Ladislav Boháč

Ladislav Boháč se narodil 14. dubna 1907 v Uherském Brodě do rodiny statika a demografa Antonína Boháče (1882 – 1950). Roku 1925 vystudoval pražské gymnázium v Křemencově ulici, zapsal se na práva a nastoupil na pražskou Státní konzervatoř. Po roce studia přerušil a nastoupil na profesionální hereckou dráhu, ke které se připravoval už v gymnaziálním dramatickém kroužku profesora M. Svobody. Hrál v Gamzově Uměleckém studiu (říjen 1926 – květen 1927), Švandově divadle (listopad 1927 až červenec 1928) a hostoval v Osvobozeném divadle (leden, říjen 1927 a září 1928), Vinohradském divadle (červen 1928) a Moderním studiu Jiřího Frejky (1929).

Po pohostinském vystoupení (6. října 1928) byl přijat do pražského Národního divadla (1. ledna 1929 až 31. prosince 1974), kde setrval, a byl i režisérem, ředitelem (1949 – 1953) a šéfem opery (1950 – 1951), až do svého odchodu na penzi.

Vyjímku tvoří neplacená dovolená (1. září 1968 – 31. července 1970), kdy působil v Divadle za branou (1968 – 1972), i jako jeho umělecký vedoucí (1971 – 1972). Do ND se vrátil až 1. října 1972. Jako ředitel ND si získal pevnou autoritu a zásadové jednání při prosazování všech žánrů.

Statná, mužná vysoká postava a řezaná tvář Ladislava Boháče předurčovala nejprve do úloh milovníků a mladých hrdinů („Romeo a Julie", „Julius Caesar", „Matka"), v nichž prokázal i skvělou recitaci veršů. Jeho okázalé a strhující hrdinské role se opíraly o téma člověka rozumějící životu („Faust", „Lucerna", „Mína z Barnhelmu", „Námluvy Pelopovy", „Oresteia").

Své velké charakterní úlohy získal až po roce 1948, kdy Boháčovu divadelní práci omezovala politická angažovanost. Své postavy podroboval civilně oproštěnými výrazovými prostředky, psychologickou analýzou a kulturou řeči („Poslední oběť", „Bílá nemoc", „Nepřátelé", „Racek"). Novou mízou v jeho herectví představovala činnost v Divadle za branou, kde mohl využít své herectví v inscenacích Otomara Krejči („Provaz o jednom konci", „Lorenzaciio" či „Ivanov").

Režisérsky využíval své vlastní zkušenosti a zaměřoval se na česká díla (činohry „Fidlovačka", „Hippodamie", „Lucerna", „Vlci a ovce", „Pacient sto třináct" a opery „Podaná nevěsta" a „Libuše").

Do české kinematografie vstoupil poprvé dabingem role Adama (Aribert Mog) v Machatého EXTASI (1932). Jako herec vystoupil až roku 1935 v úloze bratra Michaela v melodramatu Synka a Landa JANA.

Následně se stal oblíbeným představitelem milovníků a mladých hrdinů (v letech 1937 a 1938 dokonce hrál v 17 snímcích): lékař Jílovský (MRAVNOST NADE VŠE), skladatel Pavel Jimeš (PANENSTVÍ), Ing. Zdeněk Junek (LIDÉ NA KŘE), Karel Hynek Mácha (KAREL HYNEK MÁCHA), kramář Ferda Zuska (HLÍDAČ Č. 47), filozof Vavřena (FILOSOFSKÁ HISTORIE), pobočník Maršála (BÍLÁ NEMOC), profesor Bartoš (ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA!), panoš Zdeněk (CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH), Jaroslav Klán (MADLA ZPÍVÁ EVROPĚ), JUDr. Josef Bezoušek (PANTÁTA BEZOUŠEK), Václav (MĚSTEČKO NA DLANI), bratr Valeš (SOBOTA) a nebo sklářský  tovaryš Nikolo (ROZINA SEBRANEC).

Po okupaci vyměnil své milovníky za historické postavy, funkcionáře a bojovníky za „spravedlnost" ve filmech HRDINOVÉ MLČÍ (Vojtěch Tomek), SIRÉNA (tavič Hudec), JAN ROHÁČ Z DUBÉ (kněz Jan Rokycana), KARIÉRA (ředitel Kubát), TEMNO (myslivec Machovec), EXPRES Z NORIMBERKA (taxikář Dvořák), PSOHLAVCI (JUDr. Strauss), JAN HUS a JAN ŽIŽKA (Mistr Jakoubek ze Stříbra), ZAOSTŘIT, PROSÍM! (režisér), OSENÍ (kovář Vojtěch Zacpal), LUCIE (tajemník Hurtík) či JAKUB (Hladík). Rovněž namluvil různé krátké a dokumentární snímky (VLAST VÍTÁ, MLADÉ DNY, VČELÍ ZÁKON apod.).

Poválečný nedostatek filmových rolí mu bohatě vynahradil rozhlas („Panna Orleánská", „Karel IV.", „Otec Goriot" i „Lucerna"), televize (inscenace LUCERNA, KOLOTOČ, NOC BEZ ÚSVITU, NĚKOHO JSEM ZASTŘELIL, PASIÁNS, POPEL, KRÁLOVSKÉ USÍNÁNÍ, OHNIVÝ MÁJ, VELKÝ OBLOUK, BÍLÁ RŮŽE aj. a seriály HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO a MUŽ NA RADNICI) a dabing (např. POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE).

Rovněž se čile politicky angažoval v odborech a vedoucích funkcích, což mu vyneslo Řád práce (1953) a titul Zasloužilého umělce (1958). Den před svou smrtí dokončil své paměti „Tisíc a jeden život" (1981, 1987). Ladislav Boháč zemřel 4. července 1978 v Praze ve věku 71 let.

Jaroslav "krib" Lopour