Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Animovaný
  • Akčný
  • Krátkometrážny

Recenzie (2 338)

plagát

Marťanské lodě (2021) 

Chtěl jsem lamentovat nad tím, jak přísně vzdělávacím způsobem jsou klíčové scény odvyprávěny. Když ale v okolních komentářích čtu, že diváci vnímají Elišku jako hypochondra nebo psychopatku, tak to spolknu a chtě nechtě film pochválím minimálně za stále ještě palčivě potřebnou osvětu, o kterou se pokouší. Forma se ve mně ale hrozně pere. Rozumím způsobu, jakým se Kyšperský snaží o autopsychoterapii, ale to, že v hlavní roli vlastního příběhu pak hraje on sám, je ten největší průšvih. Celou dobu jsem se nemohl zbavit pocitu, že se do role nikdy neponoří, že emoce jenom pohladí a zbytek rutinně odříká a neprolomí ve vlastním těle strach ani smutek. Cesta dvou lodí společným prostorem pak postrádá uvěřitelnost, protože vedle uzavřené a přesvědčivé Elišky působí jako dřevěný panák. Pnutí hlavní dvojice je poloviční, protože k nim poprvé spadneme ve chvíli, kdy už po sobě pokukují. Proč ale z jejich začátků, štěstí i problémů vidíme právě konkrétní záblesky, mi nikdy není jasné a třeba místo pointy usmiřování je na mě hozen nicneříkající dialog o Plutu. Chápu u něj onu metaforu, ale proč jsou oni dva v tu chvíli právě tam, kde jsou? Jakkoli je cesta do Norska a zpět na tuzemské poměry příjemně skromná i intimní, ztroskotává na tom samém, co každý jiný film, tedy na technickém stavu. Zvuková stránka je naprostá tragédie a nepřeháním, když říkám, že jsem si v desáté minutě přidal ke sledování titulky, abych porozuměl častěji než u každé druhé věty.

plagát

RocknRolla (2008) 

Na první pohled stále dost blízko původním sbaleným a podfu(c)kářským jízdám, ale na ten druhý jen touha vstoupit potřetí do stejné řeky. Je moc fajn, že se do gangsterek s hromadou rozhněvaných mužů pletou nové věci, ať už větší komplikace nebo překvapivější zvraty. Bohužel ale problikává taková podivná misogynie až agresivita (potvrzená o mnoho let později v Gentlemanech), přes kterou se nedokážu přenést. Je to velká škoda, protože jinak je Ritchie v okamžicích čirého adrenalinu pořád za hrdinu, jinde ale právě naopak.

plagát

32. srpen na Zemi (1998) 

Vzácný případ, kdy je hlavní dvojice na startu nesympatická, později relativně příjemná a v závěru až k zbláznění živoucí a svá. A může za to jméno, které bych minimálně v prvním dějství na režijní stoličce nikdy nehádal. Dennis Villeneuve, mladší, přímočařejší, poprvé celovečerní - a snad i divočejší a překvapivější, než by jeden od vyhlášeného perfekcionisty očekával. Tvořit ve věku kolem třiceti ucelenou romantiku si žádá určitou naivitu, v tomto případě je ta potřeba zatáčet nebo ukončovat v co nejabsolutnějším duchu téměř mladická. Já na kombinaci archetypálních figur, novovlnné upovídanosti a patřičně vycizelované technické stránky slyším rád. Nebýt střídavého tempa, propadnu takhle sebevědomému debutu úplně, ale k mistrovským dílům byla cesta ještě přece jenom dlouhá.

plagát

American Horror Story - Double Feature (2021) (séria) 

Red Tide - 70% - American Horror Story: Průřez Stephenem Kingem. Jedna část týmu četla Osvícení, druhá Řbitov zvířátek a třetí Prokletí Salemu. Výsledek předčil všechna myslitelná očekávání, potvrdil talent Finna Wittrocka, vrátil nejednu oblíbenou tvář, po docela dlouhé době dokázal překvapit tím, jak dobře umí seriál strašit a napínat - a pak to všechno zkazil. Epizoda Winter Kills pouští zavedené jistoty po proudu, z podružného (a v minulých sezónách dostatečně vytěženého) tématu sociální kritiky dělá téma hlavní a tím tuhle podívanou zasypává pod zem. A to je hrozná škoda, protože i přes provařenou žánrovou skladbu bylo potenciálu více než jindy. Death Valley - 40% - I přes slibnou premisu to nejhorší, co mi AHS vesmír kdy zkoušel nabídnout. Snůška provařených konspiračních teorií, které se jen zlehka naťuknou a horkou jehlou šijí k sobě. Černobílý vizuál linky z minulosti je sice povedený, ale k čemu to, když se všechny zajímavé motivy postupně opustí a jen se slijí v podivný paskvil. Pravověrně béčkový, tak jak se na Double Feature sluší a patří, ale asi ne v tom smyslu, ve který tvůrci doufali.

plagát

How I Met Your Father (2022) (seriál) 

Vyčítat neoriginální námět nebudu, protože premisa rozhodně nebyla z nejsvěžejších ani v roce 2005, kdy na obrazovky vtrhl původní HIMYM. Jenže tehdy se sešlo dobré načasování vzniku (těsně po skončení Přátel), dokonalá chemie mezi herci a samozřejmě ústřední dějový otazník, který dokázal vnadit dlouhé roky. HIMYF přichází pozdě. Největší hlad po podobném seriálu je dávno pryč, doba navíc klasickým situačním komediím v týdenním formátu nijak zvlášť nepřeje. Místo doplnění prázdného místa tak přichází další kousek z mnoha. Nebýt konkrétních míst a překvapení, daleko častěji než na originál si vzpomenu na počiny, které se právě chtěly na žánrové vlně svézt a neměly dlouhého trvání - Mad Love, Partners, Romantically Challenged, stačí si vybrat, alespoň s jedním podobným kouskem jsme to zkusili všichni. Bohužel kouzlo mezi hlavními postavami většinu času chybí, oblíbená je u mě snad jen ústřední Sophie a za to může v první řadě úžasná Hilary Duff. Nejsem při sledování otrávený, nikoho z postav nechci škrtnout, ale od začátku do konce je všechno "tak akorát" a nic navíc. Pomalu si to sedá, romantickou linku si užívám, nad nepřeberným množstvím suše vyprávěných hlášek na téma sex kroutím očima, ale chci věřit, že je v tomhle bytě pořád schováno mnohem víc.

plagát

Drive My Car (2021) 

Kdo od Murakamiho něco četl, třeba jen jednu knížku, bude brzy vědět, na čem je. Půjde se do hloubky v umění, v sexu, v duševním zdraví, v pocitu opuštění - a půjde se tam skoro pořád. Bohužel ve zbývajícím čase se mnohojazyčně zkouší ruská klasika, která sice se spoustou problémů hlavního hrdiny souvisí, ale nikdy neodůvodní, proč dostatečně srozumitelné hledání vlastních cest trvá tři hodiny. Ještě štěstí, že se v hlavní roli objevuje Hidetoshi Nishijima, jehož upřený a každou vteřinou nalomený nebo rovnou rozbitý pohled diváka dovede od auta k autu bez pocitu ztráty času.

plagát

Lékořicová Pizza (2021) 

Pro někoho šťastný návrat k Andersonovým kořenům, pro mě bohužel právě návrat k Andersonovým kořenům. Mnohem raději bych viděl nějakou ambiciózní drámu, které posledních patnáct let akademii v pravidelných dávkách servíroval, než rozpačitý výlet do oblíbeného údolí. Tak jako jsem byl kdysi zmatený u subjektivně nepříjemných Opilých láskou, cítím se podobně i dnes, u série řadových historek s podmíněným zcizovacím efektem, kterým chybí pevný základ. Nevím, k čemu je mi psychopat na motorce nebo maniak na benzince. Nahazují obraz doby, který sedmdesátkám dělá medvědí službu a jen zvyšují frekvenci kroužení hlavní dvojice, která k sobě na první ani na druhý pohled nepasuje. S osvědčenými vypravěči potulných mladistvých příběhů nemá ani cenu srovnávat.

plagát

The Matrix Resurrections (2021) 

Sense8 Reloaded. Jak hodnotit film, který nedostál snad žádnému z očekávání, obsahuje spoustu chyb a přesto si ho pustím znovu raději než Matrix Revolutions? Zůstávám u trochu alibistických tří hvězd, protože první polovina je bez nadsázky skvělá. Spousta paralel, na hlavu postavených klišé, (zahořklých) komentářů na adresu popkultury i samotné továrny na sny - a mezi vším se proplétající Keanu Reeves s ještě zlomenějším pohledem než obvykle. Je to něco jiného, než kdokoli čekal a téměř ve všech ohledech to funguje. Bohužel s akčnější stránkou věci přichází rozpaky a s překvapivým a za mě i nechtěným cameem Merovingiana pak i čirá trapnost. Celá scéna na schodech je špatně a jediný způsob, jak ji překonat je Jonathan Groff, který z nějakého důvodu v tomhle filmu je a s každým narcistickým výstupem ho činí o třídu lepším. Respekt si Lana Wachowski zaslouží za onu prvotní vizi, za jasně čitelnou touhu po návratu něčeho/někoho, kdo se vrátit nemůže a za to, že se poctivě navrací k postavám i linkám všech filmů a nezůstává prvoplánově u toho prvního. Leckoho tím tak naštve, ale i když se jedná o charaktery, které jsem vidět nepotřeboval, uzavírá se tím něco, co v sobě očividně dodnes měla a má otevřené. Nostalgie je mnohem silnější než opravdové pocity, vzpomínka přehluší skutečnou tvář filmu. To všechno mám na Resurrections už teď hrozně rád, bohužel ruku v ruce jde i problematická vizuální stránka, sypký Morpheus s jednou podivnou scénou za druhou a podivně useknutý konec, který po dvou a půl hodinách najednou potřebuje spěchat.

plagát

The Batman (2022) 

Nemá cenu měřit, jak si Vengeance stojí proti Burtonovu nebo Nolanovu pojetí, šlo v první řadě o to, aby si Reevesův pohled na Netopejra obhájil vlastní existenci. A i když mi spousta věcí nejde pod nos, živoucí Gotham stejně okamžitě zaleze pod kůži a hlavní postava s ním. Pattinson neselhává snad ani na vteřinu, i když se mu takhle křehce psychologické pojetí mohlo rozsypat pod rukama. Bruce Wayne totiž chodí v dešti s pramenem vlasů spadlým do obličeje a jako Batman si do deníčku píše zdrcující zvolání typu "Já jsem přítmí". Ani tak ale nikdy nepřepne do směšnosti, nikdy onu emo hranici nepřekročí tak, abych nedokázal jeho palčivě osobní pátrání brát hned v následující scéně vážně. Což je zásadní, protože pátrá doslova celý film. Krimi stránka je dokonce ve filmu natolik prvořadá, až mě napadalo, jestli není komiksová stylizace tvůrcům na obtíž a nezdržuje je od očividného přání natočit vlastní Fincherovku. Bohužel citací Se7en je tak moc, že mě ruší a výsledek s nimi ztrácí vlastní výjimečnost. Druhou nepochopitelnou stránkou je délka, která je přitom neopodstatněná a při krácení by ubylo scén, kdy sledujeme špinavé a nekalými živly prolezlé město na pozadí monologů či dialogů o špinavém městě prolezlém nekalými živly. Na druhou stranu se díky tomu nikdy nezmenší měřítko vyprávění, které si tak důkladně tvoří podklad pro gradaci klíčových scén (pohřeb). Na konci se tak ve mně mísí nálady stejně tak jako ve filmu, ale protože všechny fungují, fandím tomu, aby takhle sebevědomý přístup vydržel a nebál se rozkračovat v oblasti Batmanových nepřátel a směrů. Úplná absence mystiky či alespoň opatrného nadpřirozena a vědy by u pokračování mohla zavinit brzkou okoukanost.

plagát

Ulička nočných môr (2021) 

Pokračování cyklu povídek, které se stejně jako Purpurový vrch a Tvář vody válelo zaprášené na půdě, až přišel Guillermo del Toro a s pomocí hvězdného obsazení z něj udělal obrazovou nádheru, na kterou kritici slyší a diváci ne. Od výše zmíněných počinů je ale Ulička o třídu vyzrálejší, přemýšlivější, sebevědomější a výpravou i tématy rozmáchlejší. Hraje si s psychologií, noirem, detektivkou nebo téměř sto let starými horory a i přes příliš brzy viditelnou pointu opisuje vypravěčský kruh téměř dokonale. Snad jen scenáristický zvyk nechávat hlavní postavu dělat přesně ty chyby, před kterými ji vedlejší charaktery (často opakovaně) varují, mi přijde zbytečný už od Faunova labyrintu. Pro milovníky mrazení v zádech a propadání se do obrazů, které vypadají jako by stárly desítky let je ale manipulativní výlet sázka na jistotu a pro mě i nejlepší del Torův film od druhého Hellboye.

Ovládací panel
56. naj užívateľ Česko
436 bodov

Reklama

Reklama