Solaris

(1001) Když jsem přemýšlela, co k Solaris napsat, protože ponechat to jen tak bez komentáře, to se mi nějak nechce, napadla mě ze všeho nejdřív slova z intimní divadelní hry, co jsem nedávno četla. Ústy hlavní hrdinky se tam autorka rozhořčuje nad tím, že kdykoliv muže sužuje nějaká potíž, je tato povýšena na problém celého lidstva, zatímco když se něco onálepkuje přívlastkem "ženské", je to odsunuto na druhou kolej, ať se tím zabývají ti přecitlivělí asociálové a neobtěžují s tím uvědomělou většinu. Tím nechci na tenhle film nechci nějak výrazně aplikovat feministická kritéria či bůh ví co, jenom bych to použila jako jakési podobenství mého přístupu. Dvě hvězdičky jsou totiž v tomhle případě spíš symbolické a moc konkrétního toho o mém názoru neříkají. Film vnímám jako komplexní a sofistikovanou výpověď jednoho člověka, který by mohl zastupovat skupinu podobně smýšlejících. A já do ní nepatřím. Nebudu si tady sypat popel na hlavu a říkat, že jsem asi moc hloupá, že k tomu možná jednou dojdu, že se na to podívám znovu a pokusím se víc soustředit, že je to moc dlouhé a že po zkrácení bych ihned výtky neměla nebo by byly menší. Nebudu to říkat, protože si to nemyslím. Ten film mě prostě nezajímá. (28.09.2009)

Každý umělec dojde doby, kdy otiskuje lásku k ženě do svého díla. I Tarkovskij byl v době realizace Solarisu zamilován, respektive poznamenán rozchodem (v roce 1970 se Tarkovskij rozvedl se svoji první ženou a ještě téhož roku se podruhé oženil), a film se tím zredukoval na lovestory. Lovestory bez Tarkovského environmentální a existencialistické obliby v disputacích a sklonu k „rozostřenému" rádoby filozofování a pronášení rozličných mouder o všem možném. Solaris tedy filozofuje především v momentech, kdy přemýšlí pomocí filmových prostředků. Přesto se v člověku někde hluboko usadí a neustále na sebe upomíná. A to je - vedle samotného důvodu, proč se tomu tak děje - znakem dokonalosti. (22.11.2007)

Solaris mě vůbec nechytlo. Zřejmě je chyba ve mně, ale proč jen to bylo tak dlouhé... základní myšlenka byla hezká, technické zpracování velmi dobré, ale proč to mělo 159 minut, to nepochopím. Občas jsem se vážně nudil.. Vsadil bych se, že kdyby měl film tak 100 minut, že by bylo vážně o moc lepší, některé scény tam prostě být nemusely, jiné by šlo výrazně zredukovat ve prospěch celkového vyznění. Mám dojem, že to bylo tak dlouhé a nudné, že to úplně pohřbilo svou myšlenku. Pořád mluvili o lásce, ale já myslel jen na to, kdy už to skončí.. Některé scény si určitě zapamatuju, ale žádná mi nepřišla geniální nebo aspoň úchvatná. Megaúchvatná vizuální stránka Vesmírné Odysey se se Solaris nemůže srovnávat a ani mi nepřišlo, že by to mělo bůhvíjak filosofický podtext, natožpak v každé větě:) Možná až to uvidím znovu, tak svůj postoj přehodnotím, ale zatím tak 40%. Vážně zklamání. (15.05.2008)

Moja prvá skúsenosť s týmto velikánom svetovej filmovej tvorby, Andrejom Tajkovskijm a rozhodne si nemôžem sťažovať. Celý čas sa to nesie v takom úplne pomalom tempe a dlhší čas mi to prišlo také neuchopiteľné, nebol som si istý, čo si mám o tom myslieť, ale časom sa to predsa len vyjasní a tak sa v konečnom dôsledku aj tento čiastočný subjektívny nedostatok vytratí. Pochváliť musím aj túto zaujímavú žánrovú kombináciu sci-fi, psychologického a umeleckého filmu, ktorá teda dokáže zapôsobiť. Len ma mrzí, že stredná časť filmu si ma moc nezískala a film akoby zostane stáť na jednom mieste, ale našťastie väčšina je výborná a celkový dojem vylepšuje aj úplný záver, ktorý som nečakal, ale lepší byť asi ani nemohol. Nesklamali ma ani postavy, ale najväčšiu pochvalu si samozrejme zaslúži samotný Tarkovskij, jeho réžia je prvotriedna a z filmu robí mimoriadne atmosférický, až taký hypnotický zážitok. Určite tomu ešte niekedy dám šancu a dúfam, že už ma bude baviť aj stredná časť, kvôli ktorej ešte nemôžem dať plné hodnotenie, ale aj tak je to nezabudnuteľný zážitok a som zvedavý na ostatné režisérove diela. 81% (03.08.2015)

Ano, souhlasím s ostatními, šlo by tenhle film minimálně o hodinu zkrátit a vůbec by mu to neublížilo, ale.. proč? Tři hodiny jsou sice poměrně dlouhá doba, na Solaris se ale kouká velmi snadno. Čekala jsem umělecký film, a místo toho jsem celou dobu hltala každý záběr, pomalou rozvláčnou kameru, jedinečnou stmosféru, kterou dobarvovalo měnění barevných filtrů.. Jen scéna, kdy jede Nikolaj Grinko autem po dálnici, a do toho je jako hudební doprovod zuřící klavír, který připomíná malé dítě, co bez rozmyslu tříská do kláves, je tak nepochotelná, až mi přijde geniální (: Bylo to.. zvláštní, nádherné, nekomerční.. zvláštní - nemluvě o konci, který jsem s největší pravděpodobností vůbec nepochopila. (25.05.2004)