Blade Runner

(1001) Emocionální zátěž tohoto filmu je pro mě úplně nepochopitelně nepochopitelná. Když by se to všechno slovně popsalo, tak jsou to samé věci, co mám ráda: Sci-fi o konci světa (lidství), láska na nečekaných místech, místnost plná děsivých panenek, vyprázdněné vyprávění, robotická sova, brečící Rutger Hauer, spousta teoretické zábavy. Ale když se na to doopravdy dívám, tak mi nic z toho nedává smysl a vůbec nevím, jestli mě něco z toho má bavit nebo jestli mám někomu snad fandit? Deckard je hloupý znásilňovač a ostatní postavy jsou jenom děsivé panenky v obecné místnosti pozérského světa filmu, nikdo tam není opravdový a většina událostí vypadá jako nacvičená pro kameru a ne že by se doopravdy musela stát, kdyby tento systém postav někdo doopravdy vypustil do světa a nechal je, ať si žijí. Místo brečení v dešti mě tak napadají jenom otázky jako jak se dostal replikant s jednou bouchačkou z úřadu plného agentů? Proč se původ mechanických výrobků určuje psychotestem? Pokud je Země místo, kde zůstává už jenom nemocný lidský odpad, který si nemůže dovolit odletět do "statečného nového světa", proč je vůbec replikantům zakázán pohyb? Ale ne že by mě doopravdy zajímaly odpovědi na tyto otázky. Nezajímají. A finální a možná největší zklamání pro mě bylo, že mě soundtrack s tak dobrou pověstí vůbec nezaujal. (13.10.2017)

Tenhle film má tolik "nej", že vypsat je sem by zaplnilo víc prostoru, než má rozumný komentář mít. Zrovna jsem shlédla "the final cut" verzi s brilantním obrazem, zvukem, sestříhaný tak, jak to chtěl Ridley mít už původně. A s tímto dalším shlédnutím jsem opět našla novou hloubku celého díla. Pokaždé se mi Blade Runner dostane o něco víc pod kůži, pokaždé v něm najdu mnohem víc filozofie než minule, víc poetiky a víc krásy. "I've seen things you people wouldn't believe. Attack ships on fire off the shoulder of Orion. I watched C-beams glitter in the dark near the Tannhauser gate. All those moments will be lost in time, like tears in rain..." Blade Runner je plný krásných metafor, úžasně kompaktní a inteligentní a navíc vizuálně a hudebně dokonalý. Všechno v něm mi přijde dokonale promyšlené, na první (!) pohled jednoduchý děj není vůbec tak přímočarý, jak se může někomu zdát, vypiplané dialogy, obraz pochmurného futuristického města budoucnosti zahaleného do věčného deště... Když o tom tak uvažuju, tak právě on je můj nejoblíbenější sci-fi film (a možná nejen sci-fi). "Quite an experience to live in fear, isn't it?" (23.02.2004)

otec a matka všech ponurých vizí industrializované budoucnosti.. s přesahem.. Scott je mistr a i když film trpí nějakými neduhy jako je např. velmi silná rozvláčnost a pomalé vývin, nakonec to má svoje opodstatnění. Tohle rozhodně nejsou Hvězdné války. A deštivý závěr je určitě v síni slávy nejkrásnějších a nejtajemnějších vyvrcholení filmu (20.06.2012)

"Žádný z Bohů biomechaniky na nebesích mi nepomůže." A mně zase nikdo nepomůže s pochopením legendy zvané Blade Runner. Už jsem se s Deckardem za těmi replikanty několikrát proběhl, snad jsem mu jich pár pomohl i zabít, ale pořád mi to připadá jako vizuálně zdařilá leč poměrně vláčná sci-fi. A já mám raději rychlý tempo podobný tomu, který při gymnastický bojový akrobacii vyvinula replikantka Pris. To byl pro mě určitě nejzábavnější moment filmu, ale taky mám rád výslech Rachael nebo dokonalýho naháče Roye v akci. Z toho plyne, že jsem možná taky replikant, takže raději opustím Zemi dřív, než mi nějakej zmatenej Deckard vystřelí čip z hlavy. (31.01.2018)

Jedna z nejneutěšenějších vizí budoucnosti, a přitom se nekoná žádný zánik civilizace, žádná epidemie, nic takového. A lidé mimo hlavní zápletku si možná ve světě Blade Runnera žijí taky celkem spokojeně...tak proč ten depresivní pocit? Je to především naprosto dokonalou atmosférou odvrácené stránky svým způsobem asimovského světa, kterou Ridley Scott načrtnul způsobem tak nehorázně megalomanským, že ve své době zkrátka neměl obdoby. Ale těžko říct jak by Blade Runner uspěl bez Vangelisova úchvatného OST... Překvapivě nejvíc na mě zapůsobil Edward James Olmos. Nehoráznost, že? Ale je to tak... Absolutně jsem nevěděl, co mám od Blade Runnera čekat...nebylo to lehké pokoukání, ale byl to silný zážitek. Duch P. K. Dicka, Williama Gibsona a jim podobných je tu. Pro někoho navždy, pro někoho nikdy. Nic mezi tím. 90% (01.06.2005)