Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Animovaný
  • Krimi

Recenzie (641)

plagát

Filosofská historie (1937) 

Vávra uměl! Převést nejkrásnější písmo Jiráskovo do živých obrazů s nosnou dávkou dramatického napětí, navíc jako svůj debut a ještě k tomu s dvěma tisíci komparsisty... to by mohl závidět kdejaký hollywoodský nádeník!

plagát

Solaris (1972) 

Jen od Boha nadaný Tarkovskij dokázal proměnit kultovní dílo žánru sci-fi ve film tak pevně zakotvený v tradicích lidské psychiky, postavené na bolestných zkušenostech, ztrátách a nostalgických vjemech, jež však přes nezastavitelné plynutí času stále stimulují naši mysl. Publikum se mu navzdory jednotvárné náladě a duševní tíživosti fascinovaně poddává, porozumět mu nelze, naopak aktivní proces jeho přijetí a pochopení začíná teprve poté, co Solaris skončí. Během projekce lze "jen" s otevřenými ústy vnímat tu obrazovou krásu a ryzí fluidum, které by Tarkovskému mohli všichni ostatní filmaři leda závidět.

plagát

Súboj s nebom (2005) 

Neskutečně dravý filmový tanec režiséra Carlose Reygadase reflektuje klasickou otázku "zločinu a trestu." V rámci své reinterpretace však uvažuje ve dvou vyšších stupních: 1) "zločin a trest" se zde posouvá do roviny "zločin a další zločin" 2) spirituální modus, v tomto ohledu vyplývající ze stylu vyprávění (dlouhé záběry, Tavenerova úžas vyvolávající hudba) i  samotné postavy Marcose, posouvá prostotu celku do strhující anabáze. Souboj s nebem je jedním z těch mála filmů, jež mají tu geniální moc si diváka naprosto podmanit a ovládnout jeho myšlení.

plagát

Zóna záujmu (2023) 

Látky s tematikou holocaustu se u filmařů, spisovatelů, diváků i čtenářů těší přes svou obtížnost veliké oblibě. Jakýsi podivný kulturní fenomén by se dal vysvětlit dvojmo: jednak coby chvályhodná snaha připomínat nedávné hrůzy, stejně tak ovšem může vyvolávat dojem laciné senzacechtivosti. Za léta jsme měli možnost vidět či přečíst desítky filmových a literárních zpracování příběhů připomínajících tuto tragickou éru v dějinách lidstva. V literatuře se s ní nejlépe vyrovnal přímý účastník nacistického běsnění Arnošt Lustig (Démanty noci, Transport z ráje), v posledních letech pak zaujala kupříkladu Alena Mornštajnová se svou Hanou. Z dramatizací filmových připomeňme Spielbergův Schindlerův seznam, Pianistu či Chlapce v pruhovaném pyžamu. Teprve Glazerův film však přinesl onu ohromující dokonalost formy, v níž se spojuje nevyřčené s dávno věděným a neodhalené s přirozeně vycítěným. Přestože se natáčel v podstatě pár metrů od tábora smrti, nenajdete v něm jediný záběr na vězně kráčející do plynové komory. Glazer vycházel z knihy Martina Amise, jenž příběh rodiny Hössových otevřel klíčem na bázi všednodenního pozorování, nezúčastněně, tak trochu na hraně banality. Rádoby neškodná podívaná, v níž se opakují denní rituály od společné snídaně přes vypravení tatínka do práce až po společné koupání v řece, jejíž čirost náhle zakalí déšť s příměsí popela, se proměňuje v tíživou psychologickou sondu do nitra všech, kteří disponují neomezenou mocí. Sílu prožitku v Zóně zájmu určuje především mistrný způsob, jakým vypráví. A tvůrci mají jedno klíčové eso v rukávu. Nikoliv obraz, nýbrž zvuk zde hraje hlavní úlohu. Kamery se pohybují pouze na pozemku rodinné vily, za zdi koncentračního tábora proniknou jen náznakově. Zvukový experiment v podobě do detailu promyšleného sound designu, na němž geniální zvukař Johnnie Burn pracoval téměř rok, utváří onu magickou hranici „zóny zájmu.“ Tu sice fyzicky nepřekročíme, ale její podstatu s ozvěnami nedalekého křiku či rachotu strojů postupně dedukujeme a konstruujeme. Burn, čerstvě oceněný Oscarem, sestavil zvukovou složku tak, aby její rezonance vzdálenostně přesně odpovídala vztahu mezi událostmi inscenovanými a pouze slyšenými. Filmaři tak znovu dokázali, že to, co nevidíme, je obvykle děsivější a pod kůži pronikavější než to, co vidíme. Není to ale zvuk, co budí se závěrečnými titulky největší znepokojení. Esenciální hrůzu nahání nejvíce ze všeho duševní otupělost manželů Hössových, rodičů navenek spořádané, tzv. ideální rodiny, vůči tomu, co probíhá za jejich plotem a čehož jsou aktivními spolustrůjci.

plagát

Andrej Rubľov (1966) 

Existuje mnoho filmů o velkých umělcích. Žádný z nich se však asi nemůže pyšnit nárokem na titul F I L M jako Andrej Rublev sovětského mistra Andreje Tarkovského. Od včerejška ho nemůžu vypustit z paměti. O životopisný portrét klíčové osobnosti středověké pravoslavné kultury se nejedná. Stavba je epizodická, rozházená mimo lineární řád časoprostoru. Rovin je zde všeobecně mnoho od pátrání po věčném údělu umělce až po naplnění ztraceného času navzdory nepříznivým okolnostem doby. Téma božské síly i drobné motivické ozdůbky (ryze obrazné) jsou dohromady utkány s takovou pečlivostí a přesvědčivostí, že celek se postupně vrývá do duše a s odlitkem zvonu a závěrečným pásmem obrazů nabývá na vyvrcholení. Tři hodiny utečou přes krásné duchovně líné tempo jako voda. Některé sekvence jsou vyloženě magické (rituál na řece, nájezd Tatarů na kostel). Tarkovský má fluidum jako nikdy jiný. Není to tvůrce z našeho světa. I to mi Andrej Rublev stvrdil. A pověděl mi i mnoho dalšího. Děkuji, že jsem si ho mohl vychutnat na velkém plátně.

plagát

Dům pro dva (1987) 

Podobenství o ponurém údělu i kázeňské nenapravitelnosti jednotlivce. Příběh dvou rozdílných bratrů Dana a Bóži - v naprosto stěžejním podání frajírkovského Ondřeje Vetchého a zádumčivého Jiřího Schmitzera - odlišuje od časově paralelních děl tuzemské kinematografie zejména náznak spirituálního módu, jenž umocňuje nejen víra v Boha Schmitzerova života odpovědného hrdiny, ale předně práce s kamerou a syntezátorovou hudbou, jež spoluutvářejí fluidální účinek. Tím se Dům pro dva otevírá širšímu poli diváckých interpretací než jakákoliv dobová raritka na podobné téma.

plagát

Návrat ztraceného syna (1966) 

Úvaha o věčné tíze nicoty v režii filosofa nové vlny Evalda Schorma. Jan Kačer v hlavní roli zdánlivě spokojeného inženýra Šebka, jenž se jednoho dne pokusí o sebevraždu, předvádí psychologický koncert, téměř úkaz vnitřní herecké práce. Schormův scénář (zvláštním způsobem převracející biblické podobenství "návratu ztraceného syna") je náklonný k detailům charakteru. Za skly tmavých brýlí se skrývá postava křehká, morálně nevyrovnaná, milovaná i samotinká, bloudící z jednoho břehu na druhý, hledající pevnou zem, která však v souladu s pravidly existenciálního pátrání skutečně neexistuje (viz. závěrečná sekvence lidové naháňky a hrdinova uštvání). Klasikovi českého divadla i filmu zde skvěle sekunduje Jana Brejchová v roli manželky Jany, jež však od manžela odbíhá za rodinným přítelem Jiřím (Menzel), stejně jako Dana Medřická coby žena Šebkova ošetřujícího lékaře.

plagát

Případ pro začínajícího kata (1969) 

Pokaždé, když to vidím znovu, propadám se do toho s čím dál větším zaujetím. Juráček, jenž by šel většinově označit jako člověk-hovado, by šel stejně dobře titulovat jako tvůrce-génius. Propojení (jedné z částí) Swiftovy klasické předlohy s nedostižnou rovinou Juráčkovy nedozírné fantazie a uměním snít tvoří ve výsledku strhující podobenství o náladě socialistické společnosti a proplouvání všemi nepřijímaného a nepochopeného jedince v toku všednodenní ideologie (viz. Juráčkův osobní kontrast: člen KSČ, ale komunista nebyl...). Vrchol filmového surrealismu i kina-absurdity, leč jako svítící příklad geniálního díla nelze Případ pro začínajícího kata zaškatulkovat do žádné konkrétní šablony.

plagát

Slovo (1955) 

Ještě nikdy jsem asi neviděl film, jenž by definoval vztahy mezi nebem a zemí s takovou silou prožitku jako Dreyerovo Slovo. A přitom je to zcela prostinký příběh. Už teď se nemůžu dočkat až zhlédnu Utrpení Panny Orleánské. Masterpiece!

plagát

Dvacátý devátý (1974) odpad!

💀Fujky, fujky! Schematická agitka bez špetky dramaturgického dohledu (pod vlivem barrandovského prasete L. Tomana). Zatímco Sověti či Italové mnohokrát prokázali, že lze vyprávět ideologicky zbarvené epochy filmařsky i divácky strhujícím způsobem, jenž dokáže omráčit masy, Kachlíkův Dvacátý devátý je naopak stvrzenkou toho, že čs. kinematografie toto umění nikdy ani z dálky neovládala; snad jen na Vávrovy Dny zrady a Sokolovo se dá s odstupem času dívat, leč ani on neušetří diváky bolestivému cvrkání v očích. Člověk by se tomu vysmál, však i soudruzi z toho doma na gauči museli mít srandu, jenže to by to musela být nevinná blbost. Tohle je ale nebezpečná blbost! Resp. byla ve své době.💀