major.warren

Podzimní melancholií prodchnutá psychologická sonda do duše opuštěného lékaře Meluzína, který ani daleko na venkově nemůže nalézt svůj klid. Lidé kolem něj totiž pozbývají vědomí ceny života. Meluzína ztvárnil s náznakem samoty v očích, patrně vycházející z jeho vlastní osobní zkušenosti, excelentní Rudolf Hrušínský (tehdy bohužel v politické nemilosti). Velký estét českého filmu František Vláčil je zde stylisticky docela odlišný, než jak jsme ho znali v dílech z let šedesátých. Přesto není pochyb, že ze svého režijního mistrovství ani přes neblahé časy normalizace a narůstající závislost na alkoholu nic neztratil.

Náruživé a provokativní, přesto velmi vkusné a seriózní. "Mistři šoku a hnusu" dnešní kinematografie (ano, myslím tím Lanthimose a von Triera, a nejen je...) by se od Bunuelova snímku mohli učit, jak zacházet do niterných pater lidské duše a nepodlehnout při tom vůni kalkulu. Luis Bunuel a scenárista Jean-Claude Carriere se v Belle de Jour ponořují do skrytých tužeb dívky z buržoazních poměrů (ztvárněné chladnou Catherine Deneuve), jejíž vysněné představy o submisivitě nabydou po návštěvě salonního nevěstince reálných rozměrů. Drama je to komorní, za to úderné a nekonvenční, ozdobené Bunuelovým surrealistickým laděním (stěžejním centrem snových kontur se zde stává začátek a konec), jehož dokonalosti a absolutní syntézy s tradičním narativem dosáhli Bunuel s Carrierem o pár let později ve sžíravé kritice salonních poměrů: Nenápadném půvabu buržoazie.

Dějově nabouchaná podívaná uhání kupředu v přesně vypočítaném rytmu, který šlape jako motor Rolls-Royce. Pabst, ale v tomto případě zejména Arnold Fanck, mají cit pro vytvoření atmosféry ledového pekla i pro skvělé vedení herců: exceluje zde zejména pozdější režisérská hvězda Leni Riefenstahl. O Bílém Peklu na Pitz Palu jsem předtím (vědomě) nikdy neslyšel... a přece jen ANO! Tarantino film přímo cituje v "pub scene" v Hanebných panchartech. Což je nádherný odkaz. Dejte !!