Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Animovaný
  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Sci-Fi

Recenzie (49)

plagát

Sósó no Frieren (2023) (seriál) 

Sentiment the anime, jak se nepovažuji za sentimentálního člověka, přesto mě anime svou netradiční atmosférou, kde to, že je na vše dost času, opravdu neplatí jen pro naší prakticky nesmrtelnou elfku celkem omámilo. Pomalý pacing je největší síla a zároveň i největší slabina. Docela mě bavilo to propojení dvou časových os, staré a nové party a jak se navzájem prolínají ve vzpomínkách Frieren a když se naše parta poprvé setkala s démony, doufal jsem, že příběh nabere obrátky a časové osy se začnou více proplétat, naneštěstí se ale jednalo jen o další vedlejší příběh, a následný „training arc“ mi přišel celkem zbytečný, s možná až moc vedlejšími postavami, byť mě i přesto některé z nich časem postupně začaly zajímat. V tom je anime dosti unikátní, nikdy totiž nevíte, která postava je vedlejší a která hlavní, všem se věnuje pozornost, některé se k partě na čas přidají a stejně rychle jak se objevily, se z příběhu zase vytratí. Za zmínku určitě také stojí produkční kvality, neskutečný cit pro detail, kde se detailně prokreslují i zdánlivě zbytečné detaily, třeba i to jak postava skáče přes kaluži mi pak z nějakého důvodu utkvělo v paměti. Soundtrack, byť se v pozdějších částech začíná už poněkud nepříjemně opakovat, také dotváří specifickou atmosféru.

plagát

Duna: Časť druhá (2024) 

Ani po druhém dílu Duny stále nevidím, čím je předloha tak výjimečná. Snad kromě husté konstantní depresivní atmosféry, přišlo mi až zvláštní, kolik prostoru se věnovalo záporným postavám, (které jsou tak černobílé, že i ta jejich planeta nezná jiné barvy) kde se několikrát opakovala šablona, že nám byla představena sadistická stvůra, jen proto, aby o několik scén později líbala nohy ještě větší sadistické stvůře, (SPOILER pak mi přišlo až humorné jak všechny tyto postavy poměrně antiklimaticky umřou v posledních několika minutách, aby udělaly prostor našemu novému Anakinovi/SPOILER.). Rozplývání nad audiovizuálem také příliš nerozumím, nekonečné písečné duny mě poměrně rychle začaly nudit už v prvním filmu a soundtrack se také nudně produněl až do závěrečných titulků. Přesto musím uznat, že některé akční scény uměly budovat napětí, že mi místy naskočila husina.

plagát

Kaguja-sama wa kokurasetai: Tensaitači no ren'ai zunósen - Season 1 (2019) (séria) 

Jeden ze žánrů, kterým se u anime snažím spíš vyhýbat jsou komedie, byť několik výjimek se najde (koneckonců v mém topu je stále Azumanga), přesto spíše než humorností mi přijdou zábavné svou podivností. To je zvětší části i případ u Kaguja-sami, ale přeci jen mi zde timing gagů (několikrát jsem se i nahlas zasmál) a produkční kvality přišly, že dodávají anime určitý šarm, který jsem tak postrádal například u Komi-san, která je taká plná prazvláštních groteskních individuí na pozadí romantického příběhu i ten vypravěč mi zde přišel mnohem opodstatněnější (možná i díky skvělému anglickému dabérovi). O to víc jsem byl překvapen, že seriál dokázal udržet mou pozornost, jelikož se až na pár výjimek odehrává v prakticky sitcomových kulisách čtyř stěn studentské rady.

plagát

Džudžucu kaisen - Season 2 (2023) (séria) 

S druhou sérii Džudžucu kaisen jsem měl zpočátku docela problém, celý ten Satóův flashback na začátku mě zcela minul, nerozuměl jsem motivacím postav (ostatně jako v celé sérii) ať už kladným nebo záporným a díky spoustě nových postav, kde jsem měl pocit, jako by scénáristi předpokládali, že je mám znát už roky jsem ztrácel přehled o tom co se v seriálu vlastně děje, tomu nepomáhalo ani to, že souboje jsou už tak přehnané, že je musí vysvětlovat narátor, možná by mi tak trochu pomohlo, kdybych seriál sledoval s anglickým dabingem a nemusel pořád přeskakovat od akčních scén k čtení titulků. Přesto ale musím uznat, že když jsem to začal brát prostě jen jako bojovku, neznám anime s lepším vizuálem soubojů a choreografií (navíc bez rušivého použití CGI!), kde každou ránu skutečně „cítíte“. Pak to přeci jen spadá do kategorie „nelituji stráveného času“.

plagát

Pluto (2023) (seriál) 

Pluto by dle mého lépe fungoval jako film než série, bohužel celá ta linka se sériovými vraždami superrobotů mě nechávala celkem chladným a celé to poselství o tom, že nenávist rodí nenávist rozhodně nepotřebovalo osmi hodinový seriál, celý svět na mě také působil strašně nevyrovnaně na jednu stranu se animace snaží tvářit dospěle a uvěřitelně na druhou stranu je design robotů v této utopistické budoucnosti  (kde spolu lidé a roboti žijí v poměrné harmonii) na úrovni Bendera z Futurami, (kteří se operují stejně jako lidé a v pozadí slyšíme pískat kardiogram, aby nám chudáka robotického psíka bylo o to víc líto). Díky tomu pak také působí zvláštně, že zde na druhé straně máme superroboty, kteří jsou k nerozeznání od lidí, a to bohužel včetně chování, doufal jsem, že seriál nějak uvěřitelně podá ten rozdíl mezi skutečnými emocemi a jen předstíranými, bohužel jsem se však nedočkal, proč tedy pro hlavní příběh bylo důležité, aby hlavní postavy byly roboti, když se chovají a vypadají úplně stejně mi uniká, možná aby v seriálu mohly být „spektakulární“ akční scény? Nebo aby to ozvláštnilo jinak celkem prostoduchou podzápletku o pomstě, která je trochu zajímavá jen proto, že roboti přece nemohou vraždit lidi? Bohužel ale byť je animace prokreslená, akční scény jsou neskutečně odbyté a zjednodušené, čemuž do značné míry přispívá to, že hlavní záporák bojuje ve formě tornáda (!?), tam nějakou zajímavou choreografii vymyslíme jen stěží... jediné co tedy roboty v seriálu dělá roboty je to jak necharismatické obě hlavní postavy v podobě kluka Atoma a vyšetřovatele Gesichta jsou, ale bohužel to opět nebyl nějaký úmysl, protože takové jsou v podstatě všechny postavy v seriálu.

plagát

Chlapec a volavka (2023) 

Asi první Mijazaki, kde jsem měl opravdu problém chápat děj a motivaci postav (např. co je ta volavka zač a proč se snažila kluka nalákat do věže oživením jeho matky mi zcela uniklo). Přesto je to stále ten ryzí Mijazaky jak ho mám rád, kde je jasně vidět jeho rukopis (byť se o to mnoho anime snaží, zatím se podle mě žádnému nepodařilo ho zkopírovat). Vlastně mě na tom ta neurčitost sdělení bavila, kde máte v jiných pohádkách jasně definované dobro a zlo, zde například i pelikán co požírá duše nenarozených dětí je vyobrazen tak, aby mu divákovi na něm vlastně bylo líto, stejně tak se tu neobjeví žádný vyložený antagonista spíše je to prostě taková Alenka v říši divů, kde jen procházíme světem a snažíme se pochopit jeho zákonitosti, vizuál je starý dobrý Ghibli a Mijazakiho fantazie stále má co nabídnout, zajímavost světa bych se nebál přirovnat k jeho mému nejoblíbenějšímu filmu Cestě do fantazie, jediná trochu vada na kráse byla, že jsem si tentokrát v několika scénách všiml, že postavy jsou nejspíše z větší části animované počítačem.

plagát

Šingeki no kjodžin (2013) (seriál) 

Tak si nejsem jistý jestli se můj vkus s věkem zlepšuje nebo zhoršuje, každopádně dát druhou šanci Šingeki no Kjodžin nebyl špatný nápad. V době premiéry jsem seriál zatratil hned po prvním dílu, přišlo mi, že seriál příliš tlačí na divákovi emoce drastickými scénami (podobně jako nedávné IMHO příšerné Inujašiki), design „příšer“ mi přišel spíše komický než děsivý a celkově jsem k němu přistupoval se zaujetím jako k novému přehypovanému seriálu pro masy. Postupem času mi to ale nedalo, seriál na mě stále odněkud vyskakoval a tak jsem se podíval na video, kde nějaký weeb vysvětloval jak se v názoru na Šingeki no Kjodžin spletl a že je s každou sérií čím dál tím lepší. Dal jsem tedy seriálu další šanci, a byť co jsem psal do jisté míry stále platí, po shlédnutí první řady musím ocenit jak „bezfillerově“ seriál působí, až tak, že bych dokonce za nějaké zvolnění akce byl vděčný, v tom jsem se utvrdil po shlédnutí OVA epizod, které vnikly po první sérii. Docela mě mrzelo, že jsem s nimi neprokládal hlavní dějovou linku (všechny se totiž odehrávají během první série). Obzvláště vzhledem k tomu, že „world building“ je jinak další silnou stránkou seriálu, téměř vždy jsem pauzoval epizodu v předělovacích obrazovkách, které dovysvětlují fungování světa a techniky a těšil jsem se na každý střípek informace o tom co jsou titání vlastně zač. Také musím ocenit nápaditost designu boje s titány styl spiderman, měl jsem strach, že v animované podobě bude působit prkenně, ale musím složit poklonu WIT a I.G. studiu, na rozdíl od jiných akčních anime seriálů, kde tak nějak poznáte, že do pěkné akční scény šly peníze jen v první epizodě, zde vše působilo až „filmovým“ dojmem, což je vzhledem k množství akce skutečně působivé a tohle je spíš subjektivní pochvala ale prakticky úplná absence zjednodušování animace ve formě hyperdeformací a celkově absenci humornějších scének jsem kvitoval s povděkem, které jsou jinak tak populární u shounen mang a do značné míry zničily můj dojem třeba z FMA. Stejně tak si zasluhuje pochvalu zvuková stránka, hudba zde naštěstí „nepodkresluje“ scény, ale je jejich nedílnou součástí. K příběhu se asi vyjádřím až po shlédnutí všech sérií, zatím je to stejně především o akci skoro jako sledovat začátek vojína Rayena, akorát tady vylodění trvá 10 hodin, takže plně chápu kritiku některých lidí na neustálou uřvanost dialogů... edit: Po zhlédnutí finální dvojepizody se tedy konečně mohu vyjádřit k příběhu, který byl až téměř do úplného konce senzační, zejména z toho důvodu, že bylo jasně vidět, že na rozdíl od mnohých jiných shounenů byl příběh vystavěn od začátku do konce, než byla nakreslena první stránka a nevznikal za pochodu, (důkazem pro mě byly odkazy v poslední sezoně na indicie, které byly již v té první) seriál je tak plný skutečně překvapivých a promyšlených zvratů, které z něj dělají nejen výtečný akční seriál, jak tomu bylo zejména u první série, jen škoda toho úplného konce  kde i po přepracování některých dialogů (které uznávám byly v manze ještě o drobet horší), je poměrně slabý, již zde nedojde k žádnému většímu odhalení nebo působí velice zvláštně a zkratkovitě takže postrádají ten wow efekt, kterých byla jinak série plná a konec by si prostě nějaký zasloužil (spoiler: takže za všechno vlastně může nepochopitelná láska Imir ke krály? Jako vážně?), místo toho se tak konec utápí v sentimentu a přeafektovaných výlevech hlavních postav a i závěrečný souboj působí dost nuceně a CGI titáni prostě na epičnosti scén hrozně ubírají (o to víc zamrzí když Mappa v nové sezoně Džudžucu Kaisen dokazuje, že to stále umí i bez CGI.), tyto výtky ale opravdu patří zejména finálové dvojepizodě, takže s odřenýma ušima to na těch 9/10 stále je.

plagát

One Piece (2023) (seriál) 

Byť jsem měl o One Piece povědomí už dlouho, musím se přiznat, že mě od něj celkem povrchně vždy odrazovala zejména groteskní kresba, když se tak objevila hraná adaptace, která ještě navíc sklízela dobré recenze, řekl jsem si, že bych to v hraném vizuálu mohl zkousnout. Po zhlédnutí ale moc nechápu, proč se v mnoha recenzích objevuje porovnání s hranou verzí Bebopa a jak je zde vše mnohem lepší, mně to přišlo na zcela shodné úrovni (jen ten soundtrack je zde ještě o něco méně výrazný) ať už se jedná o herectví, kostýmy či vizuální efekty, pravda, nemohu soudit věrnost předloze, jelikož ji neznám, tak hádám, že to je hlavní kámen úrazu, zatím co hlavní dějová linka Bebopa byla poměrně stručná a tak nějaké rozvinutí v hrané adaptaci bylo potřeba, u One piece platí přesný opak, kde naopak odstranění většiny filerových epizod, hlavní dějové lince nejspíš prospělo. Tak děj poměrně rychle odsýpá a soustředí se zejména na seznamování se s novými členy posádky z nichž každý má nějaký traumatizující flashbak, bohužel je ale téměř všechny považuji za nejslabší část seriálu, téměř žádný ve mně nevyvolal chtěné emoce, spíše jsem jen kroutil hlavou proč a jak se postavy chovají. Jinak se ale v mých očích jedná o celkem generický shounen, s velice naivním hlavním hrdinou, čehož si naštěstí i seriál uvědomuje a udělá z toho menší dějovou linku. Seriál tak v mých očích zachraňuje několik záporáků, kterých je zde požehnaně, někteří celkem zajímavě od začátku klamou tělem a jiní dostávají víc prostoru než by si zasloužili. A zejména díky nim jsme vlastně docela zvědav na další sérii a jak se jejich další střetnutí s naší posádkou budou vyvíjet.

plagát

Suzume (2022) 

Tak nevím, byla to pohádka? Po odchodu z kina jsem byl trochu paralyzován rezolutní odpovědí mých společníků, že jim to jako pohádka rozhodně nepřišlo, za mě tedy film, kde zlo je poraženo (dobře zde jen uvězněno) a láska vše vyřeší (ledy roztaví) trošku tak působí. Navíc mi zákonitosti světa zde přišly hodně vycucané z prstu, pomineme-li (opět dle mého typicky pohádkové) věci, jako že brána do podsvětí je ve formě zcela obyčejně vypadajících dveří, a lidi se lusknutím prstu mohou proměnit v židle, spíše mi vadily prvoplánové věci, kde scénáristé mění pravidla hry, jak se jim to zrovna hodí, červ je sice neviditelný obyčejným lidem a postavy po něm mohou šplhat nebo se jím propadat, když je potřeba dramatická scéna, ale zároveň způsobuje při dopadu zemětřesení, SPOILER: kočka nás celou dobu přesvědčuje o důvodu nemožnosti záchraně hlavního hrdiny, ale jakmile opravdu umře, pak bez potíží vše zachrání přesně tím způsobem, co předtím nebyl možný. KONEC SPOILERU Technická stránka filmu byla ale jak je u filmů od Šinkaje zvykem celkem působivá až na pár drobností, jako nepříliš hezky vypadající pohybující se 3D postavy v pozadích. Soundtrack nenadchne neurazí.

plagát

Kimi wa hókago Insomnia (2023) (seriál) 

Další adaptace, která dle mého v manze funguje mnohem lépe, manga mě zaujala díky charakteristické kresbě, která se sice relativně dobře povedla převést do anime, ale hlavním zádrhelem je, že autorka mangy podle mě umí velice dobře žánr slice of life, právě díky tomu, že se snaží, aby stejně jako skutečný život příběh plynul pomalu a dává prostor obyčejným všedním činnostem, které však v manze prolistujete za pár vteřin, ale v anime trvají ubíjející minuty.  Stejně tak jsem si uvědomil, jak některé emoce postav v anime působí přehnaně a nepřirozeně, zejména hysterický smích obou hlavních postav na sebemenší maličkost, působil, jako by byly oba snad na drogách. Anime se zabývá tématem insomnie a tam mi také přijde, že vysvětlení zejména u Gena, proč jí trpí, působilo celkem zvláštně. Sám se považuji docela za citlivku, ale hlavní postava mi ukázala , že to se mnou ještě asi není tak hrozné. Jo a přidejte si hvězdičku, pokud ve focení vidíte umění.