Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Animovaný
  • Krátkometrážny
  • Akčný

Recenzie (2 748)

plagát

Sladký život (2024) 

Když jsem poprvé viděl plakát filmu, myslel jsem si, že se jedná o pokračování Srdce na dlani, které měl na svědomí Martin Horský, spoluscenárista Sladkého života: Polívka se jen z invalidního vozíku přesunul na operační sál, aby zažil cestu za niterným prozřením aneb Jak se ze šovinistického borce stal chápavý sympaťák (se "srdcem na dlani"). Samotný scénář a v něm obsažené peripetie (ba dokonce plot twisty) působily sice kdovíjak - místy až jako kýčovitá telenovela - avšak film jako takový jsem si v kině veskrze užil. Cameo Táborského a Adamovské bylo, ehm, překvapivé a lehce zarážející.

plagát

Mladá dáma (2024) 

Upřímně řečeno jsem vzhledem k vlažnému hodnocení zde (ale i na Imdb) očekával od Mladé dámy nějakou pásově vyrobenou tuctovku, avšak po zhlédnutí musím říct, že se pro mě osobně jednalo o veskrze milé překvapení. Mladá dáma má líbivé vizuální provedení a svou atmosférou (ale částečně i příběhem) mi nejednou evokovala druhou Zlobu (Robin Wright jako by vypadla z oka Michelle Pfeiffer) či Šmakovu dračí poušť. Děsuplná dračice se tvůrcům co do vzhledu, hlasového projevu, ale i backgroundu velmi povedla a výtečně dotvářela ponurou atmosféru na první pohled pohádkového filmu, který byl však spíše fantastickým survivalem, v němž došlo na nejednu popáleninu či upálení zaživa. Ve výsledku bych dal filmu tři a půl hvězdičky, ale jelikož mi sedl, tak mu přidám na slabší čtyři.

plagát

Manželia Stodolovci (2023) 

Od Manželů Stodolových jsem si před projekcí sliboval rozhodně silnější filmový zážitek, jelikož příběh asi nejznámějšího páru sériových vrahů v sobě skýtal dost hutný materiál ke zpracování - přesto ale nelituji návštěvy kiny. Film je v první řadě vztahovým dramatem, v němž je "ladymacbethovská" Dana zobrazena jako manipulativní "mozek" všech hrůzných činů, zatímco Jaroslav je spíše hromotluckou loutkou a "rukami", které tyto činy páchají. Kriminální rovina hraje ve snímku spíše druhé housle - zde mě nejprve trochu překvapilo, že se jednotlivé vraždy odehrály jakoby "za oponou", což ale tvůrci v závěru napravili (ne že bych u filmů vyhledával explicitní násilí, nicméně zde mě to zprvu zarazilo). Lepší tři hvězdičky!

plagát

Kung Fu Panda 4 (2024) 

Po osmi letech se na scénu opět vrací otylý, nenažraný a nemotorný Dračí bojovník Po - a soon-to-be duchovní vůdce Údolí klidu - a čelí doposud možná nejvíce diabolickému protivníkovi, mnohotvárné Chameleonce. Čvrtý Kung Fu Panda nijak neohromí, ale ani neurazí a nabízí v podstatě další veskrze přímočaré dobrodružství bez větších překvápek a nároků na diváka. Měl jsem pocit, že tvůrci nevyužili (doslova) mnohovrstevnatého potenciálu Chameleonky a šlo jim jen o efektní podívanou - chválím však dobře zvolený dabing (Vanda Konečná) a věřím, že originál s hlasem Violy Davis má též hodně do sebe. Závěrečná konfrontace mi přišla poněkud odbytá, jako by si tvůrci najednou vzpomněli na to, že jim hoří deadline na odevzdání výsledného filmu a potřebovali to co nejrychleji zaříznout. V kině film sice vyloženě nenudí, nicméně pár dní po projekci si na něj už člověk moc nevzpomene.

plagát

Bratia (2023) 

V předvečer letošních Českých lvů padla volba na film s největším počtem nominací a zároveň našeho cizojazyčného adepta do boje o Cenu akademie. Bratři (Mašínové od Mašína) mohli minimálně na poli Oscarů ustoupit před zdařilejšími projekty: Ve výsledku jde totiž o místy nadmíru odtažité a zkratkovité životopisné drama, které podobně jako názory na reálné bratry působí rozpačitě. Filmu by neuškodila kratší stopáž a silnější celistvost mezi jednotlivými scénami (především v první polovině). Chválím však na naše poměry zdařilé akční sekvence zobrazující pohyb bratrů v NDR, a stejně tak scény s dámským osazenstvem - Tatianou Dykovou a Karolínou Leou Novákovou - které byly silné až mrazivé. Lepší tři hvězdičky!

plagát

Avatar: Legenda o Aangovi (2024) (seriál) 

Neviděl jsem (dosud) původní animovaný seriál, ani pozdější Shyamalanův remake, nicméně jsem za to rád, protože jsem neměl tendenci nijak porovnávat s předchozími projekty a zároveň jsem nebyl dopředu obeznámen s příběhem. Aktuální verze má celkem pozvolný rozjezd, od poloviny však seriál nabírá na otáčkách a zastaví se až v samotném závěru první série. I přes "children friendly" pojetí (snad tedy až na poslední díl) mě dokázala dobrodružství Aanga a jeho přátel vskutku napnout, ale i pobavit - a místy i dojmout. Chválím zdařilé technické zpracování, které je na úrovni vysokorozpočtových kinofilmů, jelikož byla radost pohledět na rozličné scenérie, souboje živlů a různá stvoření - v tomto směru mě nejvíce bavila epizoda s démonicky mnohotvárným Kohem, pomrkávajícím po Miyazakiho "Bezpáteřníkovi". Herecké obsazení bylo veskrze dobře zvolené, byť by se našly z mé strany nějaké výtky, nicméně představitel hlavní postavy Aanga je fakt sympaťák - a to se počítá. Doufám, že se dočkáme v budoucnu druhé série, k níž se na konci té první lákavě "rozhořela" vrátka.

plagát

Zimné prázdniny (2023) 

Zimní prázdniny jsou na první pohled hodně nenápadným filmem, u něhož platí, že v jednoduchosti je krása. I přes vcelku přímočaře odvyprávěný děj si mě snímek dokázal opravdu získat - jak na dramatické, tak na humorné rovině. I když se Paynův film zaobírá vážnými a stále velmi aktuálními tématy, jsou podány neuvěřitelně přívětivým způsobem, který v divákovi zanechá "good-feelingový" pocit. Zimní prádzniny by ovšem nebyly tím, čím jsou, nebýt přesvědčivých hereckých výkonů ústředního tria "obyčejných" lidí, které svedl dohromady osud a jejich životní traumata. Třešničkou na dortu je autentická "vintage" stylizace obrazu, kdy má divák pocit, jako by se díval na půlstoletí starý film.

plagát

Duna: Časť druhá (2024) 

"Power over spice is power over all." Druhá část Duny je výpravným eposem se vším všudy: Zatímco první díl byl předkrmem o písečném světě dun, je druhá výprava na Arrakis plnohodnotným hlavním chodem, který lahodí zrakovým a sluchovým smyslům na výbornou a zároveň nabízí vyzrálý příběh, v němž se prolínají poutavé a napínavé dějové linie započaté tři roky zpět. Villeneuve by se dal označit za jakéhosi "dvorního kino-filmaře", jelikož jeho filmy z posledních let jsou názornou ukázkou toho, jak lze naplno využít možností velkého plátna a silného ozvučení pro dosažení nevídaného diváckého zážitku v podobě audiovizuálních orgií, které však nepůsobí prvoplánově a kýčovitě. Divák se na necelé tři hodiny, které v kině uplynou jako voda, noří do spletitých politických intrik a vydává se na vyvolenou cestu Spasitele, který se nebojí jít přes četné oběti a mrtvoly. Duna není ale jen dobře natočená a napsaná, nýbrž i zahraná - navíc takovou plejádu hereckých hvězd v kině člověk často nevídá. I když se jedná z audiovizuálního hlediska celkově o vymazlený projekt, velmi chválím "černobílé" scény z harkonnenské arény, které jako by evokovaly nacistické Německo a měly i přes absenci barev neuvěřitelný náboj. Jsem zvědavý, s čím přijdou tvůrci v další (a závěrečné?) části, které se snad jednou dočkáme - v tomto případě se ale čekání na kvalitu jistě vyplatí.

plagát

Madame Web (2024) 

Podobně jako pár let zpátky u Koček jsem se i v případě Madam Web rozhodl jít na projekci do kina - a to i přes velice tristní hodnocení a s vědomím toho, že to budou dost možná vyhozené dvě stovky. Madam Web pokulhává až padá na vícero rovinách - od značně nevyužitého potenciálu, který tkvěl v námětu s viděním budoucnosti, přes unyle vykresleného záporáka, až po odfláklý rozhodující střet, kde byl "trpkou višní na dortu" vyloženě dementní závěr. Zdejší hodnocení mi ale i tak přijde celkem příkré - i přes ta výrazná negativa si film zaslouží dvě hvězdy (ale ani o milimetr pavučiny víc).

plagát

Mačka a pes: Bláznivé dobrodružstvo (2024) 

Myslel jsem si, že půjde o light verzi loňských Vocasů na tripu, nicméně Šílené dobrodružství kočky Divy a psa Ser-Sera pokulhává jak na komediální, tak i dobrodružné rovině, a nabízí veskrze nemastný-neslaný odvar s humorem, který moc nepobaví - ani děti, ani dospělé publikum. Vzhled kočky i psa je méně zdařilý, ale to by se dalo přejít, největším kamenem úrazu je však promrhaný potenciál - místo mj. scén s opakovaným očucháváním zadku mohla režisérka/scenáristka/herečka Reem Kherici nabídnout více říznějších a/nebo humornějších sekvencí. Lepší dvě hvězdičky!