Scalpelexis

Protentokrát to bude z krabičky těch melancholičtějších kousků, protože takovou náladu i mám. Snáz nám kolena podlomí útoky na srdce a duši než dobře mířený direkt (výjimkou budiž legendární "arrow to the knee") a nápodobně se tak zdařilo u mě dalším 2 dílům z této rubriky. Někdy se až podivuji, jak jsou toho tyto kreslené snímky vůbec schopné; o to víc si takových děl vážím, protože je mi jasné, že v tom není ponořený pouze inkoust či to vzniklo ledabylým máváním myší. Opět upozorňuji, že spoilerům se nedá vyhnout.

 

 

Violet Evergarden - Epizoda 10: "A Loved One Will Always Watch Over You"

 

Ještě, než se udála nepochopitelná katastrofa v budově sídla studia Kyoto Animation, stihlo studio vydat sérii povídek ze života mladé válečné veteránky a sirotka Violet. Ve fiktivním světě připomínající malebný Evropský světadíl na prahu industriální revoluce se doposud citově vyprahlé Violet dostane nezvyklé možnosti se stát profesionální pisatelkou dopisů, čímž skrz svou rozmanitou práci a cestování s tím spojeném křižuje nepoznaná zákoutí monarchie, poznává různorodé lidi s barvitou minulostí, přítomností či budoucností a učí se tak znovuobjevovat své pocity, budovat empatické vnímání a nalézt smysl svého života. Po většinu času epizodické rozdělení děje funguje jako dojemná ukolébavka s kapkou rozdané moudrosti a pochopení lidkých tužeb a snů.

 

Tento díl dle mě měl být úplně ten poslední. Nejenže slouží jako výkladní skříň celého seriálu sršící emocema tak, že by je člověk mohl v rukou uchopit, ale hlavně vývoj postavy Violet dosahuje svého pomyslného vrcholu. Seriál si velmi rád nechává svou stejnojmenou postavu ve funkci pozorovatele a spojovacího článku celého příběhu, kde tentokrát vše vidíme z pohledu malého a energického děvčátka Ann. Pro ní tajemný příjezd Violet do jejich domu je zpráva spíš z kategorie nevítaných, protože její oblíbenou činností je starání se a hraní s milovanou, za to churavějící maminkou. Bleskově nám dochází síla pouta mezi maminkou a dcerou; pouta, jehož zpřetrhání nevyhnutelým osudem se snaží dcerka úpěnlivě zabránit. Náhled ze strany dítěte je přirozeně citlivější; Ann si je vědoma, co pro ní její poslední klidný přístav tohoto světa znamená a smiřování se s čímkoliv jiným je nesmírně obtížně přijatelné. Ve své horlivosti a dětské sobectví těžko snáší být na chvíli méně důležitá, i když je pravda úplně opačná, a uprostřed této emocionální bouře slouží Violet pro Ann jako nejlepší kamarádka už kvůli její vizáži připomínající dětskou panenku v nadživotní velikosti. Slzy mi silně vyhrkly v moment, ve kterém nechápající Ann už v sobě nedokáže udržet bolestivé vědomí nezvratného osudu v kombinaci tracení dnů v podobě enigmatických mamimčiných schůzek s Violet.

 

Pravda často bolí a obzvlášť ty, které nechceme nahlas říci těm nejvíce milovanýn. Seriál nabízí jediný (ne)existující lék na smutek: Vás nechá příjemně ronit, aby nabídl poté to nejmilejší objetí. Často se říká, že láska dokáže překonávat čas a tato epizoda je tou nejkrásnější výpovědí a důkazem. I přesto, že jednou tento svět opustíme, je možné se zapsat do srdcí blízkých a žít v nich navěky. Klišé, které ve správném podání funguje jak parní válec. Proč se pak bránit?

 

 

Bakemonogatari - Epizoda 12: "Tsubasa Cat, Part 2"

 

Ah, Monogatari. Pro mnohé nenáviděné, pro další nepochopené, pro některé přisprostlé a pro zbytek uhraničivě okouzlující. Magnus opus Nisioisina, génia v slovíčkaření a hrátek s japonskou gramatikou, je mistrovské anime vyprávění tak trochu jinak. Dosti jinak. Co by byl svět Nisiosiina bez dialogů, které jsou hlubší jak studna a někdy provokativně úplně o ničem? Příběhy o monstrech, které uchováváme v sobě, ve světě jedné velké alegorie a průvodci, který ho chce zachránit? Svět Monogatari je ohrožený, ale naprosto nereplikovatelný druh, jehož magie není na první pohled zřejmá, i když sadisticky trkne od prvních vteřin. Byla to pro mě láska až asi na 3. pohled, ale jaká..

 

Razantní změna tempa a stylu vyprávění v tomto díle musí vykolejit i zaryté fanoušky. Bakemonogatari je vedeno celou dobu silnou, věřejně tajemnou romantickou linkou, ale nečekaná věta: "Pojďme na rande" vybočuje z jakýchkoliv nastolených pravidel. Je k tomu třeba chápat neortodoxní vztah hlavní dvojice, jejichž nešetrně nejisté projevy emocí vůči druhému jsou často v úrovních mírného sadismu, všudypřítomného slovního pošťuchování a překonávání jinak extrémních rozdílů osobností, který nikdy nenudí. Výsledek takové rovnice je nečekaně očekávaně absolutní kompatibilita a první půlka se umně a šibalsky vyřádí na komičnosti interakcí Koyomi Araragiho a Hotagi Senjougahary. I přes oboustranou nejistotu je jejich konverzace kouzelně šarmantní, infantilně dospělá, ale cílevědomá. Pozorní si všimnou agresivního střihu a náhledu kamery, který je předzvěstí událostí následujících.

 

Taneček nálad zvážní představením neobyčejného přístupu k samotnému rande. Mírně napjatá atmosféra s přítomností 3. osoby roztáčí nový svěží souboj dialogů ústředního páru, okořeněný jiskřením, postupném překonávání fyzických zábran, odhazování posledních nejistot a hlavně krkolomným dokazováním, co jeden pro druhého znamená. Kdo říká, že vzrušení musí nutně být spojené s odhozením oblečení? V rámci klasických scénářů japonských romcomů a jejich zobrazování prostředí rande je koketování Hitagi s Koyomim převrácené naruby: Oba častěji sedí daleko od sebe než blíže, ale naopak si řeknou i ty nejdrzejší poznámky. Střih je zběsilejší než kdy dřív a výborně tak nejen znázorňuje nervozitu hlavně Koyomiho, který nemá ani chvilku na vydechnutí od zdi bourajících útoků odhodlané Hitagy, ale jejich všeobecnou vzájemnou fascinací.

 

Výdech nakonec přijde ve fantastickém dojezdu v doslova hvězdné promenádě. Láska je často o věcech nejmenších a i když znovu nejistotou přešlapující Hitagi si uvědomuje, že nenabízí nic ale zároveň plnou oblohu, přítomnost v momentech nejtěžších je vyznáním nejjednodušším a nejpřesvědčivějším. Abychom dosáhly scén nejromantičtějších, nepotřebujeme velká slova, dlouhé polibky a činy na hraně sebeobětování. Upřímnost, která není Hitagi úplně samozřejmá, Koyomiho první známka iniciativy, to vše jediným pohledem upevňující. Bakemonogatari divákovi nedává šanci zpochybnit nezlomitelný svazek těchto mladíků a loajalitu obrazně dosahující až k opěvovanému Altairu a Denebovi. Nechtěl bych v anime vidět jiná vyznání než tato, ale zároveň už jej nechci vidět nikdy, aby mi nezevšednělo. Nebylo mi nabídnuto nic a zároveň všechno. To mi žádná jiná romantická scéna v anime nikdy nenabídla a nemyslím si, že kdy nabídne.

Jsem přeci jen tvor sentimentálnější a tak se často stane, že se nechám sledováním snímků snadno dojmout, napnout, naštvat anebo naopak rozradostnět. Japonci v anime emoce užívají neskrytě, ba co víc, je to jejich hlavní zbraň. Pro mnohé trochu chladnější nátury se může zdát, že jejich úroveň je vyháněna do nadpřirozených extrémů, dosahujíc srovnání lationskoamerických či jiných soap oper. Víc než často to se mnou nepohne, ale někdy..někdy se zadaří drobnější část celistvého díla splést do dokonalé mozaiky vjemů; ať už artistických, hudebních anebo úderem přímo do srdce. Může to být také perfektní podtrhnutí doposavadního děje či vrchol něčeho méně výrazného. Tak či onak, rozhodl jsem se vypsat několik dílů (na pokračování; klidně ať slouží jako inspirace), které ve mně zanechaly hlubokou stopu a dost často se k ním vracím. Musím upozornit, že ať se budu snažit být někde vágní, nejde být nespecifický a spoilerům se nedá vyhnout.

 

Aria the Origination - Epizoda 9: "Surrounded By That Orange Wind ..."

 

Aria samotná patří do kolonky anime žánrů, kterým úplně neholduji: Slice of Life (SoL). Nejsem fanoušek defakto bezdějových snímků, kdy je nám často sladce a nenásilně popisován velmi obyčejný koloběh života. Bez velkých zvratů, nečekaných událostí a velmi frekventovaně je to obšírně pocukrované víc než pozitivní náladou. Aria je vrcholný zástupce elitní uspávačské ligy, protože děj popisujíc život 3 gondoliérek plyne pomaleji co smůla na stromě, podporovaný laxní melodickou hudbou a obrázky inspirované malebnými Benátkami. Slouží to ideálně k rozjasnění deštivého dne, zachumlaného v posteli s nějakým teplým kakaem, to bez okolků přiznám.

 

Unikátnost této epizody tkví k rozbourání doposud zavedeného: Celá 3. série Arie je v uvozovkách nejdynamičtější, protože se přeci jen životný stránky hlavních hrdinek pomalu ale jistě obrací a spějou k dalším novým etapám. Mladá Alice, která doposud se soustředila na školní život, odmaturovala a cítí se přirozeně zmatená, dokud nepotká svůj gondoliérský vzor, její milou, ale za to místy trochu rozpustilou nadřízenou, Athenu. Nezvykle se nedá prostor nikomu jinému, legrácky vyšumí do ztracena a díl vytáhne svá nejlepší scenérie - jak pohled na Neo-Benátky, tak i na místní venkov, zakončený překrásným západem slunce. Autorům se zdatně daří kamuflovat jistou mlhu nejistoty, kterou může přehození rolí mezi Alice a aktuálně relativně vážnou Athenou lehce způsobit a Ti, kdo hinty nepochytí, čeká odzbrojující závěrečný doják. Strojově dokonalá Alice pochybuje pouze o svém umění zpěvu a kdo jiný by ji měl podpořit než slavná "Siréna" Athena? Alicina písnička vyobrazená v šťastných flashbacích její gondoliérské kariéry, které se ji vrylo do paměti hlavně díky přátelství s Akari a Aikou, je kouzelná a celá pasáž dosahuje až slzoronivé eskalace jejím bezprecedentním, za to zaslouženým povýšením.

 

Tento díl pro mě osobně představuje vrchol v uzavírání kapitol postav. Nedokážu si onu kompozici lépe představit, než sesbíráním toho nejlepšího, čím se seriál prezentuje a vyzdvižením těchto aspektů na úroveň nejvyšší. Bez ladně harmonické hudby by to nešlo, magických obrázků též ne a dalo by se říct, že toto mírné závěrečné překvapení je právě o to nečekanější, protože doposud jej zde nebylo možné vidět. K.O v dojímavém slova smyslu, brilantní úplně ve všem a duševně krásně prožité štěstí.

 

 

Psycho-Pass - Epizoda 11: "Saint's supper"

 

Pro některé je Gen Urobuchi popisován jako "Gen UroButcher" v negativním slova smyslu, poukazujíc na jeho neoblíbený styl rukopisu. Pro mě osobně je to spisovatel z těch neotřelých, který má na svědomí takový klenoty jako Madoku, Fate/Zero anebo právě mysteriózní Psycho-Pass. Já chytré noirovky namočené až po pás v distopické budoucnosti můžu a to toto anime přináší v celé nahotě podpořené skvělou grafickou stránkou, akcí, napětím a důmyslným ansámblem postav. Celá te polemika nad efektivností AI a svěřením se do její moci má nespočet etických otazníků kolem sebe, které neznají strohou odpověd ANO/NE.

 

V tomto díle se vrháme do samého víru akce, resp. honičkou dalšího lumpa, jehož trestné choutky a vůbec koeficient jsou trochu vyšší, než normy povolují. Jenže, je lov člověku pocit cizí? Vždyť je to spjatá věc s jakýmkoliv masožravým druhem na této planetě. I když se samozřejmě jedná o násilnou činnost svým způsobem, podání provinilého z jeho úst skýtá jisté sympatie a pochopení, i když je spíš sadistického rázu. Nicméně adrenalin pramenící z této činnosti je něco, čehož ve světě Psycho-Passu legálně nedosáhnete. Rozlučka z přestřelky brokovnice vs dominatorka symbolicky podtrhuje doprovodná dobová hudba jako vzpomínka na časy, kdy uměla inteligence ještě neexistovala.

 

Vrchol dílu a celého seriálu přichází až poté, co je naivní nováček v policejních barvách vystaven tváří v tvář perfektnímu padouchovi. Makishima není ledajaký klišé ověnčeným padavkou kvákající trapně nadutý monology; jeho "kacířské" smýšlení, podpora přirozených instinktů, lidské kreativity, chtíče a svobodné volby je víc než úderné a přiměje nejednoho diváka se zamyslet nad tím, že na Sybil Systému přeci jen je něco trocha zkaženého. Napětí, které sílí každou vteřinou a kterému hlavně dopomáha skvostně vyobrazená rostoucí bezmoc nevinné Akane, je zařezávající a člověk se inspektorce nemůže divit. Přirovnal bych to k pocitu, kdy Vás zradí Vaše nejfundamentálnější víra. Kdy zjistíte, že Vámi celou dobu zvolávaný Bůh neexistuje. Akane je vystavena nepředstavitelné situaci, kterou se v životě neučila řešit. Proč by měla? Na první pohled dokonalý systém by tohle nikdy nedopustil a nevtáhl vás do momentu, kdy kolem sebe najednou cítíte tmu, prázdno, nic. Makishimova slova, pochyby i pravdy duní celou místností jak špatně zkonstruovaný ohlušující zvon a posouvá děj k tragickému, nekompromisnímu, zato nevyhnutelnému rozřešení. A nejde s tím dělat vůbec, ale vůbec nic.

 

Na(ne)štěstí epizoda hned po tomto momentu končí, abychom si vydechli, ale nikdy jsem nedokázal být v jiné poloze, než že bych si držel obličej v dlaních a chvíli nad tím šokovaně nepřemýšlel. Celá ta scéna vypadá, že se udá za pouhý okamžik; tak rychle uplyne těch cca bravurních 6 finálních minut. Skvělé antagonisty si pamatujeme tak, že s nimi nechtěně musíme souhlasit a když se jim dá excelentní prostor k zahrání skvostné šachové partie, je to radost pozorovat. Scénář celého dílu je výsostný, ani jedno slovo zde není navíc a výběr úhlů pohledů je něco, s čímž jsem se jen tak jinde nesetkal. Zježená srst a mráz po zádech, to celé zdarma.

 

Pokračování příště..

To sem prsknu, kdyby to nekoho nahodou zajimalo :-D Stavim se 2. a 3.8. pokid se chce nekdo setkat :-)

Zazvonil konec a anime jara byl konec. Jara? Jo, venku je vedro jak na Sahaře a buďme upřímní: Zimu jsme moc nezažili, jaro skončilo někdy kolem dubna, takže použít tento název je minimálně podezřelé. Zažil ale anime svět jaro oproti rozumné zimě? Laťka byla vytyčena poměrně vysoko, zima totiž dodala hned několik mírně nadstandardních show a neměla se víceméně čím stydět. Předvídal jsem, že jaro nebude tak dobré a z mého přísnějšího hlediska si myslím, že se má slova bohužel naplnila.

Jaro se neneslo v žádném vyčnívajícím podtématem jako zima byla zaplavena roztomilými holčičkami. Výjimečně jsme nedostali zástupce žánru, který v poslední sezónách inspiruje pisatele light novel k produkci nadměrného materiálu pro zasněné otaku: Isekai. Upřímně řečeno? Jedině dobře. Isekai je totiž aktuálně prachsprostým nástrojem k tomu, aby si autoři mohli vymýšlet hala-bala hrdiny, kteří svedou cokoliv, čímž loví lolitky v takovém množství a obtížností jako ryby, když vypustíte rybník. Jistě, mít harém má určitě své výhody, ale je bolestivé sledovat, jak se onen hlavní hrdina s ním neumí vůbec popasovat a věčně zapomíná, že je mužského pohlaví. Mohli jsme si tudíž vybírat z vícero lepších či horších možností. Hned několik úspěšnějších seriálů pokračovalo v dalších sériích jako například Shokugeki no Souma: San No Sara, Hoozuki no Reitetsu 2nd season, po změně studia perverzní legenda High School DxD Hero, pokračování památného Steins;Gate anebo další série Tokijského ghůla. Romantici si zavzdychali u nikdy nezamilovaného Tada-kuna či otaku kancelářských krys z Wotakoi, akci zažili u pokračování My Hero Academia, alternativního spino-offu SAO Gun Gale Online anebo u Megalo Boxu, zasmáli se Hinamatsuri a uklidnili například u Rokuhoudou Yotsuiro Biyori. Studia šponují produkci více a více anime, nicméně to neznamená, že by jejich kvalita rostla stejnou úměrou, minimálně v očích západnějších diváků. Kdo jsou pro mě tedy vítězové a poražení aktuální sezóny?

 

Vítězové

3. Hinamatsuri (Hodnocení - Anime-Planet: 4.38/5, MyAnimeList: 8.38/10)

I když má Hinamtsuri k jakémukoliv klenotnictví anime historie daleko, počin je to každopádně povedený. Z anime je znát a cítit velmi vřelý vztah a respekt k postavám a slušnému lidskému chování, vyzdvyhujíc pozitivní činy a pojednávajíce na téma dospívání. Jelikož většinu hlavních hrdinů jsou mladší hrdinky, přičemž několik z nich nemá ani šajnu o tom, jak moderní lidský svět funguje, bylo melancholické a zároveň i vtipné sledovat eskapády pravě onych slečinek a jak se z těchto patálií poučí. Tato příjemná hřejivost provázela seriál ruku v ruce celou dobu a ne až moc vzdáleně připomnělo podobné perly jako Barakamon a Usagi Drop. U pocitového hlediska bych jej zařadil možná i na 2. místo, ale forma je též pro mě faktor a ta mírně pokulhávala. I 3. místo bych pro tento seriál na začátku sezony ale nečekal a počítal jako úspěch.

Proč na Hinamatsuri (ne)koukat?

+ Chcete se zasmát nad milými vtipy.

+ Chcete sem tam být i dojatí.

+ Máte rádi SoL, chcete relaxovat a vést se na uvolněné, příjemné vlně, užívat si povedených postav.

- Nemáte rádi SoL.

- Absence uceleného příběhu.

- Štěpení příbehů mezi až možná příliš mnoha charakterů, epizodovost, minimum akce či napětí.

2. Otaku ni koi wa muzukašii (Hodnocení - Anime-planet: 4.38/5, MyAnimeList: 8.09/10)

Když mě po prvním dílu lidé lákali, abych si toto dospěle romantické anime nenechal ujít, slepě jsem tyto hlasy ignoroval a měl stále vsazeno na Tada-kuna. Jak jsem se mýlil: Tada-kun vyhořel a A-1 pro jednou se hecli a přinesli poměrně originální počin o tom, jak závislí otakuové hledají lásku. Ejhle, ono to vůbec nebylo špatné! Líbila se mi kvanta narážek na výstřednost života těchto lidí a o tom, jak takový vztah může být legračně komplikovaný i přes společné zájmy. Ona totiž praktičnost těchto lidí v některých odvětvích trochu pokulhává a v lásce? Jo, to je teprve španělská vesnice. Bylo to nicméně všechno krásně dospělé, uvedomnělé, nepřehánějící a nekroužící kolem horké kaše, k tomu mimo školní prostředí. Neberte to! Moc fajne.

Proč na Wotakoi (ne)koukat?

+ Zajímá mě dospělá romance otaku nadšenců.

+ Hry, cosplaye, anime, manga a nic jiného.

+ Absence ecchi, výborný sekundující pár, slušný vtip.

- Na romanci nemnoho emocí.

- Nerozmanitost životních stylů postav.

- Žádný závěr, nezapamátováníhodný moment.

 

1. Megalo Box (Hodnocení - Anime-Planet: 4.43/5, MyAnimeList: 8.25/10)

 

Stačil jsem to doshlédnout až teď, vše na jednou, a jednoduše toto bylo anime sezóny pro mě bez debat. Co musím vypíchnout opět je konzistence, kdy jsem nenašel vyložene slabý díl a eskalace k skvělému závěru, který člověka musí nechat uspokojeného, bylo provedeno bez chyby. Výborně dávkované napětí, skvělý OST, milá retro animace a když se ocitnete v situaci, že je vám jedno, jeslti vyhraje hlavní hrdina nebo jeho úhlavní nepřítel, není nad čím polemizovat. K tomuto dílu se ještě rozepíšu :-)

 

Proč na Megalo Box (ne)koukat?

+ Výborná akce a napětí

+ Skvělé charaktery, žádní otřepaní shounen 2Dčka

+ Nášupový hip hop OST, retro animace

- Dokážu si představit ještě lepší závěr

 

Je nutné zmínit i sequely, které se povedly: My Hero Academia 3 dle všeho válí jako nikdy a druhá část třetí části (zní to jak dobrý hlavolam) Sómového kuchtění dospívá k velkému rozuzlení soubojem mezi svobodném a kontrolovaném vaření ve velkém stylu.

 

 

Poražení

 

Opět nebudu se rozepisovat o anime, u kterých se čekalo, že propadnou a tudíž mizerným výsledkem nepřekvapila (Devils' Line, Caligula, Dances with Dragons, Magical Girl Site), ale o anime, které dopadly oproti očekávání znatelně hůře.

 

Dragon Pilot: Hisone & Masotan - Bones jsou většinou záruky kvality a první díly tomu i napovídaly, že by se mohlo jednat o docela originální koncept. Jenže to by to nesměla být autorka uplakané Anohany, aby se zde nerozjelo melodrama obřích rozměrů s postavami, které za nic nestály. Mizerní drakové a zvláštní narážky na sociální spravedlnost žen.

 

High School DxD Hero: Jistě, změna studia vzbuzovala obavy a když jsme byly svědky prvních trailerů, fanoušci byly dozajista zděšení. Tohle je Rias? Ano, rozpočet evidentně byl osekán jako čerstvý green na golfovém hřišti a graficky to bylo nuzné, že bylo příjemnější se spíš nedívat. Příběh nestál též za nic.

 

Piano no Mori: Hudební anime většinou minimálně podrží hudba, což posloužilo i zde, navíc měl seriál dobrý podklad v původním milém filmu. Jenže to bylo tak vše. Těžkopádná grafická stránka s velmi jednoduchými rysy vůbec nezaujala, postavy jsou silně nesympatické a příběh nedodává emoce, které bychom očekávaly.

 

 

Léto 2018

 

Jak jsem viděl jako tragicky, léto je pro mě nejspíš čiré utrpení (to už podzim snad nemůže překonat). Já zde holt nemám moc velký výběr a jak jsem pes náročný a anime divák ne moc zkušený, nedokážu se kouknout na dobrý sequel a vidět optimisticky. Proto jsem se s kamarády na Anime-Planet dohodl, že si dám pořádnou rundu masochismu a shlédnu hned 5 evidentních propadáků. Nazvěme to prosím něco jako "otužování". Zkusím se nezbláznit a pokud se tak stane, tak budu doufat v pouze dočasný následky. Pokud bych ale měl něco doporučit, tak to budou tyto tituly:

 

Shingeki no Kyojin Season 3 - Sledovat poslední díla z produkce studia WIT jsou pastva pro oči, ať už to byla Ancient Magus' Bride anebo After the Rain a příběhove se to i packalů jako oni lepší. Zde to mají "jednodušší", značka je to zavedená a materiál je víc než kvalitní. I když nás podle mangy nečeká taková řežba, dozajista bude o zábavu, napětí, krve a překvapení postaráno.

 

Banana Fish - Nedá se studiu MAPPA sebrat snaha, jen kdyby dokázaly věci dotáhnout do zdárného konce. Na to budou mít novou příležitost u teplejší gangsterky, která nezačala vůbec špatně. Má to v sobě 80tkový feel a akce je správně přehnaná. Nebojím se o design na začátku, bojím se ale o příběh a kolabující vzhled k závěru, protože upřímně, pkažený závěr dokáže strhnout víc bodů, než by si anime často zasloužilo.

 

Grand Blue - Lidé se těší, že tato letní taškařice bude povedená legrácka. Jenže studio Zero-G zatím vůbec nic nepředvedlo a když seznáte, že nejlépe hodnocené anime od nich je Tsugumomo, tak už stačí jen sprásknout ruce a modlit se. Upřímně, nejsem moc dobrý věřící, ale co kdyby..?

 

Overlord 3 - Nesleduji, ale co jsem doposavaď slyšel, není to nejhorší anime a tudíž nevěřím, že by 3. série měla kvalitativně vybočovat směrem dolů.

 

 

To je ode mě z tohoto shrnutí vše a jdu si obrnit zadek na tuto sezónu, protože to bude velmi drsná jízda. Snad se vám bude letní sezóna zamlouvat více než mě a třeba přinese nečekaná překvapení :-)

Uplynulým víkendem nám skončilo první čtvrtletí anime turnusu roku 2018, které upřímně nemělo nejvyšší očekávání, ale v tomto ohledu to byla sezóna minimálně velmi stabilní. Oproti podzimu, který byl místy až přehnaně bipolární nastavenou vysokou kvalitou, ale i neskutečným množstvím odpadního materiálu (v TOP 10 nejhorších za rok 2017 by se mi umístilo tak 7 anime z podzimu), byla zima klidná. Neměla žádnou show, která by se výjimečně vymykala a udělala obrovský zářez do historických žebříčků (Gintama fandové budou vyzdvihovat každou sérii), zároveň množství vyplachovačů inteligence nebyl též přesycený; když už, jednalo se o anime fádní a nudné.

 

Sezóna se nesla v duchu roztomilosti, holčičky, ba i výjimečně pánové, se starali o příjemné pocity v našich nervových soustavách. Kdo má rád Slice of Life (SoL) či Cute girls do cute things (CGDCT) žánr tak měl z čeho vybírat (napočítal jsem jich cca 10-12) a většina z nich se podle ohlasů i velmi povedla. Kdo by věřil, že anime o kempování bude tak příjemný? Já upřímně ne. Co mě osobně potěšilo byla absence nadměrného ecchi, které, a pokud bychom o něj stáli, tak jsme ho ve větší míře obdrželi v již klasické sezonní úchylné 5ti minutové jednohubce 25-sai no Joshikousei z kolekce Rape Wars anebo se mohli kochat nebeskými zadečky Nanatsu no Bitoku, případně u perverzních a tupých šarvátek v Killing Bites či yuri materiálu Citrus. Nemálo zájemců určitě nalákaly pokračování populárních anime či frančíz jako Nanatsu no Taizai: Imashime no Fukkatsu, Cardcaptor Sakura: Clear card-hen, Fate/Extra Last Encore a Overlord II. Horror měl zastoupení v Junji Itou Collection, isekai v Death March to Parallel World Rhapsody nebo Grancrest Senki a i utržené ze řetězů studio Trigger představilo svou spolupráci s A-1 v podobě mechoidní Darling in the Franxx. Menu bylo vyvážené a vybral si jak pacifista tak masochista.

 

Jak dopadla sezóna z pohledu konkrétních subjektivních kategorií u mně? Určitě překvapivě. Velkým jménům se až tolik nevedlo a na výsluní se prodrala anime, u kterých by to nikdo nepředpokládal.

 

 

Vítězové

 

4. Violet Evergarden

Částečné vítězství. Před začátkem by totiž nejspíš každý Violet pasoval na pozici pro zlaté medailistyí. První díly byly promítnuty pro několik výjimečných šťastlivců již v létě a tímto vybudovaný hype provázel Violet až do zimy, dělaje z tohoto anime výrazně nejočekávanější počin nadcházející sezóny. V momentě, kdy píšu tento příspěvek do svého deníčku, máme za sebou 12 epizod, tzn. nám chybí 1 + závěrečná OVA. Jistě, zakončení ještě může otřást s touto pozicí v mém pomyslném žebříčku, ale neočekávám to, minimálně ne nikterak výrazně. Obrázek už jsem si udělal dostatečně dobrý.

 

Proč na Violet (ne)koukat?

+ Komplexní audiovizuální zážitek. Co si dovolí Kyoto Animation, to svede jen hrstka dalších studií.

+ Velmi zdatně vykreslený fiktivní viktoriánský svět, jména zemí, měst, písmo.

+ Jsem cíťa a rád si popláču.

- Povětšinu epizodní struktura bez hlavní linie.

- Až přehnané a opakované emoce, které můžou úplně minout.

- Mělký příběh, plochost drtivé většiny postav.

 

3. Yuru Camp

První a ne poslední zástupce na stupni vítězů dokazujíc, že SoL a CGDCT ovládly mrazivou sezónu, dost možná právě svým vřelým přístupem v tomto chladném období. Sám nedokážu posoudit kvalitu tohoto dílka, jelikož jsem jej neshlédl, ale budu to muset dle všech pozitivních odezev provést. Ať už jsem či nejsem fanda tohoto žánru, povedení zástupci si cestu do mého srdce nakonec najdou.

 

Proč na Yuru Camp (ne)koukat?

+ Potřebuju praktické znalosti o outdoor kempování.

+ Konzistentní dobrá nálada a oddych.

- Jakožto u mnoha SoL absence většího dění.

 

2. Koi wa Ameagari no You ni (After the Rain)

Když jsem si pročítal před sezónou premisu a viděl nalepenou známku od Studia Wit, tušil jsem, že zde by se taky mohl rodit jeden z těch lepších adeptů. Ó, můj instinkt (protentokráte). Udělat prosťounkou školní romanci umí kdekdo, ale dobře provedené drama mezi mladou studentkou a jejím starším nadřízeným z práce už chce jistou dávku umění, aby z toho nebyla břečka. A nebyla. Bravurně zvládnuté vyprávení o láskách a jiných životních problémech se povedlo nejen v rámci důvtipného děje, nejbarvitějších charakterů této sezóny; i co se týče grafického a hudebního zpracování to je špica. Poblouzněný dojem kazí ukvapený a nedotažený závěr.

 

Proč na After the Rain (ne)koukat?

+ Skvěle vyprávěná romance, kde ne každý den je slunečně jasno a to doslova.

+ Silné charaktery, jejichž interakce, minulost a motivace mají velmi smysluplné a reálné zasazení. Výborný scénář a režie.

+ Krásné retro grafické zpracování, melodický OST, úchvatné momentky a tuna symboliky na nekonečné rochnění se.

- Mrzce nakopnutý a ustřižený závěr, bez deifnitivní tečky.

- Nesnášíte déšť.

 

1. Sora Yori Mo Tooi Basho (A place further than the Universe)

A jak předjímáno, nečekaný vítěz pro velkou část anime komunity a i pro mě. Co taky předem odhadovat o premise, kde se malé holčičky vydávají vstříc Jížnímu pólu? Madhouse se nám pochlapil a svým originálním příběhem dal vzpomenout na slávy svých nejlepších děl, připomínaje, že zde není pouze na ozdobu. Pro mě je tohle výjimečný zástupce CGDCT v tom, že kašle na jakákoliv klišé a zaběhnutá pravidla, která doslova nutí charaktery dělat věčně roztomilé věci za cenu na sílu rvaných frků, činností beze smyslu anebo naopak z trapní neopatrnosti či hlouposti. Ne, tato cesta má jasně a reálně nalajnovanou problematiku, každá slečinka je atypická a racionálně uvažující postava, jejichž dialogy svou svěžestí a hravostí smetou i hrané charaktery. Ano, příběhů o síle přátelství jsme viděli všichni nespočet, nicméně zde jsem se nepřistihl si ťukat na čelo a nikdy nekoulel očima, co tam provádí. Doporučuju vám dávat pozor na režisérku Atsuko Išizuku, od ní bych čekal ještě velké věci.

 

Proč na A place further than the Universe (ne)koukat?

+ Relax, vtip, emoce a milá pohoda v reálných podmínkách za konstantního tempa, kvality a dospělosti.

+ Zajímá mě Antarktida a jak výpravy na tento kontinent vypadají, co obnášejí.

+ Barvitě vykreslené charaktery, kde si každý vybere svůj oblíbený.

- Minimum napětí, akce či výjimečných chvilek.

- Trochu odlišný styl grafiky, hlavně u vytažených postav.

 

 

Poražení

 

Těch je v mých očích více a i když jsem mnohé neviděl (ne celé, jen části, které mě donutily loď kvapně a s hrůzou v očích opustit) a tudíž by mé hodnocení nebylo oprávněné, sledoval jsem diskuze dál a povídal s uživately, kteří mě buďto lákali (výjimečně) nebo odrazovali od jejich sledování. Nebudu komentovat ty počiny, které se špatně tvářily a ještě hůře skončily; to by bylo na dlouho :-)

 

Nanatsu no Taizai: Imashime no Fukkatsu - O A-1 moc vysoké mínění nemám. Prý se zde málo děje a až mnoho mluví o levelování (Vegeta by pokyvoval). Jistě, je to shounen, ale první série byla postavami milá, jejich vztahy měly jistou hloubku a dobrodružství mělo šmrnc. Prý to zde je výrazně slabší.

 

Fate/Extra Last Encore - Můj černý kůň dopadl podobně neslavně, ba ještě hůře. Drze to svaluju na slabost předlohy a mocného kecání Nasua do tvorby doposud excentrického, za to precizního Shinboua. Zajímavý svět nezachrání mdlost dialogů, topornost postav a bídné akce.

 

Kokkoku - Dobrý nápad zavřažděný neschopností a bezradností tvůrců. V závodu o největší nudu velmi silný zástupce.

 

Junji Itou Collection - Stoupenci horroru se těšili a přáli, aby to nebyla bída a bohužel to prý bída byla. Až na první záblesky a zajímavější příběhy to s postupem času ztrácelo šarm a grády. Dle ohlasů měly být převzaty jiné příběhy. Studio Deen na jedno povedené anime udělá 5 mrzkých; aktuálně jsme na jaké statistice?

 

 

Jaro 2018

Na to, jak neslavně jsem viděl zimu, tak jaro vidím ještě hůře. Je zde mnoho sequelů, se kterým si nebudu moci potykat, protože nemám nasledované předchozí série, například Tokyo Ghoul: Re, My Hero Academia 3 či další Hozukiho pekelné dobrodružství. Také zde jsou sequely, jejichž restart či změna studia ve mně vyvolávají pochyby, typu High School DxD Hero anebo Legend of the Galactic Heroes anebo ty, které mě pramálo zajímají kvůli předešlým nepovedeným sériím jako Quan Zhi Gao Shou a Sword Art Online: Alternative Gun Gale Online. Je možné, že některá díla předem podceňuji; o to raději naskočím na vlak, pokud první díly navnadí anebo uslyším ovace z fór. Jestli Vás zajímá, kam moje myšlenky, oči a city vzhlíží, zde jsou mé veřejně tajné tipy:

 

Steins;Gate 0

Odhaduji, že opravdových anime fandů, kteří neznají původní Steins;Gate, bych napočítal na prstech jedné ruky. Skvělé anime založené na původní VN, které obratně skloubil romanci a napínavou sci-fi o skákání v časoprostorech, považuji osobně za jedno z nejlepších anime počinů všech dob a tudíž jeho restart v jiné časové ose opět pod taktovkou WHITEFOX vábí na hony daleko. Upřímně mi to přijde jako mírné dojení zavedené značky, ale pokud se nám šílený vědec Rintarou Okabe a jeho parta vrátí v plné formě, tak proč si neužít nápodobnou jízdu ještě jednou? Velká očekávání.

 

Full Metal Panic! Invisible Victory

Jak první série se snažila spřáhnout mechu s vtípkem a úplně to nezafungovalo, další 2 sezóny pod režii KyoAni vzkvetly, když šla každá svou cestou: Jednou skrz šílenou komedii u Fumoffu!, podruhé u vážně akční mechy u Second Raidu. Ani nevíte, jak hodně jsem si přál tento sequel, který by dovyřešil poslední otázky a celé to nejspíš uzavřel. A já se po tolika letech dočkal! Jenže..ouha..tuto sérii bude produkovat Xebec? Studio, kterému se ještě nic nepovedlo? Nadšení se vytratilo. Stále v koutku duše doufám, že mě Sagara xkrát rozesměje, Chidori ho ze zvyklosti několikrát seřeže a okřikne, budeme mít co dočinění se solidní mechou a nejlepším dílem v historii dekadentního Xebecu.

 

Tada-kun wa Koi wo Shinai

Dobrých romancí není nikdy mnoho a trochu mě nalákal fakt, že dokonce se zde vyskytuje slečna, která má plně nejaponské jméno! (víte, jak je to unikátní?) Obsah nenapovídá o ničem specifickém, je to čistá rána od boku, ale nevypadá to na propadák hned z prvního pohledu.

 

Piano no Mori

Dobré anime o hudbě si mě vždy dokázalo najít, pokud se skrz toto téma na mě nesnažili protlačit lolitky s kytarami. Má to duchaplný podklad a i když protřelý nápad o setkání 2 různých kultur není žádnou novinkou, stále je zde mnoho prostoru jak ho elaborovat. Tak či onak, klasické a krásné hudby hrané na piano není nikdy dosti.

 

My Hero Academia 3

I když nebudu divákem, doposud tento moderní shounen nezklamal. Věřím, že i další sezóna bude pokračovat v nastoleném tempu a kvalitě; největší příslib jistoty.

 

Golden Kamuy

Hype kolem mangy je obrovský a slibuje velmi netradiční příběh v podobně netradičním prostředí. Geno Studio mě skrze Kokkoku těžce nepřesvědčilo, že by šance na reparát?

 

Toť vše z mého mezisezóního uvažování a na viděnou u dobrého anime :-)

Hudba je už pomalu odmalička spjatá s mým každodenním životem a provází mě pomalu na každém mém kroku. Pokud prohledáte můj batoh anebo kapsy, sluchátka vždy naleznete. Je velmi pravděpodobné, že jste mě na nějakém semaforu zahlédli, jak se vrtím v sedačce automobilu a mávám radostně rukama. A je téměř nemyslitelné, že bych si doma prohlížel něco na počítači a zároveň mi něco nehrálo. V mém repertoáru by se toho našlo mnoho, ale nejraději poslouchám taneční hudbu anebo naopak klasickou. Záleží, jakou náladu mám či jaké chci dosáhnout.

 

Překvapivě jsem se nevěnoval poslední dobou během mého intenzivnějšího anime sledování hudbě a nikterak ji nestudoval. Přeci jen, japonským slovům nerozumím a anglický překlad není úplně to pravé ořechové. Jsem zastáncem toho, že když si na hudbu nevzpomenete a nevnímáte ji, tak byla v pořádku. OP a ED si v drtivé většine případů pustím v prvním dílu a poté jej přeskakuju. Nicméně sem tam se vám něco zaryje do mozku svou výjimečností či chytlavostí; často je to podmíněné citlivostí a sílou scény, kterou máte na obrazovce, což bývá především můj případ. Neshlédl jsem mnoho anime na to, abych se dokázal považovat za dobrého recenzenta, ale pokud vás výše zmíněné hudební styly zajímají a stejnak i můj názor, tak vás rád inspiruju kousky, které mě poslední dobou zaujaly. Pořadí není specifické.

 

 

Staple Stable - Chiwa Saito z Bakemonogatari

Nejspíš bych nemohl začít jinak než prvním a již pro mě charakteristickým OP pro Monogotari svět. Bakemonogatari stylem openingů je unikatní tím, že pro každou slečnu má svůj vlastní, který nazpívala její oficiální dabérka. Staple Stable srší optimismem, příjemnými odlehčenými tóny svižnějšího rázu kytarového brnkání, chytlavým refrénem a hlasem božské Senjougahary.

 

Hanezeve Caradhina - Kevin Penkin z Made in Abyss

Toto anime se pro mě stalo naprostým zjevením tohoto roku. Nebylo to dáno pouze působivým a odzbrojujícím způsobem, jakým mě strhl vizuál podmanivého dobrodružného světa Propasti a jejího okolí, ale i nezvyklou kompozicí mladého, doposud ne moc známého australského skladatele. Kevin Penkin svým procítěným dodal Abyssu duši a harmonicky podpořil atmosféru díla v dokonalý zážitek. Tato píseň mi připomíná ty nejemotivnější momenty.

 

Guren no Yumiya - Linked Horizon z Attack on Titan

Změníme styl. 1. opening z veleznámého Shinkegi no Kyojin netřeba jakkoliv představovat. Hromobití bicích, až téměř ohlušující kvílení trubek, mordující elektrická kytara podpořená epickými chorály vysílá neuchopitelný náboj síly a je perfektní hymnou k vzplanutí opravdu bojové nálady. Takovýhle mocný opening je tím nejlepším uvítáním do světa Titánů. Nářez.

 

Moonlit Night - Yuuki Hayashi z Death Parade

Diváci by u tohoto anime by nejčastěji vypichovali originální námět, případně melancholickou atmosféru, ale já bych ukázal primárně na bezchybný soundtrack. Anime si tuto svou silnou stránku uvědomuje a dává hudbě spoustu prostoru vyniknout, ať už je to na dialogy tiššími scénami anebo flashbacky / výjevy. Nejkrásnější krasobruslařská scéna, která je mix těchto momentů, dává vyniknout nádhernému houslově doprovázenému pianovému sólu. Fantazie.

 

My Will - Dream z InuYashi

Jedno z mých vůbec prvních anime, který jsem sledoval jako dítě. Inuyasha sice příběhem není nikterak výjimečným shounenovským cestováním provázaný hrdinskými souboji hnaný podrývající romantickou linkou, ale je naopak výjimečně prošpikovaným v OP/ED tím nejlepším z japonského popu. Je libo melancholickou Every Heart, náladu zvedající Change the World či rockovější I am? Má nejoblíbenější je energii pumpující elektroničtější vokálka skupiny Dream, která mi vztah Inuyashi a Kagome symbolizuje nejvíce. Její progresivní zrychlování mi připomíná nejbolíbenější přelom 90. let a nového milénia plné synthu a kláves.

 

Toumei na Tsubasa - Yuiki Ohara z Little Witch Academia

Vzpomínka tentokrát spíš na 80. léta, snově taneční kousek sloužící jako 2. ED perfektně dolaďuje příjemné pocity, které si člověk po díle tohoto anime odnášel. Ano, má to spíš takový dětský feel ať právě vokálem Yuiki Ohary anebo použitím "třpytivými" šminkami s pohádkovějšími klávesami, ale o to víc se dokážu převtělit do duší nejmladších a vrátit v čase. Všechny OP a ED jsou stylově pro tento seriál trefou do černého.

 

No. 23 - Yasushi Ishi z Darker than Black S2 Ryuusei no Gemini

OST 2. Darker than Black je excentricky technokratický, kde se mixují jak metalové, tak skoro až housové/DnB prvky. Na klidný poslech to rozhodně není a nepatří mezi mé nejoblíbenější, ale mou pozornost zaujala elektronická tempo-instrumentálka s prostým názvem No. 23. Na nic si nehraje, skrytě mě uklidňuje, přitom bych si jí dokázal představit jako ideální soubojovku.

 

Hello Shooting Star - Moumoon z Ansatsu Kyoshitsu

Návrat k popu, tentokrát spíš tomu smutnějšímu, mě připomněl melancholický ED z třídy zabijáků. Nejsem fanoušek, když se mixuje angličtina z japonštinou, ale zde mi to nevadí. Jednou za čas v našem životě přijdou loučení a tato pomalejší brnkačka je takovým smutně-veselým způsobem, jak si připomenout někoho, s kým jsme sdíleli jen ty nejhezčí vzpomínky.

 

Watashi no Uso - Masaru Yokoyama z Shigatsu wa Kimi no Uso

Anime, které se kolem hudby točí. OST je krásně dojímavý, často si bere hlavně od Chopina jeho nejlpeší tvorbu, ale i Masaru Yokoyama přidal špetku své geniality. "Lhářka" je opět nádhernou kompozicí piana a smyčců a vzdává srdceryvný hold neméně působivé postavě Kaori. Podobně na velikány klasické hudby dokonalý OST má i Nodame Cantabile.

 

Ichiban no Takaramono - Karuta z Angel Beats!

Slzavé údolí. Kdo se dobral až k posledním scénám tohoto anime a vlastnil srdce z měkčích vláken, tak si musel na ten vodotrysk donést hrnce. Seriály od Key mívají velmi povedená OST a Angel Beats! má širokou škálu ať už popovějších songů či právě ubrečenějších jako je tento. Naléhavé vokály s pomalějšími klávesami a upozaděnými houslemi brnkají o nervové nitky s neutuchající vervou.

 

Tank! - Seatbealts z Cowboy Bebop

Nejde skončit jinak než jazzovým nášupem z již klasik neklasičtějších. Tank! si krade body perfektní perkusí, trubkami a neskutečně výbornou bassovou linkou, což z něho dělá jeden z nejstylovější "otvíráků" všech dob. Yoko Kanno je fenomenální tvůrkyní a OST k tomuto seriálů patří k absolutním klenotům anime tvorby. Ani nevím, kolikrát jsem si jen tak zamumlal "Ok, 3,2,1, let's jam!"