Stanislaus

Burtonova Karlíka mám celkem hodně rád; Stuartův Pan Wonka mi zatím leží v šuplíku nezhlédnutých filmů a Dahlovu předlohu jsem doposud neměl v ruce: K nejnovějšímu filmu o Willy Wonkovi jsem přistupoval vcelku opatrně kvůli do jisté míry nevděčné a nezřídka obtížné funkci prequelů - ať už se zakládají na předloze nebo jsou čirou imaginací scenáristů. O to více jsem byl překvapen po projekci Wonky v kině: Jedná se totiž o mile a úsměvně natočenou oddychovku s veskrze sympatickým hereckým obsazením (nešmakovala mi snad jen trojice "čokoládových baronů"), z něhož bych vedle ústředního Chalameta vypíchnul především umpalumpovského Granta, "zbožně úplatného" Atkinsona a padoušské duo Colman-Davis. Wonka disponuje líbivým vizuálem, který není jen o CGI, ale i o pěkných kulisách, nabízí povedená hudební čísla - zde jsem trochu litoval toho, že jsem šel na dabovanou verzi - a díky rodinně laděnému příběhu zahřeje v závěru u srdíčka. Určitě bych se nebránil tomu, pokud by za 3-4 roky přišlo do kin nějaké (pokud možno kvalitativně podobné) pokračování.

Původní film ze 30. let jsem neviděl, jistojistě ale neobsahuje tolik bizarních postaviček jako tato adaptace z počátku tisíciletí. Náhodný milionář stojí a zároveň i padá právě na těchto postavičkách a situacích, do nichž se dostávají. Většina obyvatel z Deedsova městečka - snad až jen na bodrou a bytelnou pomocnici z pizzerie v podání Conchaty Ferrell - byla více či méně mimo; newyorské osazenstvo na tom však nebylo o moc lépe - zde mě ale bavil "mistr zjevování a mizení" Emilio s tváří Johna Turturra. Dobráctví hlavní postavy s veskrze snesitelným Adamem Sandlerem působí místy křečovitě, podobně asi jako zmatená podlost Winony Ryder, nicméně jejich vztah vypadal celkem miloučce. Tak či onak, je právě tento obskurní vibe, kterým Brillův snímek překypuje, hlavním důvodem, proč se jednou za čas k Náhodnému milionáři vracím.

Přání možná nejvíce škodí nálepka "film ke 100. výročí studia Disney": a to jak ze strany diváckých očekávání, tak ze strany tvůrců, kteří se do filmu chtě nechtě snažili vložit stoletou historii tohoto věhlasného studia. Co se týče výtvarné stylizace, líbilo se mi prolínání 3D animace s kreslenými prvky; stejně tak chválím zobrazené lokace (lesní scény mi evokovaly filmy ze 30. až 50. let). Zatímco u některých snímků si užívám popkulturních odkazů, v případě Přání mi přišly zakomponované až moc na sílu a neumně (viz Bambi či Petr Pan) - nicméně závěrečné pokukování po Šípkové Růžence se mi líbilo. Samotný příběh nebyl sice špatný, ale neobsahoval žádnou vyloženě zapamatovatelnou a silnou scénu. Vedle toho mi místy vadilo přehnané pitvoření hlavních postav, snižující zážitek z filmu. Písně byly veskrze povedené (v CZ i EN) a na rozdíl od samotného filmu se k nim jistě ještě vrátím. Průměrné tři hvězdičky!

Adam Sandler, který se podílel na scénáři, střihl si hlavní roli gerontovsky bodrého ještěráka a ještě (určitě) přispěl při obsazení svých dvou dcer, se za tento mile natočený animák rozhodně nemusí vůbec stydět. Po značně potrhlých "transylvánských hotelech" jde v případě filmu Leo o (o)svěž(ujíc)í změnu, která zaujme jak animací, tak i příběhem, který osloví malé, ale i dospělé publikum. Leo - "terapeutický poradce při dětských problémech" - se domnívá, že se jeho život chýlí ke konci, a i když by chtěl uniknout na svobodu, rozhodne se radši své letité zkušenosti zúročit a předat dál. Přestože se ve filmu řeší méně či více vážné problémy ze života dětí, ale i dospělých, film při nenásilně milém poučování nezapomíná diváka bavit a obsahuje mnoho humorných scén, o které se postarali především Leo a jeho neméně vtipný želví kámoš z terária. Pozitivně laděné překvapení z netflixovské produkce!

Po více než dvou dekádách se před a za kamerou setkávají Ridley Scott a (o jednoho Oscara těžší) Joaquin Phoenix, aby nás tentokrát přenesli z roku 180 do přibližně jeho desetinásobku a naservírovali nám příběh o jednom z nejznámějších vojevůdců a panovníků v evropských dějinách. Skutečnost, že do kin šla o téměř dvě hodiny kratší, ale stále solidně rozsáhlá verze, byla ve filmu nejvíce cítit v počátečních desítkách minut, které na mě působily až moc kuse. Napoleonův vztah z Josephine byl - až na jím vydávané, animálně vilné pazvuky - vyobrazen uvěřitelně: od nesmělého počátku až po hořkosladký konec. Co se týče akce, tak nemám slov: na tomto (bitevním) poli mě Scott nezklamal a nabídl velkolepě nasnímané a syrové (ale nijak přehnaně surové) výjevy z proslulých bitev, z nichž mě v kině jednoznačně nejvíce uhranula ta u Slavkova. I když má film půl třetí hodiny a hodně se v něm pletichaří, vůbec mě v kině nenudil a jeho projekci jsem si solidně užil - na čemž měl jistě svůj podíl i fakt, že nejsem vyloženě historický hnidopich.

Chlapec a volavka coby Miyazakiho (tentokrát už určitě?) poslední celovečerní animovaný film v sobě snoubí výtvarnou stylizaci z jeho předchozích snímků a dokazuje, že Mistrova imaginace a zručnost ještě nejsou za zenitem. Úvod filmu je sice pozvolnější, nicméně od první konfrontace s volavkou a zejména po vstupu do věže jde o vizuálně podmanivou a dějově vytříbenou podívanou, která - byť zobrazuje vážná témata - umí být humorně odlehčená - ať už šlo o cigaretchtivou služku, armádou "totorovitých" papoušků či samotnou "volavku". Oceňuji, že téma jisté fatálnosti ve spojení s jinými realitami bylo zpracováno decentním a nijak plačtivým způsobem. V neposlední řadě též chválím Hisaishiho střídmý, ale velmi líbivý hudební doprovod. Kvalitní tečka za padesátiletou kariérou!

Život Andrey Absolonové - nadějné skokanky do vody *slash* známé pornoherečky - o jejíž existenci jsem neměl před zhlédnutím filmu vůbec ponětí, nabízí dost zajímavý námět k filmovému zpracování a je trochu škoda, že Její tělo nevyužilo naplno potenciál takového materiálu. Hraný režijní debut Natálie Císařovské se totiž nijak výrazně nevymyká ze žánru životopisného dramatu, byť obsahuje pár zajímavých motivů (skákavá bojovnice) či záběrů (příznaky nemoci). Největší slabinou filmu byl pro mě ostrý (či odfkláklý) přechod mezi dvěma naprosto rozdílnými profesními kariérami hlavní postavy a povrchně vyobrazený postoj Andreiny rodiny vůči jejímu poúrazovému životu. P. S. Cenzurované scény ve filmu ani nemusely být!

Přišla v noci staví (podobně jako např. Vlastníci) na vcelku všedním námětu, jehož se však tvůrci chopili po svém a naservírovali nevšední humornou podívanou, z níž mrazí v zádech o to více, protože se může týkat mnohých z nás. Film stojí především na fenomenálním, hravě teatrálním výkonu Simony Pekové, která si celý snímek takřka ukradla pro sebe a jistě v ní nejeden divák či divačka poznali matku své milé drahé polovičky - i když je pravda, že ve filmu šlo o vražedný koktejl z těch nejtoxičtějších vlastností zkumulovaný v jedné osobě. Trochu mě zarazil na můj vkus nedořečený závěr. Nesmím opomenout pochválit výrazný hudební doprovod.

The Ritual se jistě neubrání porovnání s kultovní Záhadou Blair Witch (která na mě osobně působila celkem průměrně): Namísto trojice studentů, která hledala nadpřirozeno v lesích cíleně, máme v "Rituálu" čtveřici kamarádů, kteří se do lesa dostali čirou náhodou, kde si je ono nadpřirozeno našlo samo. (Spoiler alert!) Na jedné straně je Brucknerův snímek slušná atmosférická jednohubka o konfrontaci s démony - jak s těmi vnitřními tak s těmi pradávnými - na druhé straně film pokulhává kvůli postavám (které žel bohu umírají dle sestupných sympatií) a mytologickému zlu, které má sice dechberoucí a originálně pojatý vizuál, ale zato odfklákle nastíněný background. Ze závěru filmu jsem měl rozpačité dojmy.

Návrat do světa Hladových her po osmi letech jsem milerád uvítal, i když je pravda, že závěr původní trilogie (resp. tetralogie) utrpěl do určité míry tím, že byla třetí kniha rozdělena do dvou filmů. Prequelovou předlohu jsem nečetl (na rozdíl od trilogie), takže jsem byl zvědavý na to, s jakým příběhem budu mít tu čest. Líbilo se mi, že se děj koncentroval na zrod popř. formování postavy Snowa a chválím obsazení Tom Blytha, jemuž se tento přerod z relativně nevinné polohy do spíše psychopatické povedl uvěřitelným způsobem. Rachel Zegler si střihla podobnou roli jako v předloňském West Side Story a (nejen) její hudební čísla jsem si celkem užíval. Vývoj vztahu mezi Snowem a Lucy Grey měl vskutku silný náboj, zpočátku milý, posléze mrazivý. Diabolická Viola Davis a nejednoznačný Peter Dinklage pouze potvrdili své herecké kvality a potěšila mě menší rolička Fionnuly Flanagan. Během snímku se člověk asi neubrání porovnání s nacistickým Německem (líbily se mi scény z "předělaného" Památníku bitvy národů v Lipsku) a bylo zajímavé sledovat, jakým způsobem byly pojaty Hladové hry ve svých počátcích - ve "skrovných" útrobách železobetonového monstra. - P.S. "It's the things we love most, that destroy us."