Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Akčný
  • Komédia
  • Animovaný
  • Horor

Recenzie (1 943)

plagát

Love Lies Bleeding (2024) 

Prostě na to běžte (do české distribuce to vtrhne nejpozději po Varech) a nekoukejte na trailery, které bohužel dost spoilerují a mohou utvářet zavádějící očekávání. Uvnitř "Love Lies Bleeding" tepe srdce neo-noiru, které pumpuje krev do orgánů postmoderních posunů, jež zahrnují dějiště pouštního zapadákova, svěží nekřiklavou 80s retro stylizaci (žádný kýč typu "Stranger Things") a zastřešující gender+queer twist. Naštěstí tu ale neožívá žádná kostnatá houžev, protože vše pohání masivní muskulatura uhrančivé fyzičnosti, sugestivní stylizace a osobitého autorského pohledu. Rose Glass stvrzuje svou příslušnost mezi tvůrce intenzivně senzorické kinematografie, přičemž tento doposud převážně mužský klub (v čele s Gasparem Noém, Jonasem Åkerlundem, Jonathanem Glazerem či Harmonym Korinem) rozšiřuje o svěží unikátní hlas, který se v určitých ohledech drží více při zemi, ale současně zvládne pojmout mnohem širší pole motivů. Stejně jako jmenovaní tvůrci pracuje Glass s přepjatou vizuální stylizací, vyhrocenými charaktery a moderní vizualitou nespoutanou limity mainstreamového hyper-realismu, přičemž z jejich symbiózy pro diváky spřádá uhrančivě fyzický zážitek. Její práce s noirem se v souladu s tím neomezuje na obvykle vyzdvihovaná schémata jako je koncept femme fatale či vyprávěcí struktura vyšetřování. Jde k pudové a temné podstatě žánru, až se dokonce spíš noří do temných viskózních vod kategorie southern gothic. Vyzdvihuje vášeň, posedlost, hrozivou přitažlivost násilí i mocenskou manipulativnost pokrevních vazeb. Také zvládne do hlavního příběhu zaplétat řadu postranních motivů od zrůdnosti ega až po mýtus země neomezených možností. Při tom všem ale pořád vypráví o lásce a její síle cupovat na cucky vše kolem i nás samotné.

plagát

Chudiatko (2023) 

Ohromně okouzlující a divoce rozverný filmový bildungsroman, který s dětsky nespoutanou vervou rozdupává bábovičky genderových rolí a patriarchálních bludů, při čemž ještě pompézně odhaluje jejich absurditu. Zatímco "Barbie" stavěla na společném sesterském povzdechu s úsměvem a při glorifikaci plastového kýče setrvávala vzorně v ohrádce konzumní konformity, "Chudáčci" se sympaticky prořízlou pusou valí na publikum krajkově opulentní a obrazoborecký riot grrrl pamflet. Bella Baxter představuje uhrančivý monstrózní role-model. Její pouť světem sice nevyhnutelně vede k jejímu dospívání, nikoli však ve smyslu opouštění bezprostřednosti a sešněrování se do oddaného přijmutí údělu, který ji nalajnovali ostatní. Bella poznává svět s jeho bolestivými paradoxy, aby se ale okolím nenechala jakkoli omezovat a mohla si naopak uprostřed veškeré té společenské nesmyslnosti vybudovat místa osobní svobody ve svém nitru i bezprostředním okolí. To vše film zpracovává jako secesní ornament, který je současně rozkošně nádherný, ale také nevyhnutelně hořkosladký, protože steampunková stylizace i groteskní vyšinutost neustále zpřítomňují jeho fantazijní, a tedy nerealistickou podstatu.

plagát

Early Birds (2023) 

Švýcarská "Thelma a Louise" je produkce podle odškrtávacího seznamu Netflixu, tedy lokálně profilovaná žánrovka se solidním řemeslem a příslibem atypičnosti, ale při tom naprosto komfortně trůnící v mantinelech tuctovosti při variování motivů a sekvencí z různých kultovek. Takže vlastně taky model "Když nám konkurence nedá oblíbenou klasiku, vyprodukujeme si v Evropě vlastní kopírku, čímž navíc splníme požadavky na kontingentní EU projekty".

plagát

Late Night with the Devil (2023) 

Davová hypnóza zjevně zapracovala, ale není se čemu moc divit, protože v obvyklém marasmu nabídky žánrových festivalů se člověk tuze ochotně nechá oblbnout čímkoli s nádechem osobitosti či atypickým zpracováním. Bohužel s čistou hlavou se spíš ukazují nedotaženosti celého díla. "Late Night with the Devil" můžeme doufat, že začalo jako ambiciózní projekt, který ale tvůrcům vzali z ruky producenti a řekli jim, že k tomu musejí dodat vysvětlující úvod, aby i těm nejvymletějším divákům došlo, na co se koukají, ale bohužel i jak se to celé bude dál odvíjet. Jenže se spíš skrze mnohé indicie ukazuje, že zdejší autorské duo jsou jen příliš velcí scenárističtí lajdáci, aby vše, co se otrocky doslovně řekne v úvodu, dokázali jakkoli jinak organicky zapracovat do vyprávění. Že to naopak opravdu jde, dokazuje o rok starší a v základu de facto totožný film "Give Me Pity!" Amandy Kramer. Ten nejen že dokáže sveřepě udržet zvolený koncept záznamu televizního pořadu, ale také oplývá reálnou nápaditostí i uhrančivou kreativitou navzdory low-cost produkčnímu zázemí. V porovnání s tím se "Late Night with the Devil" vyjevuje jako zoufalecky splihlá kopírka, která totožný koncept ani nedokáže pořádně obšlehnout, natož ho naplnit, a zmůže se leda tak na blafování netuctovosti, zatímco rozehrává v principu prostě jen další tuctovou brakovku.

plagát

Godzilla Minus One (2023) 

Godzilla - 1 = japonský Rambo 2. Stalloneho all-American geroj svého času anuloval historické křivdy z prohraného konfliktu, káral iluzorní mocipány nepřejícného systému a navracel veteránům hrdost tím, že jim dovolil samotným za sebe, mimo uniformu vybojovat vítěznou bitvu. Japonci si na to samé jen museli počkat o mnoho dekád více. V rukách domácího mistra spektakulárního melodramatu Jamazakiho se nejnovější prequel / restart / remake / whatever, prostě další dojírna značky stává natolik krystalicky čistou resuscitací klasických schémat a kýčovitých emocí, že i "Top Gun: Maverick" bledne závistí. Zatímco Tom Cruise zdárně setrvával v hájemství funkčního patosu, Godzilla se svými lidskými souputníky se pompézně noří do největších hlubin těžkotonážního cringe. Ale domnělý nadhled a výsměšná distance publika jsou nakonec ryze iluzorní, když si uvědomíte, že jste se u této na hollywoodské poměry nízkorozpočtové výkladní skříně trapně vyhrocených klišé a křiklavého kýče bavili stejně královsky. ___ Nicméně v nitru nového filmu se ale skrývá povážlivé jádro, které zrcadlí základní princip sílícího konzervativismu nejen v Japonsku, tedy potřebu snadného a zástupného hromosvodu negativních emocí, pokud možno co nejvzdálenějšího od reálných palčivých problémů statu quo. Namísto maximálně polidštěného Godzilly-kámoše z plyšózní éry franšízy, která navzdory rádoby dospěláckým rozumbradům zůstane její nejlepší, nejzábavnější a hlavně kulturně nejstěžejnější etapou, zde máme náležitě odosobněné a cizí monstrum. Na druhou stranu ale můžeme říct, že Godzilla se právě tímto ukazuje jako opravdový nadčasový hrdina Japonska. Ještěrka totiž už za ty dekády strávené na vrcholu domácího popu ví, že těžká doba a pochroumaná národní hrdost si někdy nežádají pravdu. Někdy si lidé zaslouží odměnit. A tak si čas od času musí ňufí gumák navléknout zlověstné CGI brnění, aby se na chvíli stal oním hrdinou, kterého si jeho publikum sice nezaslouží, ale kterého potřebuje. Protože on to unese. Protože on není jen hrdina. Je to mlčenlivý strážce a bdělý ochránce. Temný [insert Godzilla roar].

plagát

Pod kožou (2013) 

Anti-"Pátý element" z odvrácené strany světa, nebo též přízračně kryptická metafora o genderové dynamice, dvousečné podobě nespoutanosti i násilné povaze lidské komunikace, kde se mimozemský predátor stává obětí, jakmile se na Zemi naučí empatii. Hypnoticky poutavý a znepokojivě skličující obraz lidské společnosti s neokázale provokativním a experimentálně obrazoboreckém zpracováním.

plagát

Chlapec a volavka (2023) 

Čím je Mijazaki starší, tím je méně doslovný i lineární, méně bere ohledy na klasické vyprávěcí koncepty a více točí filmy čistě podle sebe bez jakéhokoli ohledu na ostatní. A díky tomu také každé jeho nové dílo, které máme to štěstí vidět poprvé, je natolik fascinující a neokoukané. Tak už přestaňme s tím výčtem toho, jaké prvky a motivy má jeho nejnovější film společné s těmi předchozími. To nejkrásnější na Mijazakihoho filmech vždy byla ona vzácná příležitost zapomenout na vše, na co jsme v tuctové audiovizi zvyklí, a nechat se autorem vést jeho unikátní vizí. Nejen, že si vztahováním k předchozí mistrově tvorbě člověk limituje míru úžasu, ale navíc tím svazuje osobitost samotného díla, které si přímo žádá otevřenou mysl. Také si přiznejme, že název "Chlapec a volavka" vznikl jako nic neříkající nouzovka v hlavách mezinárodních distributorů, kteří nevěděli, co si počnout s původním názvem, jenž jim nezapadal do zavedených škatulek. Nazývejme tedy film jeho pravým jménem: "Jak budete žít vy?". Originální titul vzdává hold knize, která byla pro dospívajícího Mijazakiho zásadní a která se i ve filmu přímo objevuje. Filmař ji ale neadaptuje, pouze využívá její název jako aluzi, ale především také pro významový rámec svého nového, ale i celkového díla. Stejně jako se ve vyprávění stírá koncept času a staré postavy se objevují ve své mladické podobě nebo se mohou generace jednoho rodu potkávat současně, tak i Mijazaki otázkou v názvu svého díla mluví o vlastní minulosti i současnosti, ale také k sobě i nám. Tvůrce, který celý svůj produktivní život (což v případě workoholického osmdesátníka znamená dodnes) zasvětil vyprávěním z fantaskních světů, zde ve svém (doposud) posledním díle využívá další takové vyprávění k expresivnímu pohledu do nitra mladého člověka zmítaného traumatem, ztrátou a současně obavou ze života ležícího před ním. Právě v onom nitru se ze základních stavebních kamenů reality a fantazie za pomoci pojiva emocí tvoří nové světy, které současně dýchají povznášející nespoutaností i tíhou nevyhnutelnosti. Spolu s titulní otázkou, jak budeme žít my tváří v tvář tíživému světu, nám Mijazaki prostřednictvím svého hrdiny ukazuje, jak on sám se vyrovnával s dospíváním ve stínu války a úmrtí milované matky. Slovy dnešní audiovize bychom mohli říci, že Mijazkiho novinka představuje velkolepé (prozatímní) završení jeho tvorby, ale současně i výmluvný prequel k ní. Zpřítomňuje nám v něm dualitu krásy a hrůzy, veselí a strachu, lásky a hněvu i prostě života a smrti, jako to ostatně dělal v celé své dosavadní tvorbě. Všechny Mijazakiho nové filmy jsou jako napůl rozečtená kniha zanechaná uprostřed knihovny zmizelým strýcem, který zešílel z toho, že četl mnoho knih. Jejich věhlas je předchází a vyvolává v nás bázeň z kontaktu s něčím, co nás nevyhnutelně bude přesahovat, ale i bláhovou obavu, jestli dostojí očekáváním. Proto se do nich jen opatrně osmělujeme a někdy k vlastní smůle jim odmítáme podlehnout. Ale přitom stačí prorazit onou první vlnou na obzoru, nechat ji odplavit všechny pochybnosti a pak už jen s otevřenou myslí klidně plout na palubě vyprávění, jež drží jistě v rukou největší mistr kinematografie. A ano, opět je to pouť, která nás mnohokrát zahltí obrazotvorností, ale z níž se nám do paměti navždy otisknou ony klidné tiché momenty, kdy si uvědomíme, že jsme najednou stejně usebraní jako postavy, které sledujeme. Není nic vzácnějšího, děsivějšího, krásnějšího, drásavějšího, turbulentnějšího i konejšivějšího, než každý nový Mijazakiho film.

plagát

Misia: Prezident (2014) 

Ambice tvůrců se zjevně omezovaly pouze na snahu vytvořit mix dětských dobrodružek s horským akčním thrillerem stylu”Cliffhanger”, přičemž se už nezabývali tím, že by to mělo výrazněji držet pohromadě nebo splňovat nějaké dospělácky rozumbradovské nároky. Protože kdo by řešil logiku času, prostoru či fyzikálních zákonů, když vymýšlíte cool záběry. Škoda jen že na ně neměli tolik prostředků, aby se mohli plně odvázat ze řetězu, takže to pak je takové na půl plynu. Což je tu prostě strašně škoda, protože to správné srdíčko tam je, jen pod haldou vynuceně usedlého balastu. Nedivím se, že filmový nerdi kvičí, protože tohle je přesně to, co nenávidí - film s pompézním promem, který svůj potenciál k zasmušile cool namistrovanosti stočí do rozjařile dětinské blbiny.

plagát

Dedičstvo alebo Kurvahošigutntag (1992) 

Věra Chytilová navzdory nechápavým soudobým kritikám nevytvořila žádnou troškovskou řachandu. Stejně tak nepřišla o soudnost ani se nezaprodala komerci. Jen dobové a bohužel i nadcházející diváctvo neumělo poznat satiru od komunální komedie. Chytilová tehdy jako jediná nešla po povrchu a prvoplánovosti, nýbrž vytvořila nestárnoucí a nelichotivé, i čím dál mrazivější panoptikum, kde českou společnost ovíněnou horečnatou vidinou mamonu, svobody a moci vyobrazila v celé její nahotě. Je bohužel inherentním úskalím každé satiry, že někteří lidé ji vnímají jako potvrzení vlastních hodnot a v nastaveném zrcadle se nakrucují místo, aby byli zděšení. A konkrétně obraz vrhaný "Dědictvím" je vyloženě děsivě obludný, ale současně výmluvný nejen vůči své době a její hodnotové devalvaci.

plagát

Prokletí queerodlaka (1988) 

Typický produkt Pirromountu aneb one-man-band produkce Marka Pirra, který jako mnozí další patlalové na přelomu 80. a 90. let našel solidní odbytiště pro své naivistické ptákoviny na věčně hladovém videotrhu. Pirra a jeho soukmenovce vlastně můžeme vnímat jako předchůdce domněle mileniálního trendu mockbusterů. Respektive nám ukazují, že trend zesměšňování a parazitování na středním proudu není vlastní jen současnému diváctví, vyvěrajícímu z memů a parodií na sociálních sítích, ale že stejně tak se mu dařilo žít ze zvědavosti filmových fandů už v době VHS (přičemž v dřívějších dekádách trend sytily parodické porno produkce či soft core dreky pro grindhouse kina). Jen namísto zhůvěřilých CGI byli vyzbrojeni pouze zoufalými humory a prvoplánovými aluzemi. "Prokletí queerodlaka" je názornou a do jisté míry i nejlepší ukázkou Pirrova tvůrčího stylu. Základem je praštěná premisa konstatovaná názvem filmu, která sama o sobě dává příslib absurdní zábavy na úkor důvěrně známých schémat. Od oné premisy se odvíjí hrstka scének, ideálně parafrázujících tematicky spřízněné známé klasiky (zde konkrétně "Vysvobození", “Vymítač ďábla" a pochopitelně všemožné vlkodlačí filmy v čele s "Americký vlkodlak v Londýně"). Jenže v praxi to prostě nevydá na celovečerní stopáž. Zbytek filmu tedy Pirro vyplní zcela náhodnými jalovými humory ve stylu časopisu Sorry, které s hlavní linií filmu sdílejí pouze totožně kolísavou úroveň mezi póly trapná debilita a nápaditá debilita. Co se pak týče titulního queer motivu, Pirro samotný tu neřeší žádné otázky stran korektnosti, prostě sází jakékoli humory, které ho jen tak napadnou. Díky tomu vlastně zůstává na divákovi, jestli bude "Prokletí queerodlaka" vidět jako progresivní zesměšnění konzervativců a genderových stereotypů, nebo jako snůšku homofobních klišé, nebo jen jako jalovou pakárnu.

Ovládací panel
62. naj používateľ Česko
416 bodov