Stanislaus

Hned po projekci jsem měl z nejnovější štědrovečerní pohádky dobrý dojem, když se mi ale Klíč svatého Petra trochu rozležel v hlavě, uznal jsem, že tato "Janákovina" trpí jistými neduhy. Největším kamenem úrazu byla pro mě postava svatého Petra, což je vzhledem k názvu i ději dost zásadní problém: Jeho zasazení do příběhu mi přišlo poněkud nešikovně uchopené - ať už šlo o nevysvětlené návštěvy pozemské hospody, nesousledné vměšování do děje, nebo i viditelný dabing. Ústřední trio Březina-Kohoutová-Hochman mě nicméně zaujalo a bavilo mě sledovat jejich interakci během dobrodružně laděného questu za získáním klíče. Navíc - málokterá pohádka začíná úmrtím hlavních postav - a zde bych vyzdvihl i postavu vodníka v podání Příkazkého, která měla zase jiný rozměr než "dvořákovský" vodník. Nárožný měl hrát spíše (pra)dědečka než otce princezny, vezmu-li v potaz, jak svou dceru v jejích jednadvaceti hnal do sňatku. Padoušské duo Remundová-Novotný mě taktéž veskrze bavilo, byť měly jejich postavy místy "troškovité" grimasy, zatímco Korbelová v roli princezny mi přišla spíše nevýrazná. Ve výsledku bych filmu udělil tři hvězdičky a v budoucnu se k němu milerád vrátím.

O komickém učni a dceři cukráře je na první pohled vcelku nenápadný TV film na pomezí sociálního dramatu a vánoční pohádky, který na druhý pohled zaujme právě díky této žánrové hybriditě, ale i díky vizuálnímu pojetí v netradičních odstínech. Hlavní postava Tomáše zakusuje všelijaká úskalí ze strany zlých a závistivých lidí ve svém okolí, nicméně díky své neochvějné povaze a za pomoci de facto "kouzelné babičky" v přesném podání Libuše Havelkové se mu daří vše překonávat. Při projekci jsem Tomáše opravdu litoval a přál jsem mu, aby nakonec vše dobře dopadlo. V neposlední řadě chválím dobře zvolené exteriéry v Jimramově.

Milady mi přišla ve výsledku o chloupeček slabší než D'Artagnan, přesto jsem po projekci odcházel z kina spokojený. Původně jsem si myslel, že budou Tři mušketýři rozděleni do dvou filmů, avšak závěr druhého dílu nechal otevřená vrátka pro další pokračování. Vedle dějově pozvolnějšího intrikování tvůrci nezapomněli na dynamické akční scény, z nichž bych vypíchnul především dobývání La Rochelle a konfrontaci D'Artagnana s Milady. Rovněž se mi líbilo plastické vykreslení postavy samotné Milady, v podání démonické femme fatale Evy Green. Počítal jsem s tím, že dojde k úmrtí některé z hlavn(ějš)ích postav, přesto mě onen skon vcelku překvapil. Slabší čtyři hvězdičky!

Rok 2023 byl v rámci tuzemské kinematografie silným ročníkem na kvalitní dramata: Po afatických Němých tajemstvích, hermafroditickém Úsvitu a černohumorném Přišla v noci přichází na scénu další solidně natočený kousek - tentokrát z oblasti Alzheimerovy choroby, o níž mají diváci (vedle nečekané návštěvy tchýně) možná největší povědomí. Tancuj Matyldo stojí hlavně na silných výkonech Rodena, Šopoského a zejména Rázlové, jejichž herecké kreace dávají vzniknout uvěřitelnému příběhu, který může jednoho dne potkat každého z nás. Vedle zobrazení typických příznaků a projevů Alzheimera problematizuje film stejnou měrou i důsledky a dopady nemoci na blízké, kteří jsou postaveni před těžkou zkoušku. Slavíkův film je dalším z řady filmů, který potvrzuje, že stáří dokáže být opravdu kruté.

Burtonova Karlíka mám celkem hodně rád; Stuartův Pan Wonka mi zatím leží v šuplíku nezhlédnutých filmů a Dahlovu předlohu jsem doposud neměl v ruce: K nejnovějšímu filmu o Willy Wonkovi jsem přistupoval vcelku opatrně kvůli do jisté míry nevděčné a nezřídka obtížné funkci prequelů - ať už se zakládají na předloze nebo jsou čirou imaginací scenáristů. O to více jsem byl překvapen po projekci Wonky v kině: Jedná se totiž o mile a úsměvně natočenou oddychovku s veskrze sympatickým hereckým obsazením (nešmakovala mi snad jen trojice "čokoládových baronů"), z něhož bych vedle ústředního Chalameta vypíchnul především umpalumpovského Granta, "zbožně úplatného" Atkinsona a padoušské duo Colman-Davis. Wonka disponuje líbivým vizuálem, který není jen o CGI, ale i o pěkných kulisách, nabízí povedená hudební čísla - zde jsem trochu litoval toho, že jsem šel na dabovanou verzi - a díky rodinně laděnému příběhu zahřeje v závěru u srdíčka. Určitě bych se nebránil tomu, pokud by za 3-4 roky přišlo do kin nějaké (pokud možno kvalitativně podobné) pokračování.

Původní film ze 30. let jsem neviděl, jistojistě ale neobsahuje tolik bizarních postaviček jako tato adaptace z počátku tisíciletí. Náhodný milionář stojí a zároveň i padá právě na těchto postavičkách a situacích, do nichž se dostávají. Většina obyvatel z Deedsova městečka - snad až jen na bodrou a bytelnou pomocnici z pizzerie v podání Conchaty Ferrell - byla více či méně mimo; newyorské osazenstvo na tom však nebylo o moc lépe - zde mě ale bavil "mistr zjevování a mizení" Emilio s tváří Johna Turturra. Dobráctví hlavní postavy s veskrze snesitelným Adamem Sandlerem působí místy křečovitě, podobně asi jako zmatená podlost Winony Ryder, nicméně jejich vztah vypadal celkem miloučce. Tak či onak, je právě tento obskurní vibe, kterým Brillův snímek překypuje, hlavním důvodem, proč se jednou za čas k Náhodnému milionáři vracím.

Přání možná nejvíce škodí nálepka "film ke 100. výročí studia Disney": a to jak ze strany diváckých očekávání, tak ze strany tvůrců, kteří se do filmu chtě nechtě snažili vložit stoletou historii tohoto věhlasného studia. Co se týče výtvarné stylizace, líbilo se mi prolínání 3D animace s kreslenými prvky; stejně tak chválím zobrazené lokace (lesní scény mi evokovaly filmy ze 30. až 50. let). Zatímco u některých snímků si užívám popkulturních odkazů, v případě Přání mi přišly zakomponované až moc na sílu a neumně (viz Bambi či Petr Pan) - nicméně závěrečné pokukování po Šípkové Růžence se mi líbilo. Samotný příběh nebyl sice špatný, ale neobsahoval žádnou vyloženě zapamatovatelnou a silnou scénu. Vedle toho mi místy vadilo přehnané pitvoření hlavních postav, snižující zážitek z filmu. Písně byly veskrze povedené (v CZ i EN) a na rozdíl od samotného filmu se k nim jistě ještě vrátím. Průměrné tři hvězdičky!

Adam Sandler, který se podílel na scénáři, střihl si hlavní roli gerontovsky bodrého ještěráka a ještě (určitě) přispěl při obsazení svých dvou dcer, se za tento mile natočený animák rozhodně nemusí vůbec stydět. Po značně potrhlých "transylvánských hotelech" jde v případě filmu Leo o (o)svěž(ujíc)í změnu, která zaujme jak animací, tak i příběhem, který osloví malé, ale i dospělé publikum. Leo - "terapeutický poradce při dětských problémech" - se domnívá, že se jeho život chýlí ke konci, a i když by chtěl uniknout na svobodu, rozhodne se radši své letité zkušenosti zúročit a předat dál. Přestože se ve filmu řeší méně či více vážné problémy ze života dětí, ale i dospělých, film při nenásilně milém poučování nezapomíná diváka bavit a obsahuje mnoho humorných scén, o které se postarali především Leo a jeho neméně vtipný želví kámoš z terária. Pozitivně laděné překvapení z netflixovské produkce!

Po více než dvou dekádách se před a za kamerou setkávají Ridley Scott a (o jednoho Oscara těžší) Joaquin Phoenix, aby nás tentokrát přenesli z roku 180 do přibližně jeho desetinásobku a naservírovali nám příběh o jednom z nejznámějších vojevůdců a panovníků v evropských dějinách. Skutečnost, že do kin šla o téměř dvě hodiny kratší, ale stále solidně rozsáhlá verze, byla ve filmu nejvíce cítit v počátečních desítkách minut, které na mě působily až moc kuse. Napoleonův vztah z Josephine byl - až na jím vydávané, animálně vilné pazvuky - vyobrazen uvěřitelně: od nesmělého počátku až po hořkosladký konec. Co se týče akce, tak nemám slov: na tomto (bitevním) poli mě Scott nezklamal a nabídl velkolepě nasnímané a syrové (ale nijak přehnaně surové) výjevy z proslulých bitev, z nichž mě v kině jednoznačně nejvíce uhranula ta u Slavkova. I když má film půl třetí hodiny a hodně se v něm pletichaří, vůbec mě v kině nenudil a jeho projekci jsem si solidně užil - na čemž měl jistě svůj podíl i fakt, že nejsem vyloženě historický hnidopich.

Chlapec a volavka coby Miyazakiho (tentokrát už určitě?) poslední celovečerní animovaný film v sobě snoubí výtvarnou stylizaci z jeho předchozích snímků a dokazuje, že Mistrova imaginace a zručnost ještě nejsou za zenitem. Úvod filmu je sice pozvolnější, nicméně od první konfrontace s volavkou a zejména po vstupu do věže jde o vizuálně podmanivou a dějově vytříbenou podívanou, která - byť zobrazuje vážná témata - umí být humorně odlehčená - ať už šlo o cigaretchtivou služku, armádou "totorovitých" papoušků či samotnou "volavku". Oceňuji, že téma jisté fatálnosti ve spojení s jinými realitami bylo zpracováno decentním a nijak plačtivým způsobem. V neposlední řadě též chválím Hisaishiho střídmý, ale velmi líbivý hudební doprovod. Kvalitní tečka za padesátiletou kariérou!