Stanislaus

Hoří, má panenko mě v rámci Formanových českých filmů ze 60. let oslovila nejvíc a čas od času se rád vydám na hasičský ples, na němž probíhá výsostně kuriózní volba (inu - vlastně jen výběr adeptek) královny krásy a pomalu se rozkrádá tombola s nejednou bizarní výhrou, přičemž v divákovi při projekci roste pocit bezbřehé (ale velmi kýžené) trapnosti do nevídaných rozměrů. Všudypřítomný humorný nádech se v závěru přetavuje do hutných, ba dokonce ožehavých poloh: při požáru chalupy jsem cítil nepříjemné mrazení v zádech. Dnes již kultovní klasika svého žánru, která má výtečně nadčasovou atmosféru.

Knižní předlohu jsem nečetl, což je - vzhledem ke zdejším komentářům - nejspíš dobře, jelikož bych se jistě neubránil srovnání s románem. Jsou světla, která nevidíme bych žánrově zařadil do jakési hybridní škatulky sestávající z válečného filmu a pohádkové romance, přičemž historickou rovinu (období 2. světové války) a její akurátnost bych bral radši s nadhledem a rezervou. Stejně tak se umím i povznést nad jazykové faily, kterých je v minisérii nemálo ("francouzská" výslovnost [žila verna] coby [džulse] mě nicméně pobavila). Z technického hlediska se jedná o solidně zvládnutou práci s uvěřitelnou atmosférou rozbombardovaného městečka na francouzském pobřeží. Herecké obsazení bylo veskrze dobře zvolené - pochvalu jistě zaslouží Aria Mia Loberti a její debutový výkon. Démonický Lars Eidinger byl v závěru už příliš teatrální a doslovný. Po přečtení obsahu knihy na Wikipedii jsem byl rád, že minisérie skončila právě tímto způsobem. Slabší čtyři hvězdičky! P.S. (Spoiler) V závěru si nešlo nevybavit starou Rose z Titaniku.

Láska na první pohled vypadá "na první pohled" jako další z dlouhé řady tuctových romantických slaďáren z netflixovské produkce, avšak "na druhý pohled" se jedná o mile natočenou záležitost s několika zajímavými nápady - ať už šlo o "statisticky" laděný scénář, netradiční vypravěčku "mnoha tváří" či poslední rozloučení zaživa. Původně jsem si myslel, že půjde o čistou romanťárnu, ale vedle odlehčeného tématu "lásky na první pohled" hrál film i na vážnější notu - ale nijak podbízivým způsobem, což se cení. Slabší čtyři hvězdičky!

Při sledování seriálu, který jsem díky krátké stopáži dal na jeden zátah, jsem měl po značnou část děje velký problém sympatizovat s hlavní postavou Toreho - jeho vyrovnávání se se smrtí blízkého člověka jsem místy opravdu nechápal. Tore má rozhodně poutavý námět a vedle ztráty blízkého se zaobírá dalšími zajímavými tématy (hledání sebe samotného, experimentování s drogami, křehkost rodinných/přátelských pout), přesto jsem měl pocit, že samotné zpracování a zejména vykreslení některých postav nebylo úplně zdařilé. V rámci vedlejších postav mě nejvíce oslovil(i/y) Shady Meat a Heidi. Vzhledem k závěru šesté epizody jsem zvědavý, jestli tvůrci přijdou s další sérií.

"Aby nás čas a prostor nerozdělily." - Od Ozpeteka jsem viděl pár let zpátky Bohyni štěstěnu, která mě i přes průměrnější hodnocení fakt dostala, a i v případě Nového Olympu lze z mé strany mluvit o silném diváckém zážitku. Dva muži se potkají, prožijí spolu několik smyslných chvil, ale osud je poté rozdělí na několik dekád. Nový Olymp je filmem o osudovosti a "pomyslných rýhách", které v sobě mohou lidé zanechat a které dokáží odolat "času a prostoru". Vedle ústřední dvojice, kterou ztvárnili dva takřka herci-začátečníci, mě zaujala linie s postavou Titti. V závěru trochu ubíralo filmu na opravdovosti zestaršující líčení postav, přesto jsem si tento hořkosladký výlet do Itálie užil. Palec nahoru za konec!

Marvels sází na čistě ženské (super)hrdinské obsazení, což může mít ale svá úskalí. Na úvod řeknu, že jsem čekal větší feministicky laděnou nálož, avšak Marvels se v tomto ohledu držely vcelku na uzdě. Co ale nešlo přehlédnout, bylo místy hodně okaté cílení na dívčí publikum: takové množství koček (a Koček, za které ale dávám palec nahoru) jsme tu ještě neměli; BFF-linie byla hodně na sílu; a titulková scéna toto "okaté cílení" jen zpečetila. Ale - budiž! Marvels mají naštěstí optimální stopáž a nabízí přehlednou a svižnou akci, zároveň ale mají i trestuhodně nevýraznou záporačku a pár WTF-momentů (bollywoodsky laděná návštěva Aladny byla, ehm, podivná). Ve výsledku o krapet lepší než třetí Ant-Man.

K Hastrmanské povídačce jsem se přichomýtl čirou náhodou, když běžela na ČT1. V tomto snímku hraje sice spousta známých tváří, nicméně film hodně trpí svým televizním zpracováním (což by se ale dalo odpustit) a potrhlým herectvím - korunu tomu nasadila Jitka "kvoňk" Molavcová. Chápu, že se jedná o jednu z mnoha "pásově" vyrobených televizních pohádek s omezeným rozpočtem, avšak tato nezestárla úplně dobře.

Flanaganův Doktor Spánek se mi (i přes trochu delší stopáž) hodně líbil a Poeovy příběhy, které sice neznám tak zevrubně, mají atraktivní auru pro čtenáře i diváky - tudíž zhlédnutí Pádu domu Usherů byla celkem jasná volba. Po zhlédnutí však musím říct, že mám z této minisérie rozpačité pocity. Osobně bych zkrátil jak stopáž jednotlivých dílů, tak i celé minisérie, protože místy to byla vážně uplkaná a zbytečně natahovaná nuda. Divák sledoval hotovou plejádu charakterově odporných postav, kterým nešlo tu smrt nepřát. Tvůrci mohli s klidem zvýšit kadenci úmrtí, která byla stejně vždy dopředu vyzrazena (méně napínavá variace na Nezvratné osudy?), a tím i zredukovat celkovou stopáž. Rovněž mě bila do očí přehnaně okatá inkluze - jako by si tvůrci vzali do ruky pomyslný RAL vzorník a jen si odškrtávali etnika a sexuality: v tomto případě rozhodně platilo nepsané pravidlo "méně je více". Z postav mě nejvíce bavily starší verze sourozenců v podání Bruce Greenwooda a Mary McDonnell a samozřejmě "ďábelská" Carla Cugino. Pokud by se Pád domu Usherů jako celek vezl na atmosféře poslední epizody, která se mi nadmíru líbila, neváhal bych dát vyšší hodnocení - ale líbivému finále předcházelo bohužel sedm prapodivně zpracovaných epizod.

Při sledování Slepičího úletu vyvstane jistě nejednomu divákovi na mysli okatá paralela ke koncentračním táborům, avšak v tomto případě jde o vcelku humorně a odlehčeně zpracovanou paralelu (čímž ale nechci jakkoli znevažovat hrůznou realitu KZ). Rozličné slípky pod vedením srdnaté Ginger a rádoby letce Rockyho se rozhodnou postavit démonické paní Tweedyové a jejímu podpantofláckému manželovi - protože kdo by chtěl skončit v "pájích" - a jejich vysněný "let" na svobodu se neobejde bez komických kotrmelců. Díky krátké stopáži uteče (či uletí?) film jako voda a nezačne diváka nudit. Bavilo mě sledovat, jak pan Tweedy takřka bezmocně přihlížel piklům svých slepiček, a samozřejmě jsem si i užil finální "úlet". Slabší čtyři hvězdičky!

Cesta do Ameriky je v rámci Murphyho hrané filmografie jedním z těch povedenějších kousků, přesto jsem si k filmu nenašel cestu ani po letech od jeho uvedení. Murphyho (a Hallova) obliba v latexových převlecích byla v Cestě do Ameriky ještě v plenkách a tudíž veskrze snesitelná (oproti pozdějším Klumpovým jde rozhodně o "poklad") - nicméně Randy Watson a reverend Brown se ve filmu nemuseli vůbec objevit. Dějově jde o vcelku jednoduchý příběh o osamostatnění se a vzdoru vůči svým kořenům, který je místy humorný, místy toporný - ale oproti některým pozdějším Murphyho filmům neurazí. Čas od času se ale s Akeemem a jeho lehce (více) otravným společníkem Semmim rád vydám na cestu do Ameriky (a Zamundy).