Chlapec a volavka

Mijazakiho posledni trip na houbickach? Nadhernej background art. 8/10 (21.02.2024)

Asi první Mijazaki, kde jsem měl opravdu problém chápat děj a motivaci postav (např. co je ta volavka zač a proč se snažila kluka nalákat do věže oživením jeho matky mi zcela uniklo). Přesto je to stále ten ryzí Mijazaky jak ho mám rád, kde je jasně vidět jeho rukopis (byť se o to mnoho anime snaží, zatím se podle mě žádnému nepodařilo ho zkopírovat). Vlastně mě na tom ta neurčitost sdělení bavila, kde máte v jiných pohádkách jasně definované dobro a zlo, zde například i pelikán co požírá duše nenarozených dětí je vyobrazen tak, aby mu divákovi na něm vlastně bylo líto, stejně tak se tu neobjeví žádný vyložený antagonista spíše je to prostě taková Alenka v říši divů, kde jen procházíme světem a snažíme se pochopit jeho zákonitosti, vizuál je starý dobrý Ghibli a Mijazakiho fantazie stále má co nabídnout, zajímavost světa bych se nebál přirovnat k jeho mému nejoblíbenějšímu filmu Cestě do fantazie, jediná trochu vada na kráse byla, že jsem si tentokrát v několika scénách všiml, že postavy jsou nejspíše z větší části animované počítačem. (28.11.2023)

Důraz na až příliš rozvláčnou lyričnost a pro méně vnímavého diváka (rozuměj dvanáctiletýho kluka) krapet neuchopitelnou alegorii z tohoto animáku dělá spíše jednorázovou záležitost než instantní trvalku na více projekcí. Ale meditovalo se u toho moc hezky, to zase ano. Tak snad se tam panu Mijazakimu ještě alespoň jedna nezapomenutelná klasika vejde, posledně to byla velká paráda. [kino Luna, s Jonášem] (06.12.2023)

S novým a posledním Mijazakiho filmem se bude nepochybně spojovat hlavně osudová finalita, jakási poslední skica mistrného vypravěče, který zosobňuje staré časy animace v dobrém i zlém (převážně v tom dobrém). Samotný film ale působí víc jako dílo mladíka na vrcholu sil, zdatně bojujícího proti přehnané sentimentalitě i interpretativním čtením tematických linek. Stejně však z How Do You Live vyzařuje možná až omluvná upřímnost vůči nejbližším, která prozrazuje, že je poslední mistrovo kouzlo určeno nejen příštím generacím, ale zejména jednomu jedinému člověku. Nečekejte revoluci ani obraceč paradigmatu, velmi zjednodušeně jde opravdu o "Best of Miyazaki". Skutečná otázka je, kolik umělců s půl stoletím stráveným za kreslícím stolem může říct, že ve dvaaosmdesáti jako lusknutím prstu udržuje naživu magii, v níž se řada diváků odnaučila věřit. 90 % (Toho Shinjuku, Tokio) (30.07.2023)

U Mijazakiho prostě není o čem. Nemám od něj tolik nakoukáno, ale jsem schopen říct proč jsou jeho díla tak populární a oceňované. Kvalitní animace, propracovaná kompozice, přístupný příběh a naprosto úchvatná fantazie, která nezná hranic. Všechny tyto atributy najdete dle mého v každém filmu japonského génia a ani Chlapec a Volavka nejsou výjimkou. Jedná se o komplexní film, který vás zahltí všemi možnými vjemy, a přesto ve vás zanechá hřejivý pocit rodinného filmu, jenž budete jednou pouštět příštím generacím. Mijazaki je legenda a jsem rád, že jsem měl tu čest vidět jeho možná poslední film v kině. (26.11.2023)

Dílo mistra po deseti letech logicky vzbuzuje velká očekávání, které většinou nelze ani splnit. Mijazaki tomuto hypu nejde naproti, protože si zvolil poněkud abstraktnější příběh, který divákovi dává velký prostor k vlastní interpretaci. Vícero filmů, které vytvořil, bylo rozhodně diváčtější a šly více “na ruku”. Myslím si, že až s odstupem pár let bude možné Chlapce a volavku pořádně zhodnotit, protože teď tomu chybí benefit oné nostalgie, kterou si s Mijazakim spojujeme. Nepochybuji o tom, že i z tohohle bude jednou klasika, jelikož tam všechno je. Od dechberoucí animace přes vtahující soundtrack až po příběh, který chytne za srdce. Jen je to celé možná až moc schované pod povrchem. Pro mě to na nejvyšší příčky Ghibliovek s největší pravděpodobností nevyšplhá, ale kdyby se takovýmto způsobem loučil každý mistr (pokud se opravdu loučí), tak by to byla fantazie. (28.11.2023)

RECENZE: Chlapec a volavka připomene, proč je Mijazaki král - Českokrumlovský deník  Legenda světové animace a zakladatel věhlasného studia Ghibli Hajao Mijazaki uvedl do kin svou novinku Chlapec a volavka, jíž si po deseti letech odskočil z filmařského důchodu zpátky na výsluní stříbrného plátna. Výsledek je přinejmenším okouzlující. Už proto, že japonský mistr, který stojí např. za oscarovou Cestou do fantazie, si nemusí nic dokazovat. Raději si hraje a obrací se k podstatě, tedy vlastnímu osudu. Kdepak, že by dvaaosmdesátiletému tvůrci snad došly peníze a musel tak škemrat nájem na divácích. Cena vstupenky se v tomto případě bohatě vrátí. Jednak film publikum odmění úžasnou animací, jež oplývá nápady doslova v každém jednotlivém záběru. Zadruhé nechá běžné smrtelníky na okamžik nahlédnout do neochvějné říše Mijazakiho snů, což samo o sobě budí zvědavost, za níž se zkrátka platí. Avšak i tíha úcty ke géniovi a jeho odkazu je zde znát. V Chlapci a volavce totiž Mijazaki buduje věčný obraz sebe samého; jak napověděly rozhovory v médiích, adresovaný je zejména jeho vnukovi. A to je krásné, neb režisér je stále jako ten malý citlivý kluk s duší dobrodruha a superhrdiny zároveň, nic mu není cizí, ničeho se nebojí a kupředu ho pohání touha za poznáním, kterou mu v souvislosti s matčinou smrtí vnukne modrá volavka. Příběh Mijazaki tentokrát zasadil na konec druhé světové války, přičemž hned úvodní sekvence s hořící nemocnicí dá jasně najevo, v jakém duchu se dílo v následujících minutách ponese. Nebyl by to však opěvovaný král, aby nejednou nepřekvapil, ze zdánlivě prosté hříčky nevybočil a nenechal diváka snít, plakat, bát se, to vše bez ohledu na rámec časoprostoru. Právě koncept křehkého světa dětské fantazie, jenž leží skrytý za branou skutečnosti, je onou esencí působivosti, již do slastného požitku z vnímání nádherně vylaďuje hudba režisérova letitého spolupracovníka, skladatele Džóa Hisaišiho. Těžko v poslední době pohledat animovaný snímek s hlubším poselstvím a přirozenější krásou jazyka. Zvláště dnes, v záplavě spotřebních rychlokvašek od korporátu Disney, působí Chlapec a volavka jako natolik vytoužený návrat k prvotní čistotě. A jak vidno, tu Mijazaki vyznává nejvíce. (03.12.2023)

Neuvěřitelná honipejřina kde sám scénář musel mít max 5 stránek. 3/10 (16.12.2023)

Neviem, nejak som sa v tom príbehu strácal. Pokusy o navodenie vtipných situácii mi prišli príliš silné. Vôbec som si to tak neužil ako Ghibli diela z minulého storočia. (17.01.2024)

1932. hodnocený film: (29.03.2024)

Tak takovou volavku a a takové pelikány jsem skutečně nečekal... asi jsem málo znalec Mijazakiho, abych odhalil veškeré jeho odkazy, málo Japonec, abych pochopil jejich odkazy, už v něčem také málo dítě, aby mi to dávalo hlubší narativní smysl, respektive, abych ho nevyžadoval, ale tak nějak mi je vše značně kompenzováno nikoli bezuzdnou, určitě však velice bohatou surreálnou imaginací vyznačující se nejen vysoce estetickými kvalitami, ale i subtilním vtipem. Navíc, jak zde v komentáři říká JFL, je to svým nekonvenčním vyprávěním rozhodně "fascinující a neokoukané". (16.12.2023)

Druhý Mijazaki v živote.. takže musí byť jasné, že nemôžem inak. (02.12.2023)

5.12.2023 kino Luna (11.12.2023)

Povedený a hlavně zajímavý film od japonského mistra animovaných filmů. Režisér Hayao Miyazaki znovu ukazuje, že jeho fantazie nezná hranice a přináším další příběh japonského magického realismu. Osobně mě trochu mrzí, že to není více komornější, jako byla třeba Princezna Mononoke. Chlapec a volavka mi nejvíce připomněl Cestu do fantazie, jen s tím rozdílem, že Cesta do fantazie měla nějaké vnitřní pravidla. Tady jsem žádné vnitřní pravidla nevnímal. Miyazaki si prostě vypráví to, co chce, a buď na to přistoupíte, a budete se bavit, nebo to neuděláte, a budete zklamaný. Miyazaki nám nic neusnadňuje, a je dost možné, že spoustu věcí vám uteče - osobně si myslím, že mi toho uteklo hodně, ale hlavní myšlenku jsem pochopil. Film vypadá krásně, má působivou animaci, nádherné barvy, hudbu a stovky nápadů. Chlapec a volavka je působivý a zajímavý animovaný film, který se vyplatí vidět. (26.11.2023)

Dnes už jsem jednu recenzi psal během hektické Cambridge zkoušky a vzhledem k tomu, že jsem poslední část, tedy listening, dosti pokazil, potřeboval jsem se přesunout do jiného světa. Proto jsem dal i přednost před krvavým Napoleonem, byť je zrovna dnes symbolicky vzpomínka na bitvu u Slavkova. No Mononoke to nebyla, hlavou jsem se od zkoušky neodprostil a přestože jsou Japonci velmi kreativní, o animaci nemluvě, nějak mi unikaly souvislosti a nebavilo mě to, tak jak bych chtěl. Jsem ale i dost unavený, takže teď je na čase si odpočinout. Aspoň mám zase chuť na Murakamiho ale. (02.12.2023)

Krásný film.  Jako i  u některých ve dříve viděných filmech od Miyazakiho, nebyla potřeba vysvětlovat proč se něco ve filmu děje. A tyto filmy jsou takové, že to u nich nevadí... Po shlédnutí ve mě klíčilo takové to filosofické myšlení... rezonovaly ve mě témata jako: posmrtný život, multivesmír, zanechání odkazu, životní práce... (16.12.2023)

Mijazaki je láska. Když jsem s ním v mládí začínala, nikdy by mě nenapadlo, že na něj půjdu někdy do kina. Je fajn, že i tato tvorba se k nám konečně dostává, snad budou přibývat další autoři nejen z Japonska. Film se mi jako takový líbil, ale musím uznat, že některé své starší bratříčky nepředčil. Rozhodně ale tenhle fantaskní Mijazakiho pohled do jeho duše stojí za to. (30.11.2023)

No jo no, Mijazaki, tohle je takové jeho portfolio motivů, základní kameny jeho tvorby, popřeházeny a zamíchány, poté sestaveny do nového celku... Jeden by si řekl, že už z toho nic nového nevyždímá, ale chyba lávky, originalita tam pořád je. No jo no, mistr :) 85% (02.12.2023)

Myslím, že jde o důstojné završení Mijazakiho díla. Jde po motivech, které mu připadnou důležité, místy i bez ohledu na logiku nebo završení příběhu. Hodně se mi taky líbila střídmější Hisaišiho hudba. Shodou náhod se mi povedlo jít za sebou do kina na pohádku českou - japonskou - americkou (to omylem) - a anglickou. Hodně zajímavé srovnání. Samozřejmě nepřekvapí, že japonská dá divákovi nejvíc - když dokáže opravdu poslouchat a dívat se. (17.12.2023)

Mijazaki si tu postavil mohylu. A ta mohyla je vše převyšující maják, který na lidstvo hledí prostě a zpříma a z jeho upřeného oka tryská oslepující svit. Jaké štěstí vidět tu krásu, koupat se ve světle a vnímat jeho tíhu i žár. (13.12.2023)