Antoine et Colette
Antoine and Colette
Réžia:
François TruffautScenár:
François TruffautVOD (1)
Obsahy(2)
Krátký film Antoine a Colette je druhým pokračováním příbehu o Antoinu Doinelovi v režii Francoise Truffauta. Film byl natočen v roce 1962 jako jeden z pětice krátkých filmů z cyklu "Láska ve dvaceti", jež byly natočeny pěti významnými režiséry z různých zemí. Film zachycuje hlavního hrdinu Antoina Doniela jako sedmnáctilého mladíka pracujícího pro Phillips, firmu která vyrábí dlouhohrající desky. Antoine žije sám v zařízeném pokoji v Place Clichy a většinu času tráví poslechem opery nebo s kamarádem ze školy Reném. Během návštevy akce Berlioz Music Programme potká gymnazistku Colette, do které se poprvé zamiluje. Colette je sice stejně stará jako on, ale narozdíl od Antoina má milující rodiče, se kterými stále ještě žije ve společné domácnosti. Antoine se s Colette opravdu spřátelí a i její rodiče se k němu začnou chovat, jakoby byl jejich vlastní syn. Jen Colette ho stále bere pouze jako kamaráda. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (22)
Nejdřív jsme zjistili, že Truffaut má rád filmy, nevychází s rodiči a chce si žít podle sebe. Nyní pokračujeme v jeho životě a v opět krásně poutavém vyprávění, které trochu připomíná starýho Formana a hodně připomíná mládí dosti z nás, tentokrát jde o dívku a vztah k hudbě. Antoine se postavil na vlastní nohy, má práci a Truffaut nám skrze něj ukazuje to, co nelze popřít. Že jediná láska je ta tragická. I proto tento díl autobiografie nevnímám nikterak pesimisticky. ()
Popravdě to dost zachraňuje ten závěr, který ten nijak zvlášť nevybočující romantický příběh posune o něco výš, ale i tak to celou dobu má skvělou kameru a herecké výkony, dobře se na to dívá, je to chytře napsané a vedené a celkově se tomu moc co vyčítat nedá. Při druhém zhlédnutí to možná docením víc, když už to pro mě nebude jen čekání na pointu, ale zatím zůstanu u čtyř hvězd. Stejně jsem ale docela zvědavý, kam se osud hlavního hrdiny posune v dalším filmu dál... 4* ()
Jak mladiství delikventi přicházejí o iluze. Antoine Doinel, 20 let, diagnóza: ucho. Že by ho někdo mohl začít mít rád? Odkud to přijde? Truffaut servíruje druhý díl doinelovské série. Stejně jako poprvé, když rezervovaně a zároveň citlivě sledoval emocionální masomlýnek dospívání, servíruje tentokrát čistou idiocii první lásky. Škoda, že je to jen kraťas. První lásky ale delší nebývají. ()
Pro toho, kdo měl možnost vidět malého Antoina o 3 roky dříve ve snímku Nikdo mne nemá rád - a je tedy obeznámený s jeho krušným dětstvím - a kdo si k němu už tím pádem i vytvořil sympatie - je Antoine a Colette zážitkem nikoli nepodobným tomu, jaký jsem zažíval u linklaterovské filmové trilogie spojené dvojicí postav Jesseho a Céline - je zkrátka velmi zvláštní - a velmi působivé - vidět stejného herce ve stejné roli o několik let později (aniž by takový sequel vznikl z komerčních pohnutek, jak je dnes obvyklé). Antoine se zde už vymanil ze zdí ústavů a postavil se na vlastní nohy, život si ale pro něj připravil další ťafku v podobě prvního milostného zklamání (po této stránce mi je trochu líto, že roli jeho vyhlédnuté krasotinky ztvárnila herečka, která mě příliš neoslovila - Marie-France Pisier - a osobně mě mnohem více zaujala Rosy Varte v roli Colettiny matky). Antoine a Colette je po mém soudu absolutně bezchybný film, který je o to lepší, viděl-li člověk Truffautův zmíněný předchozí snímek, a snad ještě více, může-li se člověk v Antoinovi také trochu poznat. Za zmínku stojí, že celý film je bytostně francouzský, všichni tam neustále kouří, jsou mimořádně zdvořilí a kulturní, poslouchají vážnou hudbu a čtou mraky knih, po ulicích jezdí samé citroëny 2CV a DS, a Antoine se živí ruční výrobou gramofonových desek (!) - film tak je mimo jiné příjemným závanem starých dobrých šedesátých let a do dnešních dní vyloženě zraje jako víno - a nic neztratil na své srozumitelnosti a nestárnoucí filmové čistotě. ()
Musím přiznat, že mne na této Truffautově zdánlivě odosobněné etudě, která je vlastně současně epilogem prvního "doinelovského" filmu a prologem následující, sevřenější trojice, nejvíce nadchlo, jak je Doinelův život spoluutvářen hudbou. Řekl bych, že tato miniatura necílí ani tak na vztah titulních postav - vždyť příběh sám se zdá být spíše improvizovaně zkolážován než precizně vystaven - ale právě na bytostnou účast hudby na lidském životě. Pocta hudbě, tomu světlu temných dnů. - Ostatně, jak si poznamenal Bohuslav Martinů do sešitu z Darien: "Hudba pro mne je představa světla, stíny se tvoří přirozeně podle úhlů světla; ale nedělám tmu proto, aby vzniklo světlo. Světlo = radost a život." ()
Reklama