ORIN

Famózní seriál o protikladech, omezenosti, malosti a také limitech sitcomového žánru kopírujících do jisté míry samotný život, kdy se člověk není schopen vymanit ze zaběhlých stereotypů a tupě sedí na jedné, stále stejné židli po celý život. Nejlepší postavy v pořadí Dwight, Michael, Creed.

Rito, melouch, kšeftík, nachcat klouzačku, pohodička, klídeček a prdeníčko. A hlavně nohy v teple. Dvě barevné televize a tři auta jsou pro Standu důležitější než vlastní rodina. Přesně tihle lidi se školou života vzpomínají na minulý režim s láskou, protože po revoluci zůstali zcela osamoceni ve svém mikrosvětě deziluze. Za socíku se přece tak špatně neměli, no ne voe? Silné 4*.

To byla teda síla. Ale, co to vlastně síla je? Je to o síle někoho přemoci fyzicky, intelektuálně, nebo vědět, kdy se do boje pustit a kdy ne a spíše držet hubu a krok, neustále nediskutovat, neobhajovat svůj pohled na věc, podívat se lidem okolo sebe a pravdě do očí a umět naslouchat? On je to vlastně celé hodně relativní pojem. Musím říct, že ve mně málokdy film vyvolal takové množství pocitů a potřebu se k dílu vyjádřit. I možná proto, že jsem jako absolvent filmové vědy v Brně stejně jako Fila obeznámen s tímto prostředím, byť jsem se touto profesí nikdy neživil, s Filou se osobně neznám, nicméně s jeho prací filmového kritika a způsobem virtuální prezentace (neúnavného diskutéra a obhajovatele vlastní pravdy) ano. Bylo by velmi jednoduché Filovy činy zobecnit na rčení/přísloví typu „káže vodu, pije víno“ nebo „pod svícnem největší tma“. Ale minimálně se to nabízí a stejně to udělám. Je fascinující, jak má hlavní protagonista myšlenky srovnané, jakmile jde o audiovizuální dílo a snaží si, jak sám na svém ČSFD profilu uvádí, vypěstovat maximální citlivost vůči jakémukoli filmu, a stejným způsobem přesně naruby bordel v osobním životě. Neustále se omlouvá, vymlouvá, o všem přemýšlí, až to přemyslí a přitom působí jako prachobyčejný, emočně nezralý chcípák-chaot, který neumí dodržet elementární domluvu či termín. Stejně tak fascinující je, že Fila nemá žádný problém s tím, co se ve filmu odehrává, a jak to především bude působit na publikum, resp. reakce na film, které jsem měl možnost číst, se zcela míjí s jeho očekáváními tak, jak je prezentoval v rámci některých svých mediálních výstupů. A nejvíc fascinující na tom je fakt, že podobným "pokryteckým čurákem" jsem v jisté fázi svého života byl rovněž (že by charakterová vlastnost absolventů filmové vědy?), ale přece jen o nějaký ten pátek dříve než Genderman roku 2018 Kamil Fila. Zkrátka Kamile, ztratil jsi soudnost a nikdo tě za tvůj způsob života obdivovat nebude, holt to zase všechno musíš narvat do příspěvků na sociální sítě a svých textů o filmu, které si čas od času nadále rád přečtu.