Jeoffrey

Milý, sympatický a vtipný spin-off k seriálu Juru Juri nás nechá nahlédnout do domácnosti Sakurako Ómury a jejích dvou sester a představí nám i mnohé jejich kamarádky. Je to spíš taková sbírka různých epizodek slepená do jednoho filmu, kdy některé jsou vážně super, žádná vysloveně nenudí, a tak těch 40 minut uteče jako voda. Nejoblíbenější postavou však pro mě není ani jedna ze sester Ómurových, ale Misakiči, jejíž výška se zrovna dneska necítí moc dobře, která se rozhodně nebojí tmy ani deště – tahle střelená, soutěživá cundere si pro mě kradla skoro každou scénu, v které se objevila a klidně bych si někdy dal celý seriál s ní, Hanako-sama a jejich spolužačkami. Animačně i hudebně je to velmi příjemné, stejně jako veškerá předchozí dílka ze série Juru Juri. Já si to užil a těším se na pokračování. 8/10

Originální seriál, minimálně co se charakter designu postav týká, který začíná poměrně zábavně, má spoustu energie, ale postupně se docela rychle ohrává. V prostřední části opravdu jako by už tvůrci nevěděli, kam to chtějí vlastně celé směřovat. Co hůř, hlavní hrdina se nějakých 11 dílů chová jako pitomec, ze začátku je to vtipné, postupně nudné, následně otravné a pak se najednou lusknutím prstu rozhodne, že se aspoň na chvíli jako pitomec chovat nechce, ale tím že byl vystavěný jako trouba, celou dobu prezentovaný jako trouba, tak tohle jeho náhle pohnutí i přes všechny snahy pro diváka moc nefunguje. Nejzajímavější postavou je pro mě nakonec asi Matakara, který v rámci příběhu aspoň trochu bojuje i s něčím jiným než jen s pěstmi ostatních, i když ani ten jeho vnitřní strach mi seriál nedokázal ani z poloviny kvalitně prodat. Ve výsledku je to zklamání, hezky animované, dobře ozvučené, se sympatickým začátkem, z kterého si ale nakonec nic moc neodnesete. 5/10

Líbí se mi tu námět - dospělé příběhy o čarodějnicích, nekromantech, upírech a dalších nadpřirozených stvořeních mě vždycky táhly, ale tady si připadám, jako by se vždycky něco jen nakouslo a pak se to odložilo stranou. Sice je tu několik ucelených příběhů a každý z nich má velký potenciál, že si říkám, s tímhle by se dalo dělat věcí, ale na to asi nikdy nedojde. Stejně tak nejsem přesvědčený, jestli se do příběhu někdy vrátí třeba taková Phanora, nebo Helga, jestli je, stejně jako většinu těch nápadů, s kterými tu autor operuje, také jen nepředstavil a pak je prostě odložil stranou (díky čemuž mi to jejich představení najednou připadá tak nějak prázdné a skoro až zbytečné). Prostě můj největší problém s The Witch and the Beast je asi ten, že i když je tu super námět, zajímavé a charismatické ústřední duo, seriál se nebojí krve, přesto mám dojem, že mi to všechno neprodává tak silně a kvalitně jak by mohl, cítím tu obrovskou spoustu promarněného potenciálu! A tak to, co dostávám, pro mě působí sice zajímavě, ale zároveň i tak nějak mdle, nedotaženě, říkám si, že spousta věcí by mohla a měla být ještě o dost víc cool. Stejně tak případné pokračování – na jednu stranu mě láká, jsem zvědavý, co bude ve světě upírů, případně bych klidně rád objevoval další vrstvy té představené propasti a zjišťoval, jak to souvisí s hlavní linkou, ale něco mi zároveň říká, že to bude jen další spousta drobných nahlédnutí někam (a zároveň nikam), ukázka fantazie tvůrců, s kterou ale pak už nikdy víc nebudou pořádně pracovat, což mě docela štve. 6/10

Tohle je za mě velké zklamání, jedno z největších ze zimní sezóny. Mám rád studio BONES a tohle byl jejich výroční projekt, u kterého jsem předpokládal, že si na něm dají extra záležet, že to bude minimálně 7+/10 zážitek. A nakonec jsem dostal akorát tak nedopečeného Blade Runnera mixovaného s mecha suity jako z nějakého Ultramana a s hlavní dvojicí dívek, které se strašně snaží mít vzájemnou chemii (protože režisér Motonobu Hori dal přeci světu Carol and Tuesday) ale ani ta nefunguje, protože nestojí na nijak extra pevných základech, chybí mi jako divákovi víc vzájemné interakce a postupného vývoje jejich vztahu, abych mu pak věřil, jak dívkám jedné na druhé záleží a jak si vzájemně věří i v těch momentech, kdy vše nasvědčuje tomu, že se vlastně zrazují. To samé u těch dalších devíti Neanů, prý kdysi jedné velké rodiny, jejichž velmi křehké vztahy mi to mají ke konci celé táhnout, ale vybudovat si vztah k postavám a věřit jim vzájemné vazby jen na základě pár flashbacků zase zkrátka nefunguje. Další příklad, Rouge a Cyan – uvěřitelný hluboký sesterský vztah během dvou epizod prostě neuděláte, nefunguje to, nevěřím mu. Přijde mi, že na rozvoj postav nebyl čas, protože se do toho všeho snažili tvůrci zakomponovat co nejvíc soubojů a co nejvíc klasických sci-fi otázek o tom, kde je hranice mezi člověkem a robotem, co znamená svobodná vůle (zkrátka Mars: Become Human)… Jenže ani na tohle nebyl tak úplně čas, protože tu byla hromada postav, spousta vedlejších odboček, které se mi ze začátku sice hodně líbily, ale postupně se ukázali z velké části jako bezvýznamné. A finální zápletka díky těm odbočkám zase ztratila na síle, budování tajemného loutkáře, který za tím vším stojí bylo úplně zbytečné, protože každému je hned jasné, kdo se pod tou maskou skrývá a je to hlavně proto, že s tím, jak postavy ukazujete tu nebyla vůbec žádná jiná možnost, aby tím loutkářem byl kdokoli jiný. A do toho další vrstva, kdo zatím vším vlastně opravdu stojí už vyšumí úplně do prázdna, protože divák je tak moc zamotaný do všech vašich „vrstev cibule“, které mu cpete bez pořádné expozice na malém prostoru do chřtánu a do toho mu chcete namluvit, že je váš příběh ještě chytrý a citlivý… Zkrátka tohle chtělo aspoň 24 dílu, všechno rozvést, ukázat, aby si divák všechno prožil, aby každou vrstvu příběhu pořádně odhalil a prozkoumal, aby to všechno pak mělo na samotném koci sílu, smysl… Přitom začátek byl super, atmosféru cyberpunku jste tu trefily, vše vypadalo docela jednoduše, ale s obrovským potenciálem, vlastně asi jediné, co jsem seriálu vytýkal po prvním díle, byla nevyužitá hudební stránka (čekal jsem dunivé synťáky, prostě výraznou hudbu, když už jedete toho Blade Runnera). I některé další díly byly povedené, ukazovaly mi prostředí, rozvíjely postavy, kterých se ale začalo do příběhu cpát příliš najednou a zhruba od čtvrtého dílu už jsem si připadal, že tvůrci nevědí, kam mají zaměřit svoji pozornost, vařili moc věcí najednou a začalo to hořet, rozpadat se. Jak už jsem napsal, konec příliš nepřekvapoval a když už, tak mi ty zvraty přišli jak vycucané z prstu (kdo je tu všechno vlastně Nean…), nebo na mě neměly vůbec žádný emoční dopad, nebo byly doprovozené nějakou větou, z které jsem si chtěl dát facepalm (Ten, kdo mě zabil, jsem byl já!). Ale dobře, ať tu jen nenadávám, tak dáme i nějaká pozitiva. Animačně se mi seriál velmi líbil, souboje ušly, hlavně co se používání barev a efektů týká, k hlavní dvojici jsem si dokázal i najít nějakou tu cestičku, ale občas to nebylo lehké. Víc už k tomu nemám, Metallic Rouge měl být velkolepý projekt, něco, na co jsem se těšil, u čeho jsem věřil, že si dá studio BONES záležet, ale nakonec to byl jen zpatlaný a nedopečený seriál s fajn začátkem, ale ubíjejícím a nefunkčním finále. Rouge MIDStar - 5/10.

Seriál o hráči od hráčů pro hráče! Ze začátku to pro mě byl takový černý kůň podzimní sezóny, velmi zábavný seriál, z kterého bylo vidět, že jeho autoři jsou opravdoví hráči videoher, mluví ke mně stejným jazykem, který z videoher znám, používají termíny jako perfect parry, glass cannon build a mnohé další, které pochopí jen ti, kdo u videoher strávili nějaký ten čas. Hlavní hrdina si pro svůj zvolený build a i díky získanému debuffu zvolil tak unikátní vzezření, že mě hned zaujal a tak jsem měl půl roku jako avatar na svém zdejším profilu modrého ptáka ne proto, že bych byl vášnivý volič ODS, ale proto, že mě Sunraku tak moc chytil. Seriál však byl pořád lepší a lepší, začal mi rozkrývat zdejší lore, ukazovat crafting a další herní mechaniky a já strašně rychle získal dojem, že kromě toho, že autoři rozumí videohrám, tak dokázali vytvořit svět, do kterého bych se chtěl já sám strašně moc ponořit – hru, kterou bych si sám chtěl zahrát. Bavil jsem se tím, jak si Sunraku svoji pouť užíval, věřil jsem mu to zaujetí a nadšení. Sice tu byly občas nějaké drobnější nedostatky, zkrátka jsem zvyklý, že spousta asijských her musí mít svojí uřvanou Paimon (tady Emul), nebo jiného maskota (a zároveň nouzový zdroj jídla) a že humor tu bývá občas docela divoký a dětinský, ale autoři mi to dokázali kompenzovat parádní akcí, a tak dobrou animací, jakou jsem od studia C2C vůbec nečekal. Vzpomněl jsem si i na to, jak jsem si v minulosti dělal legraci z Dragon Ballu, kde některé souboje trvaly i několik dílů a představte si, že tady je to také, ale dává to dokonalý smysl. Stejně jako ve videohře tady totiž máte takové boss fighty, které jsou několik dílů hypované, několik dílů se na ně hrdinové připravují a pak jelikož jde o opravdové boss fighty, kde mají ti nepřátele stejně jako třeba v soulovkách několik různých fází, několik dílů trvají, dává to smysl a souboj s Wethermonem naprosto dostál tomu, co jsem od něj očekával, splnil pojem boss fight do puntíku. Ty díly, které mu byly věnované, mi utíkaly neskutečně rychle a animace se tu vysloveně předváděla. Boj to byl dynamický, intenzivní a díky tomu, že animátoři uměli použít barvy (ta jeho ultimátka!), i veskrze nádherný. Zkrátka tenhle seriál byl animačně hodně na výši, stejně jako třeba Solo Leveling tohle byla také A-tier animace a jsem ochotný animátorům odpustit i tu drobnou CG úlitbu v předposledním díle s krystalickými škorpióny. Zkrátka já dostal od Shangri-La Frontier opravdu hodně, náramně jsem si tenhle seriál užil a těším se na další sezónu, která byla hned oznámená a přijde nečekaně brzy – již za půl roku. Seriál můžu s klidem doporučit nejen fanouškům anime, ale i hráčům RPG, především ARPG videoher a za mě 9/10.

Přestože byla pátá sezóna podstatně kratší, než na co jsem běžně zvyklý, rozhodně mě nezklamala. Ukázalo se, jakým chce Šin být generálem, jeho jednotka musela čelit dalším nebezpečným situacím, a hlavně si uvědomit, jak chce bojovat. Ten kontrast mezi Šinovou armádou a tou Kan Kiho, co všechno jsou a nejsou ochotné udělat pro vítězství, jaké metody dokáže armáda vystavěná z bývalých lupičů a banditů vymyslet a jak děsivá díky nim může válka být, byl pro mě hlavním tahounem téhle série. A přestože je člověku jasné, komu tu chce fandit, pod kým by chtěl v boji sloužit, kdo je tu morálnější, přesto jsou i Kan Kiho metody hodně zajímavé a vzhledem k dobovému zasazení mnohem reálnější než Šinův idealismus. Stejně tak Ei Sei v závěrečné epizodě opět poodkrývá své karty, ukazuje, jak chce dosáhnout spojení sedmi království a jak jim chce vládnout a jeho proslov je emotivní, dává smysl, zkrátka i jemu dál fandím. K tomu si přidávám velké bitvy mohutných armád vedené zajímavými generály, které mi seriál vždy uspokojivě představí (hlavně co je pohání), hromadu strategie (tentokrát zaměřenou na zalesněný terén s kopci) a úskoků, tentokrát opravdu podlých a mám další vynikající zážitek, který jsem si skvěle užil. 9/10

S tím, kolik jsem toho o Solo Levelingu slyšel ještě před začátkem vysílání, jsem to celé asi čekal přeci jen o něco lepší. U prvních pár dílů jsem vlastně ani moc nechápal, co ti lidé na tom vůbec mají. Příběh o tom, že se do našeho světa otevírají brány z jiné dimenze, nebo jiného světa není v anime ničím neobvyklým, a tak pro mě celý úvodní díl působil jen jako takový ne moc zajímavý edgefest plný krve s tím nejokatějším cliffhangerem na závěr. Ani další vývoj o tom, jak hrdina získal schopnosti, které mu z každodenního života dělají v podstatě videohru, mě moc nechytil a sestřičky sledující jeho postupnou proměnu mě bavily asi tak málo, jako ta proměna samotná. Ani po stránce animace jsem nebyl v tu dobu vůbec v hypu. Viděl jsem screeny z manhwy a srovnání s anime adaptací a když mám shrnout svůj tehdejší dojem – anime mě moc nepřesvědčilo. Souboje mě začaly zajímat asi až od bitvy s velkým hadem a příběh mě chytil až v momentě, kdy se začalo řešit, jak moc jsou tyhle portály do jiného světa vlastně šedou zónou, zkrátka co všechno se v nich může stát a na koho si také musíte dávat pozor. Videoherní mechaniky mě sice stále příliš nebavily, celý ten interface a jeho spojení s realitou pro mě pořád moc nefunguje, ale beru to jako snadný způsob, jak pro diváka mapovat hrdinův pokrok a podávat mu informace relativně známou formou. Co se animace týká, postupně se zlepšovala, v druhé půlce už opravdu bylo na co koukat a mnohé souboje jsem si užil, ale zase, když vezmeme práci MAPPY na druhé řadě Džudžucu Kaisen jako strop anime akce, jako pomyslný S-tier, tak to, co mi zde předvedlo studio A-1 Pictures, je pořád maximálně A-tier = mohlo by to být ještě lepší. Co mě tu také příliš nechytlo jsou postavy. Hlavní hrdina je fajn, baví mě ho sledovat, ale je to asi jediný charakter, o kterém vím opravdu něco víc. U většiny dalších vedlejších postav vím sice zhruba kdo to je, ale o jejich charakteru vím po dvanácti dílech minimum. Když si to shrnu, mám tu seriál, který si mě začal získával postupně, svému hypu zatím pro mě nedostál, ovšem jako slušný úvod – představení – relativně fungoval a v druhé půlce už se docela rozjel. Mám zájem vidět víc, očekávám víc, snad mě druhá sezóna nezklame. Ta první ode mě dostane 7,4/10.

Ragna Crimson umí být hrozně edgy, dokáže na vás lít potoky krve, spousta postav umře a někdy se to celé bude v tom utrpení doslova vyžívat, ale stejně tak mi dokázal seriál prodat i ty silné momenty, plné naděje a odhodlání, zkrátka to byla slušná horská dráha. Co pro mě však táhne celý tenhle spektákl, který není na první pohled zase až tak složitý (prostě se tu rubou mezi sebou lidi a draci), na druhý pohled však dokáže velice překvapit různými zajímavými souvislostmi, jsou zdejší postavy. Ty hlavní nejsou černé, nejsou ani bílé, nebo šedé, ale jsou hezky charakterově vybarvené, často velmi nečekaně a v rozporu s rolí, kterou zde hrají. Nepočítal jsem, že budu hltat celý příběh Ultimatie a Voltekamui, že si tu nejvíc zamiluju tu divnou bezrukou princeznu Starlii, co vidí hlavního hrdinu jako sexy meč, že mě bude tak strašně zajímat Crimson, jeho chaotičnost, ale zároveň chladná vypočítavost, nebo že budu s napětím sledovat, jestli z Ragny bude něco víc, než jen další zaslepený Eren, co musí zabít všechny draky za každou cenu. A zaslouží si draci vlastně zemřít? Jsou to monstra, ale kdysi to byli lidé, většinou s neobyčejnými příběhy a jejich charaktery se tu stále projevují, přesto – jsou to monstra! Na postavách mi to stálo, s postavami mi to padalo, postavy a jejich interakce jsem si tu užíval. Souboje byly také zajímavé, některé se opravdu povedly, u jiných jsem si vzpomněl na radu: „Pokud nedokážeš něco dynamicky a detailně animovat, oklamej divákovu pozornost pomocí barev.“ Zkrátka po stránce barevnosti to byl zážitek, líbilo se mi, že některé efekty, třeba blesky, byly dělané jen za pomoci kresby (žádný počítač) a dotažené právě těmi sytými barvami, připadal jsem si občas jako bych se koukal na nějaké velmi dobré retro, nebo spíš že štáb sice neměl všechny potřebné finanční prostředky, ale animátoři i tak věděli, jak si pomoct, na což sice dnešní diváci nemusí být zrovna zvyklí a ne každému to bude připadat cool, ale já si to užil. Pro mě je Ragna Crimson ve výsledku povedený seriál, cool edgefest, který ale na rozdíl od jiných ví co dělá, co chce ukázat a prodat a má zajímavé postavy. 7,8/10

Čekal jsem, že to bude dobrý, ale nečekal jsem že až tak moc… Poslední díl byl naprostá paráda, ten si odnáší jasných 10/10, už jen za to, jak krásně a srdečně si oba hlavní hrdinové řekli, proč se do sebe zamilovali a jak přesně to sedělo se vším, co jsem nejen v téhle sezóně viděl. The Dangers in My Heart si mě získal už první řadou, která byla zaměřená na to, jak se dva naprosto odlišné charaktery postupně měnily a hledaly si k sobě cestu. Druhá sezóna krásně staví na těchto vybudovaných základech, rozšiřuje jejich vzájemný vztah, dává jim do cesty nové překážky a postupně vše graduje až k nádhernému finále. Co mě tu bavilo nejvíc? Asi to, jak je hlavní hrdina na jednu stranu nejistý, plný různých obav, uvědomuje si, že je vlastně ještě z velké části dítě, ale přesto pak přijde nějaký ten důležitý moment a jemu přesně a logicky dojde, co je v tu chvíli potřeba udělat. Stejně tak hlavní hrdinka, která na jednu stranu působí často hodně sebejistě, ale ve skutečnosti občas také tápe a je si v mnohém nejistá. To vyobrazení dospívání, rozkolu mezi dospělostí s její odpovědností, romantickými patáliemi a na straně druhé bezstarostnost a hloupost dětství, jsou tu strašně krásně zachycené, obojí je přesně namixováno, abych postavám všechno, co dělají, věřil. Zároveň mi tvůrci umí strašně šikovně připomenout, kam se postavy během téhle cesty posunuly, vždyť třeba konfrontace Ičikawi s jeho minulým já a tím, jak vše dřív vnímal, byly jedním z nejlepších momentů celého seriálu. Obě hlavní postavy jsou tu velmi dobře napsané, pořád mají své silné a slabé stránky, ale pomalu na sobě pracují, pracují na vzájemném vztahu, což je hlavní důvod, proč jim jako divák celou dobu držím palce, a i když je to občas hodně cringe a divný, zase mi to krásně sedí k tomu, jaké ty první romance, když si na ně sám vzpomenu, prostě byly. Animačně skvělé, hudebně snad ještě lepší – zkrátka já jsem si tohle náramně užil a doufám, že budou nějaké další díly, tohle přeci není konec, je to spíš začátek jednoho vztahu, který bude určitě minimálně stejně tak zajímavý, jako byla cesta k němu. 9,5/10  

Ono je to strašně jednoduché, pokud se vám líbila první řada, pak se vám bude líbit i ta druhá, pokud se vám první nelíbila, pak ani ta druhá váš názor nezmění. Najdou se i tací, kteří budou tvrdit, že Mashle je ta nejlepší komedie, jako kdy viděli a že opening k druhé řadě je vynikajícím hudebním dílem. Chápu, že humor je stejně jako hudební vkus velmi subjektivní, a proto nejvíc ze všeho ocením, když se mi tito lidé nebudou nikdy snažit vykládat vtip, snažit se mě rozesmát, nebo mi třeba zkoušet pustit své oblíbené songy. V tomto ohledu jsem zkrátka asi v menšině, protože mi Mashle nepřišel vůbec vtipný, v téhle sezóně mě ani jednou nerozesmál – vůbec – nic. Co je horší, většina vtipů mi přišla prostě trapná, úplně mimo moji strike zónu a u některých (třeba když se Mashlovi kamarádi proměnili v děcka, nebo velká část posledního dílu) jsem začínal i mít dojem, že ve mně určitá část tiše umírá cringem. Ta snaha o humor u mě zabíjela velkou část mého zájmu a po pravdě jsem i nalomený se na další sezónu prostě vykašlat. Stejně tak se mi nelíbil již zmíněný opening (přitom předchozí songy od Creepy Nuts, kterými doprovázeli Call of the Night jsem si dokázal velmi oblíbit), ale tahle píseň mi přišla strašně nudná, repetitivní, radši jsem jí přeskakoval – tohle nebude můj styl hudby. Co hůř, nelíbil se mi ani ten hip-hop co byl vložený jako doprovodná hudba k různým scénám seriálu a s těmi epickými, symfonickými fantasy motivy se mi neskutečně mlátil. Aby toho nebylo málo, tak mě v téhle sezóně nepřesvědčil ani příběh a ani souboje. Děj byl sice sympaticky přímočarý a přišly i odpovědi na některé otázky, ale většina z těch odpovědí byla tím nejjednodušším, co se se dalo s příběhem vymyslet (včetně klišé „Jsem tvůj otec, Luku!“). Chyběla mi tam i ta lehkost a originalita, s kterou v první sérii Mashle překonával fakt, že neovládá žádnou magii, celé jako kdyby to bylo jen o tom, že když něco nejde silou, tak to prostě půjde větší a že Mashle hlavou zeď prostě prorazí. Stejně tak mi ani fyzické ani magické souboje nepřišly tak povedené a úderné jako v první řadě, i když tohle může být způsobené tím, že moje hranice ohledně soubojů se díky několika novým anime seriálům opět posunuly o něco dál a to co předvedl Mashle bylo akorát tak nějak – fajn. No myslím, že už jsem to okecal dostatečně, možná stačilo prostě jen napsat, že "Mashle Braindead" není anime pro mě a druhá sezóna mě v tom jen utvrdila a bavila mě méně než ta první, vlastně mi i přijde, že se mi většina z toho, na čem tenhle seriál stojí už okoukala. 4,5/10 a další sezónu už asi nechám fanouškům, protože ono je to strašně jednoduché - pokud se mě nenadchla první ani druhá řada…