novoten

Sága, která vždy s obrovským nadhledem letěla vysoko nad hlavami akčních videobéček, ze kterých si po hrstech půjčovala herce, si dala dlouhou pauzu, ze které vystoupila tak trochu na truc. A s tváří právě takového béčka, kterým nikdy být neměla. Když se při první větší akci objevily triky a zelené plátno tak levného rázu, že jsem až nevěřícně vytřeštil oči, věděl jsem, že je zle. Absence jakéhokoli překvapení v hereckém obsazení, castingový omyl v podobě Megan Fox, ignorace drtivé většiny známých hrdinů, průhledné zvraty a spoléhání se téměř výhradně na Jasona Stathama pak berou zbytky nadhledu i mně. 50% a zaokrouhlení dolů čistě za zklamání z toho, že jsem věřil, že se povede překvapit podobně jako u nedoceněné trojky.

Takovou míru očekávání nemohl ustát nikdo. Když se režijním debutem zařadíte mezi oscarová želízka a tvůrčí jistoty a hned jako další kousek si vyberete srdci nejbližší látku, která vás provází už od dětství, jedná se o překážku tak vysokou, že se o ni zákonitě musíte přerazit. A to se Bradleymu Cooperovi - nestalo. Maestro je esteticky vybroušený, přesně obsazený a herecky bez přehánění dokonalý (Bernsteinova gesta a zpocený zápal mě rozechvívaly opakovaně). Hudebně jde sice o malou domů, kdy zní jen tóny z tvorby hlavní postavy, ale proč ne. Ta hranice mezi touhou říct všechno s až dokumentárním detailem a dvouhodinovou přednáškou zavilého fanouška je přece někdy tenká a tady navíc nikdy překročena nebyla. A že je scénář tak nějak povědomý? Koneckonců je to životopis. Se vzlety, s pády, s životními úspěchy i se zklamáními, co jen tak nepřebolí. Protože život, ať vztahový nebo profesní, někdy připomíná jednoduché melodrama až příliš přesně.

Leporelo oblíbeného antagonisty a povědomých propriet a přihrávačů kolem na pozadí banální a po stránce obohacení série chudé historky. Sice mě fascinuje návrat k originálu a po tolika dílech i usilovné pokračování či předpokračování něčeho, co už několikrát skončilo, ale je to málo. Nejlepší dojem mám opravdu jen z toho, že se netočíme v opakovaných restartech, což je v současnosti unikát. Chci ale víc, tedy zvraty, které mě rozhodí, ne pointy, které vidím od prvních minut a nefér pasti, u kterých jen krabatím čelo.

Je mi hrozně líto, že právě tady se srazila žánrová divácká únava, toxicita fandomu (kdo říká, že tu žádná není, ten ať si projde libovolné diskuzní fórum) a nešťastné načasování. Dokážu samozřejmě respektovat fakt, že spousta lidí se ve vesmíru ztrácí a že právě tady je onen průsečík, který nejvíc ukazuje, že vybruslit z podobného labyrintu není jednoduché. Nejde o propojení dvou filmových sérií, tady je záhodno nakoukat hned několik televizních seriálů, kdy Ms. Marvel a Wandavision jsou úplnou nutností pro smysluplnost zážitku. K tomu si pamatovat / zopakovat Captain Marvel a Avengers: Endgame, seřadit si přibližnou časovou linii, držet v hlavě, co vše k tomuhle překošatému vesmíru patří, patřit bude nebo patřit může. Je to nekončící úkol a že se v něm rád rochním já, neznamená, že to tak mají i ostatní a upřímně, jít do kina vypnout a nemoct úplně vypnout je pochopitelná výtka. Bohužel mám pocit, že právě tady veřejnost odmítla udělat byť jen jeden krok vstříc filmu a to výsledku zákonitě ublíží. A když raněný leží, proč si ještě nekopnout. Pro mě Marvels ale září světlem nevídaným. Nevím, jak přesně se to povedlo, protože žánrově je scénář trochu míchanice, spojení hlavních Zázraků s Monicou mohlo dopadnout vynucenou odbočkou, ale právě naopak. Síla přátelství, ta obyčejná hnací rychlost mnoha dobrodružných trháků tu je v první řadě, v té druhé pak už klasická stájová menší týmovka a boj s pochopitelným záporákem v cizích světech. Volá se po klasických dobrodružných filmech, kde je vtip, sympatičtí herci, krásné herečky, super postavy, které divák chce vidět opakovaně. To všechno tady je, na stříbrném podnose. Nenechte si tenhle chod zošklivit, jednou nám bude chybět.

Bez menších spoilerů se z atypické kapitoly vypsat nedokážu. Přiznaně béčkový směr 1984 i Double Feature nahnal seriál do slepé uličky, kdy bylo potřeba zvážnět a přijít s příběhem, který (s nadsázkou) bude dávat smysl. A výsledkem je zážitek z horkem rozpálené metropole, kde někdo vraždí a někdo další taky. Dvě linky se proplétají tak dlouho, až se nakonec oddělí a zatímco jedna z nich se k AHS vesmíru hodí, ta druhá diváckou obec rozdělila velkou silou. Ryan Murphy totiž přišel s Angels in America(n Horror Story) a přestože bych podobný zážitek čekal v nějaké jiné antologii nebo třeba v Pose, nějakou záhadou to díky brilantnímu finálnímu dílu skličuje, dojímá, napíná úplně jinak než libovolná minulá série - a hlavně funguje. I navzdory tomu, jak scénář záměrně mate divákovo očekávání a naopak díky tomu, jak se sem hodí fistule Russella Toveyho, návrat slizkosti Zacharyho Quinta, metafory očividné i poschovávané a desetiminutovky, kdy se zdánlivě nic neděje, a přitom není potřeba nic dodávat.

Na třicet a více let staré a dvacetkrát viděné kousky se dodnes vyprodávají kina, opakovaně zní stížnosti na to, že žánr parodie je mrtvý a taková perla se nechá ležet ladem a víceméně nikdo ji neviděl. A přitom staví žánr na hlavu, Paul Rudd i Amy Poehler se mohou přetrhnout a střílí jednu slovní i nonverbální  šílenost za druhou, ať už se na diváka přichytí nebo ne - a do toho jim občas přijde pomoct nějaká více či méně známá seriálová tvář, nejčastěji z Wet Hot American Summer. Smál jsem se, pohoršoval, nevěřil vlastním očím, ale v první řadě nechápal, proč jsem si s touhle rukou nepotřásl mnohem dřív. Jak ale sleduji spoustu komentářů, někdo by trefnou parodii nepoznal, ani kdyby do něj narazila v plné rychlosti. U stížností na to, že tenhle slaďák je nějak mimo, se začínám bát, kdo si utahuje z koho.

Nápad přestříhat a předabovat exoticky působící materiál je milionový. Woody s ním přišel jako první, ale bohužel snad všichni, kdo přišli po něm, byli úspěšnější. Snad za to může absence čehokoli jiného, než jen prvotního nápadu, snad zásahy studia, snad opakování vtipů, jejich rozpačitá dětinskost nebo naopak upocenost, ale Tiger Lily už je dnes téměř nesledovatelná.

Být svědkem toho, jak se v konverzačně takřka dojemné scéně potkají Woody Allen a Peter Sellers, je zážitek, na který jsem čekal dlouho. Sice se tak děje ve snímku tak praštěném, že si ho z větší části nedokážu užít a jen vyzobávám ty nejvypečenější gagy a přepálené situace, ale protože jsem neočekával vůbec nic, nezlobím se a jen jsem rád, že skryté poklady existují, jakkoli je potřeba se v truhle pohrabat trochu důkladněji.

V rovině pohledu na k záhubě odsouzenou komunitu hutné, teskné, od režiséra typicky kousavé a chvílemi strhující. Ve stejně výrazné rovině rodinné ságy ze starých nedobrých časů ale ve všech ohledech slabší. Charakteristika ústředního trojlístku je totiž téměř od začátku jasně daná, mezi řádky je toho skryto jen málo a ve chvíli, kdy se přestane před divákem halit i poslední detail, je hotovo. Od té chvíle už nedává smysl důvěra konkrétních vztahů a tím pádem ani motivace zásadních činů v posledním aktu. A tím spíš pak nerozumím, proč tenhle měsíc kvete půlčtvrté hodiny, když by se všechny pohnutky i pointy vešly do dvou a nepřišel bych o významy ani hloubku. Čímž se dostávám k tomu, jak moc Scorsese miluje rozhazovačnost a formální rozmazlenost. Tam, kde má být stádo, je několik stovek krav, kde má být davová scéna, jsou lidi od obzoru k obzoru a tak (hlavně v úvodu) pořád dokola. I DiCaprio je tentokrát až nadužívaný a možnosti jeho zlomeného výrazu, jakkoli jindy dokonale funkčního, přetíženy, protože je divákovi téměř cpán před oči ve všech emocionálních extrémech. Chápu opájení se možnostmi kinematografie, ale na rozdíl od daleko chytřejšího Irčana, podobně rozvážné a opatrně jedovaté americké vzpomínky, tenhle kotouč podruhé už roztáčet nebudu.

1. série - 90% - O fenomén One Piece jsem se v minulosti vždy jen otřel, protože mít rád anime znamená na něj dříve nebo později narazit. Znám přibližně jeho děj, tuším i pár zásadních spoilerů, ale vždy jsem jen respektoval, protože troufnout si na více než tisícovku epizod už dnes nevidím reálně. Mám pro něj ale obrovský obdiv, protože dokázal a stále dokazuje držet v povědomí pirátský žánr, nedostatkové a přitom lákavé zboží. A že v něm plaveb, rvaček, šavlovaček a pokladů je tolik, až z toho mám chvílemi mráz v zádech, jak velký potenciál v sobě po už tak báječné první sezóně má. Vážně, tohle je překvapení roku, ve kterém funguje v plné míře herecká chemie, minulost postav, napětí, humor i natěšení na věci příští. Casting navíc trefil neznámé nebo skoro neznámé tváře na jedničku, zejména Luffy a Buggy jsou přímo komediálními démanty. Plavte se taky, kdo hledá dobrodružství starého žánru, které jednou za čas ozvláštní fantastika zvláštních schopností, nemůže volit lépe.