků. Některé přitom pochopitelně stojí za to (Whiplash, Uteč, BlackKkKlansman, Halloween z roku 2018, Neviditelný muž), Blumhouse jde ovšem především zaznamenat jako fabriku na levné a ve velké míře spotřební horory. I Žhářka vyšla pouze na 12 milionů dolarů, i tady se ovšem tedy sázelo na to, že diváci si zajdou do kina na nový horor, ten se díky nízkým nákladům dokáže snadno zaplatit. Žhářce tak v tomto případě podráží nohy jen simultánní premiéra na streamovací službě Peacock, která nejspíš plánům Keitha Thomase na širší filmovou franšízu zlomí vaz. A právě po samotné Žhářce to škoda vůbec není. Knihy Stephena Kinga si rozhodně nezaslouží takové zacházení, rozhodně nejsou materiálem pro nízkorozpočtovou podívanou. Snadno se dá namítat, že nejsou důležité peníze, vždyť schopný tvůrce dokáže i z drobných udělat velkou show (jako Sam Raimi u prvního Evil Dead). Jenže to se právě nedá říct o Keithu Thomasovi. Žhářka by do velké míry měla stavět na postavách, i kvůli krátké délce je ovšem prostor především pro dohánění děje kupředu, není čas na ničem moc stavět, především právě na rozvoji postav. Postavy? Ty tam vlastně jen jsou. Zac Efron dokáže, že i s plochým scénářem dokáže předvést slušný herecký výkon, zrovna na tento film je ovšem víceméně škoda. Mladá Ryan Kiera Armstrong je také v rámci zadání fajn. Následně je jen těžké v průběhu dále chápet motivace jednotlivých postav, především vyvrcholení vztahu dvou postav rázem přijde odnikud. A snadno přitom vyvstanou myšlenky na vaření z lejn. Díky rozpočtu jsou víceméně slabé i akční sekvence, při definitivním použití pyrokinetických schopností i zobrazení základny hlavních zlosynů se definitivně projeví produkční limity. Jen díky šikovnému kameramanovi Karim Hussainovi to sem tam má nějaký ten pěkný vizuální nápad, nejvíc poté vyniká především hudba, za kterou z 1/3 stojí legendární John Carpenter, z 1/3 jeho syn Cody Carpenter a z 1/3 Carpenterův kmotřenec Daniel A. Davies. Osvědčená trojice z posledních dvou Halloweenů i tentokrát stojí za povedeným hudebním soundtrackem, který dokáže připomenout právě ty nejlepší hudební motivy z posledních dvou Halloweenů. A skutečně platí za jedno z mála, co lze na nové Žhářce chválit. V součtu jde skutečně dost možná o jednu z nejhorších adaptací knih Stephena Kinga, která vždy vznikla. Žhářka možná dokáže obstát jako snaživé béčko, režie Keitha Thomase je ovšem v součtu nezajímavá a prokazuje, že tady ten cit k původní látce dvakrát není. Na závěr si nedokážu odpustit ještě jedno rýpnutí: Dá se přeci jen snadno uvěřit tomu, že v Marvel Studios by ze spin-offu Pyra z X-Menů vymlátili brutálně víc.....

plagát

Zelená ulice (1960) (študentský film) 

Věře Chytilové se ne nadarmo říká první dáma české kinematografie, i ona ovšem musela někde začít. Jedním z jejich prvních filmů se stal i studentský dokumentární film s názvem Zelená ulice, který vznikl v roce 1959, v této době byla Věra Chytilová studentkou druhého ročníku katedry režie na FAMU. Tento krátkometrážní téměř 9-minutový dokumentární snímek poté pojednává o cestě těžkotonážního vlaku z Vršovic do Vyšehradu, i u poměrně jednoduchého příběhu zachycující pravidelný provoz na kolejích se ovšem dají zpozorovat zajímavé věci. Na celé Zelené ulici vynikají především obrazové kompozice kameramana Vladimíra Tůmy. Už na samotném počátku při příjezdu vlaku je kamera těsně vedle kolejí, příjezd vlaku díky tomu dokáže působit dojmem, že se vlak jakoby řítil přímo na diváka. Vlak opouštějící záběr za sebou ponechává páru, po jejímž zmizení se vstříc kameře míří strojvedoucí, kamera ho poté zachycuje téměř do momentu, který opět vyvolává pocit, že strojvedoucí míří napřímo k divákovi. Dost možná tak lze na samotném počátku zpozorovat rovnou dvě snahy o optické klamy – vlak a průvodčí. Následně lze zpozorovat celkový prostor vlakového nádraží, který vyvolává pocit nearanžovanosti/autenticity. Setkání dvou strojvůdců poté vyvolává pocit, že jde o sehrané kolegy, následně ostatně dojde k pozdravu dalších dvou kolegů, kteří se oslovují křestními jmény. Dochází k dalšímu zajímavému nápadu z oblasti kamerové stránky filmu, tentokrát se kamera nachází na samotných kolejích a sleduje jeden z odjíždějících vozů. V tento moment definitivně začíná vynikat rychlý střih, kdy se odjezdy vozů zachycují z různých úhlů, i tentokrát dochází k optickému klamu, kdy vagon míří přímo vstříc kameře, tentokrát až tolik, že se kamera zatmí. Střih následně chytře přestřihne na muže, který zapaluje oheň. Výraznější se rázem při snaze o zachycení práce stává ruční kamera. Ta se snaží o pochod s jedním z pracovníků železnice. Následně ve filmu dochází k další kreativní kompozici, která se tentokrát prostorově ohýbá. Při kontrole kol vagónu se poté kamera nachází na zhruba stejném místě jako vrchol kol z vagónu. V momentě, kdy má pomalu dojít k odjezdu vlaku, kamera zblízka zaznamenává obličej strojvedoucího. Dochází ke střihu, zatáhnutí páky a pak opět rychlému střihu, který pomalu ukazuje, jak se pomalu vlak vydává na cestu. Kola se rozjíždějí, vagóny se roztahují, strojvedoucí kontroluje a vlak se definitivně vydává z Vršovic na cestu do Vyšehradu. Kamera v tento moment zabírá nejdříve koleje, následně odjíždějící vozy a nápravy. Následně kamera využívá uhel pohledu, konkrétně uhel pohledu z řídící kabiny vlaku a sleduje tak jízdu vlaku po kolejích, v závěru v tomto záběru dochází i k mírnému naklonění. Rychlý střih poté sází na ukázku toho, co se nachází v okolí kolejí, jak vše probíhá v hlavní kabině, samotné koleje i přitápění uhlí do kamen. Kamera poté používá i pohled z druhého konce vlaku, ústřední snahou přitom nejspíš zůstává ukázání toho, jak kolosální to vlak se vydal na cestu. Kamera poté zabírá i průběžnou změnu okolí, zvolená hudba Arthura Honeggera přitom dokáže vyvolat pocit, že film jakoby sledoval velkolepou zápletku. V hlavní kabině dochází k záběru, který pracuje se stínem, následně, krom zaměření se na členy posádky, dochází i k pohledu na kolonu vlaku z přední strany vlaku. Montáž poté ukazuje, jak posádka postupně dál koná svou práci, lokality se přitom mění. Výrazně upoutá záběr na „vlakový samafor“, v jehož kruhovém středu právě míří vlak kupředu. Při další střihové montáži, kdy se snaží vlak po krátké pauze opět vyjet jsou primem opět především obličejové emoce strojvedoucího, především ovšem jednotlivé části vlaku při snaze o jeho opětovné rozjetí. Při vynuceném zastavení vlaku a především při přetrhnutí spojnice mezi dvěma vozy je následně využito mluvené slovo, snadno rozpoznatelný Miloš Kopecký tak sice není na natáčení přítomen, jeho hlas je ovšem dodatečně přidán. Nakonec dochází k spravení nápravy, další střihové montáži a nakonec i na záběr z vrchu, který zaměřuje vlak řítící se vpřed skrze krajinu. Právě tímto záběrem končí snímek Zelená ulice. Jaké úmysly vlastně stali za vznikem Zelené ulice? Velmi snadné je označit Zelenou ulici za dokument, který se snaží o zachycení práce/činnosti. Očividně se snaží uvést diváka do každodenního života strojvedoucího a jeho kolegů, stejně tak se víceméně „banální příběh“ snaží tvůrci převést do snahy o dobrodružnou podívanou, což se i díky samotnému hudebnímu doprovodu daří. Lze přitom Zelenou ulici vnímat jako propagandistický dokument? Do jisté míry by tak Zelenou ulici šlo rozhodně brát, stěžejní je ovšem fakt, že tehdejšímu Československu by Zelená ulice dvakrát nejlepší reklamu neudělala. I především díky tomu, že film jasně zobrazuje selhání, kdy se vlak, který nemá být zastaven, zastaví. K propagandistickému filmu, který by se vše snažil předvést v tom nejlepším světle, Zelené ulici v tomto ohledu přeci jen něco chybí. Přeci jen se dá ovšem tak nějak odhadnout, že ústředním motivem k vytvoření Zelené ulice byla právě snaha o to přiblížit život průměrných železničářů širšímu publiku. Z dnešního pohledu možná přeci jen tak trochu úsměvná podívaná, z formálního hlediska je ovšem velmi povedená, především díky kreativním kamerovým kompozicím a úhlům i montážnímu střihu. Z hlediska snahy o dokumentární film, který zachycuje denní činnost, Zelená ulice svůj účel splňuje dostatečně......

Ovládací panel
59 bodov

Reklama

Reklama