Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Animovaný
  • Akčný
  • Dokumentárny

Recenzie (216)

plagát

Venom (2018) 

Mimozemský symbiont z pavoučího univerza dostal pod křídly Sony nový samostatný film, bez Spider-Mana, bez nápadu, bez soudnosti. Má očekávání byla prakticky nulová, po špatných recenzích jsem šel pouze na Toma Hardyho, ale i tak jsem byl zklamán. Ač to tak v traileru nevypadalo, charismatický Brit se na roli Eddieho Brocka absolutně nehodí. Proč? Protože pubertální vtipy, které jsou vesměs spíše "na sílu" a grimasy, jež by se hodily ideálně do animovaného seriálu pro školáky opravdu nejsou Hardyho parketou. Ruku v ruce s tím jde tragický scénář, který od úvodních minut postrádá logiku a během pár vteřin dokáže sám sebe úplně zesměšnit (scéna s holčičkou, jež chtěla položit otázku) nebo z jedné informace vyždímat snad 3 minuty času neustálým omíláním a opakovaným vysvětlováním. Tady už vystrkuje růžky asi největší minela celého filmu, kterou je PG-13. Venom v dostupném ratingu? Je to tak. O kousání hlav, trhání těl a podobných neodmyslitelných brutalitách, jež k tomuto (ne)přátelskému symbiontu patří, se pouze mluví. Nepomohou tomu ani akční scény, které jsou vesměs mdlé a nepřehledně sestříhané, přičemž se odehrávají buď v kouři nebo ve tmě a vůbec nevyužívají možnosti, které samotný Venom nabízí. O závěrečném souboji odehrávajícím se v noci na kovovém podlaží, přičemž mezi sebou bojují dvě postavy, jedna černá a jedna tmavě šedá, se asi moc říci nedá. Bylo příjemné vidět závěrečné titulky. Jakožto fanoušek komiksových filmů jsem schopen mávnout rukou nad mnohými chybami, jsem zvyklý na opravdu špatné záporáky, tupé dialogy, odfláknutý origin, ale někdy prostě přijde film, který podleze všechny tyto již nízko položené laťky naráz, a tím je právě Venom. Bohužel nemám co pochválit či vyzdvihnout. [25%] | Kino

plagát

Ready Player One: Hra sa začína (2018) 

Má očekávání byla poměrně střídmá, z trailerů jsem i přes prověřená a zvučná jména předpovídal "pouze" nadprůměrnou podívanou. Tu jsem také částečně dostal, ale pouze v rámci základní dějové linie, která je přeci jen poměrně jednoduchá, nepříliš prokreslená a nedokáže ničím výrazně překvapit. Na druhou stranu je příběh se Spielbergovskou precizností přehledně odvyprávěn a vzhledem k tomu, jak je do jeho kostry napasován nádherně zpracovaný virtuální svět OASIS, obsahující neuvěřitelné kvantum pop-kulturních odkazů (150+), které zaručeně potěší každého nerda, geeka nebo fanouška starých i nových videoher a milovníky Kubrickova Osvícení, jsem ochoten veškeré neduhy v rámci dějové linie oželet. Přispívají k tomu také dokonale nasnímané akční pasáže, přičemž automobilový závod patří k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední roky viděl. 140 minutová stopáž není přehnaná a působí jako nepřetržitý balzám na duši s úsměvem od ucha k uchu a neustále se pohybujícími zorničkami po celé mizanscéně, které kmitají tak rychle, dokud nenaleznou další Easter egg v podobě obyčejného plakátu, nálepky, postavy, zbraně nebo motorky, což evokuje až drogový pocit uspokojení a radosti z úspěšně prověřené pop-kulturně encyklopedické znalosti. Když k tomu Steven přidal ještě Železného obra, mou nejmilovanější animovanou postavu, tak jednoduše nemůžu s hodnocením níže. Z Ready Player One se s největší pravděpodobností stává klasika, kterou čeká ještě spousta opakovaných projekcí a radosti z objevování nových přehlédnutých Easter eggů. Díky Stevene. [90%] | Kino

plagát

Anihilace (2018) 

Ve výsledku působí Annihilation na první pohled jako celkem inteligentní sci-fi se zajímavým a nepřehlédnutelným filozoficko-ekologickým přesahem, který je podkopán nepřesvědčivou režií několika liniového narativu včetně jeho propojení, vrtkavou nosnou zápletkou nebo slabšími vizuálními efekty. Výlet do nitra Shimmeru tak spíše neuspěl a krom úctyhodné práci se světlem a barvami, z čehož plyne i výzva divákovi k zapojení své fantazie, nabízí pouze poměrně průměrnou sci-fi podívanou s nepříliš důrazným přesahem, ale naštěstí krásnou Natalie Portman a oživením v podobě ženské skvadry bez hláškujících svalovců. [55%]

plagát

Pračlovek (2018) 

Pračlověk je nepovedený náhled do fotbalového prostředí a první minela velezkušeného britského režiséra, která postrádá originalitu a větší kadenci gagů mířených na různé věkové kategorie. Hodnocení ale zvyšuje opět kvalitně odvedená vizuální práce, způsob jakým nahlíží na fotbal jako na týmový sport, přičemž úspěšně odhaluje jeho současné neduhy a také zmiňuje londýnský Arsenal, což je pro mne, jakožto zatvrzelého fanouška, velké plus. Suma sumárum vnímám hodnotím nejnovější počin studia Aardman jako ten nejslabší, nepříliš hravý a v mnoha pasáž trestuhodně nudný, a to jako fanoušek jejich tvorby vnímám s velkým zklamáním. Je možné, že při verzi s originálním dabingem se hodnocení díky uchovaným narážkám a slovním obratům zvýší. [45%] | Kino

plagát

Čierny panter (2018) 

Další sólová marvelovka s relativně novou postavou krále T’Chally se rozhodně řadí mezi ty vydařenější kousky a i přes několik ztrát zavedeného tempa, nevyužitého potenciálu hudby a překvapivě i občasným slabším efektům při více osvětlené akci v okolí džungle, se rozhodně nemá za co stydět. Studio opět přineslo nový závan do svého univerza, kde se využívá mnohem komplexnější a divácky zajímavější linka, než klasická kostra s neurputným superhrdinou předvádějícím své nejlepší kousky a bojujícím s neoblomným záporákem s minulostí na dva řádky. Pro fanoušky MCU a černošskou komunitu povinnost, pro ženy tip jak oplatit drahému protějšku utrpení při sledování posledních odstínů. [75%] | Kino

plagát

Prestrelka (2016) 

Nenáročná akční jednohubka se špetkou humoru a neutichající střelbou prokládanou dialogy. Tak by se v jedné větě dala popsat Křížová palba, která divákovi přednese poměrně stručný a rychlý úvod, po němž se vrhne na více jak hodinovou přestřelku s velmi příhodným českým překladem. Příběh se zde vlastně ani nekoná, filmu bohatě stačí jeden konflikt dvou vedlejších postav a následná kulminace urážlivých dialogů včetně neposedných prstů na spoušti. Ona předlouhá přestřelka je velmi působivá a díky omezené naraci ve spojení s tempem filmu není potřeba přemítání, která postava komu nadávala, proč nebo co vlastně chtějí dělat s těmi 30 samopaly. Absence základních (znovu)ustavujících záběrů, jenž by alespoň nastínily situaci obou skupin, samotné akční sekvenci vhodně napomáhá a příjemně si hraje s prostorem, čímž oddaluje onu stereotypnost prostředí jedné „brownfieldové“ továrny. Což o to, na létající kulky, procházející každou končetinou každého herce, se kouká dobře, stejně jako na hvězdné obsazení, kterému kraluje Sharlto Copley jako ukázkový padouch sedmdesátých let, a to včetně správně ulítlého akcentu a skvěle pasujícího jména Vernon. Avšak kámenem úrazu celého snímku je, jak jsem již zmínil - stereotyp. Půlhodina konstantní přestřelky je ve spojení s několika humornými sekvencemi naprosto v pořádku, ale scénář bohužel není dostatečně „vypiplaný“, aby dokázal unést břemeno devadesátiminutové stereotypnosti. Punc snímku nedodává ani občasná prapodivná hudba, kterou však kompenzuje Rkové podání a závěrečná surovost. Fajn jednohubka, ale jednou stačí. [65%] | Kino

plagát

Raw (2016) 

Belgicko-francouzské Raw si u diváka vytváří označení nejen filmu netradičního, ale také filmu bizarního, a to tím, jak předkládá nezaměnitelný přístup včetně šokujících momentů, surovosti či opravdu těžko popsatelných záběrů definujících hlavní hrdinku Justine. Hned v úvodu je divák vhozen do děje poměrně násilně a musí se vypořádat se spoustou nezodpovězených otázek, přičemž se ihned na řadu dostává hlavní hrdinka i s velmi agresivním uvítáním „bažantů“ zahrnující potupné rituály zakončené krvavou žní. V průběhu se film chytne hlavní linie, kterou je přeměna z vegetariánství na kanibalismus, a nutno říct, že je poměrně výrazně explicitně vedena skrze celý snímek. Nechybí ani poměrně velké množství odpudivých záběrů mapujících přeměnu, které vypadají spíše jako snaha o to, kdo udělá nechutnější a nepříjemnější scénu, avšak díky koexistenci s famózní hudbou a velmi solidní kamerou, je divákovi dopřáno lépe chápat či spíše prožívat činy hlavní hrdinky Justine napříč vyprávěním. Raw je tedy velmi netradiční a hlavně bizarní snímek, který rozhodně neosloví apetit každého diváka, přičemž buduje velmi tíživou a zároveň energickou atmosféru s hlavním faktorem v podobě přerodu hrdinky a spoustou zbytečně explicitních scén zaměřující se na brutalitu. Jedná se o stylisticky zajímavý snímek s jednodušší, leč neotřelou narativní linií, téměř výhradně, pro artového diváka. [70%] | Kino

plagát

Aj dvaja sú rodina (2016) 

Francouzský film s Omarem Sy v hlavní roli vystupující jako komedie se sociálním podtextem? Tak to si nenechte ujít. Tento vysoký charismatický dlouhán se opět připojil k projektu pojednávající o sociální problematice, tentokráte jde o rodičovství a opět mu to vychází. I přes poměrně depresivní téma v podobě odloučení dítěte od matky, střídavé péče a podobným záležitostem týkajících se daného tématu, se nekonají žádné emocionální výlevy či násilné slzopudné momenty. Práce s emocionální stránkou je vedena střídmou cestou a depresivnější části jsou protkány spoustou komedie, jako tomu bylo již u Nedotknutelných či v Sambě. Mladá slečna, dcera hlavní postavy, jejíž úsměv sám o sobě přidává do filmu emoce, působí neuvěřitelně přirozeně a mile, jen škoda té neomalené angličtiny narušující libozvučnou francouzštinu. Ale je to právě synergie mezi otcem a dcerou, co tvoří podstatnou části snímku, přičemž funguje naprosto příkladně a má jak dostatek fantazie, tak i zvratů včetně silných momentů, jejichž šperkem je hlavně závěr. Ten představuje nádherný pohled na život a svým způsobem ustavuje celý film, který není o přetahování se mezi rodiči, ale o radosti ze života jako takového a sdílení vlastního štěstí. I dva jsou rodina je snímkem, který si rozhodně zaslouží pozornost a jen potvrzuje francouzskou dominanci na poli dramedií. [80%] | Kino

plagát

Masaryk (2016) 

Masaryk je natočen tak trochu na jistotu, jeho styl vyprávění sice skáče mezi časovými liniemi, různými místy a opět se do nich vrací, ale nijak výrazně nepřekvapí či nezaujme pozici revolučního filmu. Náhled do hlavní postavy se zaměřuje na sebedestrukci včetně nezměrné tíhy v podobě věhlasného jména a očekávaných politických výsledků navazujících na svého otce, avšak je příjemné tento styl sledovat v nepříliš expresivním kabátku. Jan Masaryk je tedy představen spíše jako oběť, jenž neměla dostatečně velká bedra, což mělo za následek i drogovou závislost. Samotný představitel Masaryka, Karel Roden, je opravu vynikající, ač bych si představoval možnost ještě většího vytěžení jeho hereckého umu, tak i přes to jeho charisma a herecké zkušenosti srší v každém záběru a fakt, že prakticky nesleze z plátna se tak zdá jako velké pozitivum. Co snímek lehce stahuje do míst se slabším hodnocením je rozhodně nerozvážnost a ukvapenost poměrně nezkušeného režiséra, využití hudebního doprovodu je v úvodu zbrklé a své nejlepší náboje si na emotivní části v závěru filmu bohužel nenechává, podobně negativně lze vnímat i křečovité scény halucinace, svítání či příliš viditelnou střihovou skladbu. Avšak nutno podotknout, že se vzhledem k velikosti tématu jedná o chyby spíše drobnějšího rázu. Masaryk je tak zajímavým náhledem nejen do psychického rozpoložení ústřední postavy, ale také poutavým pohledem na vliv a důsledky jejího jednání na poli diplomatického rázu, přičemž by se jednoznačně dalo vyždímat mnohem více, avšak v konečném shrnutí třetí celovečerní film Juliuse Ševčíka nelze příliš hanit. Kvalitně odvedená práce s lehce nevyužitým potenciálem. [65%] | Kino

plagát

Logan: Wolverine (2017) 

Po 17 letech přichází zakončení s nejikoničtějším mutantem, a to v pořádně surovém a nekompromisním hávu. Alternativní realita zasazená do roku 2029 s westernovým nádechem a rozumně využitými sci-fi prvky, je jako stvořená pro prošedivělého a zarostlého Logana i zdevastovaného Professora X. Jejich putování spolu s nevyzpytatelnou malou mutantkou připomíná road-movie s kapkou krve a všudypřítomnými existencionálními problémy, které ovšem nespadají do filozofických úvah, ale vyžívají se v utrápených výrazech, kvalitních dialozích a v neposlední řadě jsou také ověnčeny nepříjemnými situacemi s krutou realitou. Logan si opravdu nebere servítky, ať už jde o film či o stejnojmennou postavu. Na civilní obyvatelstvo se zřetel příliš nebere a ani s postavami se nezachází jako v běžných komiksových filmech, což dokazuje i kvalitní záporák s rozumnými motivacemi a velkým charismem. R-kový rating je zde využit opravdu brilantně, a to primárně ve stylu zobrazení brutality a surovosti na úkor hektolitrů krve společně s šílenými způsoby usmrcení, tady se jednoduše jede na nejefektivnější využití drápů á la John Wick. Co lze na Loganovi nejvýrazněji vyzdvihnout je kromě heroického výkonu Jackmana, který hraje s neuvěřitelnou radostí a touhou, dozajista také proud emocí, které film do diváka láduje skrze celou stopáž s famózním závěrečným vyvrcholením, jenž na fanoušky X-Menů, kteří právě s Jackmanem vyrůstali, zapůsobí mnohem intenzivněji. Překrásně surová rozlučka polepená nápisem „Jeden z nejlepších (ne)komiksových filmů všech dob.“ [90%] | Kino