Stanislaus

Příšera ze starého Soulu byla pro mě prvním velkým setkáním s jihokorejskou seriálovou produkcí a po zhlédnutí první série mohu říct, že jistě nebyla zároveň i posledním. Žánrově jde o zvláštní slepenec z romantického dramatu a válečného sci-fi s mnoha hororovými i komediálními prvky - tato nezvyklá kombinace může být pro nejednoho diváka kamenem úrazu. Na jedenáct hodin se noříme do světa zvrácených experimentů na lidech, záchranných akcí a spousty zpomalených záběrů, které mě dokázaly napnout, pobavit, ale i dojmout. Vzhled monstra měl své rezervy, zde mohli tvůrci rozhodně více zainvestovat. Chválím však hudební složku filmu - tedy, až na ty k-popové zavíračky epizod. Ve výsledku by se dal seriál jistě na několika místech osekat, ale i tak jsem si ho jako celek užíval a těšil jsem se (díky účelným cliffhangerům) na každý další díl. Poslední epizoda připravila živnou půdu pro další sérii a jsem zvědavý, jakým směrem se tvůrci vydají.

S tebou nikdy by se dalo lehko zaměnit s libovolnou americkou romantickou komedií, kterých je každý rok v kině opravdu přehršel. Je to předvídatelné klišé, v němž někteří herci neskutečně přehrávali (viz postavy rodičů), přesto jsem si snímek (s dnes takřka povinným LGBTQ-multi-kulti personálem) v kině celkem užil - na čemž mělo mj. podíl i humorně parodické pomrkávání po Titaniku či naspeedovaná verze Hemswortha z Wishe.

Další krátká jednohubka z mimoňského univerza neurazí, ani neohromí. Vectorova otravná arogance a neschopnost na mě úplně nefungovaly, zatímco na žluté milovníky banánů byl na poli humoru spoleh - byť se jednalo o recyklaci dříve viděného.

Ptáci stěhováci ve své podstatě nevypráví nijak originální příběh - v centru jsou témata jako důležitost rodiny a poučné putování - a sází na veskrze prototypické postavy. Přesto jsem si projekci snímku fakt užil - a to hlavně díky humoru, který měl potenciál oslovit mladší i starší publikum. Vedle ústřední linie s kachní rodinkou mě oslovilo zakomponování menších epizodek v podobě setkání s jinými členy ptačí říše - při scénce s gerontosauřími volavkami jsem se královsky bavil. Postava hlavního záporáka byla, ehm, zvláštní, ale rozhodně jsem ocenil, že nemluvila. Nenápadné, milé a humorné překvapení!

Aristokratka ve varu na mě zapůsobila veskrze podobným způsobem jako o pět let starší jednička: Jde o úsměvnou, oddechovou komedii, v níž mě opět více bavilo trio pomocníků než trio "Kostek", přičemž na scénu nově přišedší Simona Lewandowska měla též jisté humorné kouzlo - možná prvoplánové, ale funkční. Moc se mi líbila svatební linie - ať už se jednalo o přípravu vdavek nebo dojemný příběh paní Tiché o "Helence". P.S. "Lásko má, já stůňu!"

To se mi snad zdá těží hlavně z neotřelého námětu a hereckého výkonu Nicolase Cage, jehož postava Paula se v rámci příběhu stává terčem jak nevídaného obdivu tak i kruté nenávisti, přičemž obě zcela protichůdné emocionální roviny se neopírají o reálný svět, nýbrž o ten snový - o to více absurdně pak působí vyústění celého filmu. Borgli si netradičním způsobem pohrává s tématem "cancel culture" a zakomponováním snových sekvencí nabírá jeho satira fantaskních až hororových rozměrů. Během filmu dojde na pár humorných sekvencí, avšak pocity z filmu jako celku jsou spíše mrazivého rázu. Vskutku netradiční kousek, který i přes pro mě rozpačitý závěr, donutí člověka k zamyšlení.

Na Anatomii pádu jsem byl dost zvědavý vzhledem k pozitivním ohlasům a úspěchům na všelijakých festivalech a po zhlédnutí mohu odsouhlasit, že se rozhodně jedná o povšimnutíhodný snímek, jenž v sobě umně mísí vztahové a soudní drama, a díky napínavému příběhu, v němž se postupně a účelně odkrývají jednotlivé dílky puzzle, dokáže po téměř celou dobu stopáže diváka nadmíru zaujmout. Anatomie pádu je předně hereckým koncertem Sandry Hüller, jejíž postava byla neuvěřitelně plastická, kde divák po většinu stopáže opravdu neví, k jakému "soudu" (vinná vs. nevinná) se přiklonit. Z dalších hereckých výkonů nutno ještě zmínit mladičkého představitele Daniela a úlisného Antoina Reinartze. Filmu bych vytknul poněkud zdlouhavý závěr a dále pak podobu rozhodujícího svědectví v případu - asi jsem čekal "něco víc", nicméně pokud se nad tím člověk z jistého úhlu pohledu zamyslí, může film v závěru působit nejednoznačně a otevřeně, což lze určitě hodnotit pozitivně. Tak či onak stojí rozhodně Anatomie pádu za zhlédnutí. P. S. (Spoiler alert!) Chudák (pokusný) pes!

Dan Levy se rozhodl poprvé usednout na režisérské křeslo a natočit film ze (svého?) života. Ze snímku sálají jisté tvůrčí ambice tak i režisérská nezkušenost: Je jasné, co svým filmem chtěl Levy říct, přičemž některé scény se vcelku povedly (bavila mě linie s Arnaudem Valois), přesto jsem měl pocit, že film se svým poselstvím a námětem spíše klouzal po povrchu, než aby se dostal hlouběji - na dřen - což by se i u podobného tématu nabízelo. Ve výsledku Lekce truchlení vyloženě nenudí, avšak v hlavě po projekci nijak dlouho nerezonuje.

Seriálová exkurze do světa Godzilly a spol. má dobrý rozjezd a ještě lepší dojezd s otevřenými vrátky pro další sezónu, nicméně celý projekt sráží pět šest prostředních epizod, které by se daly v pohodě sloučit do jednoho či dvou dílů, aniž by tím seriál po příběhové rovině nějak utrpěl. Kvalita filmových Godzill z posledních let není nijak závratná, nicméně snímky i přes klišé plkání obsahovaly hodně akce - to se však nedalo říct o některých epizodách Odkazu monster, v nichž se až moc mluvilo a bezcílně létalo sem a tam, aniž by se nějak výrazně posouval a obohacoval děj a svět titánů. Líbila se mi linie s časovými skoky a je škoda, že se rozjela až téměř v závěru série. Osobně jsem měl problém s obsazením některých postav, což je ale můj subjektivní problém - nicméně mi to celkem kazilo dojem. I přes ta negativa jsem však zvědavý, jakým směrem se tvůrci rozhodnou kráčet dál - dostane-li tedy projekt zelenou.

Minulý týden jsem se solidně svezl na japonské vlně: Po zhlédnutí nejnovější Godzilly jsem se vydal do světa Duchovních detektivů, jókaiů ... a "borce s dudlíkem", a i když nejsem úplně cílový divák a s předlohou jsem se setkal poprvé až v nabídce od Netflixu, jednalo se v případě Jú jú hakušo o svižnou jednohubku s řádnou porcí akce a sympatickou stopáží, kterou jsem si i přes onu nepřehlédnutelnou anime atmosféru a přehršel typicky japonského herectví veskrze užil. První cenu za nejotravnější (a takřka nejhůře odstranitelnou) postavu bezkonkurenčně získává Elder Toguro, na němž se i dost promítl nedostatečný budget na CGI, zatímco Genkai byla pro mě asi TOP postava.