Jeoffrey

Dance Dance Danseur to u mě neměl od začátku jednoduché, protože balet není zrovna tématem, které by mě nějak extra zajímalo. Zhruba před dvaceti lety jsem byl se školou v Národním divadle na Labutím Jezeře, a i když to byla docela slušná podívaná, nic moc mi to neříkalo. Navíc mě tu už z trailerů štval charakter design postav, který mi připomínal jiné, ne zrovna povedené taneční anime Wellcome to the Ballroom. Zkrátka nepřirozeně dlouhé krky a končetiny se vrátily a opět to nevypadalo zrovna hezky a přirozeně. Ovšem přišel první díl a mě hodně zaujalo taneční představení zdejšího mistra, zkrátka našel jsem něco, co se mi na seriálu extrémně líbilo a proč pro mě mělo smysl se na něj dívat. Jednoduše řečeno vyobrazení samotného baletu, to, jak je nasnímaný každý pohyb, jak dokáží autoři skrze něj vyjádřit emoce a jak skvěle vše dokáží hudebně, vizuálně a barevně doprovodit, je vynikající. Na rozdíl od již zmíněného Ballroomu, tady se opravdu hodně tančí a seriál dokáže prodat balet i člověku, kterého nezajímá, protože často vypadá opravdu velkolepě a kouzelně. No jo, ale bohužel tu byly i další věci kromě dlouhých krků, které mi těžce nesedly, a to byly postavy a příběh. Celý ten romantický trojúhelník, a to, jak je nakonec vyřešený, se mi prostě nelíbilo, a jak to teda vlastně má v hlavě srovnané Mijako moc nechápu doteď. Hlavně Luo mi byl místy těžce nesympatický, seriál mi sice dokázal velmi dobře prodat jeho motivaci, minulost a vše co ho ovlivnilo, ale i tak jsem si k němu nedokázal najít cestu. Můžu ho chápat, litovat, ale mít ho rád jsem nedokázal. U Džunpeje jsem zase na jednu stranu obdivoval jeho nadšení a to, že do všeho dává emoce, ale jindy mi zase přišel jen jako hlučný a skoro až otravný hrdina průměrného sportovního anime, nebo třeba shónenu a tak jsem si k němu hledal cestu docela dlouho. Během samotného příběhu nastalo několik chvil, kdy jsem moc nechápal rozhodnutí jednotlivých postav, sice jsem pobral jejich význam, o co autorům šlo, ale nějak jsem s nimi vnitřně nedokázal souhlasit. Na druhou stranu jsem ale přesvědčený, že se najde docela dost lidí, co s tímhle nebude mít problém a co se v postavách a v jejich volbách najde a seriál náležitě odmění. Za mě je Dance Dance Danseur rozhodně nadprůměrné anime, které je o parník lepší než již zmíněné Wellcome to the Ballroom, je to skvělá reklama na balet, ale i tak, kvůli těm popsaným věcem, které mi hodně nesedly, ode mě víc jak 6,3/10 nedostane.

Nevyužitý potenciál a ve výsledku seriál, který mi nedokázal vůbec prodat ani jedno ze svých zajímavých témat. Je tu spousta výborných a originálních nápadů, ale to jak se s nimi (ne)pracuje je buď nudné nebo hloupé. Navíc jeden z těch velkých dějových zvratů si dokážete odvodit už během prvních dílů. Chybí mi tu i nějaká lepší práce s atmosférou, protože když vám finální zápletka přijde místy jak nějaký ne moc povedený vedlejšák, tak je něco hodně šatně. Předlohou seriálu je yuri novela, takže by tam měla být i nějaká ta romantika, ale ani tohle tu nefunguje, nebo spíš mi přišlo, že jakákoli chemie mezi hlavními postavami je zatraceně chabá. Z hlavních postav jsem si dokázal dvě docela oblíbit (Menou a princezna) a další dvě (Akari a Momo) mě spíš slušně lezly na nervy s tím, že Momo byla kolikrát až vysloveně otravná. Animace se mi líbila, až na tu CGI housenku v posledních dvou dílech, když jsem ji viděl poprvé, tak jsem se musel až smát, jak špatně to vypadalo. Ve výsledku jsem se tu moc nebavil, napadalo mě sice docela dost možností, co by se s tím vším dalo scénáristicky dělat, ale směr, kam to celé nakonec šlo, mě dostatečně nezaujal, takže u dalšího pokračování, které by možná mohlo být povedenější (protože ten potenciál tam pořád je), já už asi nebudu. 4,4/10

Tohle není seriál pro každého, za sebe bych ho označil jako romantickou komedii pro flegmatiky s bohatou představivostí a osobitým smyslem pro humor. Navíc to Aharen neměla od začátku jednoduché, protože samotný obsah působí na první pohled hodně podobně jako Komi-san, jejíž druhá sezóna běží ve stejné sezóně. A tak jsem slyšel ještě před začátkem hodně názorů typu „Proč bych se na to koukal, když v téhle sezóně běží Komi?“, navíc i ti, kteří se pak podívali na pár prvních dílů to měli hned tendenci srovnávat a přišlo jim to prostě celkově slabší ve všech směrech. Zábavné je, že já to měl cca první tři díly obráceně a Aharen mě bavila o chloupek víc. Oceňoval jsem, že se seriál jasně zaměřil na hlavní dvojici a budování jejich vztahu, že ono téma o tom, že sociálně divná dívka si chce najít kamarády, tu sice bylo přítomné, ale neznamenalo, že jich potřebuje rovnou stovku, a tak do každého dílu nemusíme cpát další a další nové postavy, které se pak smrsknou jen na další rádoby vtipné křoví (takhle na mě působilo prvních pár dílů druhé řady Komi, ale o tom někdy příště…). Místo toho jsem dostal zábavnou interakci hlavních postav a jejich rozvíjející se vztah a vše bylo takové sympaticky roztomilé, někdy i vtipné. Bohužel co se u seriálu rychle vyčerpalo a začalo se mi hodně zajídat (a tedy i důvod, proč jsem se se svým dojmem ze sledování v určité části dostal do hlubokých vod šedého průměru) byl humor. Asato Mizu mě už jednou nepřesvědčila, a tak jsem jejímu Denki-gai nedal příliš šancí, už tehdy mi její styl humoru nesedl, a i tady se mi začal zajídat. Problém mám se samotným konceptem, který je neskutečně repetitivní a když do jednoho dílu (ten jehož hlavním tématem bylo soutěžení mezi hlavní dvojící) dokázali autoři čtyřikrát zakomponovat úplně to samé, jen s minimem tvůrčí invence, tak mě zvládli docela slušně otrávit. Samotný humor je především založený na různých asociacích hlavního hrdiny a výkladech hrdinčina chování, které jsou ale tak nepravděpodobné a občas pitomé, že jsem kolikrát nechápal, jak na tohle přišel. V jednu chvíli jsem si i říkal, že Aharen není až tak nečitelná, jen Raidó má prostě až moc bujnou představivost. Někdy bylo vysvětlení celé situace až trapně triviální a já si drbal hlavu, jestli to celé bylo nutné, ale jindy bylo obdobně šílené, jako Raidóvi představy a pak to celé byl buď zásah do černého, kdy jsem se bavil, nebo výstřel úplně naslepo, který pro mě ale vše zabil. Stejně tak opakování vtipu s paní učitelkou, která fyzicky nedává silně romantické momenty, se rychle ohrál. Jak jsem tedy nakonec skončil na nadprůměrném hodnocení, když esenciální aspekt celého seriálu začal pozvolna selhávat? Jednoduše mi to dokázal vykompenzovat jiný, tedy romantika. Ta tu fungovala velmi povedeně, přirozeně se vše vyvíjelo, přišlo mi to roztomilé a díky ní jsem si dokázal několik posledních dílu opravdu dobře užít, což převrátilo pomyslnou misku vah v prospěch tohoto seriálu, a tak si ode mě odnáší velmi těsně 4*, ale je to jen 6,5/10…

Druhá série přináší řešení několika důležitých vědeckých problémů a dává odpovědi na některé otázky, které hlavní hrdiny pálily. Dál prohlubuje pár témat, která se již dříve rýsovala, a kromě toho všeho přichází i s novými problémy, které bude potřeba dál řešit, protože vědecká práce nikdy nekončí a život obecně občas rád vše zamotává. Odpovědi na palčivé otázky typu „Kdo/co určuje, jestli jsme zamilovaní?“ jsou pro běžného člověka až triviálně jednoduché a hned jasné, ale zdejší vědecký tým se k nim prostě musel dostat složitou a někdy až šílenou cestou, protože ve světě vědy neexistuje tvrzení bez přesných důkazů a studií. Byla to zvláštní a docela zábavná cesta, na které se objevily nové podivné postavy, a kromě romantických peripetií se tu i řešil koncept toho, co je vlastně normální. Zajímavé téma, ovšem opět s poměrně jasnou a logickou odpovědí. Byly tu i věci, které mě příliš nebavily, jako někdy hodně divný fan servis, nebo pár momentů, které sice mohly vypadat logicky, ale zároveň byly tak trochu pitomé a někdy ani ne tou vtipnou formou. Poslední díl byl taky hodně zvláštní a já nějak nejsem úplně přesvědčený, jestli se mi líbil a jestli mi do celého konceptu a ladění seriálu v některých chvílích zapadal. Na druhou stranu je tu hezky vyobrazené, že ti opravdu nebezpeční magoři nemají zpravidla na čele vytetované „Damaged“ a tak je na první dobrou prostě nepoznáte. Co dalšího fungovalo? Romantika, humor, postavy… Prostě to pozitivní u mě převažovalo, takže po důkladné analýze je i můj výsledek překvapivě přesný a jasný. 7/10

Paripi Kómei je určitě největším překvapením anime sezóny Jaro 2022 a skoro mám až dojem, že samotní autoři využili hned několik povedených strategií, aby zajistili pro své anime úspěch. O čem mluvím? Tak třeba o tom, že vydali první epizodu jako úplně první jarní anime, takže v době, kdy diváci neměli ještě na co koukat, a tak si zajistili, že tomu mnozí, kteří by se třeba původně o seriál nezajímali, dali aspoň šanci. Dalším povedeným krokem byl výběr openingu. Jde o hudební anime, hudba je tu důležitá a opening je asi to první, čeho si hudebně všimnete. No a někdo evidentně dostal nápad, že ta neznámá diskotéková písnička, co slyšel na dovolené v Maďarsku, by se k tomuhle seriálu mohla perfektně hodit a tímhle svým výběrem a povedeným coverem zajistil, že vznikl nejlepší anime opening celé jarní sezóny, kterého si všiml skoro každý a o seriálu se začalo opravdu hodně mluvit. Byla docela legrace sledovat, jak si tahle píseň razila cestu internetem a během tří týdnů měla na několika různých kanálech dohromady kolem deseti milionů shlédnutí (a teď na konci seriálu už má skoro 3x tolik). Stejně tak počet diváků celého seriálu šel poměrně rychle nahoru, takže si tímhle šikovným tahem seriál zasloužil pozornost, kterou dokázal díky svým kvalitám udržet. Není to ale jen opening, který se povedl, za sebe si myslím, že i volba zpěvačky, která propůjčila svůj hlas Eiko, byla skvělá volba. Už její první píseň v úvodním díle na mě měla obdobný efekt, jako na slavného Kongminga. Ten hlas se mi hodně líbil a Kuroneko ukázala, že umí zpívat velmi slušně i v angličtině (což je pro fanoušky anime úspěchem samo o sobě, protože víme, jak to s angličtinou v anime většinou bývá). Ovšem nemohlo by to být dobrého anime, pokud byste neměli i povedené postavy a dobrý příběh. A to vše tady je. Samotný Kongming je neskutečně charizmatický hlavní hrdina, inteligentní, lidský, prostě jedním slovem sympaťák. Eiko je taky fajn a autoři na ní dokázali pracovat tak, že během celého seriálu opravdu dospívala jako osobnost, našla své sebevědomí i smysl a celá ta cesta byla moc hezky vyobrazená. Kongming nám ukázal nejen s hlavní hrdinkou, ale i s ostatními postavami, jak se má dělat rozvoj charakteru, jak mile na diváka působí, když si vše postavy dokáží uvědomit sami, najít si vlastní odpovědi a cestu, ovšem s malou, zato ale velmi propracovanou, pomocí našeho stratéga. Dokonce i Kabetaidžin, Nanami a mnozí další měli hezké momenty, příběhové zápletky a vše se tu neslo ve strašně sympatickém a lidském duchu. Fungovaly i jednotlivé strategie, sice jsem se chvílemi pozastavoval nad jejich morálností, ale vtipné bylo, že to samé dělali i autoři a Kongming z toho všeho vždycky krásně vyklouzl bez ztráty kytičky nebo kreditu. I emoce a atmosféra pracují tak jak mají, mnohdy je seriál napínavý, jindy příjemně uspokojivý a většinu času prostě jen celkově strašně příjemný. O hudbě jsem už mluvil, ovšem i animace se docela povedla. Zdejší umělci umí používat barvy a efekty, chápou, jak navodit dobrý dojem z hudebního představení i s pomocí světel. Paripi Kómei si zaslouží úspěch, stejně jako si ho zasloužili jeho hlavní hrdinové během své cesty a celou dobu jsem měl z tohohle seriálu i z jeho tvůrčího týmu silný pocit, že vědí, co dělají. Kdyby v jarní sezóně nevycházelo Spy x Family, tak jde jednoznačně o Anime of the season (sequely nepočítám), takhle jde „jen“ o 9/10 anime u kterého si přeji, aby mělo ještě větší úspěch a brzy vyšla další sezóna.

Jedna kniha se dopsala, je na čase začít psát další… Já však s hodnocením začnu naprosto nelogicky od konce. Poslední díl třetí série je úžasný, finále je skvěle emotivní a hořkosladké, navíc je většina linek logicky a často velmi uspokojivě uzavřena. Tenhle díl jsem si dnes opravdu užil. Zbytek série na mě ale už tak dokonale nepůsobil, občas mi to přišlo celé takové uspěchané a z té sympatické a tvořivé lehkosti, která prostupovala první sérii, toho tady už opravdu moc nezbylo. Nových vynálezů sice opět přibylo, ale ten tvůrčí proces, výroba a problémy kolem, byly jen jednou z mnoha součástí celku. Někdy jsem si až říkal, že se seriál snaží pracovat na příliš mnoha frontách najednou a na to, kolik má mít dílů, se tu toho snaží skloubit někdy až moc dohromady, ale pořád to celé drželo pohromadě a vše co se dělo, se dalo zvládnout bez problémů sledovat a každé téma dostalo dle mého dostatečný prostor. A tak i na poli všech těch pletich zdejší šlechty, problémů v rámci církve, starostí s podnikáním, a i tím občasným vynalézáním pro zdejší svět nových věcí (a s tím spojené důsledky pro zdejší společnost) se opět podařilo vybudovat slušný příběh s dobrou atmosférou a momenty, kdy se člověk dokázal o hrdinku a její blízké i trošičku bát. Byl to povedený příběh, často jsem si říkal, že musím Main obdivovat, autoři si toho do cesty pro takhle malou holčinu připravili docela dost. O tom, že postavy fungují tak, jak by měly (mnohé budete mít opravdu rádi, jiné nenávidět, jiné třeba jen chápat, ale nikdo vám nebude ukradený) asi nemá smysl u třetí série moc mluvit, kdyby postavy nefungovaly, tak bych u seriálu asi tak dlouho nevydržel, natož se jím dokázal bavit. Stejně tak se mi pořád líbí animace i hudba.  A tak naplněn myšlenkou, že vždy když něco končí, něco jiného začíná, budu vyhlížet další dobrodružství téhle sympatické knihomolky a i třetí sérii odměním zářivými čtyřmi hvězdami. 8/10

Velmi dobře zvládnuté drama a to jak atmosférou, příběhem tak i výborně propracovanými charaktery. Až na jedno drobné vcelku nudné a fan servisem příliš zavánějící pomrknutí (v podobě jednoho o dost slabšího dílu) to promyšleně pracuje s atmosférou a někdo jako já jen se zájmem sleduje. Jako nejlepší aspekt toho všeho musím uvést postavy. Takhle zajímavé charaktery jsem už dlouho neviděl a zjistit něco víc o hlavním hrdinovi je pro mě lákavější, než třeba tajemství toho, co má Eren Jägerů ve sklepě. Ajanokódži je mi vůbec neskutečně sympatický a je to už strašně dlouho co jsem k nějakému mužskému anime hrdinovi vzhlížel s takovým zájmem, zaujetím a tichým obdivem. No a když si k tomu přidám i sbírku zajímavých dívek a žen, kdy paní učitelka třídy D mi přijde stejně interesantní jako hlavní hrdina (a navíc mi přijde i dost sexy) a ostatní slečny také dráždí můj intelekt, nebo jsou mi minimálně sympatické, pak v tomto ohledu u mě získává tohle dílo za charaktery celých 10/10. Co se příběhu a atmosféry týká, tak příběh se rozvíjí pomalu, občas překvapí, jindy zas jen zlehka místy naznačuje některé své trumfy, ale autoři vždy ví, jak má fungovat opravdové vyvrcholení jednotlivých částí a tak každý závěr kterékoli části je dramatický a opět budí další hlad pro sledování nových dílů. Navíc samotný konec (doufám že první série) u mě vyvolal neskutečnou chuť na další díly a opětovné ujištění o tom, jak moc mě baví a zajímá hlavní hrdina. Takže v návalu euforie z poslední episody zvednu celkové hodnocení na maximum a začnu doufat, že další díly přijdou a že všechno to tajemství, logika a promyšlenost z toho ani v budoucnu nevymizí. 9/10

Originální anime, které má propagovat Urawa City v japonské Saitamě. Obyčejné příběhy ze středoškolského života 8 neobyčejných dívek... A já musím říct, že je to v podstatě o ničem, opravdu takový poklidný, i když místy lehce bláznivý slice-of-life, kde se toho v podstatě nic moc neudálo. Díky délce jednotlivých episod je to navíc i bez nějakých intenzivních prožitků a dojmů, protože dřív, než by mě to mohlo okouzlit, je konec. Ale je to roztomilé a jednou mě to lehce rozesmálo a tak dám za 2*, protože i když se mi na to docela příjemně kouká, tak mi to nic moc nedalo...

Shadows House je hodně zajímavý a originální seriál. Líbí se mi na něm jeho zasazení, tajemno kolem všech těch stínů a celého toho viktoriánského sídla. Příběh má mnoho skrytých paralel na rozložení společnosti, dospívání a za sebe věřím, že i to, proč se tu vše točí kolem sazí a proč je příběh zasazený právě do devatenáctého století, tedy do století páry, má svůj vlastní vnitřní význam. Postavy jsou sympatické, rozmanité a pochopitelné. Emillico a Kate jsou milá dvojice docela protikladných charakterů, kterým jsem neměl problém fandit. Ocenil jsem i postupné odhalování toho, jak to v domě funguje a jak je to s těmi lidskými panenkami. Zkrátka mě to určitě zaujalo a chci znát a vidět víc z tohoto povedeného světa. Sice nemůžu říct, že bych nervózní napětím čekal na další epizodu, ale vždy když nějaká nová vyšla, tak jsem si jí rád hned pustil. 7,5/10

Ono to ze začátku vážně vypadá jako taková veselá napínavá cesta mladých hrdinů za dobrodružstvím. Už od prvních dílů to má tu správnou atmosféru, kdy člověk touží vydat se na cestu s našimi hrdiny do středu tajemna a cítí touhu objevovat neprozkoumané. Zkrátka vzpomněl jsem si na to dobré, co bylo v dílu Julese Verna o cestě do středu Země, na všechno to tajemno, bohatý a úžasný svět, prostě něco čím by se chtěl každý člověk toužící po dobrodružství procházet každý den. Všemu napomáhá skvělá animace, která je kouzelná, barevná ale zároveň propracovaná a detailní. Pomáhají tomu i všechna ta tajemná stvoření, která zde jsou a já si zase jednou vzpomněl, že jsem kdysi chtěl být třeba také biologem. Zkrátka krásná výprava a malebné dobrodružství to je, ale zároveň nejen to. Od chvíle, kdy se objeví Ozen (ano velmi charizmatická a zajímavá to paní) a náležitě nás všechny varuje, pocítí i ten méně chápavý člověk (já), že tohle nebude veselá cesta růžovým královstvím, kde se držíme s Elmem za ruku a lížeme Barneymu koule... Zlověstné náznaky tam sice byly i dříve, ale asi nic mě nemohlo připravit na realitu a desátý díl. Vskutku intenzivní zážitek, bolest doslova prožitá, kdy mi běhal mráz po zádech a zároveň jsem nemohl odlepit oči od obrazovky. Když ten díl skončil, tak mi došlo, že jsem prožil něco velmi intenzivního a celé anime mi rázem přišlo neskutečně skvělé. Ten kontrast- lahoda! Hodnocení muselo zákonitě nahoru a já očekával co přijde. Další velmi povedený a silný zážitek si pro mě připravili autoři v posledním díle, kdy se emoce daly cítit na vlastní kůži a u mě se střídali hořké a sladké pocity během pár okamžiků. Takže musím říct, že i s atmosférou se tu pracuje skvěle a je velmi dobře dávkována, takže se člověk nenudí ani neotupí neustálou intenzitou. Jsem definitivně přesvědčený, že jsem viděl něco impozantního a chci vidět i vědět víc. Napadají mě různé myšlenky o tom, co je v centru propasti i proč se to jmenuje Made in Abyss a nemůžu se dočkat jestli jsem se alespoň přiblížil s některou svou teorií. Také jsem se asi zamiloval do Nanachi... Jsem zaujat, okouzlen a napnutý jak struna - tedy to skvěle zafungovalo. 9,7/10