Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Animovaný
  • Akčný
  • Komédia
  • Krátkometrážny
  • Dráma

Recenzie (1 329)

plagát

Birdie Wing -Golf Girls' Story- (2022) (seriál) 

Hraní golfu je za mě příjemná a zábavná kratochvíle na čerstvém vzduchu. Na druhou stranu sledování golfové hry v televizi je většinou docela solidní nuda. A tak bych asi měl ocenit cokoli, co mi dokáže podávat golf v televizi přitažlivou a zábavnou formou. No jo, ale já i po třinácti dílech tápu, jestli je to celé přitažlivé proto, že je to barevný a docela ucházející sportovní šónen, během jehož první poloviny jsem si z nějakého důvodu vzpomněl na začátky Megalo Boxu, nebo je to proto, že autoři zcela nenápadně hrají na mé nejnižší pudy a nacpaly seriál spoustou skrytého sexuálního napětí, yuri baitu a fan servisu. Nějak ještě teď přemýšlím nad tím, co mi k téhle problematice říká to, že i v openingu mám scény, kdy obě hlavní hrdinky předvádí nenápadně na pozadí cosi, co vypadá jako ahegao. Stejně tak jsou tu některé dialogy a situace u kterých jsem měl dojem, že tady jde ve scénáři spíš o splnění snu nadrbaného puberťáka než o snahu předvést sportovní anime. „A co mi nabídneš na oplátku? --- Svoje tělo!“ Ale třeba se pletu a nic takového tam vlastně není… No budu to sledovat i druhou sezónu v zimě a zkusím přijít na to, jestli se mi to celé líbí, nebo nelíbí, zatím dám 5/10 s tím, že SPOILERY začátek mě zaujal, i když mi ty hrátky s mafiány přišli občas přitažené za vlasy, stejně tak jsem měl problém třeba uvěřit tomu, že Eve dorazí do Japonska, hned nějak záhadně umí místní jazyk „Ty umíš Japonsky? Jo, asi jo…“aniž by mi to někdo zkusil vysvětlit a na falešné papíry jí bez problémů hned vezmou na elitní golfovou školu. KONEC SPOILERŮ Celý ten progres v příběhu je prostě potřeba brát s hodně velkou rezervou a přivřenýma očima. Samotný golf je hezky barevný, jsou tu dokonce i pojmenované některé údery jako v těch nejtypičtějších sportovních anime. Některé charaktery, včetně hlavní dvojice, jsem si taky dokázal docela oblíbit. No a líbí se mi styl animace (hlavně postav) i když prostředí (golfová hřiště) občas vypadá trošku uměle a prázdně.

plagát

Tate no júša no nariagari - Season 2 (2022) (séria) 

Druhá série hrdiny se štítem se rozhodně nevyvedla tak, jako ta první. Ono se ani není moc čemu divit, když to, co bylo na první sezóně nejlepší (justice pron), tady už není, a tak zbývá jen v mnoha ohledech průměrná fantasy. Navíc mi i připadá, že autor po vyřešení prvního dějového oblouku a po dokonání hrdinovi pomsty najednou tak nějak nevěděl, co chce dál s příběhem dělat a kam ho má směřovat. Nevím jak vám, ale mě ta premisa s želvou a to, jak je do příběhu dosazená, působí tak nějak nepřirozeně (šroubovaně) a doslova nacpané na sílu. Prostě místo pokračování v již rozepsaném příběhu, který evidentně neskončil a má další prostor pro rozvoj, to najednou na chvíli úplně divně zařízneme a místo nebezpečí A dosadíme úplně jiné nebezpečí B, a to bez nějaké delší a logičtější expozice. Prostě tady je želva diváci, bojte se! A ono to nečekaně vůbec nefunguje, část s želvou nemá napětí, nejde z ní strach a celé to působí jen jako takový ne moc dobrý build up k druhé půlce, kde se pro změnu opět někam narychlo a zvláštně přesuneme a budeme řešit zase něco jiného, co když se vyřeší, tak si uvědomíme, že to vlastně na celkovou zápletku nemělo skoro žádný zásadní vliv a že jsem na konci druhé sezóny plus mínus na stejném místě jako jsme byly na jejím začátku. To pak skoro vypadá, že druhá sezóna byl jen zbytečný a na hlavní linku špatně naroubovaný filler. That’s what i feel… No jo, ale kdyby ten vedlejšák byl aspoň dobrý. První půlka se vleče, hraje si na emotivní, ale v podstatě jen nudí. Druhá půlka se snaží o nějaké to drama, ale buduje ho často těmi nejlacinějšími prostředky a ani fakt, že existují další světy jiných hrdinů (což není spoiler, protože to jsme věděli už od konce první řady), mi neprodává tak, abych o celý ten koncept měl aspoň trochu zájem. Takže co jsem nakonec dostal v druhé sezóně? Sexy želvu, debilního psychopatického záporáka, nového seriálového maskota, trochu laciného dramatu, pořád stejně milou Raphtalii a poslední díl, který má kvality podprůměrného OVA. Tahle sezóna se vážně moc nepovedla, no snad ta další bude lepší… 4,4/10

plagát

Gekidžóban Kin'iro mosaic: Thank You!! (2021) 

Kinmoza mě nikdy nechytla tak, jak bych si přál a rozhodně to není seriál, který se mi hned vybaví, když se řekne "nejlepší anime, kde roztomilé dívky dělají roztomilé věci“, ale strávil jsem s hrdinkami už dvě sezóny, tak je asi logické, že bych se měl podívat, jak to celé dopadne. No a asi takhle, není to špatné finále, ale zároveň to není ani z poloviny tak silné a emotivní, jak jsem to očekával. Film se nese přesně v duchu (a s kvalitami) původního seriálu i s jeho jednoduchým humorem a roztomilostí, které na mě ale ani zde nemají zrovna moc účinný efekt. Během sledování jsem se totiž jen párkrát usmál a ani silný závěr u mě nevzbudil nějaké intenzivní emoce a nenavodil dojem, že bych viděl něco nezapomenutelného. Takže stejně jako seriál i film je prostě taková ta fajn podívaná na kterou časem zapomenu a nebude to nic o čem bych měl potřebu říkat známým, když po mě budou chtít nějaký ten tip na roztomilé odpočinkové anime. Prostě je celkově smutné, že ze dvou sezón Kinmozi, jednoho filmu a jednoho speciálu bude nakonec to jediné, na co nezapomenu tak maximálně Ayaya song… 5,8/10

plagát

Date a Live (2013) (seriál) 

O Date a Live jsem nenapsal ještě ani čárku, a to už mám ohodnocené 4 série, takže je asi třeba to trochu napravit. Mám rád tyhle balící/randící anime seriály propojené s nějakým tím zajímavějším příběhem na pozadí, který tomu balení dává silnější přesah. Například takový The World God Only Knows má ode mě do dnešního dne 5* u všech sérií a je to v rámci obdobně laděných anime pořád nesporný top. Date a Live jsem si v první sezóně také dokázal oblíbit. Byly tam sympatické dívčiny, kolem kterých se vše odehrávalo a Šidó je taky jako hlavní mužská postava vlastně fajn. Celý ten koncept balení, abys zachránil svět, mi přišel dostatečně zábavný a zajímavý, stejně tak mě už tehdy oslnila animace a hudba. První série 7,5/10 a já si jí fakt užíval. Druhá série přinesla v podstatě víc toho samého a já už se občas začínal nudit. Naštěstí jakékoli ochladnutí zájmu opět spolehlivě zahnala Kurumi. Každý, kdo sleduje Date a Live, má podle mě hned jasno, kdo je nejlepší charakter a best waifu. A i ti co o Date a Live jen slyšeli, taky vědí o Kurumi!  A i autorům je jasné, že tahle holčina má obrovský potenciál, a proto dostává třeba i vlastní spin-offy… Druhá série mě tak pořád bavila 7/10. Jenže nám tu nastává menší problém. Když už jsem viděl a identifikoval tu nejlepší holčinu z celého seriálu, jak velká je šance, že mě pak chytí nějaké další holčiny a příběhy o jejich balení? U třetí série mi to začalo drhnout, všímal jsem si, že je to vlastně pořád tak nějak stejné a tempo odhalování toho celkového obrazu na pozadí bylo jak u unaveného slimáka. Navíc třetí série měla zatím asi nejméně zajímavé nové dívky, staví také dost na Origami, která mě už od začátku moc netankovala, a i když se objevují náznaky a odhalení v rámci hlavní dějové linky, napětí a očekávání nepřichází. Třetí série jen 5,5/10. U čtvrté série mě už začíná regulérně štvát koncept celého seriálu, celý ten nekonečný harém a další nové dívky. Začínám si říkat, že v momentě, kdy Šidó sbalí svojí novou oběť, tak jí v podstatě v rámci příběhu jen zredukuje na obyčejné dějové křoví, které má pak v dalších dílech tak maximálně jednu, dvě věty. Vadí mi, jak se za ním táhne nyní už početný ansámbl holek, který působí až nepřirozeně a v rámci každého dílu má každá jen nějaký ten štěk, aby se nezapomnělo, že tu vlastně je. A tak i mnou oblíbené dívky z prvních dvou řad jsou nyní už jen stínem nějakých zajímavých charakterů, jen figurky v pozadí a příběh jede dál, po dalších dívkách do kolekce, které pak zase jen zredukuje na další křoví. Zlatý The World God Only Knows, který s tímhle umí pracovat a v momentě sbalení linku prostě uspokojivě ukončí, aby se pak mohl bez nějakých přítěží zaměřit na další a s tou předchozí jen šikovně pracovat v rámci větší pointy na pozadí. Dvě třetiny čtvrté řady mě už regulérně nebavily (a nepomáhají tomu ani nová fakta o zdejších mocných organizacích), ale nakonec to zase zachraňuje Kurumi. Jako kdyby věděla, co mi tu chybělo (protože předchozí dvě nové dívky v této řadě rozhodně nejsou tak zajímavé, jako ty z prvních dvou sérií, které tu teď ale jen hrají křoví…), sype ze sebe jedno „Ara, ara…“ za druhým a je pořád víc sexy než zbylých XY holek dohromady, co jen vlaje za hlavním hrdinou. Konečně nás nechá nahlídnout do své tragické minulosti, ukazuje, o co jí celou dobu jde, a i ty největší tupce přesvědčuje, že je pro hlavního hrdinu prostě best waifu ze všech. K tomu se rozvíjí zápletka s prvotním duchem s rádoby ohromným překvapením na závěr, které jsem si ale já dokázal odvodit prakticky hned, protože Aja Endó se ani moc nesnaží měnit svůj hlasový projev. Každopádně poslední třetina u mě tahá celý dojem z bláta, a tak čtvrtá série dostane taky 5,5/10. Další pátá série by klidně mohla být už poslední, je asi jasné, kam to bude dál směřovat a koho bude třeba nyní sbalit a po pravdě už bych byl za konec asi i rád…

plagát

Kaginado (2021) (seriál) 

Nebyl jsem zrovna fanoušek těchto čibi kolabů, kde se vezmou postavy ze známých seriálů a vrazí se do společného prostředí, ideálně na nějakou obyčejnou střední školu, kde spolu budou interagovat a víceméně jen odkazovat na své originální seriály. Nebo spíš jsem to nevyhledával. Vždyť jsem zatím ani neviděl Isekai Quartet a to znám všechny postavy a seriály, které se v něm objeví a isekai žánr je mi momentálně blíž, než romantické dramata a vizuální novely od studia Key. Na Kaginado jsem původně neměl v plánu se dívat, ale díky jistým pracovním důvodům jsem rychle změnil názor. A nakonec mě to vlastně bavilo, protože ty příběhy jsou vtipně a svižně napsané, znám mnohé zdejší postavy, a i po těch letech chápu většinu vtípků a odkazů, co se tu objeví. Dokonce jsem nabyl dojmu, že i všichni ti hlasoví herci, kteří se vrátili do svých rolí, si tenhle seriál užívají. A užívali si to i scénáristé, kteří si tu prostě jen hráli s nejrůznějšími nápady. První série byla taková v pohodě jednohubka, které bych dal nějakých 6/10, druhá byla díky příchodu hrdinů z Angel Beats ještě o chloupek lepší, ale 4* dojem to na mě pořád nemá, takže 6,3/10. Ovšem jsem rád, že jsem Kaginado viděl, říkám si teď totiž, že bych neměl podobné projekty rovnou zavrhovat, a i ten Isekai Quartet někdy brzo zkusit.

plagát

Kono Healer, Mendokusai (2022) (seriál) 

Tohle anime hodně vsází na absurditu a konverzační humor, což je kombinace, která může skvěle fungovat, ale pouze za předpokladu, že je alespoň jedno z toho opravdu vtipné, což se tady ale moc neděje. A tak i když mi to občas svým přístupem k vyprávění přišlo jako něco z dílny Monthy Python, tak je to celé bez šťávy a nějaké větší hloubky. Absurdita sice funguje tak, že se v mnoha různých situacích dějí nečekané a šílené věci, ovšem nikdy to nemá tu správnou energii a jen málokdy se usmějete, i když je třeba pointa zrovna docela dobrá. Konverzační humor je bohužel hodně repetitivní, a tak za chvíli už prostě víte, co bude následovat, žádný další stěr od Carly vás už nepřekvapí a jen málokdy vám přijde zábavný. Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli se tu autoři snažili až moc, nebo naopak vůbec, ale komedie, která pro mě není skoro vůbec vtipná si ode mě víc jak 4/10 odnést nemůže.

plagát

Kaguja-sama wa kokurasetai: Tensaitači no ren'ai zunósen - ウルトラロマンティック (2022) (séria) 

Odolával jsem dlouho, přeci jen se asi nepočítám mezi skalní fanoušky Kaguji a pokaždé jsem si i dokázal odůvodnit, proč u mě tenhle seriál nedosahoval na mety nejvyšší a po pravdě z první série jsem byl hodně rozpačitý, ale Kaguja zraje jako dobré víno a každá další série je pro podstatně lepší než ta předchozí. No a Ultra Romantic to tentokrát dokázala a já jsem tak tím, kdo se cítí na konci tak trochu (a přesto vlastně příjemně) poražen. Tahle část vytěžila maximum ze všeho, co během předchozích dílů budovala, přidala zase něco navíc a předvedla finále na takovém levelu, že na to budu i za dlouho rád vzpomínat. Teprve druhá série mě naplno přesvědčila, že autoři umí hodně dobře pracovat se všemi svěřenými postavami (a ne s jen těmi hlavními) a ta třetí v tom pokračuje. Na place tak kromě ústřední dvojice a ztřeštěné Fudžiwary opět září Išigami a Iino, jejichž příběhy a charaktery se dál zajímavě rozvíjí, ale přidávají se k nim (nově) velmi silně třeba i Hajasaka s Cubame. Dokonce i vedlejší postavy na nějakém tom třetím stupni v pomyslné pyramidě důležitosti dostávají prostor a něco zajímavého se kolem nich děje. A do toho všeho úspěšně graduje hlavní dějová linka a to do detailů promyšleného finále, které si označení Ultra Romantic plně zaslouží. Teprve třetí série mě naplno přesvědčila o svých výjimečných romantických kvalitách. Ano, už první sezóna měla jeden hodně dobrý a povedený moment ve svém závěru, druhá série přitvrdila, ale teprve tady se dalo to romantické napětí doslova krájet a místy to byl slušný kolotoč emocí, který jsem si na 100 % užíval. Po stránce romantiky je finále téhle řady 10/10. A aby toho nebylo málo, tak se tu našlo i stále víc okamžiků, kdy jsem se smál a bavil zdejšími vtípky s tím, že pátý díl věnovaný rappu je pro mě rozhodně prozatím komediální top celého seriálu a asi i tím nejvtipnějším dílem v celé téhle jarní anime sezóně vůbec. Další věc, které jsem si začal všímat (asi proto, jak šel můj celkový zájem o celou Kaguju nahoru) byly povedené kombinace různých stylů animace, nejrůznější originální styly, filtry, pohyb… Prostě musím objektivně říct, že animátoři si se seriálem hrají a dělají hodně pro to, aby prodali každý záběr a emoci. Nejspíš to dělali i dřív, ale já to opravdu doceňuji až teď (lepší pozdě nežli vůbec). No jsem zvědavý na další sérii, manga stále běží a opravdoví fanoušci, co už mají vše přečtené, tvrdí, že seriál ani po tomhle pomyslném vrcholu nepolevuje a že se prý máme na co těšit. Tak snad mají pravdu… Today’s Battle Results: Kaguya wins! 9,3/10

plagát

Koi wa Sekai Seifuku no Ato de (2022) (seriál) 

Asi hlavně díky Miss Kuroicu z minulé sezóny mě už ani tak moc nepřekvapuje, že vtipná a zábavná pocta a zároveň i parodie na super sentai série může být i pro mě (který toho o těchto sériích zase až tak moc neví a nikdy ho nelákaly) hodně zábavnou a kvalitní podívanou. Love After World Domination se nese v obdobně příjemném a nápaditém duchu, překrucuje některá ta zaběhnutá klišé tohoto superhrdinského žánru, opět přidává originální a někdy až nečekaný pohled do zákulisí světa hrdinů a padouchů a k tomu tu tentokrát máme i romantický přesah ve stylu zakázané lásky mezi úhlavními nepřáteli. Takže Super Sentai Romeo a Julie! Hlavní duo je mi sympatické, Desumi je roztomilá a Fudó také není k zahození, navíc toho oba o lásce moc nevědí, protože k ní doteď neměli moc příležitostí. Takže je to taková ta pozvolná, milá, někdy skoro až štěněčí romantika, která se ale neustále někam posouvá, dokáže vyloudit spokojený úsměv na tváři a dojem, že musím postavám fandit a to vše v kombinaci s pár dobrými vtípky na super sentai prostředí a neustálou snahou celý tenhle zakázaný vztah utajit před ostatními. No a právě díky tomu romantickému koření jsem si tuhle podívanou užil ještě o chloupek víc, než již zmíněnou Miss Kuroicu. 7,5/10

plagát

Heroine tarumono! Kiraware Heroine to naišo no ošigoto (2022) (seriál) 

Řeknu to naplno a bez jakýchkoli příkras – opravdu nemám rád japonský koncept idolů. Je to pro mě jen nablýskané pozlátko, podvodná maska, snažící se mi prodat rádoby dokonalé lidi bez chybiček a já tomu z podstaty toho, že každý člověk má nějaké vady, nevěřím a přijde mi to celé umělé a falešné. Nikdy nemám jistotu, že člověk, ke kterému bych měl vzhlížet, není úplný idiot a díky tomu, jak je idol koncept nastavený se vlastně o skutečném charakteru svého idolu ideálně nic nedozvím, jen budu poslouchat mraky prázdných marketingových frází napsaných na zblbnutí co největšího davu. Stejně tak se mi vůbec nelíbí všechna omezení, která v tomto showbusinessu jsou. Osobní život oficiálně nemáš, veřejný partner je nesmysl, patříš prostě jen fanouškům. S kým budeš anebo nebudeš spolupracovat, co budeš dělat, kde budeš vystupovat, vše řídí agentura a s tím spojené PR a to, jak tě prezentují světu. Soukromí, svoboda, vlastní osobnost – to tu není třeba, a proto se to musí co nejvíc potlačit. Nablýskaná klec, prázdnota a faleš, nejspíš z části prohnilá, jako každý obdobný koncept, jen tady se to prostě mnohem víc drží pod pokličkou. Dál pak vzájemné naschvály a nezdravá konkurence. Navíc je to v Japonsku vybudované jako kult, fanoušci si uvědomují své postavení a když se mezi nimi najde nějaký opravdový pitomec a z principu se vždycky někdo takový najde, tak se pak můžou dít opravdu hnusné věci. Takže se snažím všem anime o idolech vyhýbat, nemám potřebu se nechávat oblbovat tím, jak se mi snaží vše prodat jako úžasnou továrnu na sny. Z podobných důvodů se mi třeba i částečně omrzely takové V-tuberky z Hololive, protože i tady jsem začal postupně pozorovat jisté patologické jevy známé právě z idol průmyslu. No a o to víc jsem překvapený z toho, že mě zaujalo tohle anime a že jsem ho dokázal dokoukat. Hlavní devízu na tom má především sympatická a energická hlavní hrdinka, která je sice tak trochu střevo, ale je to takový ten pozitivní živel, který člověk potřebuje mít někde poblíž, protože dokáže dodávat okolí energii. Hijori je prostě fajn holčina, která k idolům nemá žádný vztah, ale postupně se do toho všeho musí dostat. A naráží na všechna výše uvedená úskalí tohoto průmyslu, seriál mi tu neprezentuje celý koncept idolů jako cestu růžovou zahradou, ale jako místo s různými problémy, které se ale vždy dají nějak řešit. Sice se tu nijak neslevuje ze zásad tohoto byznysu, takže uvedená omezení pořád platí, ale aspoň mi z toho není tak úplně špatně. A tak vidím, že i z namyšlených a nesnesitelných idolů se můžou při dobrém vlivu stát vlastně docela v pohodě chlapy, prostě tenhle seriál je tak dobře napsaný, že i u mě dokázal aspoň trochu otupit ty nejostřejší hrany a byly tu i momenty, kdy se mi to, co vidím, docela líbilo. Na rozdíl od Hijori sice asi obdiv k idolům nikdy nezískám, ale aspoň si můžu říct, že určitě existují momenty, kdy by si dokázal některý z nich získat alespoň můj respekt. Tenhle seriál si ho třeba za to, jak fungoval a jak šikovně a někdy i zábavně mi to dokázal celé podat, vlastně získal. 6/10

plagát

Komi neumí komunikovat - Série 2 (2022) (séria) 

I po druhé sezóně mám Komi-san pořád hodně rád a dokázala mě často dobře pobavit. K pozitivům druhé řady je rozhodně nutné přičíst, že začala mnohem lépe fungovat chemie mezi Tadanem a Komi, zkrátka v té romantické rovině už to sem tam opravdu bylo o něčem a já jsem za to moc rád. A pomalu se rozvíjí i samotná hlavní hrdinka, která kromě dalších úžasných mimických výrazů začíná přidávat i nějaké to ostýchavé slůvko, někdy i větu a já jí i proto stále fandím stejně, jako celá škola. Ovšem seriál má i jedno zásadní negativum, kterého jsem si všiml během prvních dílů druhé řady, a tím je příliš mnoho vedlejších postav. Nebo spíš to, že se neustále objevují další a další, protože hlavní hrdinka chce mít sto kamarádů, ale to zároveň znamená, že ty již známé a mnohým oblíbené vedlejší postavy (především hybná síla všeho – Nadžimi) ustupují do pozadí. A problém pro diváka je na světě v momentě, kdy z těch nových cca 10 postav je dle mého opravdu povedená (není to jen další jednodimenzionální klišé) jen jedna. A další zádrhel je v tom, že jak jsou vedlejší postavy jen jednoduché šablony, tak jejich interakce s hlavními hrdiny je až příliš repetitivní a hrozí, že by to mohlo časem začít nudit. Zatím se tak neděje, protože do toho mixu postaviček pořád přidáváme další a další, které přinesou zase něco dalšího, prostého, co se sice bude pak už jen opakovat a nějak interagovat se zbylými přísadami, ale aspoň se zase děje něco nového. Ale může to takhle jít do nekonečna? A nemůže ten pomyslný pohár vedlejších postav třeba přetéct, nebo prasknout? Ovšem to, že se pozornost začíná opravdu mnohem víc zaměřovat na hlavní pár a ten začíná být schopný i nějak fungovat a posouvat se, bez vlivů zvenčí (v první sezóně Nadžimi), by tohle mohlo ten očekávaný průšvih s neustálým dohazováním nových figurek pokrýt a zachránit. A já autorům věřím, ještě mě nezklamali = Komi a spol. zatím pořád dobře baví. 8/10

Reklama

Reklama