Popel

Stačí jeden Stříbrný vítr, další "stříbrné větry", pokud nejsou filmem vhodně přetransformované do lidovější = ne tolik poetické/básnické podoby, už působí teatrálně a otravně. Šrámek je totiž skrytě silně naturalistický a pravděpodobně před kritikou/cenzurou apod. své doby ukrývá svůj naturalismus/eroticismus pod silnou vrstvu poetiky a romantiky. (14.06.2018)

Výborné výkony K. Jernekové a V Preisse v hl. rolích, jakož i V. Fabiánové a L. Boháče ve vedlejších. Příběh rozvíjejících vztahů mezi mladými vzájemně a zasahovaní starší generace, v tomto případě negativní vliv matky. Spíše vhodné trochu pro "staromilce" mající rádi příběhy typu Měsíc nad řekou a Stříbrný vítr. (10.08.2003)

Půvabný poetický snímek je velmi důstojným rozloučením režiséra Kršky nejen s Fráňou Šrámkem, ale bohužel i s tímto světem. Herci jsou všichni dokonalí, přičemž Viktor Preiss zde dle mého názoru předvedl svůj životní výkon, neboť oproti svým pozdějším sklonům k unylosti je zde neuvěřitelně intenzivní. (11.10.2019)

Teda, ten konec mě málem rozzlobil. To mi nemaj dělat, tak romanticky naladit a pak tohle... Příběh, byť na papíře jednoduchý, je křehký a poetický. Vystihuje dokonale komplikovanost lidí, střet protichůdných pocitů a tužeb. Choval jsem naději, že živelnost a prostá radost ze života Preissova studenta dokáže proniknout a rozbít tu krustu, kterou si kolem sebe matka a dcera vystavěly, každá z trochu jiných důvodů, ale obě stejně silně. U dcery se to skoro podařilo, ale právě to probudilo matčinu skrývanou zášť k životu. Ta svůj pocit křivdy přenese na ostatní, zničí cizí radost v jejím zárodku, i když jde o vlastní dceru. Ani ta se nesmí povznést dál než matka, i ona musí pocítit matčinu skrytou zášť. Pak přijde lítost nad vykonaným dílem, ale již je pozdě. Skládám hold ústřednímu kvartetu Preiss, Boháč, Fabiánová a Jerneková, opravdová nadpozemská bytost, kvůli které bych se snad i veršovat naučil, ačkoli to nesnáším. (30.01.2017)

Věčný jinoch Václav Krška nezazpíval svou labutí píseň sólo, ale právě tak, aby zpíval šťastně, tedy v duu. A s tím, s nímž si tolik rozuměli: s Fráňou Šrámkem. Každá scéna, ba každý záběr se chvěje naléhavostí. Vše se odehrává na krok od naprosté zkázy. A každého svádí hlubinně vkořeněné bolestínství od toho, aby vše příšerné zvrátil a jen se nelitoval a neoplakával se. A přitom by nedalo moc práce, aby se to podařilo. Vždyť i Krška pozdvihl dva z nejubožejších adeptů herectví – vyloženě nenadaného Marcela Vašinku a šťastně sterilizovaného Viktora Preisse – k tomu, aby podali své životní výkony. Na začátku – a bohužel nevědomě – se vydali, a žel nakonec se vrátili ke schematické, obživné rádoby hře – ke všem těm normalizačním špínám, kabaretům, nepohádkovým pohádkám a zločinům na kráse a na umění… Ohniskem filmu je ale Klára Jerneková, jež se naprosto geniálně vcítila ve svou postavu a zabila ji – přímo tak, jak si to ta křehká písecká panna přála… Tváří v tvář tomuto vytrácení bych snad dokázal obětovat i to své… (25.12.2019)