JFL

Wes Anderson likes this. Což je fakt. Věhlasný hračičkovský tvůrce přiznal, že se počítá mezi zaryté fandy "Buckaroo Banzaie" a není se vůbec čemu divit. Ozvuky zdejšího týmu složeného z výstředních figurek, které s vážnou tváří čelí absurdně přemrštěným překážkám, najdeme nejen v Andersonově přímé poctě "Život pod vodou", ale také ve všech jeho ostatních filmech. Dokonce můžeme říci, že Andersonovy první snímky "Bottle Rocket" a "Rushmore" zrcadlí exotovskou touhu žít po vzoru Buckaroo Banzaie v trudné realitě, a to se stejně upřímnou naivitou, jakou jsme zažívali coby malí kluci zakládající klubové ekvivalenty Rychlých šípů. Počínaje "Životem pod vodou" se Anderson konečně dostal k prostředkům a věhlasu, jež mu dovolily nedělat následně už nic jiného, než vlastní esteticky vyňuňané parafráze na banzaiovské týmovky oproštěné od svazujících okovů reality. ____ Když necháme stranou šibalské spiklenectví fandů a tvůrců, kteří vyzdvihují neuchopitelnost a mimoběžnost filmu, ukazuje se "Buckaroo Banzai" jako hraný předchůdce animovaných seriálů Adult Swimu, obzvláště pak retro meta linie tamní produkce. Podobně jako "Sealab 2021" či "Mike Tyson Mysteries" také "Buckaroo Banzai" vychází z komiksového étosu klasických týmových seriálů typu "Jonny Quest", "G.I.Joe" i "Scooby-Doo" s jejich brakovými premisami a upřímnou naivitou. Ale také svým étosem navazuje na novější projekty jako "Mister T" (případně i "Chuck Norris: Karate Kommandos"), které vyloženě stály na kultu osobnosti ústřední figury polobožského šéfa týmu. Jen na rozdíl od zhulenecké logiky a podvratné absurdity Adult Swim počinů se W.D. Richter a Earl Mac Rauch vydali cestou inťošácky-nerdího campu. Takže se vyžívají v rozsáhle spletitých historiích zdejšího světa, postav i jednotlivých artefaktů a libují si v referencích na celé pole fantastiky a popkultury, sahajících od Thomase Pynchona a Orsona Wellese přes rodokapsy i béčková sci-fi až po bojová umění a šestákové komiksy na pokračování. Z celého projektu je cítit ohromná nadsázka, ale také radost z toho, že mohou dětinsky blbnout ve vlastním světě stranou zbytečné racionality. Právě díky tomu se komerční propadák stal milovaným kultem, který oslovuje totožnou krevní skupinu, ze které vycházejí sami tvůrci. Pastiš kultovek a braků se sám stal brakovým kultem, který stimuluje touhu diváků být zase malými kluky, kteří listují v komiksovém časopise a doufají, že jednou budou moci být sidekicky svých oblíbených hrdinů. Jen v tomto případě spíš vědí, že se tak nestane, ale tím spíš se tou myšlenkou s nadhledem baví. "Buckaroo Banzai" tak vlastně je současně "Star Trekem" i "Galaxy Questem", přičemž jeho fandom se namísto zběsile přemoudřelých teorií točí kolem významu melounů.

"Pancéřové auto" nabízí v době ovíněné kaskadérskými kousky Toma Cruise kuriózní připomínku, že v české kinematografii se navzdory porevolučnímu skuhrání pěstovaly akční eskapády již v rané éře. Byť tedy v tomto případě pouze pokud si dovolíme připsat lokálnímu průmyslu zásluhy tvůrců, kteří se identifikovali jako Němci. Na druhou stranu si ale přiznejme, že zatímco Cruise, Jackie Chan, Belmondo a další pozdější hvězdy dokázaly s diváckým úžasem vyvolaným grandiózními fyzickým kousky dramaturgicky pracovat, tady představují pompézní akrobatické výkony hlavního představitele, umocněné do nadlidských rozměrů filmovou magií, spíše nečekané erupce energičnosti v povětšinou usedlém rodokapsovém příběhu, byť sympaticky nadnášeném campovou nadsázkou vůči šestákovým klišé.

Laxní dojení franšízy podle odškrtávacího seznamu povinných ingrediencí s opáčkem již dříve viděného. V lepším případě to dává usuzovat na pomýlenou ambici nachytat na značku "Werner" nové diváky, nebo v horším případě ukazuje postupující senilitu kdysi sympaticky přidrzlého popkulturního fenoménu.

Rádoby drzá a rebelantská franšíza dostává nejhorší možné zakončení, když sama sobě a svému tvůrci staví senilní pomníček. Rötger "Brösel" Feldmann se asi vidí jako komiksový Mick Jagger v benzínovém kutilském světě "Zběsilé cesty", ale bohužel je to jen německý tuzzingový Pivrnec (byť teda kresebně nadanější), který propadl iluzi vlastního kultu osobnosti. Předposlední "Werner" film byl jen otravný svým opakováním již viděného z předchozích bijáků. Snad definitivně poslední příspěvek série ale křiklavě zhmotňuje smutnou gerontovskou ambici na stará kolena znovu prožít domnělé vrcholy vlastního mládí. Aby zoufalectví nebylo málo, musí film obsahovat zahořklý plivanec vůči aktuálním populárním trendům komiksové scény, herecké party pro všechny autorovy kámoše, kteří pochopitelně vůbec neumí hrát, a vše korunuje nesoudně iluzorní linie, kde si hrdina/autor nemotivovaně získává přízeň a tělo tuctové playmate.

"Opičí muž" představuje dnes na poli akčního filmu podobné zjevení jako svého času první "John Wick", ale má ještě zásadní body navíc za ohromné srdíčko. Je nesmírně sympatické, že tento přímočarý a současně formálně vydřený bitkovací biják o pomstě vznikl coby vysněný autorský projekt, dokonce ještě vyvzdorovaný vůči všemožným protivenstvím. Dev Patel, kterého všichni vnímají jako herce citlivě charakterních rolí, se tu vrací do svého dospívání, kdy na soutěžní úrovni praktikoval takewondo. Respektive jde ještě dál do dob, kdy nadšeně sledoval fyzicky uhrančivé a emancipačně formující bijáky s Brucem Leem. Krom toho také zúročuje svou poučeně diváckou erudici vůči akčním filmům s bojovými uměními a jejich západním, dálnovýchodním i indickým milníkům z nadcházejících dekád. Jenže "Opičí muž" nepřináší pouze nadšenecké reference, které Patel přiznává a vyzdvihuje. Dokáže na nich zcela soběstačně stát a posouvat je dál - ne nutně nějakou sofistikovaností či cílenou pompézní radikalitou, ale čistě léta kumulovanou touhou ukázat, co v sobě nosí. Pomyslnému ringu akčního žánru poslední roky kralovala stáj 87eleven. Ta sice stále ještě dokáže občas vycenit zuby s každým novým "Johnem Wickem", ale protože se její styl stal standardem mainstreamu, působí už značně okoukaně i vyčerpaně. Patel a jeho tým v této analogii představují ony mladé, dravé a hladové otloukánky a outsidery, na které si nikdo na začátku nevsadí, ale na konci souboje mají na své straně srdce celého davu. Patelova kombinace bollywoodské barevnosti, eklektické multikulturnosti (ve smyslu estetické, žánrové i co do tradic bojových umění) a vše prostupujícího nadšení by sama stačila na ozvláštnění a vítězství na body. Ale pak je tu ta přízemní, bestiální choreografie a především nevídaná kamera, jež je dílem nováčka Stephena Renneyho povýšeného z kaskadéra na vodiče kamery, které svou dravostí, syrovostí, nekompromisní fyzickou energií a divokou dynamikou trhají usedlou konkurenci na kusy.

Hollywoodský blockbuster konečně dospěl do čiré camp podoby. Dlouhé roky jsem snil o tom, že namísto rádoby zasmušilých či fanboyovsky přemoudřelých spektáklů přijde biják, který bude jen ryzí nezřízená hovadina. "Nové impérium" ví, že je zhůvěřilé, a šibalsky to ještě vytáčí dál. Takže tu máme zcela fantasmagorický technobabble, připitomělé lidské figurky, prvoplánově účelové zvraty a papírem šustící peripetie, ale vše to krásně zapadá do celkového pestrobarevně bláznivého světa, kde se dutohlavovské alternativní teorie o dutozemi stávají svou vlastní absurdní karikaturou. Tohle papundeklové pimprlové divadlo pak perfektně rozdupává celá plejáda obřích potvor. Lidští pajduláci jsou delegováni čistě do rolí vyprávěcích berliček, které přemosťují jednotlivé dějové linie monster a za tím účelem pronášejí absurdní nesmysly. Konečně se monster bijáky oprostily od západního individualismu a lidské výlučnosti. "Nové impérium" otáčí perspektivu žánru zpět k japonským kaidžú kořenům, takže z titulních titánů dělá hlavní figury a nositele vyprávění i zastřešující perspektivy. Postavou, která vede pohled publika, tu není žádný z lidských mravenečků s jejich titěrnými plány, ale mini-Kong. Jasně, den po projekci si už skoro nic z filmu nepamatuju, ale vím, že během jízdy na téhle horské dráze jsem měl oči navrch hlavy jako u nejpraštěnějších kaidžú bijáků z blouznivých šedesátek. PS: Mým zvrhlým snem je, aby speciální komentář na blu-ray namluvil Werner Herzog.

Prostě na to běžte (do české distribuce to vtrhne nejpozději po Varech) a nekoukejte na trailery, které bohužel dost spoilerují a mohou utvářet zavádějící očekávání. Uvnitř "Love Lies Bleeding" tepe srdce neo-noiru, které pumpuje krev do orgánů postmoderních posunů, jež zahrnují dějiště pouštního zapadákova, svěží nekřiklavou 80s retro stylizaci (žádný kýč typu "Stranger Things") a zastřešující gender+queer twist. Naštěstí tu ale neožívá žádná kostnatá houžev, protože vše pohání masivní muskulatura uhrančivé fyzičnosti, sugestivní stylizace a osobitého autorského pohledu. Rose Glass stvrzuje svou příslušnost mezi tvůrce intenzivně senzorické kinematografie, přičemž tento doposud převážně mužský klub (v čele s Gasparem Noém, Jonasem Åkerlundem, Jonathanem Glazerem či Harmonym Korinem) rozšiřuje o svěží unikátní hlas, který se v určitých ohledech drží více při zemi, ale současně zvládne pojmout mnohem širší pole motivů. Stejně jako jmenovaní tvůrci pracuje Glass s přepjatou vizuální stylizací, vyhrocenými charaktery a moderní vizualitou nespoutanou limity mainstreamového hyper-realismu, přičemž z jejich symbiózy pro diváky spřádá uhrančivě fyzický zážitek. Její práce s noirem se v souladu s tím neomezuje na obvykle vyzdvihovaná schémata jako je koncept femme fatale či vyprávěcí struktura vyšetřování. Jde k pudové a temné podstatě žánru, až se dokonce spíš noří do temných viskózních vod kategorie southern gothic. Vyzdvihuje vášeň, posedlost, hrozivou přitažlivost násilí i mocenskou manipulativnost pokrevních vazeb. Také zvládne do hlavního příběhu zaplétat řadu postranních motivů od zrůdnosti ega až po mýtus země neomezených možností. Při tom všem ale pořád vypráví o lásce a její síle cupovat na cucky vše kolem i nás samotné.

Ohromně okouzlující a divoce rozverný filmový bildungsroman, který s dětsky nespoutanou vervou rozdupává bábovičky genderových rolí a patriarchálních bludů, při čemž ještě pompézně odhaluje jejich absurditu. Zatímco "Barbie" stavěla na společném sesterském povzdechu s úsměvem a při glorifikaci plastového kýče setrvávala vzorně v ohrádce konzumní konformity, "Chudáčci" se sympaticky prořízlou pusou valí na publikum krajkově opulentní a obrazoborecký riot grrrl pamflet. Bella Baxter představuje uhrančivý monstrózní role-model. Její pouť světem sice nevyhnutelně vede k jejímu dospívání, nikoli však ve smyslu opouštění bezprostřednosti a sešněrování se do oddaného přijmutí údělu, který ji nalajnovali ostatní. Bella poznává svět s jeho bolestivými paradoxy, aby se ale okolím nenechala jakkoli omezovat a mohla si naopak uprostřed veškeré té společenské nesmyslnosti vybudovat místa osobní svobody ve svém nitru i bezprostředním okolí. To vše film zpracovává jako secesní ornament, který je současně rozkošně nádherný, ale také nevyhnutelně hořkosladký, protože steampunková stylizace i groteskní vyšinutost neustále zpřítomňují jeho fantazijní, a tedy nerealistickou podstatu.

Švýcarská "Thelma a Louise" je produkce podle odškrtávacího seznamu Netflixu, tedy lokálně profilovaná žánrovka se solidním řemeslem a příslibem atypičnosti, ale při tom naprosto komfortně trůnící v mantinelech tuctovosti při variování motivů a sekvencí z různých kultovek. Takže vlastně taky model "Když nám konkurence nedá oblíbenou klasiku, vyprodukujeme si v Evropě vlastní kopírku, čímž navíc splníme požadavky na kontingentní EU projekty".

Davová hypnóza zjevně zapracovala, ale není se čemu moc divit, protože v obvyklém marasmu nabídky žánrových festivalů se člověk tuze ochotně nechá oblbnout čímkoli s nádechem osobitosti či atypickým zpracováním. Bohužel s čistou hlavou se spíš ukazují nedotaženosti celého díla. "Late Night with the Devil" můžeme doufat, že začalo jako ambiciózní projekt, který ale tvůrcům vzali z ruky producenti a řekli jim, že k tomu musejí dodat vysvětlující úvod, aby i těm nejvymletějším divákům došlo, na co se koukají, ale bohužel i jak se to celé bude dál odvíjet. Jenže se spíš skrze mnohé indicie ukazuje, že zdejší autorské duo jsou jen příliš velcí scenárističtí lajdáci, aby vše, co se otrocky doslovně řekne v úvodu, dokázali jakkoli jinak organicky zapracovat do vyprávění. Že to naopak opravdu jde, dokazuje o rok starší a v základu de facto totožný film "Give Me Pity!" Amandy Kramer. Ten nejen že dokáže sveřepě udržet zvolený koncept záznamu televizního pořadu, ale také oplývá reálnou nápaditostí i uhrančivou kreativitou navzdory low-cost produkčnímu zázemí. V porovnání s tím se "Late Night with the Devil" vyjevuje jako zoufalecky splihlá kopírka, která totožný koncept ani nedokáže pořádně obšlehnout, natož ho naplnit, a zmůže se leda tak na blafování netuctovosti, zatímco rozehrává v důsledku prostě jen další brakovou žánrovku se sice možná atypickým rámcem, ale pořád zcela konvenčními peripetiemi.