Jeoffrey

O Date a Live jsem nenapsal ještě ani čárku, a to už mám ohodnocené 4 série, takže je asi třeba to trochu napravit. Mám rád tyhle balící/randící anime seriály propojené s nějakým tím zajímavějším příběhem na pozadí, který tomu balení dává silnější přesah. Například takový The World God Only Knows má ode mě do dnešního dne 5* u všech sérií a je to v rámci obdobně laděných anime pořád nesporný top. Date a Live jsem si v první sezóně také dokázal oblíbit. Byly tam sympatické dívčiny, kolem kterých se vše odehrávalo a Šidó je taky jako hlavní mužská postava vlastně fajn. Celý ten koncept balení, abys zachránil svět, mi přišel dostatečně zábavný a zajímavý, stejně tak mě už tehdy oslnila animace a hudba. První série 7,5/10 a já si jí fakt užíval. Druhá série přinesla v podstatě víc toho samého a já už se občas začínal nudit. Naštěstí jakékoli ochladnutí zájmu opět spolehlivě zahnala Kurumi. Každý, kdo sleduje Date a Live, má podle mě hned jasno, kdo je nejlepší charakter a best waifu. A i ti co o Date a Live jen slyšeli, taky vědí o Kurumi!  A i autorům je jasné, že tahle holčina má obrovský potenciál, a proto dostává třeba i vlastní spin-offy… Druhá série mě tak pořád bavila 7/10. Jenže nám tu nastává menší problém. Když už jsem viděl a identifikoval tu nejlepší holčinu z celého seriálu, jak velká je šance, že mě pak chytí nějaké další holčiny a příběhy o jejich balení? U třetí série mi to začalo drhnout, všímal jsem si, že je to vlastně pořád tak nějak stejné a tempo odhalování toho celkového obrazu na pozadí bylo jak u unaveného slimáka. Navíc třetí série měla zatím asi nejméně zajímavé nové dívky, staví také dost na Origami, která mě už od začátku moc netankovala, a i když se objevují náznaky a odhalení v rámci hlavní dějové linky, napětí a očekávání nepřichází. Třetí série jen 5,5/10. U čtvrté série mě už začíná regulérně štvát koncept celého seriálu, celý ten nekonečný harém a další nové dívky. Začínám si říkat, že v momentě, kdy Šidó sbalí svojí novou oběť, tak jí v podstatě v rámci příběhu jen zredukuje na obyčejné dějové křoví, které má pak v dalších dílech tak maximálně jednu, dvě věty. Vadí mi, jak se za ním táhne nyní už početný ansámbl holek, který působí až nepřirozeně a v rámci každého dílu má každá jen nějaký ten štěk, aby se nezapomnělo, že tu vlastně je. A tak i mnou oblíbené dívky z prvních dvou řad jsou nyní už jen stínem nějakých zajímavých charakterů, jen figurky v pozadí a příběh jede dál, po dalších dívkách do kolekce, které pak zase jen zredukuje na další křoví. Zlatý The World God Only Knows, který s tímhle umí pracovat a v momentě sbalení linku prostě uspokojivě ukončí, aby se pak mohl bez nějakých přítěží zaměřit na další a s tou předchozí jen šikovně pracovat v rámci větší pointy na pozadí. Dvě třetiny čtvrté řady mě už regulérně nebavily (a nepomáhají tomu ani nová fakta o zdejších mocných organizacích), ale nakonec to zase zachraňuje Kurumi. Jako kdyby věděla, co mi tu chybělo (protože předchozí dvě nové dívky v této řadě rozhodně nejsou tak zajímavé, jako ty z prvních dvou sérií, které tu teď ale jen hrají křoví…), sype ze sebe jedno „Ara, ara…“ za druhým a je pořád víc sexy než zbylých XY holek dohromady, co jen vlaje za hlavním hrdinou. Konečně nás nechá nahlídnout do své tragické minulosti, ukazuje, o co jí celou dobu jde, a i ty největší tupce přesvědčuje, že je pro hlavního hrdinu prostě best waifu ze všech. K tomu se rozvíjí zápletka s prvotním duchem s rádoby ohromným překvapením na závěr, které jsem si ale já dokázal odvodit prakticky hned, protože Aja Endó se ani moc nesnaží měnit svůj hlasový projev. Každopádně poslední třetina u mě tahá celý dojem z bláta, a tak čtvrtá série dostane taky 5,5/10. Další pátá série by klidně mohla být už poslední, je asi jasné, kam to bude dál směřovat a koho bude třeba nyní sbalit a po pravdě už bych byl za konec asi i rád…

Nebyl jsem zrovna fanoušek těchto čibi kolabů, kde se vezmou postavy ze známých seriálů a vrazí se do společného prostředí, ideálně na nějakou obyčejnou střední školu, kde spolu budou interagovat a víceméně jen odkazovat na své originální seriály. Nebo spíš jsem to nevyhledával. Vždyť jsem zatím ani neviděl Isekai Quartet a to znám všechny postavy a seriály, které se v něm objeví a isekai žánr je mi momentálně blíž, než romantická dramata a vizuální novely od studia Key. Na Kaginado jsem původně neměl v plánu se dívat, ale díky jistým pracovním důvodům jsem rychle změnil názor. A nakonec mě to vlastně bavilo, protože ty příběhy jsou vtipně a svižně napsané, znám mnohé zdejší postavy, a i po těch letech chápu většinu vtípků a odkazů, co se tu objeví. Dokonce jsem nabyl dojmu, že i všichni ti hlasoví herci, kteří se vrátili do svých rolí, si tenhle seriál užívají. A užívali si to i scénáristé, kteří si tu prostě jen hráli s nejrůznějšími nápady. První série byla taková v pohodě jednohubka, které bych dal nějakých 6/10, druhá byla díky příchodu hrdinů z Angel Beats ještě o chloupek lepší, ale 4* dojem to na mě pořád nemá, takže 6,3/10. Ovšem jsem rád, že jsem Kaginado viděl, říkám si teď totiž, že bych neměl podobné projekty rovnou zavrhovat, a i ten Isekai Quartet někdy brzo zkusit.

Tohle anime hodně vsází na absurditu a konverzační humor, což je kombinace, která může skvěle fungovat, ale pouze za předpokladu, že je alespoň jedno z toho opravdu vtipné, což se tady ale moc neděje. A tak i když mi to občas svým přístupem k vyprávění přišlo jako něco z dílny Monthy Python, tak je to celé bez šťávy a nějaké větší hloubky. Absurdita sice funguje tak, že se v mnoha různých situacích dějí nečekané a šílené věci, ovšem nikdy to nemá tu správnou energii a jen málokdy se usmějete, i když je třeba pointa zrovna docela dobrá. Konverzační humor je bohužel hodně repetitivní, a tak za chvíli už prostě víte, co bude následovat, žádný další stěr od Carly vás už nepřekvapí a jen málokdy vám přijde zábavný. Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli se tu autoři snažili až moc, nebo naopak vůbec, ale komedie, která pro mě není skoro vůbec vtipná si ode mě víc jak 4/10 odnést nemůže.

Odolával jsem dlouho, přeci jen se asi nepočítám mezi skalní fanoušky Kaguji a pokaždé jsem si i dokázal odůvodnit, proč u mě tenhle seriál nedosahoval na mety nejvyšší a po pravdě z první série jsem byl hodně rozpačitý, ale Kaguja zraje jako dobré víno a každá další série je pro mě podstatně lepší než ta předchozí. No a Ultra Romantic to tentokrát dokázala a já jsem tak tím, kdo se cítí na konci tak trochu (a přesto vlastně příjemně) poražen. Tahle část vytěžila maximum ze všeho, co během předchozích dílů budovala, přidala zase něco navíc a předvedla finále na takovém levelu, že na to budu i za dlouho rád vzpomínat. Teprve druhá série mě naplno přesvědčila, že autoři umí hodně dobře pracovat se všemi svěřenými postavami (a ne s jen těmi hlavními) a ta třetí v tom pokračuje. Na place tak kromě ústřední dvojice a ztřeštěné Fudžiwary opět září Išigami a Iino, jejichž příběhy a charaktery se dál zajímavě rozvíjí, ale přidávají se k nim (nově) velmi silně třeba i Hajasaka s Cubame. Dokonce i vedlejší postavy na nějakém tom třetím stupni v pomyslné pyramidě důležitosti dostávají prostor a něco zajímavého se kolem nich děje. A do toho všeho úspěšně graduje hlavní dějová linka a to do detailů promyšleného finále, které si označení Ultra Romantic plně zaslouží. Teprve třetí série mě naplno přesvědčila o svých výjimečných romantických kvalitách. Ano, už první sezóna měla jeden hodně dobrý a povedený moment ve svém závěru, druhá série přitvrdila, ale teprve tady se dalo to romantické napětí doslova krájet a místy to byl slušný kolotoč emocí, který jsem si na 100 % užíval. Po stránce romantiky je finále téhle řady 10/10. A aby toho nebylo málo, tak se tu našlo i stále víc okamžiků, kdy jsem se smál a bavil zdejšími vtípky s tím, že pátý díl věnovaný rappu je pro mě rozhodně prozatím komediální top celého seriálu a asi i tím nejvtipnějším dílem v celé téhle jarní anime sezóně vůbec. Další věc, které jsem si začal všímat (asi proto, jak šel můj celkový zájem o celou Kaguju nahoru) byly povedené kombinace různých stylů animace, nejrůznější originální styly, filtry, pohyb… Prostě musím objektivně říct, že animátoři si se seriálem hrají a dělají hodně pro to, aby prodali každý záběr a emoci. Nejspíš to dělali i dřív, ale já to opravdu doceňuji až teď (lepší pozdě nežli vůbec). No jsem zvědavý na další sérii, manga stále běží a opravdoví fanoušci, co už mají vše přečtené, tvrdí, že seriál ani po tomhle pomyslném vrcholu nepolevuje a že se prý máme na co těšit. Tak snad mají pravdu… Today’s Battle Results: Kaguya wins! 9,3/10

Asi hlavně díky Miss Kuroicu z minulé sezóny mě už ani tak moc nepřekvapuje, že vtipná a zábavná pocta a zároveň i parodie na super sentai série může být i pro mě (který toho o těchto sériích zase až tak moc neví a nikdy ho nelákaly) hodně zábavnou a kvalitní podívanou. Love After World Domination se nese v obdobně příjemném a nápaditém duchu, překrucuje některá ta zaběhnutá klišé tohoto superhrdinského žánru, opět přidává originální a někdy až nečekaný pohled do zákulisí světa hrdinů a padouchů a k tomu tu tentokrát máme i romantický přesah ve stylu zakázané lásky mezi úhlavními nepřáteli. Takže Super Sentai Romeo a Julie! Hlavní duo je mi sympatické, Desumi je roztomilá a Fudó také není k zahození, navíc toho oba o lásce moc nevědí, protože k ní doteď neměli moc příležitostí. Takže je to taková ta pozvolná, milá, někdy skoro až štěněčí romantika, která se ale neustále někam posouvá, dokáže vyloudit spokojený úsměv na tváři a dojem, že musím postavám fandit a to vše v kombinaci s pár dobrými vtípky na super sentai prostředí a neustálou snahou celý tenhle zakázaný vztah utajit před ostatními. No a právě díky tomu romantickému koření jsem si tuhle podívanou užil ještě o chloupek víc, než již zmíněnou Miss Kuroicu. 7,5/10

Řeknu to naplno a bez jakýchkoli příkras – opravdu nemám rád japonský koncept idolů. Je to pro mě jen nablýskané pozlátko, podvodná maska, snažící se mi prodat rádoby dokonalé lidi bez chybiček a já tomu z podstaty toho, že každý člověk má nějaké vady, nevěřím a přijde mi to celé umělé a falešné. Nikdy nemám jistotu, že člověk, ke kterému bych měl vzhlížet, není úplný idiot a díky tomu, jak je idol koncept nastavený se vlastně o skutečném charakteru svého idolu ideálně nic nedozvím, jen budu poslouchat mraky prázdných marketingových frází napsaných na zblbnutí co největšího davu. Stejně tak se mi vůbec nelíbí všechna omezení, která v tomto showbusinessu jsou. Osobní život oficiálně nemáš, veřejný partner je nesmysl, patříš prostě jen fanouškům. S kým budeš anebo nebudeš spolupracovat, co budeš dělat, kde budeš vystupovat, vše řídí agentura a s tím spojené PR a to, jak tě prezentují světu. Soukromí, svoboda, vlastní osobnost – to tu není třeba, a proto se to musí co nejvíc potlačit. Nablýskaná klec, prázdnota a faleš, nejspíš z části prohnilá, jako každý obdobný koncept, jen tady se to prostě mnohem víc drží pod pokličkou. Dál pak vzájemné naschvály a nezdravá konkurence. Navíc je to v Japonsku vybudované jako kult, fanoušci si uvědomují své postavení a když se mezi nimi najde nějaký opravdový pitomec a z principu se vždycky někdo takový najde, tak se pak můžou dít opravdu hnusné věci. Takže se snažím všem anime o idolech vyhýbat, nemám potřebu se nechávat oblbovat tím, jak se mi snaží vše prodat jako úžasnou továrnu na sny. Z podobných důvodů se mi třeba i částečně omrzely takové V-tuberky z Hololive, protože i tady jsem začal postupně pozorovat jisté patologické jevy známé právě z idol průmyslu. No a o to víc jsem překvapený z toho, že mě zaujalo tohle anime a že jsem ho dokázal dokoukat. Hlavní devízu na tom má především sympatická a energická hlavní hrdinka, která je sice tak trochu střevo, ale je to takový ten pozitivní živel, který člověk potřebuje mít někde poblíž, protože dokáže dodávat okolí energii. Hijori je prostě fajn holčina, která k idolům nemá žádný vztah, ale postupně se do toho všeho musí dostat. A naráží na všechna výše uvedená úskalí tohoto průmyslu, seriál mi tu neprezentuje celý koncept idolů jako cestu růžovou zahradou, ale jako místo s různými problémy, které se ale vždy dají nějak řešit. Sice se tu nijak neslevuje ze zásad tohoto byznysu, takže uvedená omezení pořád platí, ale aspoň mi z toho není tak úplně špatně. A tak vidím, že i z namyšlených a nesnesitelných idolů se můžou při dobrém vlivu stát vlastně docela v pohodě chlapy, prostě tenhle seriál je tak dobře napsaný, že i u mě dokázal aspoň trochu otupit ty nejostřejší hrany a byly tu i momenty, kdy se mi to, co vidím, docela líbilo. Na rozdíl od Hijori sice asi obdiv k idolům nikdy nezískám, ale aspoň si můžu říct, že určitě existují momenty, kdy by si dokázal některý z nich získat alespoň můj respekt. Tenhle seriál si ho třeba za to, jak fungoval a jak šikovně a někdy i zábavně mi to dokázal celé podat, vlastně získal. 6/10

I po druhé sezóně mám Komi-san pořád hodně rád a dokázala mě často dobře pobavit. K pozitivům druhé řady je rozhodně nutné přičíst, že začala mnohem lépe fungovat chemie mezi Tadanem a Komi, zkrátka v té romantické rovině už to sem tam opravdu bylo o něčem a já jsem za to moc rád. A pomalu se rozvíjí i samotná hlavní hrdinka, která kromě dalších úžasných mimických výrazů začíná přidávat i nějaké to ostýchavé slůvko, někdy i větu a já jí i proto stále fandím stejně, jako celá škola. Ovšem seriál má i jedno zásadní negativum, kterého jsem si všiml během prvních dílů druhé řady, a tím je příliš mnoho vedlejších postav. Nebo spíš to, že se neustále objevují další a další, protože hlavní hrdinka chce mít sto kamarádů, ale to zároveň znamená, že ty již známé a mnohým oblíbené vedlejší postavy (především hybná síla všeho – Nadžimi) ustupují do pozadí. A problém pro diváka je na světě v momentě, kdy z těch nových cca 10 postav je dle mého opravdu povedená (není to jen další jednodimenzionální klišé) jen jedna. A další zádrhel je v tom, že jak jsou vedlejší postavy jen jednoduché šablony, tak jejich interakce s hlavními hrdiny je až příliš repetitivní a hrozí, že by to mohlo časem začít nudit. Zatím se tak neděje, protože do toho mixu postaviček pořád přidáváme další a další, které přinesou zase něco dalšího, prostého, co se sice bude pak už jen opakovat a nějak interagovat se zbylými přísadami, ale aspoň se zase děje něco nového. Ale může to takhle jít do nekonečna? A nemůže ten pomyslný pohár vedlejších postav třeba přetéct, nebo prasknout? Ovšem to, že se pozornost začíná opravdu mnohem víc zaměřovat na hlavní pár a ten začíná být schopný i nějak fungovat a posouvat se, bez vlivů zvenčí (v první sezóně Nadžimi), by tohle mohlo ten očekávaný průšvih s neustálým dohazováním nových figurek pokrýt a zachránit. A já autorům věřím, ještě mě nezklamali = Komi a spol. zatím pořád dobře baví. 8/10

Nebudeme si nalhávat, že jde o něco geniálního a každý, kdo v tom uvidí jen takového docela sympatického křížence mezi Overlordem a Goblin Slayerem bude mít z velké části pravdu. Ovšem je tu jedna podstatná věc, která u mě hodně ovlivnila výsledný dojem a díky které můžu říct, že to byla povedená podívaná. Prostě velmi se mi líbilo, jak si Arc to celé své dobrodružství strašně užívá. Autorům se podařilo vytvořit hrdinu, který je čestný, chrabrý a zároveň strašný sympaťák, který má z každé své dobře odvedené práce nepokrytou radost a vůbec je rád, že se tady ocitl a těší ho každé (i malé) fantasy překvapení, které na cestě potká. Není totiž asi žádným tajemstvím, že když vidíte někoho, jak se něčím baví a vše si opravdu užívá, tak vás jeho sledování nejspíš bude taky bavit, radost je nakažlivá a nadšení taky. Nepovedl se ale jen hlavní hrdina, oblíbil jsem si celý jeho tým. Bavil jsem se i drobnými narážkami, díky kterým se dá třeba s klidem říct, že místní elfové jsou vlastně z Kanady. Mám rád dokonce i zdejšího maskota Pontu, a to, jak mi ho seriál dokázal prodat, vedlo k tomu, že kdybych někde reálně viděl Pontu jako plyšáka, tak bych zvažoval jeho nákup. Jako povedenou shledávám i poslední epizodu a finální souboj obrovských monster, který působil hodně epicky, zajímavě, a i animačně se na to dost dobře koukalo. Jasně, seriál má hodně vad na kráse, příběh nemusí v tuhle chvíli působit náležitě silně, ale potenciál na nějaké zajímavější rozvedení to díky všem těm pletichám v pozadí určitě má. Stejně tak je tu mizerně napsaná velká většina záporáků, kteří jsou jen obyčejní uchýlové s kvalitou již zmíněných goblinů a to pak i celé to opakované zachraňování dam v nesnázích působí chvílemi obdobně lacině. Ale ta celková atmosféra a energie, kterou to má hlavně díky hlavnímu hrdinovi a to, že vše působí jako opravdové dobrodružství, které je odvyprávěno s vášní a humorem, způsobilo, že mě seriál bavil. A jak už jsem párkrát napsal, když se bavím, je vyhráno… 7/10

Jsem trošku zklamaný, protože od roztomilých duchů, kteří budou léčit přepracované a unavené korporátní otroky jsem čekal o něco víc nápaditosti, minimálně třeba co se takové zábavnosti týká. Ale tady mi všechno přijde takové jednoduše prvoplánové, kde se autoři ani o nic moc extra nesnažili a říkali si, že jen roztomilost bude seriálu prostě stačit. A tak je tu všechno kawai, dokonce i každý díl nám nějaký známý hlasový herec říká, kdy přesně to má být kawai, ale pro mě je to doopravdy kawai asi jen v polovině uvedených případů. Emocí je tu sice někdy také docela dost, ale často je to skoro až zbytečně uplakané, protože nikdy o žádné velké drama nejde. Situační humoru tu taky moc není, že by se dělo něco, co by vyžadovalo zapojení mozkových buněk, se taky říct nedá. Takže je to prostě jen taková unylá roztomilá podívaná, u které se dá dobře ležet a odpočívat, ale že by se u mě dostavoval nějaký léčebný efekt, že by dívenky léčili i mojí unavenou mysl stejně úspěšně jako u zdejší Šačiku – prostě smůla, na to nedošlo. Po pravdě i taková Senko-san s podobným konceptem byla mnohem zábavnější a nápaditější než zdejší duchové. Navíc i animačně mi to přišlo takové odbyté, sice to celé pořád stačilo na to, aby bylo vše kawai, ale nemůžu říct, že bych si zdejší barvy a design charakterů nějak extra užíval. Ale nejde o špatný seriál, jako taková jednohubka na relax po náročném dni, nebo třeba před spaním, se to pořád dá bez problémů využít, jen je to celé, v porovnání třeba s Kobajaši-san, ale i už zmíněnou Senko-san, ve všech ohledech slabší. 5,2/10

Strašně rád bych tu napsal něco o tom, jak jsem si Daimon užíval a jak jsem v něm objevil opravdový recept na štěstí, ale bohužel nestalo se a z velké části za to může Nagomu. Říká se, že v mysli každého chlapa je pořád něco z dítěte, ale hlavnímu hrdinovi v hlavě kromě dítěte asi nic moc dalšího nezůstalo. Až příliš často jsem si během sledování říkal, že takhle se třicetiletý chlap přeci nechová. Co bylo horší, tak si to uvědomoval i samotný seriál, a tak i ostatní, počínaje otcem hlavního hrdiny až po samotnou hlavní hrdinku, byly z Nagoma často obdobně otrávení, jako já sám. A tak pro mě nemohla fungovat ani chemie mezi hlavními postavami, která byla založená na tom, že neodbytný Nagomu tlačí na malou Icuku a nějak se mu daří se s ní pomalu sbližovat. Nemám tohle rád a nefunguje to na mě třeba i u romantických komedií, kde neodbytný chlap prostě pořád nadbíhá a tlačí, dokud ledy nepovolí a ani tady, kde se měl budovat vztah podobný tomu mezi otcem a dcerou, to nefungovalo zrovna sympaticky. A přitom Icuka byla fajn, docela dobře se tu povedlo vykreslit obrázek mladé dívky, která se snaží působit silně, ale uvnitř se pořád smiřuje s tím, že jí rodiče prostě opustili. Neměl jsem problém chápat její chování a občas mi jí až bylo líto, že ona musí být tím hlasem rozumu, který k třicetiletému hlavnímu hrdinovi promlouvá. Obdobně dětinsky a pitomě na mě působily i další věci, včetně toho, jak hlavní hrdina řešil některé problémy, které se mu připletly do cesty. K tomu se mi snažil seriál namluvit, že je Nagomu úspěšný u žen, ale tady jsem to byl schopný i docela pochopit, protože tu byla jedna dívčina, která ani nedokázala říct svým rodičům, jaký je její životní sen a pak druhá, která se s hlavním hrdinou v minulosti tak debilně rozešla/nerozešla – no prostě ony ani ty ženské hrdinky nebyly zrovna nejostřejší tužky v penále, a tak jim takový excentrický a upřímný šašek, jakým byl Nagomu, vlastně mohl docela logicky imponovat. Ze začátku jsem si seriál dokázal docela užívat, líbila se mi jeho atmosféra, ale když jsem viděl, jak hlavní hrdina naběhl do baráku úplně cizích lidí a řešil tam problém, do kterého mu v podstatě nic není a který by si jedna z hrdinek dokázala vyřešit úplně v pohodě sama, jen kdyby zkusila obyčejnou upřímnou komunikaci a za pomoci tradiční japonské dogézy Nagomu všechno nějak vyřešil, tak jsem ztratil zájem. Postupně jsem přešel do režimu „hlavně u toho nesmíš přemýšlet“ a snažil se nějak zvládat Nagomovu neustálou dětinskost, a nakonec jsem to dokázal dokoukat. Mohl to být hezký a milý seriál plný silných lidských emocí a možná ho v tom i mnozí jiní diváci uvidí, ale bohužel, u mě je to nakonec jen jedno velké „meh“. Ještě že tu byly hezky vyobrazené všechny ty cukrovinky, aspoň mi to dalo chuť k jídlu a důvod dát 5/10.