Rodinný krb

Od Ukradených polibků sice Truffautův hrdina o několik let zestárl, oženil se a zplodil dítě, ale nedospěl a jeho citová nezralost, která V Ukradených polibcích působila sympaticky, v Rodinném krbu už vypadá směšně. Jeho klukovský romantismus a zapálenost pro nové věci ho diskvalifikují v situaci, kdy by měl projevit odpovědnost a praktičnost při péči o svou rodinu. Komediálně laděný příběh o krizi jednoho manželství je zajímavá i vylíčením života v předměstském činžáku se spoustou zajímavých figurek - okno Doinelova bytu vede do dvora, takže kamera má kdykoliv možnost zachytit mikropříběhy nájemníků a jejich malá dramata. Celkový dojem 75 %. (09.08.2008)

Truffaut rozverně ve snaze koketně diváka oslovit, pobavit a zároveň jakoukoliv jeho ideální pohodu rozmělnit. Rodinný krb v sobě totiž nese jisté známky pochybností, které zažívá snad každý z nás u svých vztahů (zde jde především o ten "domácký"), ale zároveň komediální, chvílemi až zbytečně fraškovitý duch dodává všemu stále rozjařených barev. Bilancování mezi žánry mi přišlo zčásti kontraproduktivní (navrch vztah s údajnou femme fatale Kyoto zcela neopodstatněný), tradiční Truffautova nevyhraněnost, tentokráte však se zvláštním, ne úplně příjemným odérem. Říkají tomu někteří nuda... │50% (27.05.2008)

Čtvrtá epizoda volné pentalogie. Do života Antoina Doinela se vracíme o dva roky později od událostí zobrazených v Ukradených polibcích. Nyní je již ženatý s Christine a jejich manželství prochází prvními problémy a zkouškami. Žijí v činžovním domě a jsou obklopeni velmi netradičními sousedy. Setkáme se mimojiné se starými známými a v popředí toho všeho se špičkuje naše novomanželská dvojice. Výsledek je typicky "truffautovský" se vším co k tomu patří. Uvolněná atmosféra ze začátku je skvělá, ale od narození Alfonse to chtělo přejít na poněkud vážnější notu vyprávění, jelikož takto ne zcela vyniká ona krize co následuje. Na Truffanta je zde až příliš slabých míst, ale i tak to zvedne náladu a navíc potěší tradičně milá Claude Jade. Ovšem výsledek je skvělý, tak jako tak, byť tentokrát s několika výhradami. (26.01.2007)

Melancholický příběh o obvyklých trampotách a strastech manželství, které se musí vypořádat s „hlubokou“ krizí, tentokráte v poněkud odlehčenějším hávu. Přehršel figurek ze sousedství a epizodní sled scén úspěšně rozbíjí představu o klasicky vygradovaném komorním vztahovém dramatu plného různých neuróz, výčitek a slz. Nejasné dramaticko/komediální kontury jdou v tomto případě však poněkud proti sobě a i oné magické a těžko zachytitelné hořkosladké atmosféry je do některých pasáží vtěsnáno více, než by bylo záhodno. Výsledkem je tak slušný, na génia francouzského filmu však poněkud jednodušší snímek, jež si dokáže získat svou jemnou nostalgickou tóninou a několika gagy, nikoliv však celkovou pospolitostí a jednolitostí. (12.11.2005)

Manželské drama s komediálními prvky, vlastně běžný život u "rodinného krbu". Z francouzštiny se pojem "follie a deux" (bláznovství ve dvou) ujal pro tzv. indukovanou duševní poruchu, při níž si blízcí lidé (zde manželé) předávají své bludy, přičemž jeden blud budí další, ještě pomatenější. Může to začít Rudolfem Nurejevem, pokračovat Japonkou Kyoto a končit návyky, které nepostrádají formy závislosti. Rozchodem se může leccos zlepšit, ale může to také způsobit katastrofu. Komedie však často zvítězí nad dramatem. Follie a deux přestane manžele zužovat, hra se fixuje a trvá až do smrti jednoho z manželů, kterou druhý dlouho nepřežije. Truffautův režijní styl je stále svěží a jeho dvorní herec Jean-Pierre Léaud úchvartný jako vždy. (14.07.2021)