Philcze

Yangův dramaticky nejpřístupnější film, v podstatě konverzační vztahová komedie, je zároveň jeho tematicky nejodtažitějším, což ale dobře reflektuje odcizené postavy, které se ztrácejí v bludišti vlastních identit – osobní, pracovní, umělecké. Obzvlášť korporátní sféru Yang špízuje jako obvykle s nejvyšší mírou preciznosti, popisující Taiwan jako zemi zapomínající na tradice ve prospěch rozbujelého kapitalismu, přičemž stejným dílem nakládá i umělcům, kteří se ve světle pokroku nedokážou smířit s úpadkem vlastního významu. Po všech stránkách sytý film, ale možná poprvé jsem měl u Yanga dojem, že bychom si zasloužili i chvíle ticha mezi nekonečným proudem afektovaných hádek a výkřiků. Když už náhodou nastane, nezbývá než obdivovat skvělou práci s prostorem (lepší využití výtahů ve filmech nenajdete) a přirozeně nasvícené noční scény, dodávající tu správnou dávku melancholie i postavám, jimž je i po dvou hodinách obzervace náročné skutečně porozumět. 85 %

Óda na prostory, které mizí bez rozloučení, s nimiž navíc odplouvá i kousek nás. Nebo? Důmyslné slow cinema, v němž se kromě polorozpadlých předměstí tříští i časoprostor, který je po cohleovské tradici jen placatým kruhem, v němž se postavy setkávají s vlastní budoucností. I kdyby vás netáhlo téma, už fenomenální úvodní scéna napoví, že formálně půjde o čistou radost. Práce s rámováním a pohybem herců takřka úchvatná. Prostřední část plná dětských hrátek mě na svou stranu stahovala postupně, ale její malá katarze je odzbrojující hlavně s ohledem na brilantní poslední třetinu. Škoda zbytečného přídavku těsně před titulky, ten první cut to black měl být i poslední. Ale Qiua jednoho dne uvidíme v Cannes, no doubt. 85 %

Říká se, že poslouchat japonský indie rock je jako dostat ránu polštářem. Jemné hlasy a tklivé melodie mají přitom moc roztříštit srdce. Podobnou tichou vodou je i protagonistka Haru, jejíž písně jsou jediným způsobem, jakým zvládne vyjádřit komplikované pocity o vlastní identitě, obzvlášť ve chvíli, kdy ústřední dvojici odbíjí poslední hodinka kreativní kariéry, po níž ani jedna netuší, co přijde. Paradoxně je film nejsilnější ve svých nejtišších momentech, mimo pódia čím dál prázdnějších auditorií, ve své nedořečenosti a fragmentárnosti, kdy vrství bolestné střípky minulosti s marnými pokusy současnosti. Samotné výstupy, v němž se omílají stále stejné toužebné písně o někom, koho hrdinka nikdy nezíská, jsou pak odzbrojujícím vyjádřením cykličnosti vztahu, který nejprve explodoval, aby mohl postupně utichnout. Něžná destrukce, která za křehkou slupkou skrývá smutnou skutečnost, že ani umělecké vyjádření nemusí vést k osobnímu vykoupení, pokud životní fázi sami neučiníte konec. 90 %