Poslední dny na Marsu

Tak tohle je hodně slabý sci-fi horor a to jak obsahově, tak hlavně formou. A nejde vůbec o nějaký efekty, ale prostě o styl zpracování. Námět je sice ohraný, ale minimálně pro fandy subžánru lákavý, nicméně ta forma z toho udělala tak nezáživný počin s rádoby atmosférou a akcí, že jsem to fakt jen horko těžko dokoukával. Tohle bych vážně nedoporučoval, je celá řada lepších sci-fi hororů a všechny nejsou tak staré a zaprášené jako mistr Vetřelec... 45% (04.11.2013)

Zase Vetřelec? Ale to snad....skutečně je příběh ze sedmdesátých let minulého století (pomíjím inspiraci u ještě staršího snímku) tak silný, že ho scénáristi nedokáží přebít jiným, stejně dobrým či snad lepším? Zřejmě zatím asi ne. Na druhou stranu se mi film směrem k závěru líbil čím dál víc, a tak z původních 2* se mi dostal téměř ke 4*. Kombinace se zombie snímky tomu sice dává jiný rozměr, ale hlavní wellsovsko-čapkovská myšlenka o nebezpečí kolem nás zůstává. Více snad ještě Wellsova, že totiž z vesmíru bychom měli očekávat spíše hrůzu, než civilizaci přicházející s láskou a pochopením. Člověk objeví mezi hvězdami něco, co může přinést lidstvu utrpení a zkázu. Pak nastává dilema z vetřelčí ságy - dostat tuhle hrůzu na Zemi, nebo jí v cestě k nám zabránit všemi dostupnými prostředky? Otevřený konec nechá diváka na rozpacích. Co může lidstvo očekávat? Člověk jako spouštěcí mechanismus oné hrůzy a současně jako ten, kdo by ji umožnil cestovat vesmírem, je nakonec trestán - kdo seje vítr, sklízí bouři. Lze v tom samozřejmě vidět i alegorii na jakékoliv konání člověka vedoucí k jeho případné záhubě. Pěknou vizuální stránku kazí snad jen příliš pixelová bouře na Marsu, ale jinak jsem byl spokojen. Komorní drama ve vesmíru, které má nakročeno k masakrální řeži, ale jen nakročeno. Tentokrát mi to nevadilo... (08.11.2013)

Celovečerní debut od režiséra nejen mnou kladně hodnoceného Fifty Percent Gray (nominace na Oscara za animovaný kraťas) je adaptací povídky The Animators od Sydneyho Jamese Boundse - sci-fi autora, o kterém jsem až doteď neslyšel. Povídka pochází z roku 1975, a jestli byla adaptována věrně, tak nezbývá než říct, že už tenkrát moc originality nepobrala. Rozhodně to tedy platí pro The Last Days On Mars, a to ještě o to víc, že za těch cca čtyřicet let v mezidobí bylo napsáno a natočeno mnoho podobného. Není to špatné, Robinson umí navodit atmosféru, má k dispozici slušné herce, a rozpočet využil měrou vrchovatou. Ale jaksi není důvod dívat se na to víckrát, a pokud jste trochu žánru znalí, tak dost možná ani jednou, protože "něco" se začne dít až po dvaceti minutách a po hodině a půl nabíhají titulky. A to "něco" jede podle obvyklého scénáře, kdy se někdo zachová jako idiot - ale kupodivu je to relativně přijatelně vysvětleno (byť jednou větou o tom, že jsou všichni tak ve stresu, že prostě nejednají racionálně), a pak už se to veze po kolejích promáznutých nějakým tím krvavým stříkancem bez nějakých ozvláštnění až ke konci. Nutno přiznat, že přesně tuhle mixáž dějových zlomů jsem ještě neviděl - ale jednotlivě tu už každý rozhodně byl. Jsem na vážkách ohledně doporučení. Kdyby se mě někdo zeptal na slušně udělané sci-fi s dobrou atmosférou, jen tak na vypuštění po práci, ideálně ještě aby nebylo moc dlouhé, tak bych navrhl Pandorum nebo tohle. V zásadě nemůžu vytknout nic kromě té neoriginality - a kdyby každá žánrová tuctovka vypadala takhle, mohli bychom si gratulovat. Takže to nakonec dá na 70%, i když těsně. (29.06.2014)

V prvních zhruba dvaceti minutách úžasná atmosféra, nálada, že by se napětí dalo krájet. A pak SPOILERY se to zvrhne v klon The Thing od Carpentera, jen na Marsu, a ne na sněžných pláních, navíc v naprosto nezajímavou kopii ve stylu tradiční zombie vyvražďovačky. (A to mimochodem natočil taky už dávno Carpenter, zombíky na Marsu). Protože tak od 35. minuty už nepřijde jediný lepší nápad ani zvrat, nemám důvod to nadhodnocovat, i když vcelku to je dobře natočené i zahrané. Btw, vůbec jsem nepřišel na to, jak se virus či co to bylo, přenáší, když stačí oběť třeba jen jemně píchnout špendlíčkem nebo jindy mírně přiškrtit. Scenáristická práce s postavou Kim je do nebe volající fušeřina - nejdřív je nám představena jako velmi výrazná osobnost, aby ji pak tvůrci nechali jen tak napospas, aniž by ukázali její bojovnost a možnost přežití? (A to nemluvím o logických nesmyslech, jako vzdálenosti mezi rovery a stanicí, kdy někdy to trvá strašně dlouho, jindy to odběhnou za minutku.) (17.03.2014)