Goldbeater

Občanská válka je pro Alexe Garlanda návratem k osvědčenému schématu, kdy skupina postav putuje „nelidskou“ krajinou za nejasným cílem, nicméně oproti 28 dní poté, Anihilaci a potažmo i Sunshine se britský filmař nyní zabývá poměrně přízemním a docela realistickým scénářem. Já ho vždy vnímal jako velmi schopného žánrového tvůrce a od jeho nejnovějšího počinu jsem taky dostal, co jsem čekal, tedy solidní jednoduchou žánrovku. Nečekejte nic komplikovaného ani kdovíjak hlubokého. Poměrná přímočarost mi však vlastně u Garlanda sedí daleko víc než artistní symbolika jeho předchozích dvou počinů, čímž zároveň neříkám, že by na ni Občanská válka zcela rezignovala. Pokud bych měl něco vytknout, jsou to některé až příliš očividné vizuální volby - ve snímku, kterému by vzhledem k tématu nejvíc slušelo nějaké hodně neučesané a skoro dokumentaristické pojetí, se až příliš často režisér snaží postavy snímat ve vší symetrii uprostřed záběru, jak kdyby byly ve filmu Wese Andersona, a do konceptu se to úplně nehodí. Oproti tomu cením, že ve scénáři Garland nesáhl po nějakém nízko visícím ovoci a nerozhodl se film v jádru nějak jednostranně politizovat, takže se dočkáváme vyrovnané a hlavně nečernobílé podívané.

Dospělé sci-fi s vyzrálými tématy, které si váží intelektu svého diváka. To nemůžeme dostávat častěji? Než se dostanu k menším výhradám, musím předně zdůraznit tři věci. Jděte do kina. Jděte do kina. A do třetice jděte do kina. Pro epické filmové počiny, v nichž je po technické stránce všechno správně a k tomu ještě zcela uchvacující a působící neskutečným měřítkem, má smysl dát peníze za nákup lístku. Divácký zážitek zkrátka druhá Duna předkládá ve vší parádě. A mohla mít klidně přes tři hodiny - i při těch 166 minutách místy působí až moc zkratkovitě, čtvrthodinku navíc by utáhla s přehledem. Výraznějším problémem je pro mě fakt, že TimCha a Zendaya spolu mají téměř nulovou vzájemnou chemii a jejich vztah, ač je stěžejním pilířem filmu, působí uspěchaně a nevěrohodně. Emocionálně jsem se zkrátka na postavy nenaladil. Denis Villeneuve každopádně v mnoha jiných ohledech převádí knižní předlohu do filmové řeči velmi efektivně a opět posouvá laťku současného science-fiction o kousek výš. A ačkoliv si na trojku nejspíš docela dlouho počkáme, těším se hodně a jsem zvědavý, co za spektákl si pro nás opět připraví.

To byla ale podivná reklama na Pepsi... Sony pokračuje ve vytváření céčkových komiksových blbostí, které jako by ignorovaly všechno, co se blockbusteroví filmaři naučili za posledních 20 let, a místo toho hrdě následovaly snímky, jako byla třeba Catwoman z roku 2004. Některé tvůrčí volby už třeba v rámci kamery, zvuku a střihu jsou zde úplně nepochopitelné (o strašném CGI nemluvě), ale ten scénář a způsob vyprávění, to je teprv lahůdka. Snad všechny flashbacky se ve filmu z nějakého důvodu opakují beze změny rovnou dvakrát a všechno, co je jednoznačně vysvětleno vizuálně, musí pak nějaká z postav pro jistotu ještě nahlas deklamovat. Vždycky. Sony má zkrátka své diváky za úplné debily. A ani tak to nedává o nic lepší smysl. Morbius byl aspoň větší sranda.

Hudební životopisné snímky jsou bohužel jedním z nejunavenějších a nejsvázanějších filmových žánrů, a aby zaujaly na nějaké vyšší úrovni než té nejpovrchnější, potřebují buď hodně bohatý příběh, který se vyšvihne nad rámec zajeté šablony, nebo velmi talentovaného tvůrce, který je uchopí dynamickým a originálním stylem. Tenhle film nemá ani jedno. Jde opět o mozaiku životních dramat, květnatých mouder a ukázek nejznámějších interpretových písní dávkovaných s určitou pravidelností, aby film nenudil a naplnil základní divácká očekávání, ale chybí mu jak funkční vyprávění, které by třeba obhájilo existenci flashbacků do minulosti, tak i nějaký zajímavý konflikt, který by příběh povýšil nad pouhý výcuc informací z wikipedie, navíc opředený četnými žánrovými klišé. Kingsley Ben-Adir se manýry Boba Marleyho naučil pečlivě a koukat se na něj baví, ale tíhu celého snímku to prostě neutáhne. Navíc je jeho postava klasicky uhlazena a zbavena problematických aspektů, protože producenty filmu jsou Marleyho potomci a nechtějí o něm samozřejmě vytvořit jiný než zcela lichotivý obrázek. Bohemian Rhapsody se vyčítaly podobné věci, ale z toho filmu aspoň sršela neskutečná tvůrčí energie a mohl se pyšnit skvěle natočenými koncertními scénami. Ty zde kupodivu skoro absentují. Celý film navíc směřuje k jednomu konkrétnímu koncertu, který nám tvůrci ale neukážou, protože střih do závěrečných titulků přijde ve chvíli, kdy se to mělo skutečně rozjet. Už den po projekci se mi to skoro vypařilo z hlavy.

Povrchní, přiblblá a nevýslovně nudná variace na Stepfordské paničky. Dvouhodinová délka je při vyprázdněnosti celého toho příběhu opravdu ubíjející. Film je to navíc líbivý, umělý a mělký stejně jako svět, jaký se snaží satiricky popisovat. Vysoké hodnocení mě u toho vyloženě šokuje.

Nefunkční a nepřekvapivá detektivka, která se po třech těžkopádných dílech, v nichž se rýsovalo pár zajímavých motivů, ve čtvrté epizodě mění v naprostou frašku. A idealizace vztahů mezi studentkami a profesory vypovídá spíš asi víc o osobnosti scenáristů než o nějakém pokusu tematizovat problém.

Adam Ondra možná posouvá hranice, tenhle dokument ale rozhodně ne. Jako portrét osobnosti je to odvedené na úrovni, ale abych si to užil i jako divák, k tomu v tom ještě hodně chybí.

Hodně zajímavý urban horor se skvělou atmosférou. Fakt, že Wolfen je vůbec jediným hraným filmem, který kdy režíroval dokumentarista a kameraman Michael Wadleigh, muž podepsaný pod legendárním snímkem Woodstock z roku 1970, není jen pouhou zajímavostí. Wadleigh do filmu otiskl svůj cit pro snímaní subkultur, ducha zanikající doby a taky jedinečného prostředí (zde nekonečné zbořeniny jižního Bronxu a potažmo celé New York City přelomu 70. a 80. let). A čím častěji člověk vidí podobné starší snímky, v nichž je město prakticky samostatným charakterem, uvědomuje si, jak tenhle prvek současným filmům s ohledem na pár čestných výjimek prakticky čím dál tím víc chybí. Dějově je to lehce těžkopádné a je na tom vidět, že studio film režisérovi v postprodukci vzalo a naložilo s ním po svém, ale i tak jde o poměrně unikátní podívanou, pokud stojíte o film s přesahem a ne jen přímočarý horor. Hodně osvěžující dílko. Jen notorický recyklátor James Horner zde prakticky předvádí polovinu svých motivů pro o rok mladší Star Trek II: Khanův hněv a pět let vzdálené Vetřelce, což není nutně zlým (stále je to super score), ale trochu z děje vytrhujícím prvkem.

Na to, jak Fulciho giallo snímky 70. let bývaly i na tento divoký žánr poměrně odvážně a originálně pojaté, Smrtící spona coby velmi pozdní příspěvek k tomuto subžánru působí už spíš tak trochu unaveně a nepřekvapivě. Kdo v životě viděl aspoň dva podobné filmy, odhalí identitu vraha po prvních patnácti minutách. Pokud si ale chcete někdy střelit do žíly něco, z čeho po stránce kostýmů, hudby a scénografie vyloženě řve pojem „120% osmdesátky“, jste na správné adrese.

Četa vojáků se po prohře Francouzů u Dien Bien Phu ocitá na ústupu v prostředí nehostinné džungle v pohraničí Vietnamu, Kambodže a Laosu, zatímco jim vietnamské jednotky začínají nebezpečně šlapat na paty. Výborně napsané a velmi nepříjemné válečné drama podtrhující francouzské trauma z Indočínské války s klasickým soubojem ideí mladého naivního vojáka (Perrin) a zkušeného cynického veterána v podání vždy skvělého Bruna Cremera.