GilEstel

Poklad dětství několika generací. Fenomén. Poklona.

Scénáristicky poutavě vystavěný děj, který kousek po kousku odkrývá podivný příběh psa milionáře a všeho, co je za ním schováno. Zvědavost diváka a dějový narativ vás nutí sledovat dál a dál bizarní svět. Ve výsledku je to blbost a ztráta času. Pokud chcete vědět, jak vypadá kombinace duševní nemoci, moci peněz a hlouposti lidí, jistě k tomu nepotřebujete 3 hodinový film.

Jsem pravověrný fanoušek prvních dvou terminátorů. Jako takového pro mě příběh skončil spektakulárním druhým dílem. Všechna další pokračování bez Camerona jsou už jen paralelní svět, který s kultovními začátky nemá nic společného. Když jsem zjistil, že Cameron se k terminátorovi vrací, byl jsem naplněn očekáváním, ale i znepokojením, jak otec sci-fi legendy uspěje. Říká se přeci, dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Zde by to bylo tedy již třikrát, no a představa, že archetypální stroj v podobě 72 letýho strýčka Arnolda, bude mít stále tu adrenalinovou jiskru temné brutální síly, je více než úsměvná. Zde to tedy lze čekat v podobném duchu, jako nepovedené díly terminátoří ságy od roku 2003 po současnost. Veliké nadšení byl pro mě návrat Lindy Hamilton do své nejpamátnější role, se kterou se rozloučila právě v legendární dvojce. Trojice Hamilton, Cameron, Schwarztzig, která pro mě terminátora zosobňuje, je zde opět v plné sestavě. Bohužel Cameron pouze na místě producenta. Místo něj pod taktovkou režie Tima Millera, což je hlavní chyba. Nemám rád Deadpoola a jeho režisér se měl raději držet od tohoto projektu hodně daleko. Na výsledku se to podepsalo. Neshody režiséra s Cameronem prosákly i na veřejnost. ___________________________________________________________________________________________________Jaký tedy je film Temný osud? Začnu tím, co se nepovedlo. Natalia Reyes – představitelka hlavní hrdinky a vůdkyně odporu proti strojům v jedné z alternativních budoucností, „nový John Connor“. – naprosto bezpohlavní unylá, nic neříkající pipka, které lze její přerod z domácí puťky v rozhodnou bojovnici za záchranu lidstva, věřit asi tak stejně, jakože Mr. Olympia nebere steroidy. Prostě buď vůbec neumí hrát, nebo jí ta role vyloženě nesedla. Pak tu máme Sarah C. Klobou dolů, co znovu předvedla Linda H., jak se na tu roli připravila. Bohužel působila až příliš chladně a její příběh málo uvěřitelně. Těžko by se postava zde vylíčená dožila svého věku. Depresivní alkoholička, co stále „loví terminátory“. Odpovězte si sami na to, jak hloupě to zní. Arnold byl oproti dřívějšku upozaděn, což nebylo od věci. Je prostě potřeba předat žezlo mladším. Jako stará plechovka budil stále jen soucit a lítost. To se ostatně očekávalo. Největší klad pak přináší role Mackenzie Davis. Cyber vylepšená žena přicházející z budoucnosti. Skvěle zahraná. Navíc předvedla výborný charakter a uvěřitelné emoce. Překvapivý prvek, který zafungoval. Zachránila film. K němu samotnému bych dodal, že méně akce může být někdy více. Ale takové už jsou dnešní filmy. V režii Camerona to mohl být skvělý film. Takhle jen lehce nadprůměrný. Ale děkuji, že jsem ještě mohl vidět Lindu Hamilton v roli Sarah Connor. Byla to nostalgie vidět znovu ty dva pohromadě. Málokomu je dopřáno zestárnout ve své filmové roli. Jim se to podařilo a je to dobře. Terminátor je natolik součástí jejich životů, jako jejich stáří. Díky za tuhle pozdní podívanou s alternativním koncem, ale pro mě je konec Judgment Day.

Legendy zlaté generace českého hokeje vzpomínají po dvaceti letech na náš největší úspěch. Oceňuji rozhovory s tehdejšími hvězdnými protihráči z USA a Kanady. Co jméno, to hokejový pojem. Nagano - turnaj století. Tak se mu říkalo. Pro mě krásná vzpomínka na sledování hokeje ze školních lavic a celonárodní poblouznění. Důstojné ohlédnutí do zářivých dějin, které byly přepsány zlatým písmem našeho olympijského týmu pod vedením Ivana Hlinky.

Pozoruhodný příběh negramotného sedláka z carského venkova, který se stal jednou z ikonických postav ruských dějin. Jeho mentální schopnosti a charisma byly mimořádné. Natolik, že mnozí uvěřili, že skrze něho promlouvá Bůh, jiní v něm viděli Satana. Odvrácenou stranou jeho nadměrně vyvinutých schopností byla patologická hypersexualita a těžký alkoholismus. Muž jenž provázel, jako temný stín, poslední roky dynastie Romanovců. Stín, co předznamenal pád. Sám ho předpověděl. Jeho legenda žije dál svým vlastním životem. Až do dnešních dnů stále budí lidskou fantazii, fascinuje.

[CSFD PROJEKCE 17.5. 2017 Hostivař] Film hodnotím jako velmi slušný a vhodný ke sledování. Pro fanoušky vetřelčí ságy přímo povinnost. Mám i své výhrady. Chybí mi tam takový ten brainstorming ve smyslu co se děje, čemu čelíme, jaký zvolit nejlepší postup, jak to zabít, jak utéct. Prostě ten klasický souboj lidského intelektu, improvizace, schopnosti přežít a proti tomu brutální vesmírné monstrum lačnící po krvi. Tenhle pomyslný boj byl vždy kořením všech vetřelců a zde mi to prostě chybělo. Přesto místní „kritika“ mě poněkud zaráží. Přikládám to přehnanému očekávání jednotlivců. Ta podvědomá touha zopakovat si zážitek ze sledování prvních dvou dílů je příliš silná. Ale takové filmy už nevznikají a vznikat nebudou. Jsou to symboly své doby, které se nevrátí stejně tak, jako nám už nikdy znovu nebude dvacet. Tento film je jiný. Odpovídá na některé otázky, další pokládá, přináší nové a na staré nezapomíná. Já jsem spokojen. Smekám před prací Ridleyho Scotta v jeho 80ti letech.

Svět šílí. Náhle se probudil z mrákot vlastního nevědomí. Ze skrytých zákoutí lidské mysli se derou napovrch zděšené otázky. „Kdo jste? Proč jste tady?“ Nejisté tápání přináší znepokojivou pravdu. Skutečný svět je jiný, než jsme si vysnili. Vesmírný koráb je přízrakem nekonečna třpytící se zlatým leskem jarní rosy v úpatí hor – zrcadlo, jenž popírá lidskou jedinečnost. Tajemné galéry strachu, nejistoty a esence poznání připluly řekou věčnosti. Stojí před tebou v labutí kráse. Naším světem se rozléhá nepoznaná píseň nového božstva. Slyš, to andělé promlouvají k tobě. Tvůj osud není dán. Ty sama ho napíšeš a s ním osud nás všech. Žensky jemnou aristokratickou dlaní se snažíš popsat nejsubtilnější tahy obrazců nové vesmírné malby. Stále jen ty táhlé hluboké zvuky. Jak napsat ze souzvuku těch nejhlubších molových tónů melodii pro jeden hlas? Toť řeč beze slov a rovnice bez čísel. Tvá mysl přeplněná touhou burcuje vědomí k trvalé nespavosti. Ty delikátní chvíle únavy a nejistého očekávání navozují prazvláštní povznesenou náladu a jemné mdloby. Tvé nevědomí bloudí ve snech, co ukrývají pravdu před závratí pozemské reality. Tíživé proudy vzpomínek se noc co noc zjevují ve snech jako řeky smutku, po kterých pluje tvá malá lodička bez vesla a kormidla. Ty stojíš na břehu a noc co noc jí máváš a dáváš své poslední sbohem. S každým dalším probuzením si blíže prozření, že klíč k poznání je melodie tvého srdce. Teď už odemkneš ty tajemné dveře vesmírných maleb, co se rozlévají jak čas všemi směry.

Po dlouhé době film, který ukazuje, že válka není žádné dobrodružství, ale prachsprostá řezničina. Žádný táborák u Bobří řeky. Vyvržené vnitřnosti, utrhané končetiny, spálená těla. To Japonec právě dopil svoje saké. Ležíš v louži bahna a krve svých přátel, rypákem reješ v zemi a jen čekáš odkud to přijde. S jednou nohou se špatně utíká a poslepu se špatně střílí. Nemám pravdu? Ne každá jednotka má svého Desmonda Dosse, co si říká. „Please help me get one more.“

profesor Tuřík: „Mazánku, pročpak zde okouníte?“ Mazánek: „Prosím, pane profesore, já nemám slečnu.“ profesor Tuřík: „Tričko jste neměl vyprané. Trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku. Jděte tančit valčík!“ Mazánek: „Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku.“ profesor Tuřík: „To vás neomlouvá. Chopte se slečny a nastupte!“ __________Nezapomenutelná klasika, co nikdy nezestárne. Vzácné chvíle radosti a bezstarostnosti, které se zjevily na filmovém plátně v dobách těžké lidské beznaděje.

Další díl do skládačky úspěšné série APOKALYPSA z rukou mistrů svého řemesla: Isabelle Clarke a Daniela Costelle. Znovu se nám dostávají pod drobnohled nádherně barevně zrestaurované materiály filmových archívů s výborným doprovodným komentářem, který úspěšně drží rovnováhu v podrobnostech a důležitostech historických zlomů Stalinova života. Děj je poněkud netradičně rozdělen do dvou paralelně vyprávěných časových rovin, mezi kterými se průběžně přeskakuje, až se nakonec spojí v posledním díle. První časová rovina začíná od Stalinova dětství, pokračuje přes studijní léta a začátky jeho politické kariéry, přes Občanskou válku, chopení se moci a končí útokem Wehrmachtu na Sovětský svaz. Druhá časová rovina začíná právě 22. červnem 1941, popisuje podrobněji 2.SV, Stalinův boj s Hitlerem a vyjednávání s USA a Anglií. Rozdělení dokumentu do těchto dvou časových rovin může být na škodu pro méně znalého diváka, u kterého lze očekávat problém ve vnímání nelinearity vyprávění spojeného s časovými přeskoky. Na druhou stranu tento způsob vyprávění lépe osvětluje některá Stalinova rozhodnutí, která mají základ právě v jeho životních zkušenostech a povahových rysech, které se formovaly desítky let před Druhou světovou. Já osobně přijímám s povděkem rozhodnutí filmařů jít touto cestou. Jediné, a to hlavní, co mi v dokumentu chybí, je vynechání poválečné etapy Stalinova života. Jeho politika v této době, krom dalšího útlaku a vraždění vlastních lidí, znamenala i politické směřování Sovětského svazu na další desítky let a předurčovala vývoj Studené války. Pravda je, že Moskva dosud neodtajnila archívy z této doby (Nejspíš jsou tam věci tak úděsné, že si to ani po 70ti letech nikdo nedovolí.), tudíž by se nabízel pouze pohled zvenku. Ale vynechat toto období zcela, považuji za chybu.