Stanislaus

Po Ex Machina a Anihilaci mé třetí setkání s režijní tvorbou Alexe Garlanda, který podobně jako u výše zmíněných snímků vypráví příběh z více či méně blízké budoucnosti - tentokrát ale ve více současném a realistickém duchu, z čehož diváka zamrazí o to více. Dějově jde o jednoduchý příběh na bázi road movie s akčními mezizastávkami, na nichž jsou hlavní postavy konfrontovány se znepokujícími výjevy z "každodenního života v USA". Líbilo se mi audiovizuální zpracování filmu - ať už se jednalo o fotografie novinářů vložené do obrazu, nebo hudební podkres, který jako by svými přátelskými country podtóny zmírňoval zobrazované hrůzy. Nejnepříjemnější sekvencí byla pro mě zcela bezpochyby konfrontace s Jessem Plemonsem; výtvarně na mě nejvíce zapůsobil průjezd hořícím lesem; a z hlediska akce se mi nejvíce líbilo napínavé finále. Solidní čtyři hvězdičky!

Říše ledu dává větší prostor původnímu obsazení a snaží se ještě o kus více o nostalgické napojení na původní filmy než Odkaz, přesto nedosahuje kvalit osmdesátkových klasik a nechává vlát potenciál jen tak ve (smrtonosně mrazivém) vzduchu. Hlavní záporák má líbivě děsuplný vizuál a je celkem škoda, že přichází na scénu relativně pozdě a figuruje spíše jen v "ušeptaných" náznacích. (Staro)nové obsazení z Odkazu, obohacené tentokrát o Kumaila Nanjianiho, mi přišlo opět takové jalové. Pokračování, které vzniklo asi jenom proto, aby prostě bylo, aniž by se snažilo o nějaký posun a přidanou hodnotu do krotitelského univerza.

Po zvířecích dobrodružstvích ve filmech Mia a bílý lev a Vlk a lev: Nečekané přátelství se režisér Gilles de Maistre vytasil se třetím velmi podobným kouskem, který mě však na rozdíl od zmíněných starších kousků nechal veskrze chladným a netečným vůči dění na plátně. Film Ella a černý jaguár sice rozebírá obdobná témata - vztah lidí a zvířat, nečekaná přátelství mezi nimi, zneužívání a lov zvířat - nicméně je to podáno tak jalovým způsobem, až to zamrzí. Navíc jsem měl pocit, jako by ve filmu chyběl nějaký backstory vzhledem ke vztahu mezi otcem a učitelkou Elly. Scenáristicky se tak jedná o trestuhodně odbytý snímek.

Janeen Damian si jistě dala předsevzetí, že oživí kariéru padlé hvězdy Lindsay Lohan pomocí jakýchsi amerických variací příběhů alá Rosamunde Pilcher, Inga Lindström atd.: Po Vánocích na spadnutí se přesouváme na druhý konec duhy, do zázračného Irska. Nádherné exteriéry ve filmu bohužel trpí pod tíhou těžce předvídatelného děje, který se nesnaží o žádná překvapení, a prostě se jen očekávatelně posouvá dál, abychom nakonec (nečekaně!) zjistili, že každé niterné přání má svá úskalí. Irské přání je těžce nenáročná oddychovka na večer, na který nemá člověk žádný lepší plán, než na devadesát minut vypnout mozek u Netflixu.

Je zajímavé sledovat, jakým směrem se za těch deset let postupně ubraly americké filmy o Godzille, Kongovi a dalších zúčastněných kaiju monster: Zatímco Edwardsova Godzilla se snažila (a místy i celkem úspěšně) o nějakou přidanou uměleckou hodnotu, je aktuální snímek o obří ještěrce a neméně obřím opičákovi v podstatě jedna velká, bezmyšlenkovitá, ultraakční krutojízda, kde je hlavním cílem zabavit diváka v kině - ideálně takového, který vyfiltruje lidské dialogy a soustředí se čistě na akci. A té akce je v Novém impériu naštěstí hodně, a i když se často ona logika filmu ztrácí pod pestrobarevným vizuálem, filmu to lze odpustit, jelikož ten si ani neklade být nějakým hlubokým zamyšlením o vztahu Titánů k lidem a mezi sebou samotnými. Na filmu je místy dost vidět nižší rozpočet, což je škoda - nejvíce jsem to vnímal u Scar Kinga. Rovněž bych se obešel bez postav "amatérského vele-zubaře" a Pana Konspirátora, kteří mi na plátně poněkud přebývali. Přistoupí-li ale divák ohleduplně na pravidla filmu, v němž se může stát (opravdu doslova) cokoli - "antigravitační sekvence" mluví za vše - určitě se v kině nudit nebude.

Když jsem poprvé viděl plakát filmu, myslel jsem si, že se jedná o pokračování Srdce na dlani, které měl na svědomí Martin Horský, spoluscenárista Sladkého života: Polívka se jen z invalidního vozíku přesunul na operační sál, aby zažil cestu za niterným prozřením aneb Jak se ze šovinistického borce stal chápavý sympaťák (se "srdcem na dlani"). Samotný scénář a v něm obsažené peripetie (ba dokonce plot twisty) působily sice kdovíjak - místy až jako kýčovitá telenovela - avšak film jako takový jsem si v kině veskrze užil. Cameo Táborského a Adamovské bylo, ehm, překvapivé a lehce zarážející.

Upřímně řečeno jsem vzhledem k vlažnému hodnocení zde (ale i na Imdb) očekával od Mladé dámy nějakou pásově vyrobenou tuctovku, avšak po zhlédnutí musím říct, že se pro mě osobně jednalo o veskrze milé překvapení. Mladá dáma má líbivé vizuální provedení a svou atmosférou (ale částečně i příběhem) mi nejednou evokovala druhou Zlobu (Robin Wright jako by vypadla z oka Michelle Pfeiffer) či Šmakovu dračí poušť. Děsuplná dračice se tvůrcům co do vzhledu, hlasového projevu, ale i backgroundu velmi povedla a výtečně dotvářela ponurou atmosféru na první pohled pohádkového filmu, který byl však spíše fantastickým survivalem, v němž došlo na nejednu popáleninu či upálení zaživa. Ve výsledku bych dal filmu tři a půl hvězdičky, ale jelikož mi sedl, tak mu přidám na slabší čtyři.

Od Manželů Stodolových jsem si před projekcí sliboval rozhodně silnější filmový zážitek, jelikož příběh asi nejznámějšího páru sériových vrahů v sobě skýtal dost hutný materiál ke zpracování - přesto ale nelituji návštěvy kiny. Film je v první řadě vztahovým dramatem, v němž je "ladymacbethovská" Dana zobrazena jako manipulativní "mozek" všech hrůzných činů, zatímco Jaroslav je spíše hromotluckou loutkou a "rukami", které tyto činy páchají. Kriminální rovina hraje ve snímku spíše druhé housle - zde mě nejprve trochu překvapilo, že se jednotlivé vraždy odehrály jakoby "za oponou", což ale tvůrci v závěru napravili (ne že bych u filmů vyhledával explicitní násilí, nicméně zde mě to zprvu zarazilo). Lepší tři hvězdičky!

Po osmi letech se na scénu opět vrací otylý, nenažraný a nemotorný Dračí bojovník Po - a soon-to-be duchovní vůdce Údolí klidu - a čelí doposud možná nejvíce diabolickému protivníkovi, mnohotvárné Chameleonce. Čvrtý Kung Fu Panda nijak neohromí, ale ani neurazí a nabízí v podstatě další veskrze přímočaré dobrodružství bez větších překvápek a nároků na diváka. Měl jsem pocit, že tvůrci nevyužili (doslova) mnohovrstevnatého potenciálu Chameleonky a šlo jim jen o efektní podívanou - chválím však dobře zvolený dabing (Vanda Konečná) a věřím, že originál s hlasem Violy Davis má též hodně do sebe. Závěrečná konfrontace mi přišla poněkud odbytá, jako by si tvůrci najednou vzpomněli na to, že jim hoří deadline na odevzdání výsledného filmu a potřebovali to co nejrychleji zaříznout. V kině film sice vyloženě nenudí, nicméně pár dní po projekci si na něj už člověk moc nevzpomene.

V předvečer letošních Českých lvů padla volba na film s největším počtem nominací a zároveň našeho cizojazyčného adepta do boje o Cenu akademie. Bratři (Mašínové od Mašína) mohli minimálně na poli Oscarů ustoupit před zdařilejšími projekty: Ve výsledku jde totiž o místy nadmíru odtažité a zkratkovité životopisné drama, které podobně jako názory na reálné bratry působí rozpačitě. Filmu by neuškodila kratší stopáž a silnější celistvost mezi jednotlivými scénami (především v první polovině). Chválím však na naše poměry zdařilé akční sekvence zobrazující pohyb bratrů v NDR, a stejně tak scény s dámským osazenstvem - Tatianou Dykovou a Karolínou Leou Novákovou - které byly silné až mrazivé. Lepší tři hvězdičky!