Stanislaus

"Power over spice is power over all." Druhá část Duny je výpravným eposem se vším všudy: Zatímco první díl byl předkrmem o písečném světě dun, je druhá výprava na Arrakis plnohodnotným hlavním chodem, který lahodí zrakovým a sluchovým smyslům na výbornou a zároveň nabízí vyzrálý příběh, v němž se prolínají poutavé a napínavé dějové linie započaté tři roky zpět. Villeneuve by se dal označit za jakéhosi "dvorního kino-filmaře", jelikož jeho filmy z posledních let jsou názornou ukázkou toho, jak lze naplno využít možností velkého plátna a silného ozvučení pro dosažení nevídaného diváckého zážitku v podobě audiovizuálních orgií, které však nepůsobí prvoplánově a kýčovitě. Divák se na necelé tři hodiny, které v kině uplynou jako voda, noří do spletitých politických intrik a vydává se na vyvolenou cestu Spasitele, který se nebojí jít přes četné oběti a mrtvoly. Duna není ale jen dobře natočená a napsaná, nýbrž i zahraná - navíc takovou plejádu hereckých hvězd v kině člověk často nevídá. I když se jedná z audiovizuálního hlediska celkově o vymazlený projekt, velmi chválím "černobílé" scény z harkonnenské arény, které jako by evokovaly nacistické Německo a měly i přes absenci barev neuvěřitelný náboj. Jsem zvědavý, s čím přijdou tvůrci v další (a závěrečné?) části, které se snad jednou dočkáme - v tomto případě se ale čekání na kvalitu jistě vyplatí.

Podobně jako pár let zpátky u Koček jsem se i v případě Madam Web rozhodl jít na projekci do kina - a to i přes velice tristní hodnocení a s vědomím toho, že to budou dost možná vyhozené dvě stovky. Madam Web pokulhává až padá na vícero rovinách - od značně nevyužitého potenciálu, který tkvěl v námětu s viděním budoucnosti, přes unyle vykresleného záporáka, až po odfláklý rozhodující střet, kde byl "trpkou višní na dortu" vyloženě dementní závěr. Zdejší hodnocení mi ale i tak přijde celkem příkré - i přes ta výrazná negativa si film zaslouží dvě hvězdy (ale ani o milimetr pavučiny víc).

Myslel jsem si, že půjde o light verzi loňských Vocasů na tripu, nicméně Šílené dobrodružství kočky Divy a psa Ser-Sera pokulhává jak na komediální, tak i dobrodružné rovině, a nabízí veskrze nemastný-neslaný odvar s humorem, který moc nepobaví - ani děti, ani dospělé publikum. Vzhled kočky i psa je méně zdařilý, ale to by se dalo přejít, největším kamenem úrazu je však promrhaný potenciál - místo mj. scén s opakovaným očucháváním zadku mohla režisérka/scenáristka/herečka Reem Kherici nabídnout více říznějších a/nebo humornějších sekvencí. Lepší dvě hvězdičky!

Zóna zájmu zobrazuje koncentrační tábory a holocaust ze vskutku nevídaného úhlu pohledu, a právě díky tomu se film mezi tematicky blízkými filmy rozhodně neztratí. Glazer ve svém filmu primárně necílí na zrak diváků, nýbrž na jejich sluch a všeobecné povědomí o hrůzách války: Na první pohled vidíme všední život obyčejné rodiny, avšak při druhém pohledu (resp. poslechu) a zasazení do kontextu doby film vyvolává v divákovi nadmíru nepříjemné pocity. Na jedné straně máme idylickou, takřka "rajskou zahradu", na druhé straně (za plotem) se k nám nese křik a výstřely, zatímco v povzdálí sledujeme kouř (smrti). Za zvuků místy doslova drásavého hudebního doprovodu jsme svědky toho, že čiré zlo může mít zcela všední, nevinnou podobu. Podobně jako v Anatomii pádu i zde podává Sandra Hüller nadmíru působivý výkon a jsem zvědavý, jaké role na ni v budoucnu ještě čekají. V neposlední řadě chválím hru s negativním obrazem, který přispíval k nepříjemné atmosféře filmu. Snad jen závěrečná dokumentární vložka ve mně zanechala smíšené pocity.

Kdo by neznal příběh Nicholase Wintona, jemuž se ve spolupráci s dalšími odhodlanými lidmi podařilo zachránit život 669 dětem? Jeden život je příběhově v podstatě jednoduchý film s jasnou strukturou, kde se účelně střídají dvě časové etapy oddělené půlstoletím, nicméně právě onen příběh dělá z filmu neuvěřitelně silný a jímavý zážitek, umocněný přesvědčivými hereckými výkony a přesným obsazením. Český divák jistě mj. ocení pražské lokace a množství českých frází, které ve filmu zazní. V závěru může film působit možná poněkud melodramaticky, nicméně tvůrci tím jen podtrhli skromnost "obyčejného" člověka, který dokázal neobyčejné věci.

Chudáčci v sobě nezapřou inspiraci Frankensteinem a už vůbec v sobě nezapřou Lanthimosův osobitý režisérský styl, který nemá v současné kinematografii obdoby. Divák má úžasnou možnost se na dvě a čtvrt hodiny ponořit do futuristicky pojatého viktoriánského světa, v jehož středobodu se nachází Bella - duševně zcela "nepopsaná kniha", na jejíž listech se však začne odehrávat emancipační dobrodružství nevídaných rozměrů. Po výtvarné stránce se jedná o vymazlený počin, kde by nejeden sugestivní výjev mohl být vystaven v muzeu jako cenný obraz. Vedle prazvláštních úhlů kamery a jakoby snových filtrů jsem si nadmíru liboval v (ne)cudných kostýmech Belly a jejích kreacích. Herecky nemám filmu co vytknout - tahounem celého příběhu byla samozřejmě Emma Stone, která se zcela bez studu zhostila své role, zatímco ji skvěle sekundovali "frankensteinský" Willem Dafoe a sukničkář Mark Ruffalo, jemuž nakonec sukně takřka přivodily šílenství. Bylo poutavé sledovat duševní vývoj Belly: od "dětských" krůčků o pár slovech, přes fyzicky intenzivní poznávání vlastního těla a sexuality, až po plně uvědomělé a sebevědomé nazírání (pokrouceného) světa s filosofickým přesahem. Chudáčci mají i přes své na první pohled artové pojetí potenciál oslovit široké publikum a rozhodně se nebojí chytit patriarchát za koule a dát jim co proto.

Upoutávka v kině mě úplně neoslovila, zatímco film samotný byla celkem úsměvná a místy dosti řízná komedie. Tvůrci se jistě nechali inspirovat americkou žánrovou tvorbou, zároveň nezapomněli do filmu lupnout starý dobrý československý kolorit - a ve výsledku to na mnohých místech i fungovalo. Lidé, kteří se podobných teambuildingů pravidelně účastní, se ve filmu dost možná i poznají a přidají hvězdu navíc. Postava ztvárněná Erikou Stárkovou byla poněkud teatrální, brněnští auditoři byli na hraně, jinak se ale ve výsledku jednalo o zajímavou sbírku postaviček, kde bych vyzdvihl zejména postavy zahrané Vojtěchem Kotkem a Petrou Polnišovou. Rázná jednohubka, která neurazí a sem tam i trochu překvapí.

Vezmeš si mě za mrtvolu? je vskutku bizarní a nevídaný žánrový mišmaš, který má potenciál napnout, pobavit i dojmout, byť filmu jako celku sráží nohy poněkud přestřelená stopáž a několik wtf momentů (např. honičky v autě se špatným CGI), které ale nejsou ve filmu z asijské produkce něčím neobvyklým. Příběhově mi film nejednou evokoval Ducha, řízlého typicky afektovaným asijským herectvím. Postava Maa (podobně jako Swayzeho Sama) měla jímavý background a je škoda, že v závěru tvůrci zbytečně tlačili na city (scéna se sanitkou byla nicméně skvělá). Byl-li by film o dvacet minut kratší, dal bych mu klidně vyšší hodnocení - i tak jsou to ale za mě lepší tři hvězdičky.

Příšera ze starého Soulu byla pro mě prvním velkým setkáním s jihokorejskou seriálovou produkcí a po zhlédnutí první série mohu říct, že jistě nebyla zároveň i posledním. Žánrově jde o zvláštní slepenec z romantického dramatu a válečného sci-fi s mnoha hororovými i komediálními prvky - tato nezvyklá kombinace může být pro nejednoho diváka kamenem úrazu. Na jedenáct hodin se noříme do světa zvrácených experimentů na lidech, záchranných akcí a spousty zpomalených záběrů, které mě dokázaly napnout, pobavit, ale i dojmout. Vzhled monstra měl své rezervy, zde mohli tvůrci rozhodně více zainvestovat. Chválím však hudební složku filmu - tedy, až na ty k-popové zavíračky epizod. Ve výsledku by se dal seriál jistě na několika místech osekat, ale i tak jsem si ho jako celek užíval a těšil jsem se (díky účelným cliffhangerům) na každý další díl. Poslední epizoda připravila živnou půdu pro další sérii a jsem zvědavý, jakým směrem se tvůrci vydají.

S tebou nikdy by se dalo lehko zaměnit s libovolnou americkou romantickou komedií, kterých je každý rok v kině opravdu přehršel. Je to předvídatelné klišé, v němž někteří herci neskutečně přehrávali (viz postavy rodičů), přesto jsem si snímek (s dnes takřka povinným LGBTQ-multi-kulti personálem) v kině celkem užil - na čemž mělo mj. podíl i humorně parodické pomrkávání po Titaniku či naspeedovaná verze Hemswortha z Wishe.