novoten

That '70s Show mám rád, protože byly seriálem bezelstným, dlouho držícím stabilní kvalitu a odehrávajícím se v jiné době, než ve které se natáčel. Nostalgii po starých časech prodával dobře a nápad na pokračování s novou generací mi přišel s adekvátním časovým odstupem až překvapivě dobrý. Jenže zdání klame, protože devadesátky ve výsledku se svým předobrazem prohrávají ve všech směrech. Chtějí být totiž úplně stejné. Nebo ještě lépe - vykrádají původní seriál úplně ve všem. Odehrávají se ve stejných lokacích, citují nebo variují pozapomenuté dějové linky, Nate a Nikki jsou slabým odvarem Kelsa a Jackie. Co není stejné a má to za následek karambol v hodnocení, je chemie mezi herci. Víc než kdy předtím mi dochází, jak dokonale se povedlo najít představitele Erica nebo Michaela, protože nikdo takový tentokrát na skladě není. Respektive je, ve dvojím podání. Kurtwood Smith a Debra Jo Rupp fungují jako dva milující se protiklady i tentokrát, ale scénář jim dává až příliš prostoru a vzhledem k věku Reda a Kitty se podobné starosti nepěkně střetávají s pubertální sérií trablů mladé Leiy. Víc pozitiv v seriálu po jeho první sérii nevidím. A ne, nepomáhá ani epizodická účast starých známých. Ve většině případů totiž dělá oblíbeným charakterům medvědí službu a dělá z nich až karikaturu sebe sama (Fez) nebo jejich představitelé (zejména Laura Prepon) působí unaveně, jako kdyby za sebou tenhle fandom už chtěli nadobro nechat.

Pozor na svá přání. Měl jsem rád ročníky, kdy jeden film vyhrál nejen hlavní kategorii, ale napříč celý večerem sbíral skoro všechno, co mu přišlo pod ruku. Zvládli to moji milovaní velikáni Titanic nebo Návrat krále, posledním takhle úspěšným kouskem byl Milionář z chatrče s osmi soškami, což se zdá relativně nedávno, ale už je tomu dlouhých čtrnáct let. Od té doby se téměř každý rok objevuje více středně úspěšných snímků a až letos se povedlo najít krále večera. Co čert nechtěl, jedná se zároveň o vítěze, který mi je víceméně cizí, jeho projekci jsem prozíval a z desítky nominovaných ke mně mluvil zdaleka nejméně (srozumitelně). Tváří v tvář všem vítězům s ním spjatým a jejich upřímné bezbřehé radosti jsem ale s výsledky smířený téměř hned a bez problémů akceptuji, že se nejedná o vítěze nespravedlivého nebo vychtěného, ale jen o takového, který mě minul o několik mývalích délek. Večer jako takový potěšil moderátorským návratem Jimmyho Kimmela a s tím související snahou o návrat k optimismu a pobavení se namísto přepálených výchovných monologů a inspirativních k nerozeznání podobných projevů. Je pořád na čem pracovat, hlavně na nešikovných střizích téměř uprostřed věty, ale za poslední pětiletku se poprvé jedná o příjemný večer a ne v prvním plánu o splněnou soukromou povinnost.

Baví mě, že i v devátém filmu z jednoho vesmíru je kde brát nová témata, kombinovat motivy z pozapomenutých dílů (Rocky III, Rocky V) a zároveň je nabalovat na vedlejší linky ze samostatných Donnieho příběhů. Jen bych si přál, aby se do sociálního dramatu, v první polovině tak uvěřitelně budovaného, zatnulo ještě usilovněji a rouhačsky jsem doufal v odklonění se od nevyhnutelného zabočení směrem k ringu. Naštěstí i tam si je Jordan na režisérské pozici neuvěřitelně jistý a i přes vytření všech očekávaných žánrových klišé dává Adonisově charakteru punc dospělosti. Velké díky za komornost, kdy se mezi rytmickými beaty nebojí úplně zpomalit a ztichnout a jen nechat působit Majorsovo i vlastní charisma.