Chlapec a volavka

Povedený a hlavně zajímavý film od japonského mistra animovaných filmů. Režisér Hayao Miyazaki znovu ukazuje, že jeho fantazie nezná hranice a přináším další příběh japonského magického realismu. Osobně mě trochu mrzí, že to není více komornější, jako byla třeba Princezna Mononoke. Chlapec a volavka mi nejvíce připomněl Cestu do fantazie, jen s tím rozdílem, že Cesta do fantazie měla nějaké vnitřní pravidla. Tady jsem žádné vnitřní pravidla nevnímal. Miyazaki si prostě vypráví to, co chce, a buď na to přistoupíte, a budete se bavit, nebo to neuděláte, a budete zklamaný. Miyazaki nám nic neusnadňuje, a je dost možné, že spoustu věcí vám uteče - osobně si myslím, že mi toho uteklo hodně, ale hlavní myšlenku jsem pochopil. Film vypadá krásně, má působivou animaci, nádherné barvy, hudbu a stovky nápadů. Chlapec a volavka je působivý a zajímavý animovaný film, který se vyplatí vidět. (26.11.2023)

Není to můj šálek čaje. Mohu ocenit opravdu obdivuhodnou animaci a nápadité budování světa, ale lhal bych, kdybych řekl, že mě to divácky uspokojilo. Jednorozměrný, málomluvný protagonista je nudným a nezajímavým pojítkem mezi četnými fantastickými snovými výjevy Hajao Mijazakiho. Emocionálně mě to zcela míjelo a zejména v poslední třetině už mi to přišlo dost ubíjející. Not a fan, sorry. [Sitges 2023] (07.10.2023)

Dílo mistra po deseti letech logicky vzbuzuje velká očekávání, které většinou nelze ani splnit. Mijazaki tomuto hypu nejde naproti, protože si zvolil poněkud abstraktnější příběh, který divákovi dává velký prostor k vlastní interpretaci. Vícero filmů, které vytvořil, bylo rozhodně diváčtější a šly více “na ruku”. Myslím si, že až s odstupem pár let bude možné Chlapce a volavku pořádně zhodnotit, protože teď tomu chybí benefit oné nostalgie, kterou si s Mijazakim spojujeme. Nepochybuji o tom, že i z tohohle bude jednou klasika, jelikož tam všechno je. Od dechberoucí animace přes vtahující soundtrack až po příběh, který chytne za srdce. Jen je to celé možná až moc schované pod povrchem. Pro mě to na nejvyšší příčky Ghibliovek s největší pravděpodobností nevyšplhá, ale kdyby se takovýmto způsobem loučil každý mistr (pokud se opravdu loučí), tak by to byla fantazie. (28.11.2023)

RECENZE: Chlapec a volavka připomene, proč je Mijazaki král - Českokrumlovský deník  Legenda světové animace a zakladatel věhlasného studia Ghibli Hajao Mijazaki uvedl do kin svou novinku Chlapec a volavka, jíž si po deseti letech odskočil z filmařského důchodu zpátky na výsluní stříbrného plátna. Výsledek je přinejmenším okouzlující. Už proto, že japonský mistr, který stojí např. za oscarovou Cestou do fantazie, si nemusí nic dokazovat. Raději si hraje a obrací se k podstatě, tedy vlastnímu osudu. Kdepak, že by dvaaosmdesátiletému tvůrci snad došly peníze a musel tak škemrat nájem na divácích. Cena vstupenky se v tomto případě bohatě vrátí. Jednak film publikum odmění úžasnou animací, jež oplývá nápady doslova v každém jednotlivém záběru. Zadruhé nechá běžné smrtelníky na okamžik nahlédnout do neochvějné říše Mijazakiho snů, což samo o sobě budí zvědavost, za níž se zkrátka platí. Avšak i tíha úcty ke géniovi a jeho odkazu je zde znát. V Chlapci a volavce totiž Mijazaki buduje věčný obraz sebe samého; jak napověděly rozhovory v médiích, adresovaný je zejména jeho vnukovi. A to je krásné, neb režisér je stále jako ten malý citlivý kluk s duší dobrodruha a superhrdiny zároveň, nic mu není cizí, ničeho se nebojí a kupředu ho pohání touha za poznáním, kterou mu v souvislosti s matčinou smrtí vnukne modrá volavka. Příběh Mijazaki tentokrát zasadil na konec druhé světové války, přičemž hned úvodní sekvence s hořící nemocnicí dá jasně najevo, v jakém duchu se dílo v následujících minutách ponese. Nebyl by to však opěvovaný král, aby nejednou nepřekvapil, ze zdánlivě prosté hříčky nevybočil a nenechal diváka snít, plakat, bát se, to vše bez ohledu na rámec časoprostoru. Právě koncept křehkého světa dětské fantazie, jenž leží skrytý za branou skutečnosti, je onou esencí působivosti, již do slastného požitku z vnímání nádherně vylaďuje hudba režisérova letitého spolupracovníka, skladatele Džóa Hisaišiho. Těžko v poslední době pohledat animovaný snímek s hlubším poselstvím a přirozenější krásou jazyka. Zvláště dnes, v záplavě spotřebních rychlokvašek od korporátu Disney, působí Chlapec a volavka jako natolik vytoužený návrat k prvotní čistotě. A jak vidno, tu Mijazaki vyznává nejvíce. (03.12.2023)

Měj se, Mijazaki! Budeš chybět. ___ Odcházení jde jen stěží zvládnout se ctí. Člověk s časem příliš často hořkne a stále více brblá. Zapouzdří se a okolní svět se proto stává cizím. Říkáme si, že nám se to určitě nestane, ale komu to vyjde..? Myslím, že Chlapec a volavka je především právě o snaze smířit se sám se sebou a s neodvratným během času. Jde o Mijazakiho osobní ohlédnutí – nikoliv však sebestředné (!) – za hořkou i sladkou nevyhnutelností generační obměny, s láskou i kritikou k tomu starému, s úctou k tomu, co přichází. Ať už jde o Mijazakiho osobní život nebo o běh dějin v širším slova smyslu. ___ Stáří má tendenci budovat pomníky. Chce předávat dalším generacím své životní obdivuhodné dílo. Chce mladším určit cestu, učinit z nich pokračovatele svého odcházejícího světa. Ten si ale nastávající generace zkrátka dobrovolně nevybraly, drtíme je tlakem očekávání. A když své tvorbě někdo zasvětí svůj celý život, je na sklonku náročné přijmout, že nová generace o takové dědictví ne vždy stojí a ne vždy v jeho odkazu bude konat. Že bytostně potřebují zkusit najít svou vlastní cestu. A že oni sami se potřebují vyrovnat s odcházením svých blízkých, rodičů a prarodičů, které může působit jako zrada, jako nespravedlnost. ___ Od vydání Můj soused Totoro uplynulo k uvedení Chlapce a volavky 35 let. A přesto, opojná lehkost, hravost a nezkaženost Totora lze v krátkých okamžicích koutkem oka zahlédnout i v posledním snímku mého nejmilejšího režiséra. A to přestože je Chlapec a volavka pomalé meditační dílo prostoupené náročně dešifrovatelnými podobenstvími. Je možná příliš dlouhé, možná otevírající příliš mnoho nedovysvětlených témat. Přestože je tíživé a nenabízí pro spoustu obrazů vysvětlení, přestože v něm převažuje smutek a sporadický smích nabízí jen chvilkovou úlevu, tak i zde odkaz Totora v Mijazakiho nátuře zůstal přítomný, byť prim tentokrát hraje spíše potřebnost smíření. Vážím si toho, že se Mijazaki nezpronevěřil sám sobě a jeho dílo i po tolika letech promlouvá skrze postavy, které nejsou ani zlé ani dobré, že promlouvá skrze děje, které připouští lehkovážnou radost a naději ve světě kam patří i smrt a bolest. Že vždy a všem náleží možnost odpuštění. Že respekt k různosti a snaha nelámat nad ostatními hůl zůstává nezpochybnitelnou premisou po celou jeho tvorbu. ___ Mimochodem, tuším, že pustit si Chlapce a volavku na LSD, by mohl být dost zásadní zážitek. A ta animace je opravdu úchvatná. (22.11.2023)