novoten

Nenapravitelný snílek na konci své filmové cesty. Truffautovi zbývalo už jen pár snímků a let, ale další kapitola už by nepřišla, protože nebyla potřeba. Láska na útěku se vrací do všech dílů předchozích, dává překvapivě rovnoměrnou pozornost Christine i Colette a všem zúčastněným poskytuje vytoužené rozhřešení. Činí tak sice pomocí nadužívaných vzpomínkových záběrů, ale dává tak do spojitosti i situace téměř neslučitelné a pocit katarze hlavního neposedy je absolutní. Jakkoli Antoine Doinel, ústřední romantický antihrdina, opakuje stále ty samé chyby, věří, že s tou příští / minulou  to bude či mohlo by být konečně to pravé, v posledních minutách mu nelze přát nic jiného, než aby to vyšlo. Aby štěstí tentokrát trvalo ne pár minut, ale klidně celý život. Ten pocit, který vás přirazí ke zdi, je totiž stejně opojný ve třinácti i ve třiceti, ale když má člověk kliku, je jeho příčinou pokaždé něco jiného.

Antoine a jeho trable počtvrté a ve variantě, která mohla být tou nejlepší. První hodinu totiž pečlivě pracuje na rozkreslení rodinné situace skrz věrohodné každodenní epizody, hlavní postavy rozhodí doprostřed milionkrát viděného rozestavení a pak, ve chvíli, kdy má tohle úsilí zúročit, udělá pravý opak. Nevyhnutelný rozkol banalizuje, reakce jednotlivých aktérů až karikuje a Rodinný krb tak zbytečně shodí. A já to nechápu, protože nadhled Truffautovi nikdy nechyběl, ten na něm mám rád, ale ještě raději mám cit pro vážnost situace. Ten tu ale ztratil a adekvátně seriózní zůstává v Doinelově sérii jen díly první a poslední. Tři prostřední vždy doplatí na tom, že jsou vyprávěny ve struktuře žánrové hříčky, kdy forma i přes sílu materiálu převýší obsah.

1. série - 60% - Kdo říká, že Akolytka nepřináší nic nového či dobrého, ten si nevidí na špičku nosu. Souboje se světelnými meči dosahují obrátek, o jakých bych se ani neodvažoval snít a v kombinaci s mnohoznačnými postavami Sola, Qimira nebo Jecki představuje esenci Hvězdných válek, kterou jsem přišel do tohoto časového období hledat. Jenže zároveň chce přinést osudovou mystickou cestu dvou trestuhodně nezajímavých charakterů, která zabírá zbytečně velké množství času místo toho, abych viděl například více zákonitostí oné slavné doby. Přitom občas naráží na logiku, kdy mnohé zvraty vyznívají zmateně nebo naprázdno, plýtvá časem v nekonečných vzpomínkových událostech a opakovaně tak ztrácí tempo před jinak prvotřídně emocionálně hnanými epizodami Noc a Akolytka. Zůstávám na vážkách, ale nejdůležitější je, že chci vidět víc. Plánů je očividně hromada, ale nebál bych se zůstat při zemi místo slibů velkých (až neproveditelných) věcí budoucích.

Kritika šovinismem prodchnutého zábavního průmyslu? Třetina stopáže neviděna, protože nedokážu sledovat chuťovky na plátně? Pocit, že si ze mě Coralie Fargeat dělá nepokrytě srandu, ale nechce se smát mně, ale se mnou? Kdo chce víc, nemá nic: The Movie? Všechno tu je. Někdo touží najít ztracenou krásu, někdo touží vidět film, jaký tu ještě nebyl. A oba by si měli dát pozor na svá přání.

Mistrovství světa v gradování praštěných vtipů. Nemá cenu opakovat mnohokrát zmíněné (a občas domnělé) inspirační zdroje, stačí se královsky dětinsky bavit. Škoda jen nekonečného vzývání tvůrců, připomínání malého rozpočtu a vůbec humbuku okolo. Jako malý a takřka neznámý kult nemají Bobři chybu, jako něco, co na projekcích dostáváte div ne za úkol rozšiřovat mezi davy, už jde o zbytečnou křeč.

Miller má na stará kolena konečně (ale bohužel i naposled) možnost zúročit daleko větší ambice než popáté předložit akčňák s dlouhou cestou nebo s velkým útěkem. Ne že by Furiosa nebyla akční, necestovalo se v ní tam, zpátky a zase tam a neutíkalo všude tam, kam jen si to scénář právě žádá. Ale vše se děje pořádným a památným postavám, v zatáčce se skrývá nejedna dějová rána do vazu a perfektně gradovaná scéna pronásledování neslouží jako pointa, ale jako koření napínavého děje, navíc vhozené před diváka v pravou chvíli. Pravidelné dávky bizarnosti a natvrdlých vedlejších charakterů mi tu sice překáží podobně jako minule, ale poprvé mám pocit, že ke mně pustá sága mluví hlouběji než na první dobrou.

Toulavě pomalý příběh, který se vždy rád zastaví právě na tak dlouho, aby novou kulturu představil, ukázal pár jejích zvyků a pak až rozpoutal archetypální souboj, který nikdy není černobílý. Triková stránka je právě tak ohromující, jak je v říši opů zvykem. Díky tomu tak jemně vedené humanistické linky zapůsobí o to víc, tím spíš, že se na pozadí příslibů věcí budoucích odehrávají jen tak mimochodem. Chytrý velkofilm té nálady, kterou nikdy nepřestanu hledat.

Obrazová nádhera o krutých věcech, kde jsou první dvě části, bloudící v mraveništi maličkostí a náhlých traumatech překvapivě o pořádný kus lepší než finále. To zde sice nejspíš muselo být, aby nešlo o cestu odnikud nikam, ale její obří měřítko ubírá z intenzity vyprávění o lidech, kterým rozumím (kvůli tomu, že dělají něco, co je dělat potřeba, i když je druzí nechápou) stejně tak jako mě rozčilují do běla (kvůli tomu, že se u toho chovají jako obyčejní závisláci na adrenalinu). Posledních pár minut už je pak čisté provokatérství, které si Garland za dlouholetou žánrovou rozličnost na závěr (?) filmařské kariéry zaslouží, ale nemohu nepřemýšlet, jestli takovou drzostí udělal čirou radost i někomu jinému než sám sobě. 70%

Civilnější, uvěřitelnější, ale občas paradoxně i umělejší. Je dobře, že se upustilo od sériového randění a vztahové epizody působí jako realistické pokusy o nový vztah či krátkodobou známost. Roubování na aktuální události (covid, BLM) se ale míjí účinkem, protože nemají příběhové opodstatnění ani viditelné důsledky. Harper je v hlavní roli mnohem uvěřitelnější a tím pádem i sympatičtější než byla Anna Kendrick, ale už po dvou sériích celý koncept působí právě až moc jen jako koncept a ne jako volná šablona, se kterou se dá hrát. Předčasný konec proto dává logiku, už teď byly žánrové variace v posledních dílech příliš těžkopádné.

Netypický seriálový úkaz, který mi téměř dokázal zprotivit někoho, koho mám upřímně rád už od začátku její kariéry a nic na tom nezměnil ani nejeden špatný film. S Love Life ale narážím, přestože v pilotu navnadí na ze života upřímně odkoukané a přitom dokonale civilní situace, uvěřitelné vztahy partnerské i přátelské a na fakt, že Annina ústřední Darcy téměř nesleze z obrazovky. Pak ale přijde divný pocit, že seriál je dobrý hlavně ve chvílích, kdy Darcy z obrazovky sleze a její nervózní tiky vystřídá úplně jiná nálada, postava nebo vzpomínka. Nikdy bych nevěřil, že když bude Anna Kendrick hrát podvacáté snaživou, přiměřeně uštěpačnou i zranitelnou holku odvedle, budu mít problém oněch pět hodin vůbec nadávkovat. Bohužel to tak je a já hlavní hrdince věřím právě jen ony drzé průpovídky, zatímco nešťastné peripetie nebo naopak veselé či úlevné chvíle téměř vůbec.