Tsuki

Zrůdně zmanipulovaný soudní proces, který se udál na přelomu 60./70. let v USA. Ve filmu funguje jako ukázka toho, jak zkorumpované instituce můžou zahnat jedince nebo skupiny do rohu a vyprovokovat je, aby v obraně udělali nějaký přešlap, který pak použijí jako záminku k trestu… Pro českého diváka je možná šokující, že i v prostředí „svobodné“ Ameriky mohl probíhat takto zvrácený proces. Nicméně, co je ještě více šokující, je to, že ve skutečnosti byl tento soudní proces a jeho okolnosti možná ještě větší fraškou než ve filmu – některé události se údajně odehrály trochu jinak (nebo v jiném sledu) a byly dokonce ještě drsnější nebo šílenější. Zdá se, že Sorkin pracoval s tímto historickým námětem poměrně volně, což by někdo mohl vidět jako negativum, nicméně film není dokumentem a jsem zastáncem toho, že celkový divácký zážitek a umělecké hodnoty filmu jsou stejně tak důležité, jako předkládání pravdy. Je tedy nezbytné fakta a fikci vybalancovat a zajistit, aby filmové podání příběhu mělo šanci rezonovat s publikem. Tudíž si myslím, že i u historických nebo životopisných filmů jsou určité změny nutností, pro účel celkového sdělení. Podstatné je koneckonců to, zda scénárista/režisér předal myšlenku příběhu, tedy to, co je na něm zásadní. Jádrem tohoto filmu jsou důležité lidské hodnoty a práva (potažmo i demokracie jako taková), které je nutné bránit proti zmanipulovanému systému, ať už jde o politicky motivovaného soudce, který byl zřejmě podplacen a manipulován ministrem spravedlnosti, nebo o prohnilou policii, která paradoxně sama vyprovokovává nepokoje… Myslím, že toto všechno se filmu podařilo předat s patřičnou pádností. Pomohly i velmi dobré herecké výkony (Sasha Baron Cohen, Eddie Redmayne…) a byla to koneckonců právě scéna výpovědi obžalovaného Abbieho Hoffmana (S. B. Cohen), která je jednou z nejsilnějších scén filmu. Ano, je možné, že takto přesně se to neodehrálo, ale ve filmu jde o výborně napsanou a ztvárněnou scénu, která tomu, co postavy obžalovaných zastávají, dává o to větší váhu a přímost. Z filmového hlediska jsem tedy s provedením a poutavostí nadmíru spokojená (jen je třeba "přetrpět" trochu zběsilý začátek, než divák začne s postavami a příběhem držet krok...). Bylo příjemné se touto formou seznámit s tehdejšími postoji a myšlenkami některých lidí, kteří protestovali proti válce ve Vietnamu, a vůbec s celou touto historickou kapitolou USA. Nebýt tohoto filmu, nejspíš bych vůbec netušila, že se něco takového událo. ~(4,1★)~

Náhled do zdánlivě monotónního života jednoho uzavřeného a mlčenlivého uklízeče veřejných toalet. Píšu „zdánlivě“, protože ve skutečnosti film ukazuje skrz běžný život pestrou škálu okolností, situací a motivů – pohrdání „podřadným“ povoláním, kontrast zastaralých a moderních přístupů, rozdíl mezi zodpovědným/pozitivním přístupem k životu, který v základu ztělesňuje hlavní postava, a opačným postojem „oběti“, který naopak můžeme sledovat u jeho lehkomyslného kolegy, jenž všude hledá „zkratky“ a neustále si stěžuje na nespravedlnost života… V těch povětšinou nemluvných a klidných obrazech filmu se toho dá najít vskutku mnoho. A to je za mě velmi sympatické (rozhodně bych neřekla, že tento film je „o ničem“). Wim Wenders očividně zdařile nasál a převedl na filmové plátno japonský styl, jak se často vyprávějí filmové příběhy – tedy pozvolnost a přirozenost života, na jejichž pozadí se emoce a hloubka možná neukazují okázale, ale velmi citelně tam jsou. V tomhle ohledu je to film opravdu velmi japonský - už jenom svým hlavním motivem, kterým je vděčnost vůči krásám přírody a radostem prostého života (film zmiňuje japonský výraz „komorebi“, který oslavuje krásu pronikání světla mezi listovím stromu, ale celkově tento přístup souvisí i s jinými japonskými koncepty a známými pojmy, kupříkladu „ičigo ičie“ – ocenění jedinečnosti a neopakovatelnosti každého okamžiku, nebo třeba estetikou wabi-sabi). Je zajímavé, jak krásně zde posloužila inspirace tokijskými veřejnými záchodky na Šibuji, které se proslavily svým vkusným a nápaditým designem, ale i čistotou a výborným udržováním (zde tedy musím zmínit, že udržovat bezplatné veřejné toalety v krásném a čistém stavu je v Japonsku naprostým standardem, který je součást výborných služeb veřejnosti a japonského smyslu pro pohostinnost… nejde tedy o nic, co by se omezovalo pouze na záchody na tokijské Šibuji). Myslím, že se dost dobře nenajde jiná země, ve které by takovým způsobem mohlo fungovat propojení veřejných záchodků a poklidné přírodní estetiky v jednu ódu na život. Japonsko je toho však schopné levou zadní. Celkově jsem si všechny ty výjevy ze života ve filmu užila a se zájmem jsem poznávala hlavní postavu, která rozhodně nebyla pro diváka otevřenou knihou, právě naopak. V životě Hirajamy probleskává melancholie a divák brzy pozná, že jde o postavu velmi osamocenou. Jakušo Kódži ztvárnil hlavního hrdinu ve vší té umírněnosti velmi pestře a zároveň přirozeně. Je to zkrátka herec, který i s minimalistickými prostředky vyjádří mnoho a je koneckonců radost ho sledovat v jakékoli roli, kterou hraje. V celku vzato tedy nemám filmu co vytknout, snad až na úplný závěr. Konečná scéna totiž v podstatě sází pouze na sílu emočně nabité písně Feeling Good od Niny Simone a výrazový emoční repertoár herce... Což o to, Feeling Good je už odedávna jedna z mých oblíbených skladeb, ale přiznám se, že jsem od samotného závěru čekala trochu více. Nemám na mysli nic konkrétního. Jen jsem z toho jako divák cítila, že už nepřišel žádný lepší nápad, než tam prostě hodit nejlepší písničku a čekat, že to její tóny a emoce herce utáhnou. Jako by tomu něco ve scénáři scházelo… Jinak však výborný počin - neříkám, že nutně oscarový (pokud byl tento film nominován, zasloužila by si to i spousta dalších…), ale zcela jistě nadprůměrný a originální. ~(4,2★)~

Film, který utkví podobně jako před 20 lety Koreedovo Daremo Shiranai. Až mě to svým scénářem i provedením téměř šokovalo, přestože Koreedovu práci dobře znám. Tentokrát ovšem Koreeda zastal „pouze“ úlohu režiséra, scénář má na svědomí Sakamoto Júdži. Ale spojení těchto dvou očividně nemohlo fungovat lépe, jelikož vzniklo dílo koreedovsky delikátní a zároveň velmi tajemné, poutavé, místy jaksi syrové, ukazující složitost lidských/společenských vazeb, tíhu očekávání a náročnost vzájemného porozumění a přijetí… a konečně předkládající otázku: „Kdo je tady ten netvor?“ Na jednu stranu jde o dětskou hru, na druhou stranu film celou dobu vede diváka v pátrání po viníkovi – kdo vlastně všechnu tu bolest způsobil? Scénář je nejen výborně napsaný, ale i bravurně vystavěný. Děj sledujeme ze tří různých pohledů, které postupně divákovi odhalují velmi komplexní skutečnost (stylem vyprávění z několika pohledů může film připomínat třeba Poslední souboj Ridleyho Scotta). Výborný scénář pak skvěle doplňuje Koreedova režisérská práce a silné herecké výkony – především Andó Sakura v roli matky a pak samozřejmě dva dětští protagonisté. Koreeda opět dokázal, že je mistrem práce s dětskými herci, tím spíš, že jde tentokrát o velmi choulostivou tématiku poznávání sebe sama a své sexuální orientace ve velmi útlém věku. Mimo toto ústřední téma film zahrnuje i množství dalších témat a motivů – vytváření si předsudků a domněnek, téma šikany, motiv pravdy a lži, nebo třeba dostání nějakému očekávání či zodpovědnosti… to vše v komplexním avšak uceleném příběhu, který má moc diváka zasáhnout na velmi hluboké úrovni. Závěr je lehce tajemným způsobem dvojznačný, což je nepochybně zcela záměrné. Nabízí tak jak radost z osvobození se od pout společnosti, tak i mrazivý závan smutku. Za mě jeden z nejlepších Koreedových počinů. (Viděno v rámci festivalu Jeden svět 2024.) ~(4,7★)~

Dobře rozehrané vztahové drama (a vůbec námět) o vlezlé a manipulativní matce/tchyni. Film si mě zprvu velmi získal svou sevřenou až děsivou atmosférou a budováním napětí skrze nepříjemné konverzace a okolnosti. Bohužel však směřování filmu v druhé polovině bylo pro mě osobně jaksi neuspokojivé. Nejenom, že nepřišel žádný náznak řešení, ale ani známka naděje, že by snad věci mohly být jinak. Možná si to film ani nekladl za cíl, ale asi u takového filmu podvědomě očekávám aspoň nějaké drobné prozření, něco, co by postavám otevřelo oči. Ano, ve výsledku sice můžeme matku pochopit jako člověka, který je taky jen nedokonalou bytostí, co potřebuje lásku, ale i tak film jako by pocitově upadal do beznaděje a bezútěšnosti. A pro mě to tak bylo trochu zklamání - jako by ve filmu něco zásadního chybělo. Nicméně, chápu, že je to věc vkusu a názoru, a jinak mě rozhodně potěšilo, že v tom balastu, co se běžně u nás v ČR natáčí, se najde i nějaký ten kvalitní pokus o zajímavou a hodnotnější tématiku. Za to palec nahoru. Jsem ráda, že jsem filmu dala šanci. ~(3,3★)~

Poprvé v životě jsem si udělala čas vidět tuhle sci-fi klasiku a byla jsem z Terminátora upřímně v šoku. Rozcházelo se to totiž s mým mylným dojem, že Terminátor (tedy Arnold Schwarzenegger) je možná taky trochu dobrák. Ovšem tady jsem koukala na to, jak hrozivý a nezničitelný vraždící stroj stíhá jednu nevinnou slečnu. Ve výsledku jsem však byla ráda, že byl pro mě film právě takovým překvapením a že jsem si o něm dopředu nic nezjišťovala (teprve poté mi došlo, že můj výše zmíněný mylný dojem možná vycházel z nějakých záběrů, které jsem kdysi náhodou zahlédla, ale netušila jsem, že to není z jedničky ale ze dvojky!) Každopádně, film mě překvapil v dobrém a to i přesto, že jinak akční filmy nevyhledávám. V rámci akčního sci-fi žánru to bylo napínavé až na půdu (ten konec!) a musím uznat, že mě ve své poutavosti tento film opravdu bavil. Na rok 1984 velmi dobře zpracovaný námět. Technicky jsou možná efekty v závěru filmu nedokonalé, ale jako celek film vůbec nezestárl. Těším se, až se kouknu i na pokračování. ~(4,0★)~

Seriály takové velkoprodukce se vskutku v Japonsku často nevidí (zatímco běžně se náklady na jeden díl nějakého seriálu v hlavním vysílacím čase pohybují mezi 30-40 miliony jenů, u tohoto seriálu bylo údajně na díl vynaloženo asi 100 milionů jenů), takže už proto je to trochu jiný zážitek, který se od běžné produkce odlišuje. Nejde sice vysloveně o koprodukci s Mongolskem, ale rozhodně to tak působí, jelikož velká část seriálu se natáčela v Mongolsku a objevují se zde mongolští herci (především herec, který hraje Čingise). Jazyk, který slyšíme (krom samotné japonštiny) je taktéž většinou mongolština. Nicméně, prostředí Mongolska v seriálu vystupuje jako smyšlená země Balka, umístěna na pomezí Kazachstánu a Mongolska. Zřejmě se Japonci chtěli pro jistotu vyhnout potenciálním konfliktům na mezinárodní úrovni, a tak příběh zasadili do smyšlené země. Přiznám se, že první dva díly jsem si ještě nebyla jistá, jak seriál hodnotit. Hned od začátku nás to hodí do šílené akce, rázem se z japonského kancelářského prostředí přemístíme do nebezpečně působící Střední Asie a do pouště… Hlavní postava Nogi (Sakai Masato), který zkraje působí jako uťáplý „sararíman“, volá z čista jasna kámošovi do CIA a divák se nestačí divit, co to všechno má znamenat. Jednoduše, na první dobrou to všechno působí jaksi přitaženě za vlasy. Jenže! Vtip je v tom, že s postupem času všechno začne velmi hladce zapadat do sebe, až jsem se sama divila. Divákovi dojde, že ve skutečnosti má všechno v seriálu své místo, nic není omylem nebo jen tak z plezíru. Připomnělo mi to dramatický princip zvaný „Čechovova zbraň“ – tedy že každá maličkost má svou důležitost, se kterou se v příběhu dále pracuje, rozhodně tam není jen tak náhodou. Příkladem může být schopnost hlavní postavy odhadnout váhu předmětu s přesností na pár gramů. Tahle schopnost je v seriálu představena hned na začátku, ale její důležitost se ukáže až později. Podobných věcí je v seriálu více a ve výsledku jsem měla radost, jak dobře se tvůrcům daří příběhově vše provázat tak, aby to dávalo smysl. Dalším kladem seriálu je jeho nepředvídatelnost. Je to vlastně takový seriál „chameleón“ – byla jsem až překvapená, jak seriál průběžně mění tvář a zaměření. V základu je to poutavý příběh plný akce a špionské tématiky, ale později se míchá s lidským příběhem orientovaným na rodinu, což může být trochu zvláštní kontrast, ale funguje to. Navíc se děj střídá mezi Balkou a Japonskem, přičemž se chvílemi soustředí na tu onu postavu a situaci a hned záhy na někoho nebo něco zcela jiného. Jak říkám - seriál chameleón, od kterého nevíte, co čekat. S ambiciózní velkoprodukcí jde ruku v ruce zářné obsazení – tím myslím především trojici Sakai Masato, Abe Hiroši a Jakušo Kódži. To je určitě z hereckého hlediska velké plus seriálu, přestože je škoda, že Sakai a Abe více nezapracovali na své anglické výslovnosti (oba sem tam v seriálu mluví anglicky, ale jejich výslovnost je bohužel na hranici srozumitelnosti – holt věčný problém Japonců, pro které je angličtina často příliš obtížná). To je ale naštěstí jen drobný škraloup, snad to vyvažuje skutečnost, že jejich mongolská výslovnost je prý v seriálu velmi dobrá… Každopádně, role Sakaie Masata je v tomto seriálu obzvlášť zajímavá – protagonista Nogi sice není tak úplně jako rázný Hanzawa Naoki, avšak jeho druhá osobnost (kterou v seriálu poznáme hned na začátku) má k Hanzawovi blízko. Jinak je však Nogi ve své přirozenosti takovým jednoduchým prosťáčkem, čímž ale o to víc v seriálu překvapí. Kontrast dvou osobností tvoří zajímavou dynamiku a právě to se do značné míry podílí na oné nepředvídatelnosti děje, zatímco divák díl za dílem odhaluje Nogiho minulost. Jak už jsem zmínila, kladným aspektem seriálu je to, že se opravdu nedá čekat, kam a jak se bude vyvíjet, což diváka udržuje v určitém pocitu napětí a zvědavosti. Pokud tedy hledáte seriál, který je na jedné straně klasicky japonský v zaměření na lidské a rodinné hodnoty a vztahy, zatímco na druhé straně je nebývale opepřený velkou dávkou akce, špionáže a tématikou terorismu na mezinárodní úrovni, možná by tohle mohlo být to pravé… Rozhodně je důkazem, že i takové dvě nesourodé stránky lze spojit dohromady. Celkově to sice není stoprocentní, ale oceňuju japonskou snahu vytvořit něco tak nestandardního a zároveň poutavého. Tím spíš, když je scénář opravdu vystavěný tak, aby se okolnosti a motivace postav odhalovaly postupně a zároveň to všechno zapadalo do sebe i přesto, jak doširoka je příběh rozprostřený. To se rozhodně nepovede vždy. Konec i linky postav se podařilo hezky uzavřít a já musím uznale pokývat hlavou – opět se Japoncům něco povedlo. ~(4,3★)~

Jako obvykle báječný Robin Williams v roli, která mu snad byla ušitá na míru – být komikem byla vždy jeho přirozenost a vážnější, ryze lidská poloha mu taktéž sluší. Tento film je skutečně mixem žánrů – humor se zde snoubí s vážnou a napínavou tématikou. Zatímco Williams perlí komickými/satirickými průpovídkami, Laura Linney v roli talentované programátorky, která se stane trnem v oku vedení své firmy, svádí pomalu boj o život a zažije velmi dramatické chvilky… Zkrátka drama s prvky thrilleru i komedie. Romantiku v tom ale moc nehledejte, ta je tam spíš okrajově. S filmem a jeho zajímavým námětem jsem byla celkově spokojená, a to přestože si dokážu představit, že by se konspirační zápletka mohla vyvíjet jinak (to by však musel být dost jiný film s větším zacílením na thriller). Celkově se mezi filmy s Robinem Williamsem sice najdou i hodnotnější kousky, ale i toto je velmi slušný nadprůměr s kvalitním scénářem, který stojí za to vidět. ~(3,9★)~

Oceňuju nápad udělat filmovou adaptaci životopisného muzikálu/divadelního monologu Jonathana Larsona, kde se ve výsledku prolíná filmový životopisný příběh s obrazy toho, jak onen muzikál probíhal na divadelních prknech. Přiznám se, že běžně nejsou muzikály tohoto typu tak úplně můj šálek kávy, ale tady jsem se velmi bavila kreativními texty písní. Hodně tomu přidává fakt, že všechny písničky jsou skutečně původním dílem Larsona, tedy že žádná nebyla vytvořena nově pro účel filmu. Myslím, že to krásně dokresluje, jak nadaným člověkem Larson byl. Pro mě osobně bylo obohacující seznámit se s jeho příběhem, jelikož jsem věděla pouze to, že je autorem muzikálu Rent (který jsem bohužel ani neviděla) a tím to pro mě končilo. Netflix odvedl dobrou práci v adaptování jeho muzikálové autobiografie – film je dobře vystavěný, má zajímavou formu a Andrew Garfield v něm velmi vyniká svým hereckým výkonem (zasloužený Zlatý glób). Je to hezká pocta talentovanému tvůrci, který se bohužel kvůli chybné diagnóze zdravotního problému s aortou dožil pouhých 35 let, přičemž větší úspěchy začalo jeho dílo sklízet až posmrtně. Jsem moc ráda, že jsem tento hořkosladký (místy zábavný, místy bolestný) životopisný příběh mohla vidět. Teď už mě jen mrzí to, že Jonathan Larson očividně úplně chybí v databázi ČSFD – jak budu mít chvilku, zkusím to napravit. ~(3,9★)~

Byla jsem až překvapená, jak poutavý druhý díl byl. Zatímco k jedničce jsem měla i nějaké ty výhrady (spíše subjektivní, zkrátka protože nejsem tak úplně cílový divák a neznám knižní předlohu), toto pokračování mě vtáhlo natolik, že už ani nevadilo, že nepobírám všechna ta zvláštní slova a termíny (koneckonců, když se něco provolávalo, tak ať už to bylo Muad'dib, Mahdí nebo Lisán al-Gharib, brzy člověku docvakne, že vše ve výsledku odkazuje na Paula jakožto spasitele, tudíž je to to samé :)). Nicméně bylo určitě dobře, že jsem si těsně před zhlédnutím druhého dílu připomenula právě i jedničku, abych byla víc v obraze. A druhý díl nabízí mnoho, co by se dalo vyzvednout. Zaprvé tedy to, jak skvěle to drží napětí od začátku do konce, včetně toho, že i přes velmi dlouhou stopáž se tam nezdá být nic nadbytečné a nezajímavé. I rod Harkonnenů na mě působil jaksi „zlovolněji“ než v prvním díle – stačila už třeba ta scéna na začátku, ve které prohledávají oblast a hledají Fremeny, přičemž jejich schopnost levitovat velmi přidává na hrůzu vzbuzující atmosféře. Samozřejmě se posléze ukáže, že samotní Fremeni umí vzbuzovat hrůzu ještě více (pozdější scéna, ve které jde Rabban sebejistě a s odhodláním do boje proti Fremenům, ale jak se Fremeni jeden za druhým vynořují a opět ponořují do písečné mlhy jako neslyšní smrtonoši, jeho odvaha ho naprosto opouští…). Podobných silných scén, ve kterých by se napětí dalo krájet, je ve filmu mnoho. Hodně z toho mají na svědomí výborné herecké výkony (z herců mnohdy to napětí přímo sálá). Zatímco Chalamet předvádí velmi uvěřitelný „přerod“ své postavy ze zatím nejistého Paula, který se za každou cenu chce válce vyhnout, v bystrozřivého a sebevědomého vůdce, který jasně vidí nevyhnutelné, ostatní postavy jsou neméně působivé. Zaujala především princezna Irulan (v podání Florence Pugh) a její moudré vhledy, ale také psychotický Feyd-Rautha ztvárněný Austinem Butlerem. Ten opět tímto výkonem, který je velmi odlišný od Elvise, ale přesto stejně zářný, naplno předvedl svůj herecký um. A když už je řeč o Feyd-Rauthovi, celkově mě velmi zaujala naprosto odpudivá estetika světa rodu Harkonnenů. Mám dojem, že ztvárnění některých věcí na filmovém plátně bych možná ještě o to víc docenila, kdybych četla knižní předlohu… Na závěr ještě musím dodat, že stejně jako v jedničce se ve filmu najde pár zajímavých i cenných myšlenek – spoustu z toho vyvěrá z tajemného vědění sesterstva Bene Gesserit, které na pozadí tahá za nitky a tvoří tím příběhově zajímavý protipól jiným postavám, které jednají jen na základě aktuálních okolností, tuh a cílů, aniž by viděli širší obraz. Celkově oceňuji rozličnost postav a „rodů“, které zastávají, jejich rozdílné náhledy a zajímavé dialogy, které jejich střety generují… Ze všech různých úhlů jde o výborný film, navíc ve velkolepém provedení. Přestože je tedy aktuálních 91% možná trochu overkill, hodnocení na pomezí 4 a 5 hvězd si rozhodně zaslouží. ~(4,4★)~

Silný příběh bývalého kriminálníka, který se snaží si proklestit cestu zpátky do společnosti a normálního života, ale minulost a okolnosti, ve kterých vyrůstal, nejdou i přes jeho poctivý záměr snadno setřást. Tento příběh má rozhodně svou váhu v jakékoli společnosti, jelikož s předsudky vůči lidem s poskvrněnou minulostí nebo lidem, kteří jednoduše nezapadají, se setkáváme naprosto kdekoli. Nicméně se nedivím, že vznikl právě v Japonsku, které je společensky ještě víc semknuté a jaksi uzavřené. Na jednu stranu jsou Japonci velmi kolektivně zaměření a nenechají jedince snadno vypadnout ze skupiny, jakmile v ní je (to vidíme v tomto filmu i v rámci samotné jakuzy a toho, jak s otevřenou náručí vítají hlavního hrdinu zpátky), na druhou stranu jsou ale velmi svázaní pravidly a svými nastavenými systémy (někdy i zastaralým viděním vycházející z tradic), které často velmi přísně určují, jak se má řádný občan chovat a žít, co je přípustné a co není, atp. V takové společnosti je proto někdy o to těžší najít si své místo… Tento film celou tuto tématiku hezky pokrývá a zároveň vychází z reálného příběhu, který sepsal spisovatel Saki Rjúzó na základě výpovědí skutečného bývalého kriminálníka, který opravdu stejně jako hlavní postava filmu strávil velký kus života ve vězení a obrátil se pak na onoho spisovatele, aby sepsal jeho příběh. Ve filmu proto vidíme do velké míry příběh, jak se v základu odehrál. Sám spisovatel Saki Rjúzó je zde v podstatě ztělesněn jako mladý televizní tvůrce Cunoda, na kterého se právě hlavní hrdina Mikami obrátí, aby zdokumentoval jeho život a předá mu své spisy z vězení. Doufá, že skrze uveřejnění svého příběhu v televizi se mu podaří dohledat svou biologickou matku. Na konci filmu Cunoda, stejně jako skutečný autor předlohy, slibuje, že Mikamiho příběh sepíše knižně…  Celý film navíc krom hodnotné tématiky a kvalitního scénáře pozvedává Jakušo Kódži v hlavní roli (samozřejmě jako vždy výborný, podávající velmi přirozený výkon) a také různorodé postavy a jejich přístupy. Zaujala třeba postava vedoucího potravin, ale také dravá reportérka ztvárněná Masami Nagasawou. Střety postav a jejich rozdílné úhly pohledu někdy generují zajímavé momenty. Utkví například otázka „útěku“ od něčeho – zatímco někdo může zastávat hledisko, že utéct znamená být zbabělý, v případě scény s jakuzou se ukazuje, že dát od něčeho ruce pryč a utéct ze situace může být do důsledku správnou volbou. Po zhlédnutí filmu jsem rozhodně byla naplněna dojmy a odcházela jsem z kina s pocitem, že šlo o hodnotný filmový zážitek. To jediné, co mě trochu mrzí, je závěrečné vyústění - sama za sebe bych preferovala jiný konec. (Viděno v rámci festivalu Eigasai 2024.) ~(4,3★)~