Láska na útěku

Jestliže jsem byl zpočátku zaražen tím, jak moc se tento film ohlíží za předchozími 4 díly volné doinelovské série (a říkal jsem si, zda je kvůli tomu Láska na útěků srozumitelná i pro člověka, který starší filmy nezná?), nakonec jsem to docenil. (Ostatně mě napadá, že zvláštní je už jenom to, že dnešní člověk si může pustit všech 5 filmů za sebou, zatímco tehdejší diváci neměli v podstatě jinou možnost než vidět je v kině - a mezi prvním a posledním dílem uběhlo dlouhých 20 let, prostor pro připomenutí - a revizi - dávno zapomenutého zde byl tedy velký). V tomto ohledu mě potěšilo, že se do děje vrátila Marie-France Pisier v roli Colette, která po 17 letech od událostí ve snímku Antoine a Colette vše nově vysvětluje ze svého pohledu ve vynikající scéně ve vlaku, která je podle mě jedním z vrcholů filmu (a obecně obdivuji způsob, jakým se zde Truffaut nejenom vrací ke svým starším snímkům, ale jak jejich různé události často zasazuje do jiného kontextu a vykládá je jinak - přijde mi to neobyčejně tvůrčí). Mimochodem jak se mi tato herečka ve zmíněném starším snímku nelíbila, zde doslova září a zcela zastiňuje Antoinovy další ženy - Dorothée v roli Sabine ještě ujde, ale Dani už je zcela ultimátní ošklivka, a u Claude Jade jsem se pro změnu zhrozil, co se jí stalo s obličejem, protože ještě o 7 let dříve v Rodinném krbu byla zcela úchvatná. Celkově si rozhodně nemyslím, že by to tento film byl zbytečný - naopak podle mě přidává mnoho nového k původním skvělým filmům - a tím člověka přiměje je vnímat jinak - a je jejich působivou závěrečnou tečkou. (07.09.2018)

Hlavním nástrojem posouvajícím film dopředu jsou zmiňované návraty do minulosti. Přesto se nedá říct, že by film neměl souvislý děj. Naopak, propletenost osudů mezi jeho osudovými ženami je hodně zajimavá. Tady byla sentimentálnost možná vytýkaná nejvíce a něco na tom bude pravdy, přesto Truffautovy za ty léta věříte vše a pokus jste se společně s Léaduem pohybovali jejich životem (protože Antoinem je typickým dialektickým výsledkem postavy a hercem) Láska na útěku potěší, shrne a snad nadobro vyřeší jeho ženský problém... Protože se bojíš lidí (30.04.2010)

Francois Truffaut se příliš nechal unést vědomím, že zakončuje jednu – mnohými milovanou – sérii a více pozornosti tentokrát věnoval tomu co bylo, než tomu co je. Jeho snaha o pěkné zakončení Doinelovské pentalogie vytěsňuje snahu o natočení pěkného filmu. Přes šedesát tu delších, tu kratších retrospektiv vybraných z předchozích filmů (a povídky) někomu udělá radost, někoho naštve. Ano, lze mluvit o šizení diváka, jenže Truffaut je všeobecně považován za režiséra jdoucího divákovi natolik vstříc, až uvěříte, že takhle to je správně, že takhle to má být. Není to špatný film, není to dobrý film, je to dobrý hraný vzpomínkový dokument. Po Rodinném krbu, který jsem si s každým záběrem víc a víc vychutnával, bylo sledování Lásky spíše útrpným čekáním na spásu závěrečnými titulkami a rozpustile nasládlým songem „Láska na útěku“. Ten však zazní také na samém začátku, takže proč čekat devadesát minut? Přece proto, že to je poslední článek jedné milované série. :) 70% (03.11.2006)

V poslední části doinelovské pentalogie prochází Antoine největšími citovými otřesy od filmu Nikdo mne nemá rád. Zároveň je tu jeho osobnost asi nejvíc odhalena, k čemuž přispívá i množství scén z předešlých dílů (někdy až trochu zbytečných, zvlášť z předchozího Rodinného krbu). O dalších osudech Antoina Doinela, jednoho z nejzajímavějších filmových hrdinů, už se více nedozvíme, ale já věřím, že teď už to všechno zmákne i bez nás! (29.11.2007)

Tenhle svůj film neměl Truffaut nikdy rád a jednou o něm prý dokonce prohlásil, že "je to svinstvo". Tomu se však nedá přičítat zase tolik váhy, protože on byl ke svým filmům (stejně jako k filmům všech ostatních - snad vyjma svých velkých vzorů Renoira a Hitchcocka) velmi kritický. A tak teď, když jsem Lásku na útěku konečně viděl, můžu říct: Není to svinstvo. Ale současně musím dodat, že je to prakticky zcela zbytečný film. Zápletka je totiž takřka nulová, protože jde jen o záminku jak si nostalgicky zavzpomínat na starší doinelovky, kterých je tento film posledním dílem. A tak se zde vyskytuje neuvěřitelné množství záběrů ze všech minulých čtyř částí cyklu (předpokládá se, že divák je všechny viděl), které slouží jako flashbacky. Ale jde spíš o bezradnost a snad dokonce tvůrčí krizi režiséra, jenž bezmezně miluje své alter ego Antoina Doinela - a nechce se mu o něm přestat vyprávět, i když už zjevně není celkem o čem. - No je to trochu smutné. Ale každopádně nejde o zcela špatný film. Jen si nelze nevšimnout, že je uvařen z vody. (07.12.2005)