Antoine et Colette
Antoine and Colette
Réžia:
François TruffautScenár:
François TruffautVOD (1)
Obsahy(2)
Krátký film Antoine a Colette je druhým pokračováním příbehu o Antoinu Doinelovi v režii Francoise Truffauta. Film byl natočen v roce 1962 jako jeden z pětice krátkých filmů z cyklu "Láska ve dvaceti", jež byly natočeny pěti významnými režiséry z různých zemí. Film zachycuje hlavního hrdinu Antoina Doniela jako sedmnáctilého mladíka pracujícího pro Phillips, firmu která vyrábí dlouhohrající desky. Antoine žije sám v zařízeném pokoji v Place Clichy a většinu času tráví poslechem opery nebo s kamarádem ze školy Reném. Během návštevy akce Berlioz Music Programme potká gymnazistku Colette, do které se poprvé zamiluje. Colette je sice stejně stará jako on, ale narozdíl od Antoina má milující rodiče, se kterými stále ještě žije ve společné domácnosti. Antoine se s Colette opravdu spřátelí a i její rodiče se k němu začnou chovat, jakoby byl jejich vlastní syn. Jen Colette ho stále bere pouze jako kamaráda. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (22)
Truffautovo inspirativní uchopení Antoina Doinela zde dostalo svůj směr. Předcházející film Nikdo mne nemá rád lze ověnčit přívlastkem smrt nevinné bezstarostnosti. Antoine a Colette si zaslouží anotaci smrt chlapecké romantické duše. V provokující jízlivosti lze nadhodit polemiku romantického rozporu. Na jedné straně je ženami romantické vyznání vyžadováno, na straně druhé je jimi samotnými chladnokrevně vražděno a odmítáno. Velkolepá gesta v představách rozechvívají libido, v realitě dochází k znechucení, strachu a útěku. Hlavní postavou krátkometrážní hříčky je Antoine Doinel (velmi zajímavý Jean-Pierre Léaud), mladík na prahu dospělosti. A představy idealistického snílka se dostávají do přímého rozporu se skutečností. První lásky dodávají energii, ale i bolestivé procitnutí. Hlavní ženskou postavou je Colette (zajímavá Marie-France Pisier), atraktivní studentka s lehkomyslně bezstarostným přijímáním života a všech jeho krás. Z dalších rolí: Antoinův nejlepší kamarád z dětství René Bigey (Patrick Auffay), Colettina laskavá matka (Rosy Varte), či Colettin přátelsky vstřícný nevlastní otec (François Darbon). Antoine a Colette je především estetickou hříčkou v odlehčenější formě podání. Já jsem s hudebním nokturnem spokojen. ()
Musím přiznat, že mne na této Truffautově zdánlivě odosobněné etudě, která je vlastně současně epilogem prvního "doinelovského" filmu a prologem následující, sevřenější trojice, nejvíce nadchlo, jak je Doinelův život spoluutvářen hudbou. Řekl bych, že tato miniatura necílí ani tak na vztah titulních postav - vždyť příběh sám se zdá být spíše improvizovaně zkolážován než precizně vystaven - ale právě na bytostnou účast hudby na lidském životě. Pocta hudbě, tomu světlu temných dnů. - Ostatně, jak si poznamenal Bohuslav Martinů do sešitu z Darien: "Hudba pro mne je představa světla, stíny se tvoří přirozeně podle úhlů světla; ale nedělám tmu proto, aby vzniklo světlo. Světlo = radost a život." ()
Pro toho, kdo měl možnost vidět malého Antoina o 3 roky dříve ve snímku Nikdo mne nemá rád - a je tedy obeznámený s jeho krušným dětstvím - a kdo si k němu už tím pádem i vytvořil sympatie - je Antoine a Colette zážitkem nikoli nepodobným tomu, jaký jsem zažíval u linklaterovské filmové trilogie spojené dvojicí postav Jesseho a Céline - je zkrátka velmi zvláštní - a velmi působivé - vidět stejného herce ve stejné roli o několik let později (aniž by takový sequel vznikl z komerčních pohnutek, jak je dnes obvyklé). Antoine se zde už vymanil ze zdí ústavů a postavil se na vlastní nohy, život si ale pro něj připravil další ťafku v podobě prvního milostného zklamání (po této stránce mi je trochu líto, že roli jeho vyhlédnuté krasotinky ztvárnila herečka, která mě příliš neoslovila - Marie-France Pisier - a osobně mě mnohem více zaujala Rosy Varte v roli Colettiny matky). Antoine a Colette je po mém soudu absolutně bezchybný film, který je o to lepší, viděl-li člověk Truffautův zmíněný předchozí snímek, a snad ještě více, může-li se člověk v Antoinovi také trochu poznat. Za zmínku stojí, že celý film je bytostně francouzský, všichni tam neustále kouří, jsou mimořádně zdvořilí a kulturní, poslouchají vážnou hudbu a čtou mraky knih, po ulicích jezdí samé citroëny 2CV a DS, a Antoine se živí ruční výrobou gramofonových desek (!) - film tak je mimo jiné příjemným závanem starých dobrých šedesátých let a do dnešních dní vyloženě zraje jako víno - a nic neztratil na své srozumitelnosti a nestárnoucí filmové čistotě. ()
Colette je presne ten typ dievčaťa: jemne vyzývavá, étericky nedostupná, neodhaľujúca o svojich pocitoch veľa. Zato rada chodí na koncerty vážnej hudby, do kina. Namotá si okolo seba jedného, prípadne viacerých mládencov, ktorí takýmto Colletkám urobia všetko, čo im na očiach vidia, vytiahnu ich kade-tade, zabávajú ich rečami. Ale z jej strany je to len kamarátstvo. Skrátka - dievčina nemá ani zďaleka potrebu vážnejšieho vzťahu. Svojím spôsobom je zase na druhej strane rada za spoločníka a ochrancu. A tak s tajomným neznámym prísľubom dá tu jednu pusu, tu pohladká rúčku, podvolí sa objatiu. Kamarát je zamilovaný ako blázon, neuvedomujúc si svoju rolu užitočného idiota. No akonáhle sa zjaví perspektívny nápadník, slečna odrazu všetko vrhne do tohto vzťahu a doterajší nápadníci ostávajú vyjavení: "Veď už sme skoro spolu chodili!". A tak aj chudák hlavný hrdina. Aspoňže je táto láska - neláska s trampotami preložená skvelou hudbou a scénou, ukazujúcou výrobu jedného výlisku LP platne. Civilné poňatie je fajn, no celok sa na Čierneho Petra od Formana nechytá. ()
Že jde o krátký film jse zjistil až na konci (jinak bych se pravděpodobně nedíval). Ale nakonec musím uznat, že přesto bylo řečeno vše. Tak to bývá a je třeba se s tím vyrovnat. Když jsem si ve věku Antoina stěžoval matce (loni zemřela), že mě holky nechtějí, řekla jen: "Počkej rok." A tím se to vyrovnalo. A na víc bych přišel o Jean-Pierre Léauda v roli samostatného, nikoli však soběstačného mládence. ()
Reklama