Rodinný krb

Čtvrtá epizoda volné pentalogie. Do života Antoina Doinela se vracíme o dva roky později od událostí zobrazených v Ukradených polibcích. Nyní je již ženatý s Christine a jejich manželství prochází prvními problémy a zkouškami. Žijí v činžovním domě a jsou obklopeni velmi netradičními sousedy. Setkáme se mimojiné se starými známými a v popředí toho všeho se špičkuje naše novomanželská dvojice. Výsledek je typicky "truffautovský" se vším co k tomu patří. Uvolněná atmosféra ze začátku je skvělá, ale od narození Alfonse to chtělo přejít na poněkud vážnější notu vyprávění, jelikož takto ne zcela vyniká ona krize co následuje. Na Truffanta je zde až příliš slabých míst, ale i tak to zvedne náladu a navíc potěší tradičně milá Claude Jade. Ovšem výsledek je skvělý, tak jako tak, byť tentokrát s několika výhradami. (26.01.2007)

• Práve dnes je tomu už 16 rokov, čo nás navždy opustila francúzska herečka Claude Jadeová, predstaviteľka Christiny Darbonovej/Doinelovej, čím chcem v podstate priamo naznačiť, že znovu predviedla svoj nadštandardný, herecký výkon, kedy sa určite nestratila ani po boku svojho hereckého partnera Jeana-Pierreho Léauda, ktorý sa vďaka „dobrodružstvám Antoineho Doinela”, zapísal nielen do širšieho povedomia divákov, ale zároveň si tiež pripísal aj „sériu”, patriacu vôbec k tomu najlepšiemu, čo počas svojej kariéry vytvoril... Samozrejme, že reč je tentoraz o Domicile conjugal, ktorý (z)režíroval nikto iný, než zrovna ten snáď najpovolanejší odborník - François Truffaut, keď som opäť presvedčený o tom, že náramným spôsobom trafil klinček po hlavičke! • Vlastne už samotný názov tohto zručného filmu, naznačuje, že Manželský dom, bude plný najrôznejších udalostí, či už pozitívnych alebo negatívnych, tak to ponechám na predstavivosti potenciálneho publika, no predsa čosi malé napokon prezradím, že počiatočnú rodinnú idylku, pozostávajúcu z naprosto nevšedných situácií, v druhej polovici, s vysokou pravdepodobnosťou, vystrieda trochu pochmúrnejšie obdobie, ktoré i napriek tomu ponúka rovnako zaujímavé dianie, ako tomu bolo i predtým, skrátka obidve tieto roviny sú našťastie veľmi kvalitne vyvážené, a tak vskutku nejestvuje žiadna vážnejšia hrozba, spočívajúca v tom, aby som začal premýšľať nad tým, koľko času ešte ostáva do záveru. Nie, to v tomto prípade vonkoncom nehrozí, skôr práve naopak, opätovne som potešený tomu, čo mi tento šikovný režisér spolu so šikovným obsadením, naservíroval rovno na tanier, a to mi proste (zvyčajne) mimoriadne (za)chutí, až som normálne chvíľu uvažoval nad tým, či náhodou tomuto „štvrtému príbehu”,  nakoniec neudelím i plný počet hviezdičiek, k čomu naozaj príliš veľa nechýbalo. • Zase som strávil príjemných 97 minút v spoločnosti francúzskej kinematografie, v ktorej sa mimochodom, v poslednom čase, cítim akosi najuvoľnenejšie, a čo si môže následne takýto fanúšik viac želať, však? (01.12.2022)

Francois Truffaut se pomalu stává mým nejmilejším režisérem. Jeho filmy dokáží člověka potěšit, obohatit o osvěžující filmový zážitek a zanechat v něm pocit, že život vlastně není tak bezcenný. Truffaut vypráví obyčejné příběhy způsobem inteligentním, osvěžujícím a v mnoha směrech přelomovým. Velmi často a rád využívá jednoduché vizuální metonymie, hraje si s kamerou, hraje si s žánrovými pravidly, hraje si rád a s elegancí sobě vlastní. Jeho filmy není těžké si zamilovat, ale teprve při bližším prozkoumání všech souvislostí vám dojde, o jak sofistikovaná díla jde. V Rodinném krbu jistě mnozí zaznamenají pidiroličku Jacquese Tatiho jako pana Hulota, drobnou reminiscenci na Loni v Marienbadu i stylovou podobnost s díly jiných nejen francouzských režisérů (zde předně Jeana Renoira). Pokud máte strach ze symboly přesycených klubových filmů, ale zároveň díly umělecky hodnotnějšími nepohrdáte, doporučuji vám sáhnout po Truffautovi, jehož filmy jsou přístupné skutečně všem. 85% (20.10.2006)

Zpočátku jsem měl pocit, že mě poprvé nějaká část ze série filmů o Donielovi nechytne, protože mi tu chybělo to kouzlo a vtip, který mají Ukradené polibky, ale naštěstí tenhle zklamaný dojem netrval dlouho. Ono kouzlo i vtip se v pořádné míře objevil i zde a já si tak mohl užít i tenhle díl, který umí být funkčně zároveň vtipný, vážný, realistický i poetický. Vůbec celou tuhle Truffautovu sérii se skvělým Leaudem v hlavní roli začínám mít čím dál tím radši a popravdě se už teď těším na závěrečný díl, ale spěchat na něj ještě nebudu a i když má ze všech dílů nejhorší hodnocení, budu si ho ještě šetřit. Stejně jako tahle série mě totiž baví i celá Truffautova tvorba. 4* (22.10.2022)

Manželské drama s komediálními prvky, vlastně běžný život u "rodinného krbu". Z francouzštiny se pojem "follie a deux" (bláznovství ve dvou) ujal pro tzv. indukovanou duševní poruchu, při níž si blízcí lidé (zde manželé) předávají své bludy, přičemž jeden blud budí další, ještě pomatenější. Může to začít Rudolfem Nurejevem, pokračovat Japonkou Kyoto a končit návyky, které nepostrádají formy závislosti. Rozchodem se může leccos zlepšit, ale může to také způsobit katastrofu. Komedie však často zvítězí nad dramatem. Follie a deux přestane manžele zužovat, hra se fixuje a trvá až do smrti jednoho z manželů, kterou druhý dlouho nepřežije. Truffautův režijní styl je stále svěží a jeho dvorní herec Jean-Pierre Léaud úchvartný jako vždy. (14.07.2021)