Stanislaus

Ospalá díra je pro mě vedle Střihorukého Edwarda tím vizuálně nejpodmanivějším filmem z Burtonovy dílny, k němuž se jednou za čas rád vracím, přestože už dávno vím, jak film skončí. Je to právě oním vytříbeným audiovizuálním zpracováním, jež mě k Ospalé díře opakovaně táhne. Vedle stylizované výpravy a ponurých masek disponuje film úžasným hudebním doprovodem Dannyho Elfmana - už při úvodní sekvenci mi běhá mráz po zádech. Příběhově má film určitě své rezervy, a jak už jsem zmínil, kvůli takřka detektivní zápletce funguje nejlépe při prvním zhlédnutí, přesto nedám na tento Burtonův žánrový mix s hororovými a fantasy prvky dopustit. V neposlední řadě musím pochválit hvězdné herecké obsazení - ať už šlo o (ne)bojácného Johnnyho Deppa, roztomilou Christinu Ricci, krvelačného Christophera Walkena nebo démonickou Mirandu Richardson.

„Film Titanic jako by připomínal loď Titanic – výtvor až přehnaně velkolepý, produkt lidské arogance ženoucí se na ledovec.“ (Tehdejší reakce, když se rozpočet filmu (opět) navýšil a jeho premiéra byla (opět) posunuta.) Titanic je bezpochyby jedním z nejobdivovanějších a zároveň hojně nesnášených filmů, který neviděla snad jen malá hrstka lidí. Poprvé jsem na Titanic narazil okolo roku 2001-2, když jsem ho objevil natočený na VHS u příbuzných – a použiju-li jednu z nejvíc klišé hlášek, tak to byla "láska na první pohled". Jak ubíhaly roky, můj obdiv ke Cameronově poctě nejznámějšímu parníku na světě se prohluboval a zušlechťoval – do velké míry jsem se později začal zajímat i o samotný příběh lodi, jejíž osud mě jakýmsi děsivě mrazivým způsobem fascinoval a přitahoval. Cameronovi se bez debat podařilo opravdu věrohodně zobrazit posledních pět dní „ze života lodi, kterou by nepotopil ani sám Bůh“ a stal se tak jedním z mých nejoblíbenějších režisérů, jehož pozice se u mě s každým dalším viděným filmem jen upevnila. Je těžké napsat něco nového k filmu, k němuž bylo již jinými řečeno mnohé, nicméně (zejména) v tomto případě si dovolím se opakovat. Titanic je jedním z posledních blockbusterů, který nevznikal čistě před modrým/zeleným plátnem, nýbrž obsahoval poctivé a řemeslně natočené scény s reálnou výpravou, která byla umným způsobem prolínána se CGI. Vidí-li člověk film již poněkolikáté, začne si všímat věcí, které při první projekci většinovému publiku utečou – mám teď na mysli zručné spojení mezi záběry skutečné (makety) lodi a její počítačové verze, čímž bych chtěl vyzdvihnout střihačskou práci (a to i přes jednu z nejokatějších chyb – viz Rose rozbíjející sklo v podpalubí). Celkově z technického hlediska jde o snímek, který i po x-letech od premiéry kvalitativně převyšuje mnohé filmy ze současné produkce – ať už jde o výše zmíněné a vesměs realisticky vytvořené vizuální efekty, precizní práci s kamerou (hlavně scény s vodou a z vody musely být opravdovou výzvou) či zvukové efekty, které autentickým způsobem přibližovaly prostředí kovového kolosu. Vedle ryze technických aspektů filmu nelze nezmínit ikonickou a dechberoucí hudební stránku pod taktovkou Jamese Hornera, k níž se vždy rád vracím – osobně mám nejradši Death of Titanic a Hard to Starboard. Titulní píseň z úst kanadské divy Céline Dion mě nikdy neomrzí a nesmím opomenout zmínit a vychválit úžasné vokály norské sopranistky Sissel, které doprovázely uši diváka od začátku do konce filmu. Co se samotného filmového příběhu týká, tak jednou z jeho největších nevýhod byla skutečnost, že z historie víme, jak to s lodí nakonec dopadne, a proto bylo nutné, aby byl film doplněn i o nehistorickou linii, která však zapříčinila u nejednoho diváka nepříjemnou pachuť kýče. I když jde v případě Jacka a Rose o současnější a vyspělejší obdobu vztahu Romea a Julie, tak i přesto jsem s tímto krátkým, ale o to více intenzivním vztahem neměl sebemenší problém a opravdu jsem oběma (nejen při prvním zhlédnutí) přál společné „happily ever after“. Dodnes vyhledávám snímky s oběma titulními herci, které jsem si již tehdy oblíbil, přičemž Kate Winslet se stala mojí nejoblíbenější herečkou No. 1. Z hereckého obsazení bych též rád vyzdvihnul přesvědčivé výkony „babičkovské“ Glorie Stuart, bodré Kathy „Nepotopitelné Molly“ Bates a úlisného Billyho Zanea. Abych se ještě vrátil k ději, velice se mi líbilo orámování příběhem ze současnosti, který vytvořil živnou půdu pro nostalgický návrat do roku 1912. O Titaniku bych mohl mluvit hodiny a hodiny a pokaždé bych přišel na nové postřehy či podněty k diskuzi – to stejné platí i pro každé další zhlédnutí. I přes nemalé množství technických a faktických chybiček je Titanic filmem, jehož kvalita s časem rozhodně neupadá a zcela bezstarostně odolává zubu času. (V remasterované verzi z roku 2012 byly některé chybičky dokonce „doladěny“ – např. hvězdná obloha či barva zlomeného komínu). Pro mě osobně jde o snímek, který pro mě bude mít vždy velkou citovou, ale i uměleckou hodnotu. Z filmu je opravdu cítit, jak intenzivní je vztah Camerona k neblaze proslulé lodi – zprvu nás seznámí s jejími honosnými prostory a představí nám její rozličné rezidenty, aby pak v druhé polovině nechal (téměř) všechno (ne)lítostně zlikvidovat. V závěru bych chtěl říct, že jsem všem zúčastněným neskonale vděčný za tak skvělý filmový zážitek. Často u kultovních a legendárních filmů tvrdím, že chápu jakékoli hodnocení – v případě Titaniku však nechápu především ty četné odpady!, protože ať už se může divák cítit filmem příběhově jakkoli iritován, jeho (nejen) technické kvality mu upřít nelze. Jedenáct Oscarů a zároveň kolosální tržby v kinech jsou toho důkazem!

Neuvěřitelně nádherné, silně emoční a neskutečně poutavé a dojemné. Skvělý Johnny Depp a ještě skvělejší Kate Winslet. Líbezná hudba, krásné kostýmy a práce s kamerou - míním nezapomenutelnou scénu v divadle s F. Highmorem. Film oplývá opravdu velkým potenciálem a čiší z něj dojemná atmosféra. Děj filmu ubíhá a je zakončen nevyhnutelným koncem. Nezbývá než dát plný počet.

Poměrně obyčejné téma (ne)spokojeného manželství, které je však tak grandiózně podáno, že je neobyčejné. Skvělé herecké výkony Kate, Lea a (pro mě celkem neznámého) Michaela Shannona. Příjemná hudební stránka, naprosto dokonalé kostýmy a zcela překvapivý konec. Lahůdka. Sam Mendes opět potvrdil, že pod jeho taktovkou vznikají skvělé filmy.

Předčítač vs. Hodiny. Opět silné a emočně vypjaté drama pod taktovkou režiséra Hodin, kterým mě Stephen Daldry znovu dostal. Kate odvedla opravdu vynikající práci a troufám si říct, že Hanna je dost možná nejodvážnější rolí z jejího filmového repertoáru a Oscar ji náleží zcela zaslouženě. Během těch dvou hodin jsem se ani chvíli nenudil a koukal jsem se, jak se vyvíjí zapeklitý a napínavý děj, který byl vskutku nepředvídatelný a v závěru neuvěřitelně dojemný.

Ikona svého žánru na poli romantických komedií, která je zasazená do krásné Anglie v jednom z nejkrásnějších období roku - Vánoc. Naprosto skvělé hvězdné herecké obsazení (nebudu jmenovat, protože bych se ujmenoval), dobře udělané prolínání jednotlivých příběhů a úžasný soundtrack. Když sledujete tento film, tak je to, jako byste jedli ten nejlahodnější zákusek ze všech.