novoten

Nebýt toho, že spousta diváků očekávala dějovou kopii filmu ve dvakrát delší verzi, do které se vejde každá maličkost z předlohy, svítilo by zde hodnocení ještě o pěkných pár procent vyšší. Seriálový Pilgrim je totiž úplně jiný, než jakého jsem čekal já, jeho fanoušci nebo i zavilí odpůrci. Je jiný snad ve všem a díky tomu jsem se k tomuhle fandomu konečně pořádně přiblížil. Nechci prozrazovat jakoukoli pointu, ale od konce první epizody sledujeme úplně jiné vyprávění, které si dělá, co chce. Baví, dojímá a občas až téměř odpočívá. Vážně, jak jinak totiž nazvat chvíle, kdy se dvě postavy jen tak procházejí po hollywoodské továrně na sny nebo si spolu zahrají písničku a scénář na ně počká, neutíká a jen baví a prohlubuje charaktery, které jsem vždycky znal jen jako (jakkoli zábavné) figurky. Dospění všech zúčastněných je navíc hrozně znát, protože i když se vypráví v podobných kulisách a o zcela stejných tématech, konečně to nejsou pózy nebo zkratky, konečně je o charakterech a jejich vztazích co říct a s nadhledem komentovat život a všechny jeho příjemně i nepříjemně nostalgické zákruty. K vlastnímu šoku bych zvažoval i nejvyšší hodnocení, vždyť meta rovina, se kterou se postupně dělají čím dál větší prostocviky, se veze na vlně Futuramy nebo Ricka a Mortyho, a přitom zůstává civilní. Jen ten Scott je pořád oním nesympatickým Michaelem Cerou a nemůžu mu přijít na chuť. Chci seriál, kde si jen Ramona bude povídat s Kim, Julie nebo Envy a konečně začnu psát Bryanu Lee O'Malleymu psát sáhodlouhé fanouškovské dopisy i já.

Jsou snímky, na které názor dozraje a jsou takové, které se ani po čase nehnou. V době vzniku jsem se filmu, ve kterém bude hrát punk, rock, parta sympaťáků a na motivy komiksu se ve videoherním hávu budou vyřizovat účty s expartnery, nemohl dočkat. Přemluvil jsem k návštěvě kina kamarády a došlo k noční můře každého zdejšího diváka. Zatímco trailery takřka nepolíbení přátelé se slušně bavili a děkovali za tip, já si mohl hlavu ukroutit a k průměrnému hodnocení jsem se došplhal jen horko těžko s přihlédnutím k neodolatelnému Culkinovi a obrovskému množství vizuálních nápadů. Nechápal jsem, co taková sebranka krásných holek v čele s Envy a s Ramonou mohla nebo může vidět na motajícím se cucákovi bez charizmatu, kterého ještě navíc hraje Michael Cera. Do toho mě rozčarovaly repetitivní souboje, eticky problematický konec, zkrátka jsem nemohl přestat remcat. Pokaždé, když v následujících letech Scotta někdo zmínil, často v nadšeném vzpomínání na bezuzdnou podívanou plnou legrace, vrtalo mi hlavou, proč právě mně není souzené si s panem Pilgrimem potykat. Proto jsem se s ním po třinácti letech setkal znovu - a dopadlo to naprosto stejně. Nemůžu vystát hlavního hrdinu, nerozumím dějové úloze Knives, snad jen těch začínajících, v budoucnu o poznání slavnějších hvězd, tu vnímám ještě víc. Beru reprízu jako nečekaně nutnou přípravu na animovaný seriál, který vypráví stejný příběh, ale jde na to naštěstí úplně jinak, ale s tímhle jménem se v hrané podobě už naštěstí kamarádit nebudu.

Tak trochu jiné krimi drama, než jaké nás distribuce naučila znát. Neposouvá se pomocí dějových šoků nebo emocionálních veletočů. Vždy k divákovi mluví potichu, odosobněně, ale nikdy ne necitlivě. Strojově přesně sleduje linky vyšetřovací i soudní a faktickou cestou zpochybňuje, co si myslíme, že víme - aniž by kdy naplno odpovědělo na to, co si myslíme, že potřebujeme znát. Takový způsob může vypadat nedivácky a svérázně, ale mně byl i přes neopodstatněnou délku čím dál sympatičtější.

V době, kdy ve většině tuzemských hitů není rozumět polovině postav a jednotlivé náměty se dají rozdělit do pár nekonečně kopírovaných škatulek, přijde zjevení. Pavel Soukup už u Martyho uměl napnout, ale u Anny přímo děsí a technicky přesahuje všechno, co se dá od českého thrilleru očekávat. Scénář záměrně okatě věší nejočividnější slepé uličky tak, aby nebylo jasné, jestli na nich náhodou něco není, a žánrově se směle rozkračuje v mantinelech severských detektivek. Triumfální výsledek, kterému je naše kotlina zákonitě malá.

Symbolika lidských hříchů je tou nejsilnější i nejslabší stránkou balady o oslovi. Nepředvídatelně utahuje smyčku kolem titulního zvířecího hrdiny i jeho teskně smutné majitelky a kamarádky, zároveň se ale chtěným obrazům podřizuje tak bezvýhradně, že motivaci charakterů staví jen do hrubé osnovy a často i za hranu uvěřitelnosti. Navíc to není poprvé, kdy hlavní postava Bressonova příběhu většinu scén buď smutní nebo trpí a jakkoli jsem zastáncem toho, že se stejné téma dá zpracovat mnohokrát a přesto pokaždé jinak, v případě tohoto trýznivého námětu to vidím přesně opačně. Nejsilnější dojmy tak paradoxně zanechává záludný Gérard. Jeho představitel François Lafarge je bez přehánění hypnotický a je škoda, že se své první roli už v kariéře nepřiblížil.

Uchopit příběh nejslavnější mučednice stroze, přísně asketicky a bez sebemenšího úhybu k patosu byl úkol přesně pro Bressona. Bohužel o více než třicet let dříve už něco podobného udělal Carl Theodor Dreyer v Utrpení Panny orleánské a výsledek byl napínavější, estetičtější, lépe zahraný a vůbec o třídu lepší. Velká škoda, Proces je naplněnou hodinovou škatulkou, kterou její dokumentární vodítko jen svazuje.

Jsou klasiky, které nezestárly dobře a Jezábel k nim patří. Má sice na režijní stoličce Williama Wylera, který z ní chvílemi dělá až nezměřitelný velkofilm, má Bette Davis, která potvrzuje status legendy, když jen pozvednutým obočím přehrává i takového velikána, jakým byl Henry Fonda. Jenže má také nepříjemně povrchní pozlátko, zvrat založený na barvě šatů, který nejen vzhledem k černobílé paletě materiálu, ale i kvůli archaičnosti nezafunguje - a v první řadě má hlavní hrdinku, která se má kát ve chvílích, kdy se sošní muži okolo ní chovají daleko hůř než ona. Tenhle aspekt působí při sledování až fyzicky nepříjemně a protože paralely devatenáctého a dvacátého století už dnes nevyzní požadovaným způsobem, zůstávám u střídmějšího hodnocení.

Životopis ne naruby, ale na kusy. Nespočet mikrozápletek a zdánlivě pomíjivých vztahů zaobalených výstavbou jednoho města, jedním pokusem a dvěma prověrkami. To vše v lavině fenomenálních hereckých výkonů v čele s Downeym, Florence Pugh a samozřejmě titulním strhaným stínovým antihrdinou. A v srdci všeho tikající a čekající emocionální nálož, která ví, že sobečtí lidé o sobě málokdy ví, že jsou sobečtí. V postupném závěru jsem na sobě i přes klimatizované kino cítil tíhou okamžiku krůpěje potu, čistě z nervozity a z naprostého ponoru do klíčových výjevů.

Vizitka fotbalového přelomu století, který pro moji generaci zůstane tou nejatraktivnější dobou, jakou kulatý nesmysl zažil. Člověk, který z ní vyčníval po marketingové, stylové a fanoušky posedlé stránce nejvíce, má svoje jméno v názvu. Většinu času hrál za týmy, kterým jsem nepřál, ale navzdory tomu jsem plně obdivoval a obdivuji jeho třídu. Jenže série je zároveň vizitkou i stinné stránky slávy, neúnavných novinářů, drtivého tlaku hladové veřejnosti nebo faktu, že angličtí fanatici jsou občas nechutní a téměř šílení směrem, který se sportem nebo nadšením nemá společného vůbec nic. Nedivím se tomu Davidovu (zhoršujícímu se?) OCD, kdy na stárnoucí kolena konečně může mít něco zcela ve svých rukách, dokonale si to užívá a nemíní se toho vzdát - a je jedno, že jde o vlastní věšák, gril, pozemek nebo Inter Miami. Uvítal bych klidně dvojnásobný počet epizod, těch výstavních gólů, výsledků, tabulkových dramat nebo nedopovězených myšlenkových rébusů by se určitě našlo mnoho. Pátá hvězda usazena až překvapivě pevně za (na sportovní dokument) nebývalé množství paralel, ať už s Charltonem, Maradonou, Messim nebo Beckhamovými potomky.

Návrat k pojetí prvních dvou filmů samotného Johna Wicka, které upřímně nemám rád. Celá sága mě začala bavit až se třetím dílem, který se definitivně přiklonil k akčnímu velkofilmu, kde posloupnost přestřelek nebo rvaček dávala větší smysl a kde nechyběl nadhled. A právě ten dodávala nejčastěji postava Winstona, jehož mládí onen nadhled zoufale postrádá. Nepotřebuji pokusy o hlášky falešných tvrďáků, třikrát přerušený dobový hit, který za chvíli opět začne refrénem a už vůbec nepotřebuji laciné koketování s blaxploitation, které se míjí účinkem. Výsledkem je anonymní střílečka s přeostřenými nepřáteli, kupou stokrát viděných žánrových klišé a v samém závěru i několikanásobné popření vší logiky nebo dosavadních vnitřních pravidel.