novoten

Nenapravitelný snílek na konci své filmové cesty. Truffautovi zbývalo už jen pár snímků a let, ale další kapitola už by nepřišla, protože nebyla potřeba. Láska na útěku se vrací do všech dílů předchozích, dává překvapivě rovnoměrnou pozornost Christine i Colette a všem zúčastněným poskytuje vytoužené rozhřešení. Činí tak sice pomocí nadužívaných vzpomínkových záběrů, ale dává tak do spojitosti i situace téměř neslučitelné a pocit katarze hlavního neposedy je absolutní. Jakkoli Antoine Doinel, ústřední romantický antihrdina, opakuje stále ty samé chyby, věří, že s tou příští / minulou  to bude či mohlo by být konečně to pravé, v posledních minutách mu nelze přát nic jiného, než aby to vyšlo. Aby štěstí tentokrát trvalo ne pár minut, ale klidně celý život. Ten pocit, který vás přirazí ke zdi, je totiž stejně opojný ve třinácti i ve třiceti, ale když má člověk kliku, je jeho příčinou pokaždé něco jiného.

Antoine a jeho trable počtvrté a ve variantě, která mohla být tou nejlepší. První hodinu totiž pečlivě pracuje na rozkreslení rodinné situace skrz věrohodné každodenní epizody, hlavní postavy rozhodí doprostřed milionkrát viděného rozestavení a pak, ve chvíli, kdy má tohle úsilí zúročit, udělá pravý opak. Nevyhnutelný rozkol banalizuje, reakce jednotlivých aktérů až karikuje a Rodinný krb tak zbytečně shodí. A já to nechápu, protože nadhled Truffautovi nikdy nechyběl, ten na něm mám rád, ale ještě raději mám cit pro vážnost situace. Ten tu ale ztratil a adekvátně seriózní zůstává v Doinelově sérii jen díly první a poslední. Tři prostřední vždy doplatí na tom, že jsou vyprávěny ve struktuře žánrové hříčky, kdy forma i přes sílu materiálu převýší obsah.

1. série - 60% - Kdo říká, že Akolytka nepřináší nic nového či dobrého, ten si nevidí na špičku nosu. Souboje se světelnými meči dosahují obrátek, o jakých bych se ani neodvažoval snít a v kombinaci s mnohoznačnými postavami Sola, Qimira nebo Jecki představuje esenci Hvězdných válek, kterou jsem přišel do tohoto časového období hledat. Jenže zároveň chce přinést osudovou mystickou cestu dvou trestuhodně nezajímavých charakterů, která zabírá zbytečně velké množství času místo toho, abych viděl například více zákonitostí oné slavné doby. Přitom občas naráží na logiku, kdy mnohé zvraty vyznívají zmateně nebo naprázdno, plýtvá časem v nekonečných vzpomínkových událostech a opakovaně tak ztrácí tempo před jinak prvotřídně emocionálně hnanými epizodami Noc a Akolytka. Zůstávám na vážkách, ale nejdůležitější je, že chci vidět víc. Plánů je očividně hromada, ale nebál bych se zůstat při zemi místo slibů velkých (až neproveditelných) věcí budoucích.