Chlapec a volavka
Kimitači wa dó ikiru ka
How Do You Live?
The Boy and the Heron
The Boy and the Heron
The Boy and the Heron
The Boy and the Heron
Réžia:
Hajao MijazakiScenár:
Hajao MijazakiKamera:
Acuši OkuiHudba:
Džó HisaišiHrajú:
Sóma Santoki, Takuja Kimura, Džun Fubuki, Džun Kunimura, Kaoru Kobajaši, Karen Takizawa, Keiko Takešita, Kó Šibasaki, Masaki Suda, Sawako Agawa, Šinobu Ótake (viac)Obsahy(2)
Dospievajúci chlapec Mahito sa s oteckom presťahuje na vidiecke sídlo ďaleko od hektického Tokia. V novom domove sa zoznámi so svojráznou hovoriacou volavkou, ktorá ho láka na preskúmanie záhadnej opustenej veže. V nej Mahito objaví magický svet, ktorému vládne tajomný starec. Na ceste za poznaním sa stretne so statočným dievčaťom Himi, armádou papagájov aj roztomilými stvoreniami Warawara. (ASFK)
(viac)Recenzie (89)
Jsem dalek toho, abych vykřikoval něco o tom, že král je nahý, ale faktem je, že mě úplně minul už Howlův kráčející hrad (k němuž dlužím komentář už nějaký ten rok:)), a tady to není jiné. A když to ještě vezmu tak, že Howl měl naprosto špičkovou vizuální stránku, která obstojí i dnes, zatímco Chlapec a volavka jsou podřízení Mistrovu záměru bilancovat, a proto se vrací uměleckým výrazem až někam k Totorovi, nějak najednou nemám moc k čemu vzhlížet. Tedy, vlastně ano, můžu obdivovat, kam všude se Miyazaki při svých duševních toulkách vydal, ale prosím Vás pěkně, nemělo by to taky být něco víc než Matrix dvojka v ručně malovaných kulisách s nízkým rozlišením textur?:) Nedělám si legraci - máme tu Architekta, máme tu opakované pokusy umačkat a utlouct hlavního hrdinu (který je ve skutečnosti něčím víc, než na co vypadá;)) davem generických potvor... i když přistoupím na to, že Mistr chtěl zanechat památku na to, co vše dokázal ze sebe vydat, a k tomu přidat své niterné pochyby o tom, co nás asi čeká, nic to nemění na tom, že dějově je to jeden velký bordel, kde nic už od ústřední premisy nedává smysl (jak můžou z onoho světa přicházet děti na ten náš, když onen svět vznikl někdy "na počátku období meidži"?). Místy jsem se uchechtával nad časovými a rodinnými paradoxy jak z Red Dwarfa, ale když čekáte, že poslední film takového velikána bude jeho opus magnum, a ona je to jen víceméně náhodná spojovačka obrazů (a odkazů), které jsou víc znepokojivé než působivé... tak to až zabolí. Počkal jsem si i na závěrečné titulky, jestli třeba doprovodná píseň nepřinese nějaký ten klíč, jak rozumět ať už chlapci nebo volavce, ale bohužel, nula bodov:) Nezbývá mi než dát za pravdu Miyazakiho slovům, že jsem tomu asi nerozuměl, když tomu úplně nerozumí ani on sám (přebírám z recenze na Moviezone;)), a jít si radši zahrát Ni no kuni. Nebo si pustit prakticky cokoliv jiného z tvorby studia Ghibli. Dávám 60% a už jen varuji: hlavně na to proboha neberte malé děti, zvlášť jestli máte doma andulky:) Je to totiž asi podobně pro malé diváky jako Pán prstenů;) ()
Mijazaki možná naposled a o to více pro své nejvěrnější. Složité, motivicky i vizuálně místy zahlcující dílo uvědoměle pracuje s trademarky japonského mistra, nepůsobí však jako druhý nálev – spíše nabízí další dvouhodinovku v magickém světě, který fascinuje i v momentech, kdy není snadné mu porozumět. Více zde. ()
Všechno, o čem kdy Mistr tvořil a všechno, co jsem chtěl vidět. Místy fantasy atmosféra temnější než u Mononoke, reálie si půjčující ze Zvedá se vítr, vlny jak ze Zeměmoří, lesem ukryté budovy jak z Laputy či Totora. A samozřejmě se zase přátelí kluk a holka, i když je tentokrát jejich vztah úplně jiný, než kdykoli předtím. Miyazakiho svět se symbolicky uzavírá v příběhu plném dveří, které mohou vést kamkoli a které člověka i jakéhokoli jiného tvora změní, když jimi projde. Víc než kdy jindy divák musí přijmout pravidla světa, který před sebou vidí, jinak by se neustále rozčiloval nad tím, proč nikdy nezahlédne obyvatele hrobky nebo jak se mohli k moci dostat právě natvrdlí papoušci. Volavka má v sobě překvapivě málo optimismu, realističtěji ukazuje na dospívání, na volby, které za nás nikdo nepřevezme, i na odcházení a smrt. A v tom je těžko popsatelný smutek, stejně jako bezbřehá naděje. ()
A čo vy? Ako žijete? Existencializmus nikdy nebol farebnejší. Zatiaľ film roka 10/10 P. S. A ak ten Oscar pôjde nejakej uspievanej rozjuchanej kokotine tak ma už fakt Academy awards prestanú nadobro zaujímať. ()
Mijazaki k divákům: "Tohle se mi honí hlavou když přemýšlím o životě a když spím. Možná vás to zajímá, možná ne, ale nemám potřebu vám to vysvětlovat, nashledanou." Za sebe mohu říct, že mě zajímá, co se Mijazakimu tou hlavou honí. ()
Mijazakiho Malý princ a jeden z filmů roku! ()
Mám rád dílo pana Mijazakiho, bylo období, kdy jsem ho doslova miloval a musel si každý rok alespoň jednou pustit nějaký jeho film. Byl jsem jeho dílem tak posedlý, že jsem roky 2009-2012 strávil honbou za jím zrežírovanými kraťasy (v jakékoli formě a kvalitě) – těmi, které oficiálně nešli nikde sehnat kromě muzea Ghibli v Mitace… Miluju ten styl animace, které jeho filmy mají, způsob vyprávění a poselství, která mi chtějí říct, dokonce i ten milý humor. Nejvíc jsem se ale zamiloval do jeho fantazie, která pro mě byla vždycky tak unikátní, a tak nějak – krásná. Logicky jsem si tedy nemohl nechat další „poslední“ film pana Mijazakiho nechat ujít, i když kvůli zdraví, které už není, co bývalo, jsem na něj šel pouze do místního kina a s českým dabingem. Dabing překvapil, nerušil, zkrátka na dojmu se tahle hlasová verze nakonec ani nepodepsal. Ale zpátky k filmu. Dostal jsem přesně to, co jsem očekával. Animačně to bylo poutavé, hudba byla slyšet, snažila se podtrhnout ty nejlepší okamžiky a byla velmi příjemná. Po stránce fantazie jsem si vše také užil, ten zdejší svět byl opět náležitě poutavý. Dokonce i humor fungoval, byly to opět takové ty milé vtípky, lehká situační komedie, co u mě vyloudila příjemný úsměv v těch správných chvílích. Zaujal mě i příběh, líbilo se mi, co chce říct. Ovšem je tu jeden menší problém… Emocionálně se mnou film rezonoval asi jen tak nějak napůl. Fungoval pro mě vztah chlapce a volavky – to, jak se vyvíjel. Nefungoval pro mě vztah chlapce a jeho rodinných příslušníků, především vývoj vztahu mezi chlapcem a jeho macechou mi autoři nepodali tak, že by mě dokázali přesvědčit o tom, že by se dokázal v určitou chvíli tak zásadně změnit a tak jsem v jednom z klíčových momentů prostě jen seděl a nic necítil, vlastně lžu, cítil jsem pochybnosti… A i celkové vyznění filmu u mě vlastně nakonec asi příliš nezabralo, protože když jsem odcházel z kina, tak jsem měl sice dojem, že jsem viděl něco skvělého, ale rozhodně ne jedinečného a nezapomenutelného, o čem budu ještě hodiny přemýšlet. Zkrátka Chlapec a volavka je pro mě filmem, co si zaslouží 8/10, je z velké části tím, co jsem si od dalšího díla pana Mijazakiho přál, ale nebylo to úplně ono a určitě to nebude první film, na který při vyslovení jména Hajao Mijazaki pomyslím, nebude asi ani druhý, ani třetí… ()
Nádhera! Mijazakiho vlídně poetická mysl vykouzlila fantasy pohádkovou báji z druhoválečného Japonska, tak trochu ve stylu Faunova labyrintu, kterou snad nelze sledovat jinak než s permanentním úsměvem a občasnou slzou v oku. Animace bere dech a srovnání s upoutávkami Pixaru, Disney a Sony, které filmu předcházely, je opravdu žalostné. Ne že bych neměl rád počítačové animáky, ale Chlapec a volavka prostě bere dech, což se mi při jejich sledování (jen tak) nestane. ()
Měj se, Mijazaki! Budeš chybět. ___ Odcházení jde jen stěží zvládnout se ctí. Člověk s časem příliš často hořkne a stále více brblá. Zapouzdří se a okolní svět se proto stává cizím. Říkáme si, že nám se to určitě nestane, ale komu to vyjde..? Myslím, že Chlapec a volavka je především právě o snaze smířit se sám se sebou a s neodvratným během času. Jde o Mijazakiho osobní ohlédnutí – nikoliv však sebestředné (!) – za hořkou i sladkou nevyhnutelností generační obměny, s láskou i kritikou k tomu starému, s úctou k tomu, co přichází. Ať už jde o Mijazakiho osobní život nebo o běh dějin v širším slova smyslu. ___ Stáří má tendenci budovat pomníky. Chce předávat dalším generacím své životní obdivuhodné dílo. Chce mladším určit cestu, učinit z nich pokračovatele svého odcházejícího světa. Ten si ale nastávající generace zkrátka dobrovolně nevybraly, drtíme je tlakem očekávání. A když své tvorbě někdo zasvětí svůj celý život, je na sklonku náročné přijmout, že nová generace o takové dědictví ne vždy stojí a ne vždy v jeho odkazu bude konat. Že bytostně potřebují zkusit najít svou vlastní cestu. A že oni sami se potřebují vyrovnat s odcházením svých blízkých, rodičů a prarodičů, které může působit jako zrada, jako nespravedlnost. ___ Od vydání Můj soused Totoro uplynulo k uvedení Chlapce a volavky 35 let. A přesto, opojná lehkost, hravost a nezkaženost Totora lze v krátkých okamžicích koutkem oka zahlédnout i v posledním snímku mého nejmilejšího režiséra. A to přestože je Chlapec a volavka pomalé meditační dílo prostoupené náročně dešifrovatelnými podobenstvími. Je možná příliš dlouhé, možná otevírající příliš mnoho nedovysvětlených témat. Přestože je tíživé a nenabízí pro spoustu obrazů vysvětlení, přestože v něm převažuje smutek a sporadický smích nabízí jen chvilkovou úlevu, tak i zde odkaz Totora v Mijazakiho nátuře zůstal přítomný, byť prim tentokrát hraje spíše potřebnost smíření. Vážím si toho, že se Mijazaki nezpronevěřil sám sobě a jeho dílo i po tolika letech promlouvá skrze postavy, které nejsou ani zlé ani dobré, že promlouvá skrze děje, které připouští lehkovážnou radost a naději ve světě kam patří i smrt a bolest. Že vždy a všem náleží možnost odpuštění. Že respekt k různosti a snaha nelámat nad ostatními hůl zůstává nezpochybnitelnou premisou po celou jeho tvorbu. ___ Mimochodem, tuším, že pustit si Chlapce a volavku na LSD, by mohl být dost zásadní zážitek. A ta animace je opravdu úchvatná. ()
Není to můj šálek čaje. Mohu ocenit opravdu obdivuhodnou animaci a nápadité budování světa, ale lhal bych, kdybych řekl, že mě to divácky uspokojilo. Jednorozměrný, málomluvný protagonista je nudným a nezajímavým pojítkem mezi četnými fantastickými snovými výjevy Hajao Mijazakiho. Emocionálně mě to zcela míjelo a zejména v poslední třetině už mi to přišlo dost ubíjející. Not a fan, sorry. [Sitges 2023] ()
Cíleně jsem se před zhlédnutím filmu nedívala na žádné upoutávky a nic jsem si o filmu nezjišťovala. Zároveň jsem v sobě nebudovala žádná očekávání a šla na film v podstatě jako „nepopsaný list“, připravena se nechat filmem unášet. Tak, jak to ostatně zamýšlel sám Mijazaki. A musím říct, že to fungovalo a rozhodně je u tohoto filmu k dobru nečíst si dopředu názory a recenze, ale vytvořit si vlastní názor na základě osobního dojmu. Ale teď už k věci - film je imaginární cestou „kamikakuši“ podobně jako v Cestě do fantazie. Což je jeden z několika důvodů, proč si mě tento film získal (ze všech Ghibli filmů byla Cesta do fantazie vždy mou srdcovkou č.1). Chlapec a volavka sdílí s Cestou do fantazie některé podobné prvky a bytosti a celkově jde o stylově hodně podobný film. Jak jsem pochopila, někteří diváci vytýkají Mijazakimu, že „vykrádá“ sám sebe a „recykluje“ to, co už bylo v předchozích filmech. Já to ale vidím jinak – pro mě je Chlapec a volavka svébytným filmem, ve kterém dozrávají určité postupy, nápady a tendence, které jsou Mijazakimu vlastní. A tak by to mělo být (stále je to ryzí Mijazaki a jeho rukopis je zcela zřejmý – využívá to, co funguje, a zároveň mnoho z prvků filmu dále tříbí a povyšuje na vyšší úroveň). Jeden z elementů filmu, který musím hned zkraje vyzdvihnout, je výborná a místy inovativní režie. Velmi si mi líbilo využití „zkratek“ – sledování některých částí příběhu zpovzdálí ve zkrácené formě a beze slov. Tyhle zkratky byly hezky zvládnuté (i na malém prostoru vypovídaly vše) a elegantně posouvaly děj o kus dál. V čem se dále ve velkém projevuje Mijazakiho mistrovství, je samozřejmě nevídaný smysl pro detail. I v něm spatřuji další posun k ještě větší preciznosti. Osobně jsem si některé prvky animace a všechny ty detaily ve velkém užívala – propracovanost některých drobných pohybů postav (obzvlášť u hlavní postavy), proměny postav (aosagi/volavka a její skoro až plíživá bizarní proměna v „creepy“ chlapíka)… na to všechno byla radost koukat. Nicméně, hodnota filmu Chlapec a volavka naštěstí není jen ta vizuální a formální. V hloubi jde o niterný příběh malého chlapce jménem Mahito, který se snaží vyrovnat se smrtí matky. Stejně jako Čihiro v Cestě do fantazie, i on podniká jakousi cestu za sebepoznáním, ovšem jeho proměna a vývoj jsou mnohem decentnější než u Čihiro. To je dané především charakterem této postavy, jelikož Mahito je mnohem uzavřenější postavou, která dává nahlédnout do svého nitra spíše jen v náznacích. O to je však zajímavější tuto postavu poznávat. Jak napovídá i původní japonský název (který je opět mnohem kryptičtější než relativně obyčejný anglický a český titul), film se týká života a žití. Obzvlášť mě zaujaly motivy koloběhu života a smrti (a téma přijetí tohoto koloběhu), jimiž je film prodchnutý – vykuchané ryby, kterými se krmí „duše“ warawara, a naopak warawara, kteří posléze slouží jako potrava pro pelikány… Mijazaki zkrátka opět nezklamal svým zaměřením na přírodu a život v jeho syrové podobě. Osobně si této tématiky u něj velmi cením. A v neposlední řadě, ani v tomto filmu nechybí smysl pro humor. Humornými postavami a scénkami se rozhodně nešetří (pobaví vás jak banda zvědavých babiček, tak některé bizarní bytosti v čele s přerostlými andulkami „Alexandry“!) a komika krásně vyrovnává vážnější linku filmu. Po tom všem, co jsem tady napsala, je zřejmé, že film boduje v mnoha ohledech (a to jsem ještě nezmínila Hisaišiho hudbu, která je tentokrát spíše decentní, ale má své velmi silné okamžiky a k filmu krásně pasuje). Nicméně najdou se i nedostatky, které vyvěrají z nedotaženého vztahu mezi reálným a „imaginárním“ světem, především nedořešené úlohy onoho druhého světa. Velká část příběhu se totiž odehrává v této fantastické rovině, v jakési jiné dimenzi, jenže [spoiler!] když se v příběhu objeví postava prastrýce, který tento svět drží v rukou a snaží se zabránit jeho zhroucení, není vlastně jasné, proč je to nutné a k čemu to všechno je. Tím spíš, když nakonec opravdu dojde ke zhroucení oné druhé dimenze, ale neplynou z toho žádné důsledky. Chápu, že film dává důraz na lidský život a skutečný svět (ostatně právě to si ve výsledku hlavní postava volí), ale zaráželo mě, jak osud tohoto fantastického světa film už dále nijak neřeší a jak je v tomhle ohledu děravý. Postava prastrýce zůstává pro diváka nečitelná. O co mu šlo? Jaký byl jeho cíl a záměr s touto dimenzí a proč nakonec nevadí, že se zhroutila? Otázky zůstávají nezodpovězeny… [konec spoileru] S tímto problémem nepochybně souvisí i to, že konec filmu je celkově spíše vlažný, pocitově vyšumí do ztracena a rozhodně se nemůže rovnat se závěrem Cesty do fantazie, který byl mnohem silnější. Když však pominu slabší závěr a určitou nedotaženost ohledně „imaginárního“ světa, není filmu v podstatě co vytknout. Po zhlédnutí filmu mi hlavou běžely veškeré jeho klady, které jsem se zde pokusila shrnout, a celkový zážitek byl natolik příjemný, že mi okamžitě bylo jasné, že se tento film zařadí do mých pomyslných TOP 5 Ghibli filmů. Jsem neuvěřitelně ráda, že se neopakovalo zklamání, které jsem naopak zažila před 10 lety u Zvedá se vítr (Kaze tačinu). Pokud by tento film byl opravdu Mijazakiho poslední, tak si myslím, že to ani nemohl zakončit lépe. ~(4,5★)~ () (menej) (viac)
Já teda fakt nechápu toho Oscara. Nebavilo mě to, bylo to utahané, chtěla jsem to v půlce vypnout, nelíbila se mi animace ptáků a celkově to ve mně vzbuzovalo nepříjemné pocity. ()
Už o Zvedá se vítr se tvrdilo, že to nejspíš bude Mijazakiho poslední film, a nestalo se tak. Ani Chlapec a volavka nemusí být závěrečnou tečkou, přesto je z něj trochu cítit autorská rekapitulace, ohlížení se za vlastním dílem a v závěru i příběhem zpřítomněné předávání žezla mladší generaci. Mistr animace a filmového vyprávění každopádně nijak nepolevil v množství nápadů, pestrosti svých vizí a hloubce předkládaných myšlenek, jeho film vypadá nádherně a přetéká magickými, pohádkovými a snovými prvky, které umí být někdy kruté a jindy něžné. Úvod je ještě civilní a prakticky bez nadpřirozena, jakmile se ale titulní volavka zazubí, začne promlouvat lidským hlasem a hlavní hrdina (bohužel nepříliš zajímavý) se propadne do fantazijního světa, při jehož procházení se musí vyrovnat se ztrátou matky a s pocity bolesti, samoty, zloby a smutku, tak se Mijazakiho představivost a hravost roztočí na plné obrátky. Snaha stihnout toho říct na poli dvou hodin co nejvíc vede k tomu, že místy je film hodně nahuštěný a nenechá některé scény pořádně doznít. Mijazaki se přitom vrací ke svým osvědčeným příběhovým schématům (nejznatelněji čerpá z vlastní Cesty do fantazie) a častým trademarkům. Film je skoro až katalogem toho, co vše si lze spojit s Mijazakiho filmy, přesto na úroveň jeho nejlepších snímků nedosahuje. ()
Hayao Miyazaki si dovolil natočit jeden film pro sebe a své potomky, za což mu tleskám. 君たちはどう生きるか (v překladu: Jak žijete?) je jeho nejkomplikovanějším a psychologicky nejabstraktnějším dílem. Divák je vložen do děje bez zásadního vysvětlování, informace se dozvídá postupně, některé se nedozví vůbec. Život a smrt jsou témata, která se Miyazakimu zcela jistě honí hlavou. Nemusíme všemu rozumět, stejně, jako zcela jistě všemu nerozumí ani on sám. ()
Chlapec a volavka coby Miyazakiho (tentokrát už určitě?) poslední celovečerní animovaný film v sobě snoubí výtvarnou stylizaci z jeho předchozích snímků a dokazuje, že Mistrova imaginace a zručnost ještě nejsou za zenitem. Úvod filmu je sice pozvolnější, nicméně od první konfrontace s volavkou a zejména po vstupu do věže jde o vizuálně podmanivou a dějově vytříbenou podívanou, která - byť zobrazuje vážná témata - umí být humorně odlehčená - ať už šlo o cigaretchtivou služku, armádou "totorovitých" papoušků či samotnou "volavku". Oceňuji, že téma jisté fatálnosti ve spojení s jinými realitami bylo zpracováno decentním a nijak plačtivým způsobem. V neposlední řadě též chválím Hisaishiho střídmý, ale velmi líbivý hudební doprovod. Kvalitní tečka za padesátiletou kariérou! ()
Mijazaki už nebere ohledy na diváka, a vytváří relativně těžkou, i když zábavnou koláž surreálných výjevů jemně zasazených do japonského válečného traumatu. Těžko se to popisuje, musí se to vidět. Je to rozhodně pozdní dílo bez ambice zasáhnout diváky na první dobrou. Ale mám pocit, že kdo chce, ten bude ve filmu postupně odhalovat další a další vrstvy, které byste v jiných filmech těžko hledali. Film mi v něčem připadal evropský (bezčasí a hypnotičnost například Divoké planety) a jako by vznikl na přelomu 70. a 80.let. Je fascinující žít v době, kdy máme možnost vidět nová díla jednoho z největší vypravěčů v dějinách filmu. Každý by to měl vidět! ()
Miyazaki na fetu. Jinak se to popsat ani nedá. Kvalitní jízda, která dá nahlédnout do tajemného světa, aniž by měla nutkání cokoli vysvětlovat. Díky tomuto stylu je divák pohlcen magičností této výpravy a jen hltá každý vizuální výjev. Pokud se takto loučí jeden velikán, tak toto rozloučení bylo více než obstojné s velkou pompézností. Za mě se tento kousek řadí na vrchní příčky Ghibli filmů. (Kino) ()
Klidně, bez mučení přiznám, že z toho dva krát moudrej nejsem a že mám osobně raději Miyazakiho komornějšího, jednoduššího a formálně sevřenějšího (prostě více Totora než Cestu do fantasie). Chlapec a volavka je jedním z jeho nejrozvolněnějších a nejabstraktnějších počinů a jestli se někde nechal slyšet, že ten film je jeho způsob jak svým vnoučatům sdělit, že jednoho dne (a možná brzy) zemře, tak já silně pochybuju, že tenhle vzkaz z toho ty vnoučata vydolují :D Tohle je psychedelickej trip ve kterém se stírají hroutí a tvoří celé reality, proplétá čas a postavy v něm jako vlákna perského koberce a který je paradoxně pompézně introvertní.. Je to nejlepší Miyazaki? Ne. Je to epicky poslední Miyazaki? Podle všeho taky ne. Je to filmová událost světového formátu a jeden z nejlepších filmů roku (a posledních let vůbec)? To si sakra pište, že jo. ()
Zvláštní kombinace neoriginální kostry a na ní naprosto šíleného příběhu. Moc jsem to celé nepochopil, asi bych potreboval druhé zhlédnutí, ale upřímně nevím, jestli se mi do něj bude kdy chtít. Ke konci jsem byl úplně v lese, a k tomu se to hrozně táhlo. ()
Súvisiace novinky
96. Ceny Akademie - výsledky
V noci z neděle na pondělí proběhl v hollywoodském Dolby Theatre v Los Angeles šestadevadesátý ročník slavnostního předávání Cen americké Akademie filmového umění a věd, na němž byla v celkem… (viac)
77. ročník cen BAFTA - výsledky
V neděli 18. února 2024 proběhl v Royal Festival Hall v londýnském Southbank Centre 77. ročník předávání prestižních cen Britské akademie filmových a televizních umění (BAFTA), během nějž byla… (viac)
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (viac)
Oppenheimer ovládl 81. Zlaté glóby
Večer v neděli 7. ledna proběhl v kalifornských Beverly Hills 81. ročník předávání cen Zlatý glóbus. Moderátorem ceremoniálu byl komik Jo Koy a jeho přímý přenos vysílala ve Spojených státech… (viac)
Čím je Mijazaki starší, tím je méně doslovný i lineární, méně bere ohledy na klasické vyprávěcí koncepty a více točí filmy čistě podle sebe bez jakéhokoli ohledu na ostatní. A díky tomu také každé jeho nové dílo, které máme to štěstí vidět poprvé, je natolik fascinující a neokoukané. Tak už přestaňme s tím výčtem toho, jaké prvky a motivy má jeho nejnovější film společné s těmi předchozími. To nejkrásnější na Mijazakihoho filmech vždy byla ona vzácná příležitost zapomenout na vše, na co jsme v tuctové audiovizi zvyklí, a nechat se autorem vést jeho unikátní vizí. Nejen, že si vztahováním k předchozí mistrově tvorbě člověk limituje míru úžasu, ale navíc tím svazuje osobitost samotného díla, které si přímo žádá otevřenou mysl. Také si přiznejme, že název "Chlapec a volavka" vznikl jako nic neříkající nouzovka v hlavách mezinárodních distributorů, kteří nevěděli, co si počnout s původním názvem, jenž jim nezapadal do zavedených škatulek. Nazývejme tedy film jeho pravým jménem: "Jak budete žít vy?". Originální titul vzdává hold knize, která byla pro dospívajícího Mijazakiho zásadní a která se i ve filmu přímo objevuje. Filmař ji ale neadaptuje, pouze využívá její název jako aluzi, ale především také pro významový rámec svého nového, ale i celkového díla. Stejně jako se ve vyprávění stírá koncept času a staré postavy se objevují ve své mladické podobě nebo se mohou generace jednoho rodu potkávat současně, tak i Mijazaki otázkou v názvu svého díla mluví o vlastní minulosti i současnosti, ale také k sobě i nám. Tvůrce, který celý svůj produktivní život (což v případě workoholického osmdesátníka znamená dodnes) zasvětil vyprávěním z fantaskních světů, zde ve svém (doposud) posledním díle využívá další takové vyprávění k expresivnímu pohledu do nitra mladého člověka zmítaného traumatem, ztrátou a současně obavou ze života ležícího před ním. Právě v onom nitru se ze základních stavebních kamenů reality a fantazie za pomoci pojiva emocí tvoří nové světy, které současně dýchají povznášející nespoutaností i tíhou nevyhnutelnosti. Spolu s titulní otázkou, jak budeme žít my tváří v tvář tíživému světu, nám Mijazaki prostřednictvím svého hrdiny ukazuje, jak on sám se vyrovnával s dospíváním ve stínu války a úmrtí milované matky. Slovy dnešní audiovize bychom mohli říci, že Mijazkiho novinka představuje velkolepé (prozatímní) završení jeho tvorby, ale současně i výmluvný prequel k ní. Zpřítomňuje nám v něm dualitu krásy a hrůzy, veselí a strachu, lásky a hněvu i prostě života a smrti, jako to ostatně dělal v celé své dosavadní tvorbě. Všechny Mijazakiho nové filmy jsou jako napůl rozečtená kniha zanechaná uprostřed knihovny zmizelým strýcem, který zešílel z toho, že četl mnoho knih. Jejich věhlas je předchází a vyvolává v nás bázeň z kontaktu s něčím, co nás nevyhnutelně bude přesahovat, ale i bláhovou obavu, jestli dostojí očekáváním. Proto se do nich jen opatrně osmělujeme a někdy k vlastní smůle jim odmítáme podlehnout. Ale přitom stačí prorazit onou první vlnou na obzoru, nechat ji odplavit všechny pochybnosti a pak už jen s otevřenou myslí klidně plout na palubě vyprávění, jež drží jistě v rukou největší mistr kinematografie. A ano, opět je to pouť, která nás mnohokrát zahltí obrazotvorností, ale z níž se nám do paměti navždy otisknou ony klidné tiché momenty, kdy si uvědomíme, že jsme najednou stejně usebraní jako postavy, které sledujeme. Není nic vzácnějšího, děsivějšího, krásnějšího, drásavějšího, turbulentnějšího i konejšivějšího, než každý nový Mijazakiho film. () (menej) (viac)